Řada současných (nejen) norských postapokalyptických a dystopických románů spadá do poměrně nedávno pojmenovaného žánru cli-fi neboli climate fiction. Tento termín označuje beletrii, která tematizuje klimatické změny spjaté s člověkem a která se díky svému silnému akcentu na životní prostředí přirozeně často ocitá v hledáčku ekokritického přístupu.
Co je ekokritika?
Thorunn Gullaksen Endresonová uvádí, že tento termín poprvé použil William Rueckert v roce 1978 v článku Literature and Ecology: An Experience in Ecocriticism (Literatura a ekologie: ekokritický experiment), ale coby samostatný literárněvědný směr ekokritiku etablovala až publikace The Ecocriticism Reader: Landmarks in Literary Ecology (Ekokritické čtení: milníky literární ekologie, 1996), za níž stáli redaktoři Cheryll Glotfeltyová a Harold Fromm. Kniha ekokritiku definovala jako studium vztahu mezi literaturou a fyzickým prostředím.
Ve Spojených státech amerických můžeme zavedení ekokritiky coby metody datovat do roku 1992, kdy vznikla Asociace pro studium literatury a životního prostředí (Association for the Study of Literature and Environment, ASLE). V této rané fázi stálo v centru pozornosti takzvané nature writing, oblast dříve literárněvědným bádáním přehlížená. Zabývala se autory jako Henry David Thoreau, John Muir, Aldo Leopold, Rachel Carsonová, Edward Abbey a Annie Dillardová a také anglickými romantiky jako například Williamem Wordsworthem. Bádání se věnovalo mimo jiné literárním zachycením přírody a proměnám chápání samotného pojmu příroda, s důrazem na její hodnotu, vztah člověka k ní a ekologickou etiku. Ekokritici se tehdy tedy zaměřovali zejména na literaturu faktu. Patrně nejlepším příkladem je apokalypticky laděná kniha Silent Spring (Tiché jaro, 1962) Rachel Carsonové o katastrofálních účincích pesticidů. Stala se předmětem bouřlivé diskuse a zásadně ovlivnila jak názor veřejnosti, tak praktickou politiku. Od té doby se motiv apokalypsy vyskytl v řadě dalších textů o životním prostředí.
Po literatuře faktu se pozornost ekokritiků rozšířila i na beletrii - romány, básně i povídky. Ekokritika se postupně rozvinula v několik teoretických přístupů, například v postkoloniální ekokritiku, environmentální spravedlnost a feministickou ekokritiku. Předmětem ekokritických analýz už nejsou jen literární díla, ale také divadelní představení, filmová či hudební produkce, fotografie nebo digitální média.
Cli-fi: Nový žánr nebo stará známá?
Do oblasti zájmu ekokritiky spadá i poměrně nový žánr cli-fi (climate fiction), který byl takto poprvé pojmenován v roce 2013 ve vysílání amerického rádia NPR. Přestože je pojem cli-fi nový, příklady tohoto žánru najdeme už mnohem dřív. Jedním z nejranějších dokladů je román Julese Verna Sans dessus dessous (1889, č. Zmatek nad zmatek, 1911) z cyklu Podivuhodné cesty. V něm se klimatické změny projeví po vychýlení zemské osy způsobeném člověkem. Záplavy coby symptom klimatických změn tematizuje už britský spisovatel J. G.
Čtěte také: Životní prostředí: Problémy a řešení
Současná norská beletrie a cli-fi
Celá řada norských autorů tematizuje klimatické změny ve svých dílech. Spisovatelka Brit Bildøenová tematizuje klimatické změny hned ve dvou románech: satirická próza Adam Hiorths veg (Ulice Adama Hiortha, 2011) vypráví o ochránci přírody Jonu Utskottovi a jeho společníkovi Adamu Hiorthovi, kteří se v quijotovsky laděném světě vydávají na cyklovýlet za záchranou životního prostředí; v románu Sju dagar i august (Sedm srpnových dní, 2015), pojednávajícím o manželích, již před osmi lety ztratili dítě na Utøye, zase klimatické změny neustále probublávají pod povrchem. Důležitým tématem této knihy je vytěsnění. Román Tomase Espedala Året (Rok, 2016), napsaný ve formě básně, je jakýsi žalozpěv nad „nemocnou přírodou“ a ztracenou láskou. Román Carla Frodeho Tillera Begynnelser (Začátky, 2017) retrospektivně sleduje život ochránce přírody a environmentalisty Terjeho. Ten na začátku knihy leží v nemocnici po pokusu o sebevraždu. Text se točí kolem lásky hlavního hrdiny k přírodě a jeho boje proti vymírání živočišných druhů.
Klimatické změny se objevují ve všech třech románech pro dospělé Maji Lundeové - Bienes historie (2015, č. Historie včel, 2017), Blå (2017, č. Modrá, 2018) a Przewalskis hest (Kůň Převalského, 2019). Autorka se ve všech drží stejného zpracování: předkládá čtenáři paralelní příběhy z rozličných historických období. První dvě knihy se zabývají vyhynutím včel, respektive nedostatkem vody, třetí pojednává o mongolském plemeni divokého koně. V brzké době se očekává čtvrtá kniha, která tento „klima kvartet“ doplní. Za zmínku jistě stojí i Benedicte Meyer Kronebergová a její dva romány Der det brenner (Tam, kde hoří, 2018) o požáru indonéského deštného pralesa a Ikke bli borte (Neztrať se, 2019), jehož příběh podtrhují extrémní klimatické jevy. Gert Nygårdshaug napsal několik „ekothrillerů“.
Ekologická stopa v norské literatuře 70. let
K obdobím s výraznou ekologickou stopou v norské literatuře bezpochyby patří sedmdesátá léta 20. století, kdy se v souvislosti s mezinárodním environmentálním hnutím objevuje ekologicky angažovaná literatura. Jako první mi při zmínce o sedmdesátých letech a ekologicky zaměřené literatuře vytane na mysli norský filosof Arne Næss. Poté co v roce 1970 skončila jeho kariéra univerzitního profesora, definoval takzvanou hlubinnou ekologii, „ekofilosofii“, která kritizuje antropocentrismus a mimo jiné hlásá, že jakýkoli život má hodnotu sám o sobě a že lidské zásahy do přírody jsou destruktivní. V roce 1973 publikoval knihu Økologi, samfunn og livstil (č. Ekologie, pospolitost a životní styl, 1996). Jeho myšlenky notně ovlivnily environmentální hnutí.
K nejdůležitějším představitelům norské ekologicky angažované literatury v sedmdesátých letech patří i Erik Dammann. V roce 1972 napsal knihu Fremtiden i våre hender (Budoucnost v našich rukou) a o dva roky později založil pod stejným názvem také hnutí. V této nesmírně vlivné knize kritizuje západní kulturu pro masovou spotřebu a související společenské problémy a vyzývá k vyrovnání životní úrovně v bohatých a chudých zemích. Jedním z prvních norských spisovatelů, kteří psali ekologicky angažovanou beletrii, byl Knut Faldbakken. Dvoudílný román Uår (1974, 1976, č. Bídné roky, 1981) je vrcholným dílem jeho rané tvorby.
Beletrie jako platforma pro ekologická témata
Naši představu o klimatických změnách utvářejí vědecké publikace, čísla, grafy, tabulky a výpočty pravděpodobnosti, jak upozorňuje například sociolog vědy Brian Wynne. Obyčejným lidem tak problematika klimatu může snadno připadat vzdálená a následkem toho se zřeknou vlastní odpovědnosti. Jednou z příčin etablování ekokritiky coby svébytného literárněvědného směru je právě vědomí, že odborné pojednání klimatických změn nestačí. Přestože nám přírodní vědy poskytují přesnější popis těchto dějů, postrádají možnost románu zkoumat estetická a emoční hlediska spojená s antropocénem, tedy obdobím, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje ekosystém Země.
Čtěte také: Cestování a ekologie
Ekokritika se mimo jiné zabývá tím, jak různé narativy či vyprávěcí postupy ovlivňují rozdílné vnímání přírody, životního prostředí a klimatických změn. Podle ekokritičky Antonie Mehnertové může beletrie abstraktní klimatické změny přiblížit a pomoct nám představit si nejistou budoucnost. Beletrie je také běžně dostupnější než vědecké texty, díky čemuž se dostává k většímu okruhu čtenářů. Otázka změny klimatu má v každém případě existenciální charakter, a proto by v literatuře měla mít své místo.
Spojení cli-fi se sci-fi, krimi a thrillery
O klimatu velmi často pojednávají dystopie, podžánr tradičně spojovaný se sci-fi, protože se v něm líčí společnost budoucnosti. Pochopitelně ale existují dystopie, které za sci-fi označit nelze. Také samotné sci-fi, krimi a thrillery dříve často klimatické změny tematizovaly. Dobrým příkladem jsou již zmíněné „ekothrillery“ Gerta Nygårdshauga. Spisovatel Amitav Ghosh upozorňuje, že beletrie o klimatických změnách není renomovanými literárními periodiky brána vážně a že je automaticky řazena k žánru sci-fi. Během posledního desetiletí se však hodně změnilo, i v Norsku. Měla bych nicméně zmínit, že ani mezi ekokritiky nepanuje shoda, kam cli-fi zařadit. Někteří jej chápou jako podžánr sci-fi, i vzhledem k lingvistické blízkosti pojmů „sci-fi“ a „cli-fi“. Někteří autoři cli-fi, například Margaret Atwoodová, považují nálepku sci-fi za zjednodušující.
Z žánru sci-fi spadají do cli-fi zejména postapokalyptické romány a dystopie, což je přirozené, protože už jejich výchozí situace obvykle vyžaduje nějakou zásadní událost, k níž došlo v minulosti, ať už blízké, či vzdálené, a jež způsobila radikální změnu ve společnosti. Zdá se, že podíl titulů spadajících do těchto podžánrů v posledních letech (nejen) v norské literatuře výrazně narostl, a to obzvlášť v kategorii young adult. Knihy pro náctileté píšou dospělí a jejich témata ukazují, co zajímá je samotné - v literatuře se odráží duch doby. Norští spisovatelé, stejně jako mnozí jiní, mají obavy z klimatických změn a z toho, co se s naší planetou v budoucnu stane. I přes neradostné téma se však v jejich dílech často objevuje paprsek světla ve tmě. Význam naděje není radno podceňovat. Ekokritik Greg Garrard to vyjádřil takto: „Pro záchranu planety a naše přijetí zodpovědnosti vůči ní musíme věřit, že má budoucnost.“
Děti a mládež zpravidla chtějí, aby kniha byla napínavá, a to většina dystopií splňuje. V dystopických příbězích se často líčí boj mezi jednotlivcem nebo malou skupinou a svrchovanou mocí. S tímto bojem se mladí čtenáři snadno identifikují. Klimatické změny je zajímají, protože se týkají jejich budoucnosti. Příkladem budiž Greta Thunbergová.
Humor a parodie v cli-fi
V jedné kapitole publikace The Oxford Handbook of Ecocriticism (Oxfordská příručka ekokritiky, 2014) píše Michael P. Branch o výhodách ekohumoru. Může poskytnout jinou perspektivu, jiný náhled na nás samé. Ekokritika si od smíchu tradičně držela odstup, upozorňuje Branch dále, a tak minula řadu zajímavých textů a úhlů pohledu. I když „vážná“ díla jsou v cli-fi jednoznačně v převaze, najdeme v norské literatuře i několik příkladů parodických a humoristických textů. Už jsem zmínila Ulici Adama Hiortha Brit Bildøenové. Román Nullingen av Paul Abel (Vynulování Paula Abela, 2018) od Bjørna Vatneho je satirická dystopie, v níž vládu uchvátí jedna strana a uchýlí se k vymývání mozků. Román varuje před oslabováním demokratických procesů a zneužitím technologie. Dalším příkladem je Vestlandet (Západní Norsko, 2017) Erlenda Nødtvedta. V tomto bujarém románu sledujeme dva neustále přiopilé hrdiny na cestě v karnevalovém stylu - hranice mezi skutečností a snem je nejasná. Klimatická změna je neustále přítomná skrz extrémní počasí, které téměř nabírá formu samostatné postavy. Tady se klimatická krize nevytěsňuje, nýbrž skoro oslavuje.
Čtěte také: Chris Priestley a jeho Příšerné příběhy z Černé lodi
Klimatická akce v Norsku
V hnutí Klimatická akce se angažovali nejen spisovatelé, ale také výtvarní umělci, literární kritici, překladatelé a novináři, kteří svou činnost odvozovali od § 112 norské ústavy, jenž stanovuje, že každý má právo na zdravé životní prostředí a že se k přírodě má přistupovat ohleduplně s cílem zachovat ji pro další generace.
Lyrika se vždy, ať už v menší, nebo větší míře, obracela k přírodě. Stačí vzpomenout na romantické básníky, jejichž texty doslova vybízejí k ekokritické analýze. Už dlouho před onou nedávnou vlnou ekopoezie bylo v Norsku hodně básníků, k nimž lze přistupovat prizmatem ekokritiky, jako například Henrik Wergeland, Olav Nygard, Olav H. Hauge, Hans Børli a Rolf Jacobsen. Romantické souznění s přírodou má samozřejmě daleko k dnes časté apokalyptické a dystopické perspektivě. Mnoho lidí prožívá klimatickou krizi jako existenciální problém. Naše porozumění přírodě a její vnímání se změnily. Není tedy nijak překvapivé, že se básníci o klima a životní prostředí zajímají.
Ekopoezie a ekokritické sborníky ve Skandinávii
Ekopoezie v Norsku vychází hodně. Patrně nejznámějším příkladem je epická dlouhá báseň, vize budoucnosti Solaris korrigert (Solaris zkorigována, 2004) Øyvinda Rimbereida. Získala Cenu kritiků a později byla uvedena na scéně norského Národního divadla. Básnické já se vyjadřuje jakousi hybridní řečí, směsí zejména stavangerského dialektu, staroseverštiny a angličtiny. Za zmínku stojí také básnická sbírka Å resirkulere lengselen, avrenning foregår (Recirkulovat touhu, odtok probíhá, 2015) Elisabeth Hansenové. Sbírka je jakousi elegií druhů ohrožených vyhynutím, třeba vzácného a chráněného modráska rozchodníkového. Ekopoezii píše spousta norských básníků, například Gro Dahleová, Frode Grytten nebo Geir Gulliksen.
Co se týká odborných textů, vyskytuje se obojí. V roce 2018 vyšla v angličtině publikace Nordic Narratives of Nature and the Environment: Ecocritical Approaches to Northern European Literatures and Cultures (Severské narativy přírody a životního prostředí: ekokritické přístupy k severoevropské literatuře a kultuře). Je to vůbec první ekokritický sborník zaměřený na severskou literaturu (a také film a fotografii). Henning Howlid Wærp nedávno napsal norsky knihu o Hamsunově díle z ekokritické perspektivy. Sborník Økopoesi (Ekopoezie, 2017) se zabývá severskou lyrikou tematizující přírodu a klima a vloni vyšel další podobný sborník Undergang og utopi: Poesi i krisetid (Zánik a utopie: poezie v době krize).
Česká reflexe ekologických témat v literatuře
Předloni vydaná kniha Aby Země nebyla jen hrobem. Literatura, kultura, příroda je soubor referátů, které byly předneseny na brněnské konferenci Literatura, příroda, kultura v roce 2010. Už svým názvem se hlásí k Máchovi, kterému je věnována první část, ve druhé části jsou zařazeny texty o dětské literatuře ve vztahu k přírodě a ve třetí části referáty vztahující se k tématu přírody a kultury. Editorem byl známý český filozof a spisovatel Josef Šmajs (1938), profesor Masarykovy univerzity v Brně, na kterého se také ve svých vystoupeních většina účastníků (jakoby povinně) odvolávala či z jeho myšlenek přímo vycházela.
Šmajs v knize opakuje svoje teze o tom, že je nutné změnit náš „predátorský postoj k Zemi“, který musí nahradit „biofilní paradigma“. Odsuzuje přitom současné politiky, novináře („slepí publicisté se tváří sebevědomě a veřejně se chlubí tím, že žádné didaktické ani jiné varování nepotřebují“) i současný systém vzdělávání, který dětem vnucuje jen „matematické, geometrické a fyzikální abstrakce ignorující život“. Šmajs oproti tomu klade důraz na krásnou literaturu, která - ač je tradičně spojena „s popisem situací a osudů lidí“ - by mohla „zaujmout, poučit a potěšit čtenáře, kterého zneklidňuje nynější konflikt kultury s přírodou“. Takovou úlohu žel podle Šmajse literatura zatím neplní: „I když svobodnou sféru krásné literatury nelze řídit, a dokonce ani záměrně usměrňovat, nedostatečné zaměření literatury na existenciální konflikt kultury s přírodou je důkazem selhání role vzdělání, role filozofie a vědy v kultuře.“
K témuž motivu pak dospívají i další autoři, třeba Bohuslav Binka, jenž pojednal o tom, že je potřeba vyhnout se dichotomii spočívající v úplném odmítání emocí v zájmu objektivismu vědy na jedné straně a v iracionalitě hlubinné ekologie na straně druhé (tu ostatně Binka podrobil zdrcující kritice už v knize Analýza hlubinné ekologie). Co se týká „máchovské“, podle mne nijak zvlášť objevné části knihy, ta k problémům nastoleným Šmajsem vlastně mnoho neříká.
Zajímavější jsou texty o dětské literatuře, která - jak patrno - nebyla zvolena náhodou, protože právě ta má být oním „bojištěm“, na němž se by se měla odehrávat jakási ideologická bitva o smýšlení budoucích generací. Naděžda Sieglová zmapovala současnou českou tvorbu pro děti, na kterou mimochodem často píše recenze, takže se od ní dozvíme o medvídkovi Kumovi, který bojuje proti příšeře pojmenované El Niňo, hledá svého tátu, ledního medvěda, a dospívá k poznání, že Země je „jediný pelech, který máme“ (Medvídek Kuma); o chlapečku Maxovi zmenšeném do velikosti mravence, který musí v nové podobě prokázat své biologické znalosti, aby dokázal zdolat četná nebezpečí, takže kupříkladu pavouk je zahnán semeny netýkavky (Minimax a mravenec). Autorka referuje také o knize Stromovka, aneb, Abeceda vzácných či všelijak nádherných stromů, v níž má každý strom vlastní příběh: k olivovníku náleží vyprávění z Řecka, „řecké bohy evokuje vavřín, hrušně uměli vždy nejlépe pěstovat v Hruškách a v Hrušovanech, chlebovník oživí robinsonovské téma“.
Podle Sieglové autoři „rozumí duši stromů“ (tu má lípa „měkkou a sladkou jako med“ a sekvoje zase „pod tvrdou kůrou mají srdce, tepny a svaly“) a také jejich řeči. Kateřina Rezková z Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně referovala o knihách o Tobiáši Lolnessovi od Timothée de Fombella. Ty srovnává s teorií Gaia, jež pojímá celou biosféru jako samoregulující se entitu. Autorovi se podle autorky podařilo tuto teorii velmi dobře vystihnout tak, že „Zemi smrštil do jednoho stromu“. Spisovatel se přitom údajně s Lovelockovou teorií seznámil až po napsání příběhu. Spisovatelka a literární vědkyně Luisa Nováková zase pojednala o J. R. R. Tolkienovi.
U toho je příroda „součástí zákonů, které ji přesahují, ani ona není vyňata z působení zla, stává se jeho obětí, ať už tím, že je ničena, nebo proto, že dobrovolně zlu podléhá a přijímá je za své“, takže v Pánu prstenů můžeme najít i stromy, které mají „špatné srdce“. Pro doplnění Tolkienova vztahu k technice dodejme, že tento notoricky špatný řidič nenáviděl automobily a byl postrachem ostatních motoristů, protože se na oxfordské silnici s pokřikem „Hrr na ně a rozprchnou se“ snažil narážet do jiných vozidel.
V textech se mihnou i tituly „pro dospělé“, jako pozoruhodné Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech) či Denní menu (od Mileny Fucimanové). Je přitom třeba silně zdůraznit, že spojování ekologie s literaturou opravdu není žádný brněnský vynález: právě kritizovaní hlubinní ekologové dokonce některé beletristické („nedětské“) texty povýšili do pozice čehosi nejen kanonického, ale přímo posvátného. U nás se tímto tématem nejobsáhleji zabývá Petr Kopecký z Katedry anglistiky a amerikanistiky Ostravské univerzity, ve své zatím jen anglicky vydané knize The California crucible: literary harbingers of deep ecology (a nyní i v české knize Robinson Jeffers a John Steinbeck). V té první zkoumá spojitost mezi tvorbou pěti kalifornských literátů, Johna Muira, Mary Austinové, Robinsona Jefferse, Johna Steinbecka a Garyho Snydera, a právě hlubinnou ekologií.
Podle Kopeckého se tito autoři svým neantropocentrickým viděním světa „vyčlenili z hlavního, humanisticky orientovaného proudu americké literatury. Možná nejčastěji se hlubinní ekologové dovolávají básní Robinsona Jefferse, zvláště jeho básně Ó krásná skálo, končící slovy: „Jednou zemřu a také mí chlapci… Ale tato skála zde bude stát dál, mohutná, vážná a nikoli mrtvá - energií svých atomů bude dále podpírat celou horu, osamělá skála po mnoha navrstvených staletích, do jejíhož bytostného života jsem se vcítil s láskou a s obdivem.“
Tyto verše najdeme v četných hlubinněekologických knihách, včetně proslulé a pozoruhodné Myslet jako hora. Shromáždění všech bytostí. Navíc kniha obsahuje třeba i návody, jak opravdový rituál Shromáždění všech bytostí uspořádat. Nejprve se mají účastníci kurzu rozejít a každý zůstat hodinu sám: „Dovolte, aby se ve vás objevila jiná životní forma, ta, za niž budete dnes mluvit… Uvolněte se a umožněte, aby si vás vybrala forma života, která si přeje skrze vás mluvit. Může to být rostlina, zvíře nebo krajinný útvar. Často ta bytost, která se vám objeví jako první, je pro vás ta správná.“
Účastníci si pak připraví masky těch, do nichž se vciťují, nasazují si je a začínají proslovy jako například tento: „Přicházím na toto shromáždění jako Plevel. Jsem silný a vitální. Není pro mě nic krásnějšího než klíčit, protlačovat se a prodírat - třeba i betonem. Přináším vlhkost a život. Léčím spálenou a poraněnou zemi. Ale teď jsem postřikován jedy, a se mnou i tvorové, kteří žijí ve mně a skrze mne.“ Na což ostatní odpovídají Slyšíme tě, Pleveli, a pokračují Kráva, Holub, Slimák, Lišejník, Polní květina („Nabízím svou vůni a svěží výraz, aby vás přivedly zpátky ke kráse života“), Hora či Prales. Ti pak lidstvu nabízejí svoji pomoc, a obřad vrcholí vytvořením velkého Hada vytvořeného z lidských těl: „Je krásné, když stojíme vpleteni jeden do druhého, jako bychom vytvářeli jeden organismus.“
Kdokoli může namítnout, že podobné hrátky jsou dobré leda tak pro děti, a sám bych podobný obřad asi nechtěl zkoušet - v situaci, kdy bych pravděpodobně musel předstírat, že si mne vybrala nějaká mimolidská bytost, bych si připadal opravdu trapně, a pokud se vciťuji do skal, tak jen soukromě a potichu. Na druhou stranu ovšem s výjimkou formy nejde o nic nového, vždyť podobné monology a dialogy spisovatelé (a zvláště básníci) přeci vedou odpradávna. A to i takoví, u kterých bychom to možná nečekali, třeba G. K. Chesterton se v jednom svém románu zabývá tím, jaký je „žitý svět“ ústřice, tvora, „na kterého člověk zapomíná“, nebo skládá verše, které vyjadřují úchvatné milostné vyznání velblouda: „Její hlava k hvězdám trčí, její hrb se pýchou dme.“
Totéž se ovšem týká i českých autorů: Jakub Deml kupříkladu nechává v Mých přátelích promluvit Třtinu („Mnoho nežádám, mnoho neunesu, jsemť slabounká, ale též já toužím po životě“) a sám si představuje, jaké by to bylo, stát se - Tulipánem („A budu - li jak ty květinou, všechno se rázem změní, a mnohé věci pominou, snad také utrpení“). A v Knize lesů, vod a strání zase díky S. K. Ač se vystavuji nebezpečí, že budu označen za dalšího „slepého publicistu“, odvážím se tvrdit, že by se mělo nechat na básnících či obecně spisovatelích samotných, o čem píší a jaké „existenciální konflikty“ chtějí řešit.
tags: #anglické #příběhy #témata #ekologie
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]