Analýza rizik ekologie metod

Aby mohla ekonomická soustava fungovat a poskytovat služby a statky k uspokojování lidských potřeb, chová se obdobně jako živý organismus. To znamená, že přijímá z okolního životního prostředí materiály a energii, které částečně využije, ovšem nakonec je všechny přemění na odpadní látky, které putují nazpátek do životního prostředí.

Na straně vstupů se jedná zejména o vytěžené suroviny, vyprodukovanou biomasu a vodu, na straně výstupů o emise do ovzduší, emise do vody a skládkované odpady. Průtok materiálů a energie ze životního prostředí socio-ekonomickým systémem je označován za primární příčinu environmentálních problémů.

Protože každý materiálový tok indikuje velikost tlaku na životní prostředí, je možné předpokládat, že zvyšující se objem jakéhokoli toku způsobí nárůst tlaku na životní prostředí. Všechny přístupy hodnocení materiálových (stejně jako energetických) toků vychází z jednotné filozofie: na základě vstup-výstup analýzy zmapovat toky látek a energie na úrovni podniku, regionu či státu.

Na jednotlivých úrovních však tento základní přístup vykazuje jisté modifikace. Nejvýznamnější rozdíl spočívá ve skutečnosti, je-li daná socioekonomická jednotka považovaná za tzv. black box. To znamená, že nejsou brány v potaz děje probíhající uvnitř jednotky.

Tak je tomu ve většině případů při hodnocení materiálových toků na makro úrovni, zatímco na podnikové a regionální úrovni jsou posuzovány i tzv. V rámci dematerializace je vyhodnocována kapacitu a „metabolickou výkonnost“ firem, sektorů nebo regionů. Cílem je zvýšení poměru ekonomických přínosů dosažených z materiálového průtoku. Dematerializace vede ke snižování využívání zdrojů, čímž se redukují jejich negativní dopady na životní prostředí.

Čtěte také: Metodiky analýzy podzemních vod

Na mezinárodní úrovni se objevila celá řada návrhů a doporučení jak a zejména o kolik snížit materiálové toky, a tím průtok materiálů v určité ekonomice nebo ve světě. Návrhy jsou ve většině případů formulovány jako Faktor X (například Faktor 4, Faktor 10 nebo dokonce 100), což znamená požadavek na snížení užití materiálů a energie 4, 10 resp.

Objektem analýzy toxicity jsou specifické environmentální problémy analyzované v rámci podniku, odvětví nebo regionu. Tyto analýzy je možné rozdělit podle charakteru materiálového toku na analýzy toků chemických prvků a sloučenin, např. Cd, Cl, Pb, CO2, CFC - tzv. analýza toku látek (substance flow analysis - SFA), analýzu toků materiálů, např. biomasa, plasty, štěrk, dřevo - tzv. analýza toků materiálů (bulk material flow analysis - bMFA) nebo analýzu toků produktů, např. baterie, auta, tzv. analýza životního cyklu (life cycle analysis - LCA).

Hodnocení dopadů havárií na životní prostředí

Nutnost hodnocení dopadů havárií na životní prostředí je dána historickými zkušenostmi a právně je zakotvena v zákoně č. 59/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Provozovatelé podniků zařazených do kategorie A nebo B tohoto zákona jsou povinni zpracovat analýzu rizik a mimo ocenění dopadů na lidské životy, zdraví a majetkové hodnoty by měli provést rovněž hodnocení dopadů havárií na životní prostředí.

Zákonem o prevenci závažných havárií jsou rovněž stanoveny limity, definující závažnou havárii v životním prostředí. Za závažnou havárií pro životní prostředí jsou považovány havárie způsobené nebezpečnou látkou, které mají za následek ekologickou újmu na:

• území chráněném podle zvláštních předpisů, tj. chráněných územích vyhlášených pásmech ochrany vodních zdrojů a pásmech ochrany zdrojů minerálních vod o rozloze stejné nebo větší než 0,5 ha,
• ostatním území o rozloze stejné nebo větší než 10 ha,
• toku řeky nebo vodního kanálu o délce stejné nebo větší než 10 km,
• vodní hladině jezera nebo nádrže, které nemají statut vodárenské nádrže podle zvláštního předpisu, o rozloze kontaminace dosahující nebo přesahující 1 ha,
• kolektoru, tj. saturované a nesaturované zóny v místě jímání nebo akumulace podzemních vod nebo znečištění podzemních vod o rozloze stejné nebo větší než 1 ha.

Pojem ekologická újma je definován zákonem č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, jako nepříznivá měřitelná změna přírodního zdroje nebo měřitelné zhoršení jeho funkcí, která se může projevit přímo nebo nepřímo; jde o změnu na:

Čtěte také: Zdroje rizik a ohrožení

• chráněných druzích volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin nebo přírodních stanovištích, která má závažné nepříznivé účinky na dosahování nebo udržování příznivého stavu ochrany takových druhů nebo stanovišť s výjimkou nepříznivých účinků vyplývajících z jednání provozovatele, k němuž byl oprávněn podle § 5b, § 45i a § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny; kritéria pro posouzení významu účinků na dosahování nebo udržení příznivého stavu ochrany chráněných druhů a přírodních stanovišť jsou stanovena v příloze č. 3 zákona,
• podzemních nebo povrchových vodách včetně přírodních léčivých zdrojů a zdrojů přírodních minerálních vod, která má závažný nepříznivý účinek na ekologický, chemický nebo množstevní stav vody nebo na její ekologický potenciál, s výjimkou nepříznivých účinků v případech stanovených podle § 23a odst. 4 a 7 vodního zákona,
• půdě znečištěním, jež představuje závažné riziko nepříznivého vlivu na lidské zdraví v důsledku přímého nebo nepřímého zavedení látek, přípravků, organismů nebo mikroorganismů na zemský povrch nebo pod něj.

Rovněž zákon č. 254/2001 Sb., krizový zákon, ve znění pozdějších předpisů, definuje pojem havárie, z hlediska vodohospodářského, jako mimořádné závažné zhoršení nebo mimořádné závažné ohrožení jakosti povrchové nebo podzemní vody. Z tohoto pohledu je možné chápat environmentální dopad havárie jako možnost ohrožení složek životního prostředí účinky havarijního úniku nebezpečných látek.

Složky životního prostředí jsou podle zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, následující: ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie. Pro účely hodnocení environmentálních dopadů havárií jde zejména o povrchové a podzemní vody, půdní prostředí a biotické prostředí.

Ohrožení životního prostředí je nejčastěji vyjadřováno zranitelností, která je opakem odolnosti životního prostředí vůči znečišťující látce. Míra škodlivosti nebezpečných látek je dána jejich nebezpečnými vlastnostmi, které mají význam pro kontaminaci složek životního prostředí.

Vzhledem k tomu, že parametry složek životního prostředí jsou velmi různorodé a často je nelze vyjádřit v jednoduchých jednotkách, je vhodné zranitelnost životního prostředí vyjadřovat indexy, stejně tak je praktické i výsledky analýzy uvádět v několika málo kategoriích, tedy opět jako indexy.

Hodnocení environmentálních dopadů havárií na životní prostředí je chápáno jako multikriteriální hodnocení parametru našeho okolí, při kterém jsou v úvahu brány množství a vlastnosti nebezpečných látek a charakteristiky složek životního prostředí, které vyjadřují jejich odolnost vůči nebezpečným látkám.

Čtěte také: Městské klima Brna

Jak vyplývá z předchozích odstavců, analýza rizik potenciální chemické havárie s dopadem do životního prostředí je složitý proces, což se odráží i v tom, že ve většině evropských zemí není vypracována metodika k tomuto hodnocení. Česká republika je jednou ze zemí, kde takováto metodika existuje, a ve Věstníku MŽP 3/2003 jsou uvedeny hned dvě: ENVITech03 a H&V index.

První z uvedených metod je určena pro podzemní vody a horninové prostředí a pro ostatní složky životního prostředí není použitelná, metoda H&V index umožňuje hodnotit všechny složky, je však mnohem komplikovanější. Z důvodů výše uvedených je metoda hodnocení potenciálních dopadů havárie na životní prostředí metodou indexovou.

Pro hodnocení byla využita vždy maximálně pětistupňová stupnice, která není komplikovaná co do počtu kategorií a uživatel tak neztrácí přehlednost. Pět stupňů zároveň poskytuje dostatečný prostor pro zohlednění všech hodnocených parametrů.

Principy metody H&V index pro hodnocení dopadů havárií na životní prostředí

Stěžejním krokem při tvorbě metodiky pro hodnocení dopadů havárií na životní prostředí bylo definování kritérií, která mohou mít na průběh havárie a její důsledky vliv. Tato kritéria jsou následně logicky rozdělila do dvou kategorií, v závislosti na časové a prostorové proměnlivosti. Jde o kritéria předem definovaná (např. typické meteorologické podmínky) a kritéria proměnná, jako vlastnosti nebezpečné látky, technické parametry zařízení, zranitelnosti složek životního prostředí atd.

Jako proměnná kritéria jsou vybrány stěžejní vlastnosti, které ovlivňují závažnost havárie. Jde především o vybrané fyzikálně-chemické a ekotoxikologické vlastnosti nebezpečné látky, o množství látky uniklé do jednotlivých složek životního prostředí, o kategorie povrchových vod a biotického prostředí, o vlastnosti podzemních vod a půdního prostředí.

Jak vyplývá z tohoto výčtu vlastností a kategorií, výsledný dopad havárie na životní prostředí je funkcí různorodých parametrů a vlastností, které jsou definovány v různých rovinách. Zejména z tohoto důvodu je metoda založena na indexovém hodnocení dopadů havárie na životní prostředí. Indexy umožňují zhodnotit kombinaci zdánlivě neporovnatelných parametrů, dále pak nekladou vysoké nároky na uživatele metody a jejich výsledky jsou reprodukovatelné.

Výsledkem hodnocení dopadů havárií na životní prostředí jsou tedy indexy (kategorie závažnosti havárie) stanovené samostatně pro jednotlivé složky životního prostředí.

Z havárií v minulosti, které měly dopad na životní prostředí, je patrné, že nejčastěji ohroženými složkami životního prostředí jsou povrchové vody, půdní prostředí, podzemí vody a ekosystémy. Ohroženy jsou převážně účinky toxických či ekotoxických látek a méně pak látkami hořlavými. Výbušné látky, respektive výbuchy, mají zanedbatelný dopad na životní prostředí.

Z uvedených důvodů jsou pro hodnocení dopadů havárií v životním prostředí samostatně analyzovány:

• povrchové vody ohrožené únikem toxické látky,
• podzemní vody ohrožené únikem toxické látky,
• půdního prostředí ohrožené únikem toxické látky,
• biotického prostředí ohrožené únikem toxické látky,
• biotického prostředí ohrožené účinkem hořlavé látky.

Mezi předem definovaná kritéria jsou v metodě H&V index zařazena zejména ta, která jsou proměnlivá v čase. Jde o aktuální meteorologické, sezonní a terénní podmínky. Tyto podmínky nelze v průběhu analýzy rizik předem předvídat.

Nelze předem stanovit, jaká bude meteorologická situace v okamžiku havárie, nastane-li havárie v létě nebo v zimě, bude-li půda zmrzlá, jaké budou průtokové poměry v recipientech. Pro tyto charakteristiky byly pro účely metodiky určeny standardní (neutrální) podmínky, se kterými je uvažováno.

Neutrální meteorologické podmínky jsou pro účely metody definovány stejným způsobem jako při modelování havarijních dosahů účinků toxických látek na lidské životy a zdraví, tj. rychlost přízemního větru 3 m/s, teplota vzduchu 20 °C a třída stability D (konvekce). Z pohledu geografických podmínek je uvažována svažitost terénu do 12 °. Členitost terénu není uvažována, neboť ji nelze při běžném modelování zohlednit.

Sezonní podmínky jsou rovněž těžce zohlednitelné při výpočtech, proto platí zásada, že metodu nelze aplikovat v případě extrémních výkyvů průtoků řek, hloubky hladiny podzemní vody, výkyvů teplot a srážkových úhrnů.

Mezi kritéria "proměnná“ byla zařazena ta, která jsou proměnlivá prostorově a která lze pro uvažovaná zasažená území předběžně analyzovat. Jde zejména o zranitelnost složek životního prostředí, jmenovitě půdního prostředí, povrchových a podzemních vod a biotického prostředí.

Dále pak jsou mezi proměnlivé charakteristiky zařazeny ty vlastnosti, které mohou mít vliv na velikost úniku, mobilitu a nebezpečnosti látek v životním prostředí.

Množství nebezpečné látky, které může být při havárii uvolněno do jednotlivých složek životního prostředí, je určováno prostřednictvím scénářů havárií, které jsou nedílnou součástí každé analýzy rizik.

V případě, že tato analýza není k dispozici, například u přepravy nebo u provozovatelů, kteří nejsou zařazeni podle zákona č. 59/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak bereme množství přítomné v největším ze zásobníků nebo z technologií.

Identifikace a řízení environmentálních rizik

Řízení environmentálních rizik je klíčovým prvkem odpovědného podnikání a nedílnou součástí efektivního systému environmentálního managementu. Umožňuje nejen minimalizovat negativní dopady činností na životní prostředí, ale také předcházet událostem, které by mohly vést k poškození ekosystémů, zdraví lidí nebo finančním ztrátám. Význam tohoto přístupu zdůrazňuje i legislativa, zejména zákon č.

Prvním krokem v řízení rizik je identifikace tzv. environmentálních aspektů - činností, služeb nebo produktů organizace, které mohou ovlivnit životní prostředí. emise do ovzduší (např. zásahy do půdy a krajiny (např.

Každý aspekt je dále posuzován z hlediska své významnosti, tj. potenciálu vyvolat negativní dopad na životní prostředí (např. stanovit kritéria významnosti (např. označit tzv.

Po identifikaci aspektů následuje jejich kvantitativní nebo kvalitativní hodnocení z hlediska rizika. preventivní opatření (např. organizační opatření (např. monitoring a sledování (např.

Prevence havárií je integrální součástí řízení environmentálních rizik. vyhodnocení možných scénářů havárií (např. Zejména podniky manipulující s nebezpečnými látkami mají povinnost vést havarijní plány podle požadavků zákona č. 224/2015 Sb., o prevenci závažných havárií. Systém prevence musí být dokumentovaný, testovaný a přizpůsobený místním podmínkám (např.

Napojení na legislativní požadavky (např. Zákon č. 167/2008 Sb., o ekologické újmě, představuje legislativní rámec odpovědnosti za vážné poškození životního prostředí. předcházet ekologické újmě (např. podniky provozující činnosti uvedené v příloze č. 1 (např.

Ochrana životního prostředí je často vnímána jako nezbytná, ale nákladová položka. Přestože je dodržování legislativy povinností, lze při správném přístupu environmentální agendu využít také jako nástroj pro optimalizaci nákladů, zefektivnění provozu a zvýšení firemní hodnoty.

Nakládání s odpady představuje jednu z nejviditelnějších oblastí OŽP v každodenním provozu. Kvalitní audit často odhalí skrytá místa s vysokým potenciálem zlepšení - např. míru ztrát a neefektivní spotřeby (např. existenci monitoringu spotřeby (např. Zvýšení efektivity vede nejen ke snížení nákladů, ale i ke zlepšení environmentální stopy organizace.

ekologickými haváriemi a úniky (např. přerušením provozu (např. neplněním povinností vůči státním orgánům (např.

Získání certifikace dle ISO 14001 nebo registrace v systému EMAS (Eco-Management and Audit Scheme) není jen otázkou souladu s normou, ale i nástrojem budování důvěry a strategické konkurenceschopnosti. Zlepšování environmentální výkonnosti lze v mnoha případech spojit s dotační podporou. Modernizační fond - např.

Vedle finančních programů lze environmentální aktivity využít také v rámci strategie společenské odpovědnosti (CSR) - např. Předcházejte ekologickým rizikům efektivně a proměňte povinnosti v příležitosti.

Metoda FMEA

Velmi užitečným nástrojem pro identifikaci a analýzu potenciálních chyb a nežádoucích účinků v procesech a systémech a také pro plánování nápravných opatření (aby se tyto chyby a nežádoucí účinky minimalizovaly nebo úplně vyloučily) je metoda FMEA.

Původ metody sahá až do 60 let minulého století. Byla vyvinuta pro posuzování rizik během kosmických letů v společnosti NASA - zvláště v programu Apollo. Následně ji pak implementovali i do jiných oblastí. Pomocí této metody je možné výrazně snížit potenciální rizika způsobené lidskou, nebo technickou chybou a taktéž velmi efektivně nalézt řešení na to, jak těmto chybám předcházet.

Hlavní kroky při realizaci analýzy FMEA

1. Nejprve musíme dobře poznat a popsat systém, který posuzujeme.
2. Pak definujeme funkce, které má tento systém plnit.
3. Analyzujeme, jakým způsobem mohou tyto funkce selhat.

Pokud si uvědomíme podstatu těchto mechanismů, je možné vytvořit vazby mezi chybami, jejich příčinami a následky a na základě těchto vazeb je potom možné posoudit: jak často tyto chyby mohou vznikat, jaké způsobují následky, a případně - jestli máme vůbec nějakou šanci tyto chyby nějakým způsobem odhalit dříve, než nám způsobí škody. Velmi důležité jsou návrhy technických opatření, které brání těmto chybám a kvalita kontroly kterou máme k dispozici.

Při kvantifikaci v rámci metody FMEA zvažujeme tři koeficienty: význam (V), výskyt (Vy) a pravděpodobnost odhalení (O) možné poruchy. Na základě těchto dat je spočítáno tzv. celkové riziko/ míra rizika. MR=VxVyxO. Číslo slouží k seřazení možných vad dle důležitosti.

Na základě něho systém vylepšujeme prostřednictvím preventivních opatření, nebo soustředěnou kontrolu místa, kde vznikají problémy.

V podstatě každá chyba je zdrojem zvýšených nákladů a metoda FMEA je jakýmsi “tahákem”, jak se s tím vypořádat. Ve své praxi jsem metodu FMEA už modifikoval i tak, aby nám vypočítávala možnost ztráty a jak pravděpodobná ta ztráta je. FMEA neslouží primárně k posuzování nákladovosti, ale její správné použití může významným způsobem náklady snížit.

V automobilovém průmyslu je to dokonce povinný postup. Pomocí metody FMEA umíme posoudit, zdali naše opatření na snížení rizik, havárií, chyb a nekvality jsou efektivně zaměřená a zdali se zaměřujeme na ty správná místa. Pokud ne, tak nám opět vznikají zbytečné náklady. Taky je možné touto metodou efektivně určit místa, která jsou vícerizikové i ty, která jsou nebezpečné pro lidský život.

Je možné a vhodné metodu kombinovat s dalšími postupy, které primárně slouží k vyčíslení průmyslových nákladů - jak procesních tak investičních. Například v kombinaci s metodou Six Sigma, nebo s metodami řízení toku hodnot, například Value stream management.

tags: #analýza #rizik #ekologie #metody

Oblíbené příspěvky:

• Poplatky v obci Měšice: Stočné a svoz odpadu
• Vápenná neutralizace splašek
• Hubení škůdců: mravenci faraoni
• Řeky Olomouckého kraje a znečištění
• Tipy pro čistý a svěží odpadkový koš