Antropogenní vlivy člověka na přírodu: Příklady a důsledky

Činnost člověka je patrná na povrchu terénu v každé krajině, a Ašsko není výjimkou. Antropogenní tvary jsou tvary vzniklé činností člověka. Vezměte lopatu a krumpáč, vykopejte pořádnou jámu a vše vykopané vršte hned vedle. A máte hned dva antropogenní tvary: "vyhloubený" a "nasypaný".

Ekologické zátěže způsobené lidskou činností

Ekologické zátěže na Ašsku jsou dobře patrné jako akumulace různých odpadů formou skládek, které tvoří umělé vyvýšeniny, zakrývají různé terénní deprese, či jinak výrazně mění původní krajinu mikroregionu. Na Ašsku se setkáváme se všemi typy antropogenních uloženin typu "skládka" (zavezené nivy potoků, těžebny a lomy, akumulace na terénu apod.).

Poklesové sníženiny

Poklesové sníženiny jsou těžební antropogenní tvary, vznikající na povrchu území, které je ovlivněno hlubinnou těžbou (poddolováním). Mají tvar plochých sníženin, často bezodtokových, zatopených vodou nebo zabahněných. Vznikají v důsledku toho, že při vyrubání ložiska vzniká v nadložních horninách napětí, které se po prolomení nebo pružné deformaci nadložní vrstvy a zavalení vyrubaného prostoru vyrovná.

Prostor vzniklý nad závalem se dále zavaluje a tento pohyb postupně přechází až na povrch terénu. K viditelnému poklesání povrchu dochází až po určité době, závislé na báňsko-technických podmínkách, a to v rozsahu jednoho až několika let. Jedním z typů poklesových sníženin jsou pinky.

Poklesové sníženiny se na našem území vyskytují jako pozůstatek středověké těžby polymetalických rud. Jejich rozšíření je vázané na poddolované území různých rudných revírů (např. Zlatohorský rudný revír, okolí Stříbra, Příbramsko) a místních těžeb.

Čtěte také: Životní prostředí v Česku a lidská činnost

Jakékoliv tvary v terénu jsou dobře viditelné v digitálních mapách terénu, jež jsou ve výškovém rozlišení s přesností 0,18 m (v terénu bez vegetace) a 0,30 m (v terénu s vegetací). Pinky jsou zřetelné jako tmavé sníženiny.

Velké množství pinek a odvalů lze dobře vidět kolem vrchu Háj (zatím nedatované dolování v okolí vrchu Háj - zřejmě polymetalické (?) nebo železné (?) rudy). Díky dmr5g (digitální model terénu 5. generace - LIDAR) lze identifikovat "souvislé" pinkové tahy zřetelně protáhlé ve směru JZ-SV, pohled na terén "přes vegetaci".

Staré cesty, staré stavby a základy staveb, lomy a zatopené těžebny, nové stavby a změna terénu s nimi související (silnice, železnice), meliorace, zatrubnění toků a jejich změna, zatopená území, povodňová a protierozní opatření apod., to vše jsou důsledky lidské činnosti, které ovlivňují krajinu.

Srovnání antropogenního a geogenního přemísťování hornin a zemin

Ročně se geogenními procesy přemístí z povrchu v průměru 4 mil. m3 hornin a zemin, zatím co antropogenními procesy přibližně 330 mil. m3 hornin a zemin. Při přepočtu na obyvatele, antropogenní procesy přemísťují v Česku 33 m3 materiálu na hlavu. Je to více než hodnoty pro Spojené státy (15 m3 ) a mnohem více, než je světový průměr (3 m3 ).

Již v 19. století napsal G. P. Marsh knížku „Jak lidská činnost pozměňuje Zemi, The Earth as modified by human action“ (1885). Je to první odborné pojednání o antropogenních geologických procesech. Ke konci dvacátého století Hooke (1994) vypočítal, že ve Spojených státech lidská činnost přemístí ročně 30 t geologických materiálů na hlavu. Celosvětový odhad vyšel na 6 tun.

Čtěte také: Dopady antropogenního znečištění

Později, stejný autor (Hooke 2000) prohlásil, že množství přemísťovaného materiálu poroste exponenciálně, jelikož počet obyvatel Země roste stejným způsobem. Zajímavé práce zmíněného autora Neumanna-Mahlkaua (1996, 1997) souhlasí s tím, že antropogenní toky materiál rostou exponenciálně již od průmyslové revoluce. Takovými materiály se rozumí horniny, zeminy, půda, voda, zemní plyn a další.

Potvrzuje též, že objem přemísťovaného materiálu 352 km3 za rok je větší než objem materiálů přemísťovaných přírodními procesy. Pouhé dolování nerostných surovin přemísťuje ročně 17,8 342 km3 .

Rychlost eroze a sedimentace ovlivněná lidskou činností

Eroze půd je závažným celosvětovým problémem a proto je značná pozornost věnována vlivu lidské činnosti na její rychlost. Mnoho studií dokázalo, že se tato rychlost zvyšuje zarovnáváním povrchu (rušením přírodních teras, zahlazováním stupňů v reliéfu). Stavební a jiné práce mají též velmi nepříznivý vliv.

Judson (1968) pozoroval, že v americkém státě Washington kryly v 19. století půdu borovicové lesy a eroze byla zanedbatelná, pouze 2 mm ročně. Na konci 19. století byly lesy káceny, půda obdělávána a rychlost eroze se zvýšila 50krát na 100 mm za rok. V letech od 1940 až 1950 se pole přeměnila na pastviny a rychlost půdní eroze klesla na 50 mm za rok.

Meade (1982) uvádí, že se rychlost eroze půd zvýšila desetkrát od chvíle, kdy Evropané osídlili Severní Ameriku. V povodí francouzské Loiry od roku 1963 do 1982 se rychlost eroze zvýšila o 30 % vlivem extenzívního zemědělství, zástavby a těžby písku (Manickam et al. 1985).

Čtěte také: Klimatické změny a lidský faktor

Neumann-Mahlkau (1997) vypočetl, že před zásahy člověka do přírodního cyklu světové řeky odnášely do moře 4,5 km3 materiálu ročně. Dnes je to šestkrát více, 26,7 km3 za rok.

Pokud, poněkud schematicky, posuzujeme poměr množství v suspenzi a v roztoku jako 1 : 1 a opomíjíme materiál dopravovaný po dně, řeky Labe, Morava a Odra odnášejí ročně do Severního, Černého a Baltského moře z našeho území přibližně 2 mil. Eroze se významně zrychluje na místech, je povrch krajiny porušen např. motocyklovými závody.

Wilshire et al. (1978) vypočítali, že obecně je v takovýchto případech rychlost eroze až 100krát vyšší než v okolní krajině.

V České republice je rychlost sedimentace v umělých vodních nádržích vyšší než v nádržích přírodních (Kukal a Reichmann 2000). Bylo vypočteno, že zatím co průměrná rychlost sedimentace v přírodních jezerech je 0,1 až 0,3 cm za rok (Kukal 1990), v umělých nádržích je 10krát až 100krát vyšší.

V šumavských ledovcových jezerech se sedimentace zrychlila za posledních 200 let, jak zjistili Veselý et al. (1995). Lze to vysvětlit postupným odlesňováním, osídlováním, rozšiřováním zemědělství a rozvojem průmyslu.

Eolická sedimentace je též dobrým indikátorem vlivu lidské činnosti. Kukal (1990) to dokazuje řadou údajů, další jsou uvedeny v knížce Kukala a Reichmanna (2000).

Eolická sedimentace v Praze a v Podkrušnohorských pánvích je podstatně rychlejší než je evropský a globální průměr. Vliv mimořádných a katastrofických událostí je značný. Během jedné říční povodně se přenese a usadí více materiálu než za normálního režimu za více než rok.

Při kulminaci povodně v roce 2002 bylo zaplaveno přibližně 344 160 km2 aluviální nivy, na níž se uložilo na 5 cm bahna bohatého vodou a organickými látkami. Po vyschnutí se ztenčil na centimetrovou tvrdou krustu. Během této povodně se usadil objem 1,6 mil. m3 materiálu (přepočtený na sušinu).

Povrchový přenos materiálu

Arktida je kontaminována rtutí, jejíž hlavními zdroji jsou těžba rud a průmyslové spalování. Rtuť se usazuje na ledovém pokryvu a na ledovcích a po reakci s určitými druhy bakterií a plísněmi vytvoří vysoce toxický komplex, který se smývá do vod oceánu, kde jej pohltí plankton.

Podle ročenky UNESCO za pouhých 20 let 1970-1990 vymizelo na 1600 druhů živočichů a na 2000 druhů rostlin. V důsledku hnojení nevhodnými hnojivy voda v Rýnu v roce 1970 obsahovala až 3 mg kadmia v litru, proto z něj téměř vymizel život.

Po zákazu používání přírodních fosfátů se během pěti let voda pročistila a vrátily se i původní druhy (např. rýnští úhoři), podobně jako na jižní Moravu (raci a bobři).

Znečištěním prostředí je způsoben také ústup některých rostlin. Např. v Moravském krasu v důsledku znečištění ovzduší při zvýšené návštěvnosti vymizely desítky druhů rostlin.

Nepochybně antropogenní je neustávající úbytek lesů. Zatímco v minulosti začínaly ledové doby v krajině zcela zalesněné, případná příští doba ledová bude začínat za naprosto odlišných podmínek v odlesněné krajině.

Pěstování zemědělských plodin se z Asie (povodí Indu) za posledních 10 000 let díky člověku rozšířilo do celého světa. Jde zejména o pšenici, žito a další druhy obilí (ječmen, proso) ale i o jablka, mák a další plodiny.

Jde zejména o postupnou domestifikaci zvířat (pes, kůň, kočka, prase), šlechtění (kůň, pes, aj.). Např. křížením pampelišky a koniklece byly vypěstovány (koniliška a pampeklec) a křížením a klonováním na 3000 umělých odrůd vinné révy.

Vliv lidské činnosti na litosféru

K nejvýznamnějším změnám v georeliéfu patří změny, k nimž dochází na styku moří a souše a na mořském pobřeží. Litosféru přímo ovlivňuje tvorba podzemních prostor. Stále větší význam má stavba tunelů a tras metra v podzemí.

Za II. světové války byly doly využívány jako utajené továrny zbrojní výroby (štola Richard II na Litoměřicku, Fertörakos v Maďarsku, Turčianský sv. Martin ve Slovenské republice). V podzemních prostorách se pěstují žampióny, zrají sýry (např. v Českém Krumlově se využívá uměle vybudovaných štol ke zrání sýrů typu roquefort v úplně stejném geologickém prostředí - moldanubická zóna - jako ve Francii v oblasti Roquefort).

V souvislosti s útlumem hornické činnosti vystupuje v ČR do popředí využití důlních děl. V likvidaci je 24 uhelných dolů, všechny doly rudní, zanikají celé revíry (jesenický, rosicko-oslavanský a příbramský), likviduje se téměř polovina, tj. 3 000 km důlních děl v České republice a na 30 mil. m3 důlních prostor. Většina se likviduje zatopením nebo základkami odpadních materiálů.

Možné je využití důlních vod (Burda, Kačura 1993), nejčastěji jako zdroj podzemní vody vyhovující české normě (Krupka vodovod, Vykmanov pro Perštejn, Brzkov dokonce jako kojenecká voda z důlního horizontálního vrtu). Jen výjimečně je v nich zvýšený obsah škodlivých kovů (např. Zn v Křižanovicích), ale i v nich dochází k postupnému vyčištění a zvyšování kvality vody (Radlík, Havlíčkův Brod, Ratibořské Hory).

Ochrana krajiny

Ochrana krajiny dříve znamenala dobrovolnou ochranu jednotlivých lokalit, později se začala prosazovat ochrana velkoplošných území, pak se vytvářel soubor koridorů vytvářejících kostru ekologické stability krajiny a jen pomalu dospíváme k tomu, že krajina musí být chráněna jako celek, v němž bude nalezeno soužití přírody a člověka.

Vzniká samostatný obor historie krajiny (Gojda, Ložek 2007), který se zabývá rekonstrukcí změn v krajině v nejmladší geologické minulosti a to jak změn přirozených, tak antropogenních. Lidský zásah v posledním (současném) interglaciálu působí opačně vytvářením volných ploch, takže vznikají ekosystémy, které nemají obdobu v předchozích dobách teplých i studených.

Nejvýraznější změna krajiny za posledních padesát let se týká především špatného hospodaření s prostorem krajiny (ubývání krajinného prostoru, V. Cílek 1996) a porušením jejího vnitřního řádu. Scelení pozemků, industrializace, rozsáhlé a často zbytečné meliorace a zcela necitlivá („betonová“) regulace řek a potoků podstatně změnila ekologické podmínky. Od konce století se ukazuje, jak tyto necitlivé zásahy naši krajinu poškodily a není to jen u nás.

Při plánování velkých staveb, přehrad, nových sídlišť, průmyslových komplexů, dálnic a železnic i jednotlivých staveb je úloha geologie nejen v posouzení vlastností podkladu a bezpečnosti, ale i v posouzení vlivu na podzemní vody, stabilitu svahů a na celkové začlenění do krajiny.

Člověk by měl v krajině, která tvoří jeho životní prostředí hospodařit šetrně, aby mohla plnit co nejvíce svých přirozených funkcí a co nejméně jí škodit tak, aby zůstávala stabilní.

Neměli bychom to ovšem chápat tak, že všechny zásahy člověka do rázu krajiny jsou nepřirozené. Člověk je nedílnou součástí přírody, je přirozeným obyvatelem krajiny, nelze ani v tomto případě oddělovat „antropogenní“ a přírodní procesy.

Na závažný problém přístupu člověka ke krajině upozornil J. Pretel (LN 2008): „ Bylo by zásadní chybou ponechávat vývoj krajiny živelnému průběhu, vzhledem k vývoji klimatu je nutné velmi zodpovědně posuzovat jakékoliv změny v daném území a jejich dopad.

Nedílnou součástí krajiny je většina geologických památek. Ty jsou ohroženy jednak samovolným zarůstáním skalních stěn, které se mimořádně zrychluje s postupující acidifikací prostředí, jednak mineralogicko-paleontologickým vandalizmem. Velký význam má dále soupis chráněných geologických lokalit.

Český geologický ústav eviduje 700 těchto lokalit (první vyhlášenou byla již v 19. století údolí Divoká Šárka u Prahy a v roce 1884 i Barrandova skála v Praze, která od té doby patří Národnímu muzeu).

Dne 13. června 1991 přijala OSN mezinárodní deklaraci ochrany paměti Země, v níž byly všechny vlády vyzvány k ochraně geologického dědictví. Nejdůslednější ochranou přírodních památek by byl úplný zákaz sběru přírodnin. Toto opatření je v některých zemích již uplatňováno.

Při zvažování možností dalšího rozvoje cestovního ruchu bychom měli mít stále na mysli, že neživá příroda je stejně zranitelná jako živá. Pokud si ještě můžeme vybrat, musíme si uvědomit, že každé váhání, každé polovičaté opatření nechává věcem volný průběh.

tags: #antropogenní #vlivy #člověka #na #přírodu #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Zkušenosti s firmou Skladka Elektro Horazdovice
• Stav CO2 v atmosféře
• Nejekologičtější auta
• Fototapety s přírodními motivy
• Jak funguje Portál ochrany přírody?