Česká republika se vydává na dlouhou cestu za obnovou života v krajině. Vláda schválila Strategii ochrany biologické rozmanitosti ČR 2026-2050 a Akční plán pro období 2026-2030, které mají zastavit úbytek druhů a ekosystémů a především obnovit jejich odolnost.
Podle strategie „biologická rozmanitost - ekosystémů, druhů a genů - tvoří základ života na Zemi a zajišťuje stabilitu ekosystémů i životní podmínky člověka“. Právě tato stabilita se však v posledních desetiletích narušila. Od 80. let zmizely z českého území desítky druhů rostlin i živočichů, především těch, které bývaly běžnou součástí zemědělské krajiny.
Strategie si proto klade za cíl obnovit zdraví krajiny tak, aby ekosystémy dokázaly fungovat samy o sobě - bez neustálé lidské náhrady. Jde o proměnu přístupu: od pasivní ochrany k aktivní obnově. Zásadní je přitom propojení ochrany přírody s ostatními oblastmi - zemědělstvím, lesnictvím, vodním hospodářstvím či územním plánováním.
Akční plán počítá s konkrétními kroky: do roku 2030 má být pod ochranou nejméně 23 % rozlohy České republiky a na šesti procentech území má platit přísnější režim péče. Důraz se klade i na vymezení jádrových zón a významných krajinných prvků, které vytvoří síť propojených území zajišťujících migraci druhů a stabilitu ekosystémů.
Součástí strategie je rovněž aktivní péče o nejohroženější druhy rostlin a živočichů, příprava právního rámce pro Národní plán obnovy přírody a posílení biodiverzity v zemědělských ekosystémech prostřednictvím nástrojů Společné zemědělské politiky po roce 2027.
Čtěte také: Průvodce výběrem mycích prostředků
V souladu s novou strategií biodiverzity byla zároveň schválena i Politika krajiny, která vytyčuje komplexní rámec obnovy a plánování krajiny České republiky do roku 2050. Dokument konstatuje, že „česká krajina čelí problémům, které ovlivňují její schopnost plnit funkce nezbytné pro lidskou společnost“. Tento přechod se odráží ve formulaci, že jde o „dlouhodobé zlepšování stavu krajiny“, přičemž klíčovými oblastmi jsou obnova hydrologických funkcí, posílení retenční schopnosti území, zachování biodiverzity a zlepšení struktury zemědělské krajiny.
Pro praxi to znamená, že výstavba, infrastruktura i technické zásahy musejí být plánovány s ohledem na krajinu jako síť vazeb - nikoli izolovaně. Fragmentace krajiny, která dlouhodobě oslabovala schopnost migrace druhů, regulace vody či zachování půdy, má být narušena.
Záchranné programy a Koncepce aktivních nástrojů druhové ochrany
Záchranné programy slouží skutečně pro záchranu druhu. Druhu v ČR původního, kriticky či silně ohroženého, u něhož, pokud nebude provedena aktivní podpora, vyhyne. Koncepce aktivních nástrojů druhové ochrany v ČR 2023 - 2032 vyjmenovává kritéria pro výběr druhů pro záchranné programy a také uvádí příkladmý seznam tzv. kandidátů. Jedním z kritérií je i zvážení skutečnosti, zda se reálnými opatřeními dá negativní populační trend či ztráta stanovišť - respektive příčiny ohrožení - zvrátit či zastavit. Pokud by tomu tak nebylo, neměl by záchranný program velkou šanci na úspěch.
Opatření záchranného programu jsou tak šita na míru potřebám druhu, lokalitám jeho současného i historického výskytu. Velmi často jsou součástí záchrany i odchovy jedinců v lidské péči nebo záchranné pěstování či kultivace a navracení jedinců druhu do připraveného prostředí. Záchranné programy by se neobešly bez systematického monitoringu, výzkumu i práce s veřejností a osvěty.
Dle současného znění zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny je možné zpracovat a realizovat záchranný program pouze pro druhy, které jsou zvláště chráněné - respektive jsou součástí vyhlášky č. 395/1992 Sb. To je významným limitem, neboť vyhláška je 32 let stará a neodráží aktuální stav ohroženosti konkrétních druhů.
Čtěte také: Stav ohrožení: Aktivní útočník
Náprava tohoto stavu je řešena připravovanou novelou zákona č. 114/1992 Sb., kde je plánováno řešit aktivní podporu u druhů ohrožených podle červených seznamů a mezi zvláště chráněné druhy řadit ty, u nichž stačí zákonné zákazy ve vazbě na ochranu jedinců, případně místních populací a biotopu druhu.
Je třeba oddělit aktivní péči, respektive cílenou podporu, od pasivní ochrany formou zákonných omezení. V současné době je v ČR schváleno 13 záchranných programů a jejich realizace je financována zejména pomocí národních dotačních zdrojů (PPK, NPO-POPFK), či výzkumných projektů (např. TAČR), i projektů se zahraniční účastí (např. Vlk.
Programy péče a regionální akční plány
Programy péče v aktuálním znění zákona chybí zcela. Proto jsou v současné době programy péče pro tzv. konfliktní druhy (bobr evropský, vlk obecný, vydra říční) zpracovávány a schvalovány jako koncepční dokumenty Ministerstva životního prostředí.
Jejich hlavním cílem je zmírnění konfliktního potenciálu konkrétního ohroženého živočišného druhu, který svými přirozenými životními projevy působí škody na majetku či hospodaření určitých skupin obyvatelstva. Právě z důvodu tohoto konfliktu jsou cílové druhy předmětem nelegálního zabíjení či pronásledování.
To bývá často významným ohrožujícím faktorem pro přežívání druhu v naší krajině, stejně jako ztráta stanovišť, znemožnění disperze, či jen neakceptace přítomnosti druhu jako takového. Je však nesporné, že se jedná o druhy živočichů, které hrají důležitou roli v ekosystému (bobr - zadržení vody v krajině, vlk - vrcholový predátor tlumící přemnoženou spárkatou zvěř).
Čtěte také: Účinné přípravky na odpady
Programy péče se odlišují od záchranných programů tím, že nedochází k chovu jedinců druhu v zajetí a posilování volně žijící populace. Jsou zaměřeny na podporu těch skupin veřejnosti, které jsou působením druhu ovlivňovány, omezovány na hospodaření, jsou jim způsobovány škody či ekonomická ztráta. Proto mezi hlavní opatření patří různé typy finančních podpor a hledání cesty k soužití formou práce s veřejností, komunikací, výchovou a osvětou.
Právě z důvodu zákonného limitu nemožnosti zpracování záchranného programu pro druhy, které nejsou zvláště chráněné, realizuje AOPK ČR tzv. regionální akční plány, a to pro druhy, které jsou ohrožené podle červených seznamů, ale nejsou zařazeny mezi zvláště chráněné. Jedná se často o deštníkové druhy, ohrožené na území určitého regionu, vyžadující aktivní podporu a péči.
Projekt LIFE
Akronym Prospective LIFE znamená Protect Species Actively by LIFE, což vystihuje hlavní cíl - zvrátit ubývání nejohroženějších druhů. A jedná se o desetiletý projekt z programu LIFE, který od ledna 2024 realizuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR společně s Ministerstvem životního prostředí. Jedná se o integrovaný projekt, s jehož pomocí chce státní ochrana přírody podpořit ohrožené druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.
Projekt cílí na větší úspěšnost záchranných programů, programů péče a na zajištění ochrany regionálně významných ohrožených druhů pomocí tzv. regionálních akčních plánů. Hlavní strategický dokument, který bude projektem realizován, je Koncepce aktivních nástrojů druhové ochrany v ČR 2023 - 2032. Aktivními nástroji druhové ochrany se rozumí záchranné programy, programy péče a regionální akční plány.
Program LIFE je finanční nástroj Evropské unie, který podporuje aktivity související se zlepšením životního prostředí a klimatu. Od roku 1992 pomohl financovat a realizovat více než 5 500 projektů za téměř 6 miliard euro napříč celou Evropou. Jeho dlouhodobým cíle je přispět k přechodu na udržitelné, oběhové, energeticky účinné hospodářství založené na energii z obnovitelných zdrojů, které je neutrální z hlediska změny klimatu a odolné vůči změně klimatu, k ochraně, obnově a zlepšování kvality životního prostředí, včetně ovzduší, vody a půdy, a k zastavení a zvrácení úbytku biologické rozmanitosti a k řešení degradace ekosystémů.
Česká republika začala využívat program LIFE po svém vstupu do Evropské unie v roce 2004. Od té doby se uskutečnily na území naší republiky desítky projektů za stovky milionů korun, které významně pomohly při ochraně životního prostředí. Program se stal i u nás významnou součástí podpory projektů v oblasti ochrany přírody a krajiny, životního prostředí a klimatu.
Problém s terminologií: "Ochrana" vs. "Péče"
Každý, koho povolání nebo koníček přivede ke čtení anglicky psaných ochranářských dokumentů, brzy narazí na dva pojmy, uváděné často jeden vedle druhého: „protection“ a „conservation“. Podíváme-li se do běžného „papírového“ nebo internetového slovníku, zjistíme, že překlad bývá v obou případech totožný: „ochrana“. Neinformovaný čtenář, ale bohužel často i povrchní překladatel, si tedy pomyslí něco o hlouposti Anglosasů a jejich podivné zálibě ve zbytečném zdvojování pojmů, a namísto původní formulace „protection and conservation“ prostě v české verzi uvede jediný ekvivalent - „ochrana“.
Většinou vůbec netuší, že v tom okamžiku připravil český překlad minimálně o 50 % informace, obsažené v anglickém originálu: tam totiž termíny „protection“ a „conservation“ označují dva výrazně (a někdy zcela) odlišné pojmy, jejichž záměna úplně mění smysl daného textu. Stejně tak je na tom němčina, naši západní kolegové také rozlišují mezi „Schutz” a „Erhaltung“, a i jihoslovanští ochranáři přesně vědí, proč odlišují „zaštitu“ od „očuvanja“.
Pouze naše ochranářská obec, resp. její většina a pozor, hovořím o nezanedbatelném počtu několika tisíců lidí z oboru, žije díky tomu, že čeština pro výše uvedené dvojice pojmů nemá než jediný výraz „ochrana“, v blahé nevědomosti o těchto rozdílech.
Termín „ochrana“ je totiž v češtině pojmem, který se samotnou svou podstatou vymezuje oproti okolí, často až výslovněnepřátelsky: chráníme někoho a něco před něčím a proti něčemu (tj. vymezujeme se proti nějaké hrozbě). Ve slově „ochrana“ není pozitivní, aktivní obsah, je to vždy jen obranná reakce proti faktickému nebo předpokládanému útoku. Stejný význam má výše zmíněný pojem „protection“, „Schutz“, „zaštita“.
Ve vztahu k ochraně přírody má a bude mít tento význam stále své opodstatnění, avšak jeho poměr vůči tomu, co v naší mateřštině chybí, tedy pozitivní „ochraně“ přírody, se všude ve světě i u nás stále zmenšuje. V mnoha případech jeho místo již dávno zaujal onen v češtině neexistující pojem, odpovídající termínu „conservation“, „Erhaltung, „očuvanje“ - tedy aktivní cílená péče o území, druhy, stanoviště či ekosystémy, kde na prvním místě není něčemu „zabránit“, ale naopak něco „podpořit“, „zlepšit“, „zajistit dlouhodobou kvalitu“, a v určitých případech také záměrně nezasahovat.
To ovšem my nejenže neumíme jednoduše a výstižně pojmenovat, ale mnohdy ani nechápeme zásadní rozdíl mezi těmito dvěma často protichůdnými přístupy, které označujeme stejným výrazem. A tak jsme např. již třetí desetiletí svědky pro nás nepochopitelné nedůvěry většiny lesníků vůči ochranářům tvrdícím, že je zapotřebí „chránit“ lesní chráněná území, vzniklá z 99 % právě činností lesníků. Ochranář má na mysli „aktivní péči“, ale pro lesníka to naprosto logicky vyznívá, že území mají být „chráněna“ proti nim, jejich tvůrcům a manažerům.
Ještě ve 21. století vedeme (zejména v kvazipolitické rovině) nesmyslné diskuse o tom, zda v rámci „ochrany přírody“ máme u nás nechat, byť na zcela zanedbatelných rozlohách, „řádit“ přírodní procesy. Nezasahování (ať již proti dřevokaznému hmyzu, přirozenému zmlazení křivými semenáčky nepocházejícími ze žádné certifikované školky či třeba proti podivným a nepochopitelným aktivistům) nemůže být přeci žádnou „ochranou“. Vždyť „ochrana“ musí být aktivní, aby nepřítel nestačil nabrat dech!
Na druhé straně již od roku 1993 ročně „utrácíme“ stamilióny korun na péči o velkoplošná zvláště chráněná území, kterou nazýváme - jak jinak - též „ochranou“, nanejvýš s cudným přívlastkem „aktivní“ nebo „řízenou“.
Mým záměrem je vysvětlit, že bychom se s popisovaným češtinářským handicapem měli konečně vyrovnat tak, že si v prvé řadě v ochranářské obci, sami mezi sebou vysvětlíme, co vlastně znamená „ochrana přírody“ v současném světovém pojetí, co z toho potřebujeme aplikovat v naší zemi a jak to budeme nazývat. Musíme si uvědomit, že „ochrana přírody“ je kombinací dvou přístupů, které jsou stejně důležité (byť mají velmi odlišné proporční zastoupení), ale nesmějí se navzájem zaměňovat.
První přístup, klasická územní i druhová „ochrana“ (zejména 19. století a první poloviny 20. století), je postup, při němž s pomocí právních předpisů a správních a administrativních aktů vytváříme rámec pro zamezení ničení a poškozování hodnot, které jsou předmětem zájmu oboru ochrana přírody. Stanovíme-li, že druh zařazený ve vyhlášce nesmí být zničen a jeho jedinci zabíjeni, ani že chráněné území nesmí být poškozováno, vytvořili jsme základní rámec, který umožňuje naplňovat pojem „protection“ - tedy bránit tomu, aby jednotlivci či společenské skupiny tyto ochranářské a často i kulturní hodnoty beztrestně poškozovali a ničili.
Pro některé fenomény je tato forma „ochrany“ dostatečná - jmenujme například geomorfologické jevy, které jsou předmětem ochrany ve stovkách našich zvláště chráněných území. Pro většinu předmětů zájmu ochrany přírody to však je rámec naprosto nepostačující - jejich udržení v čase vyžaduje druhý, aktivní přístup, tedy „conservation2“, Chceme-li mluvit „česky“, nabízí se určitý ekvivalent v podobě termínu „péče“, ale pozor - tento termín jednak není přesný, jednak v sobě ukrývá jedno z nebezpečí, na která jsem skrytě upozornil již výše.
Pod „péčí“ si totiž naprostá většina z nás představí aktivní konání, cílenou činnost. A to je právě jedním z problémů české ochrany přírody: anglické „conservation“ totiž v sobě zahrnuje všechny možné typy „péče“ - říkejme raději managementu - od aktivních zásahů několikrát ročně na antropogenně vzniklých stanovištích (např. kosení, mnohaměsíční pravidelná pastva, občasné řízené vypalování určitých biotopů apod.) až po naprostou bezzásahovost v územích, ponechaných „napospas“ přírodním procesům.
Doporučení pro praxi
Uvnitř ochranářské obce bychom se měli naučit používat spojení „ochrana území/druhů“ v co nejmenší míře (s výjimkou formálních a legislativních textů). Místo toho bychom měli co možná nejrychleji začít nahrazovat oblíbené, ale prázdné a zavádějící sloveso „chránit“ formulacemi, které konkrétně popíší,jaké jsou naše (ochranářské) cíle a jak jich chceme dosahovat - za předpokladu, že jsme si tyto cíle vůbec definovali.
Začněme u druhů: „ochrana“ nadějně se šířícího vlka je přeci něco zcela jiného než „ochrana“ xylofágních druhů hmyzu. Naučme se tedy říkat (a začněme o tom diskutovat s veřejností včetně představitelů resortů a skupin, jimž se to někdy vůbec nebude líbit), že pro udržení určitých druhů potřebujeme buď „wilderness“, divočinu, nebo alespoň rozsáhlá území, kde nebudeme dělat nic, co by jedince těchto druhů nadměrně rušilo či zabíjelo (což vůbec nemusí být v rozporu s ekonomickým využíváním krajiny).
Pojmenujme ovšem takové druhy a ujasněme si nejprve sami mezi sebou, co a kde vlastně chceme. Jak pro severočeské smečky vlků, tak pro tři slovenské medvědy, příležitostně navštěvující Beskydy a Javorníky, plně postačí ochrana v podobě zákazu lovu, garantovaná předpisy o myslivosti - tyto druhy opravdu „chráníme“ tím, že je nestřílíme, o moc víc v našich podmínkách nepotřebují.
Problém vzniká až ve chvíli, kdy stavitelé dálnic - ovšem na základě požadavků státní ochrany přírody - nechávají pro medvědy a vlky za miliardy budovat ekodukty přes dálnice v místech, kde jejich areál nikdy nebude, protože tam nebyl již ani v době, kdy vymřeli Přemyslovci! Je toto opravdu „ochrana velkých šelem“?
Jiný příklad: pokoušíme se (rozhodně nelze říci, že zrovna úspěšně) prosadit les-ní pastvu, obnovu středního lesa či řízené vypalování biotopů jako nástroj „ochrany“ řady druhů hmyzu. Napadlo nás někdy, že např. hasiči nám nemohou rozumět, když v rámci „ochrany“ chceme podporovat to, co z jejich pohledu je „žhářství“, a že by možná stačilo jen změnit slovník?
A co naše chráněná území? Mám po-cit, že i když jde o tradiční „úhelný kámen“ naší ochrany přírody, můžeme zde narazit ještě na daleko větší problémy. Řada ochranářů totiž - jak ukazují mimo jiné i poznatky z uplynulých setkání Fóra ochrany přírody - často necítí potřebu definovat předměty a cíle ochrany jednotlivých území (možná proto, že to náš zákon nikdy nepožadoval?): prostě „chráníme“ území jako takové, ať se v něm nachází, co chce.
Pokud nějaký (oficiálně nedefinovaný) předmět ochrany zanikne, ať již z jakéhokoli důvodu (a nezřídla díky zanedbání povinností ze strany ochrany přírody), vždy se v území najde něco jiného „cenného“, co lze „chránit“ - hlavně nedefinovat, k čemu takové chráněné území vlastně máme!
To ovšem není ani „protection“, ani „conservation“, ani „ochrana přírody“, ale neomluvitelná zvůle. Takto se může chovat zahrádkář, ale je naprosto nepřípustné, aby se takový přístup vydával za veřejný zájem (jímž ochrana přírody ze zákona je). Nikde v kulturním světě se chráněná území nechrání pro sebe sama, ale vždy mají konkrétní předmět a cíl ochrany.
Vše, co se v územích a s územími dělá (nebo tam, kde podporujeme přírodní procesy, záměrně nedělá), se k těmto předmětům a cílům musí vztahovat - a pokud se cíl nedaří naplnit či dokonce předmět ochrany zanikne, je nutné „ochranu“ takového území rychle přehodnotit.
A abych skončil tam, kde jsem tuto úvahu začal, tedy v jihoslovanských zemích: mnoho našich ochranářů pravděpodobně překvapí fakt, že ve státech bývalé Jugoslávie, zrovna tak jako ale např. v Německu, se péče („conservation“) přinejmenším o velkoplošná chráněná území provádí nejen podle plánů péče (jako u nás zpravidla desetiletých), ale především na základě každoročně schvalovaných pracovních (nikoli formálních a alibistických) plánů s konkrétním rozpočtem a jeho zdůvodněním.
V České republice dnes „chráníme“ téměř 2600 zvláště chráněných území, pravděpodobně největší počet ZCHÚ na hlavu na světě. „Chráníme“ stovky druhů rostlin a živočichů, z nichž mnohé pozná jen několik specialistů. V rámci obecné ochrany přírody „chráníme“ jako významné krajinné prvky i všech 20 tisíc našich rybníků, což je v přepočtu na hlavu opět pravděpodobně světový primát. Do „ochrany“ investujeme stamiliony ročně (a při zahrnutí nákladů na atypické objekty na liniových dopravních stavbách ještě daleko více).
Ale co vlastně v rámci ochrany přírody doopravdy děláme pro naši přírodu a zachování jejích hodnot? Nenastal již konečně čas říci si, co chceme, co z toho je skutečně potřebné a co reálné, a kolik z toho doopravdy dosahujeme? Nacházení odpovědí na tyto otázky bude pravděpodobně trvat dlouho a bude možné jedině na základě otevřené diskuse. Ta je u nás zatím v počátcích. Dočkáme se toho, že se diskuse mezi ochranáři ze setkání Fóra ochrany přírody přenese i do běžného „ochranářského“ života a že postupně ovlivní i praxi a nakonec i legislativu? Pokud ano, a já v to doufám, předpokladem pro to, abychom se mohli domluvit, je, že si budeme rozumět. Pro to se ale musíme naučit správně mluvit.
tags: #aktivni #a #pasivni #ochrana #prirody #rozdíly
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]