Antropogenní znečištění zdroje

Znečištění podzemní vody je každá významná změna její jakosti, většinou způsobená člověkem (antropogenní znečištění). Někdy se jako znečištění označuje takový stav vody, kdy změna složení nebo vlastností způsobí překročení limitů platných právních předpisů. Podzemní voda se často posuzuje podle požadavků na pitnou vodu (Vyhláška 252/2004 Sb.) nebo podle normativů určených Metodickým pokynem pro zjišťování indikátorů znečištění z roku 2013.

Hydrogeolog řeší vždy současně kvantitu i kvalitu podzemní vody. Podzemní voda bývá díky ochraně nadložních zemin a hornin méně náchylná ke kontaminaci, nicméně vzhledem k přibývajícímu množství zdrojů znečištění (lidských sídel, zemědělských i průmyslových podniků) není vůči kontaminaci imunní. K antropogennímu ovlivnění se mohou přidávat i přirozené zdroje znečištění, například ložiska rud nebo infiltrace mořské vody.

Znečišťující látka může horninovým prostředím procházet buď rozpuštěná ve vodě, nebo může horninou nad hladinou podzemní vody prosakovat ve formě samostatné fáze (nafta, olej). V rozpuštěné formě se látka šíří stejnou rychlostí a směrem, jakým teče podzemní voda. Pokud je kontaminant zhruba stejné hustoty jako voda nebo menší (například ropné znečištění), zůstává u hladiny podzemní vody, pokud má hustotu výrazně vyšší, znečišťuje celý zvodnělý kolektor až na dno, kde se pak hromadí ve formě fáze.

Sanace ekologických zátěží a havárií

Samostatnou kapitolou hydrogeologické práce jsou sanace ekologických zátěží či havárií. Po roce 1990 se stát zavázal k sanaci kontaminovaných míst vzniklých před jejich privatizací, což se týká většiny velkých bývalých i současných průmyslových podniků nebo bývalých vojenských areálů. V rámci tohoto snažení se dosud proinvestovalo cca 23 mld. Kč, ne všechna místa byla ale zcela vyčištěna i přesto, že celková míra zátěže byla významně snížena.

Inventarizace těchto míst je prováděna přes registr Systému evidence kontaminovaných míst (SEKM), financování pak z prostředků Ministerstva financí, v případě škod způsobených Armádou ČR Ministerstva obrany a v případě revitalizace brownfieldů Ministerstvem průmyslu a obchodu. Reálně tyto geologické práce probíhají v několika na sebe navazujících fázích. Po obligátní rešerši starších průzkumů, které se v ČR prováděly už od 60. Z výsledků těchto prací je vypracována analýza rizik, která definuje míru znečištění daného území, kontaminanty, které se zde vyskytují, míru rizika jejich přítomnosti pro lidské zdraví a jednotlivé složky životního prostředí a migrační cesty, kterými se mohou ke svým recipientům dostávat.

Čtěte také: Životní prostředí v Česku a lidská činnost

Analýza rizik také definuje cílové limity sanace, tedy koncentrace kontaminantů, které už nebudou žádné riziko představovat a ke kterým se v rámci sanace musí dojít. Na analýzu rizik navazuje studie proveditelnosti sanačních prací, která vytipuje ideální metodu sanace. Pak je zpracován projekt sanačních prací a vyhlášeno výběrového řízení na zhotovitele prací. Sanační metody čítají prosté odtěžby kontaminovaných zemin, hydraulickou ochranu formou čerpání vrtů či drénů, nebo aplikace různých chemických látek. Většinou se ale jedná o kombinaci několika metod najednou. Délka sanace se pohybuje v rozmezí několika let u menších areálů, až po desetiletí v případě funkčních velkých průmyslových podniků.

Kvalita vody ve studních

Zatímco kvalita pitné vody ve vodovodním řadu je pravidelně kontrolována a upravována, kvalitu vody ve vaší studni musíte pro své vlastní dobro kontrolovat sami. Její složení se totiž např. vlivem nového zdroje znečištění ve vašem okolí může změnit. V případě využívání studny lze doporučit analýzu základního chemického rozboru cca 1x ročně, a to v rozsahu: bakteriologický rozbor, Fe, Mn, pH, CHSK-Mn, Ca, Mg, dusičnany, dusitany, As, pH, chloridy a sírany.

Oslovte laboratoř ve svém okolí, ve většině velkých měst dobře fungují komerční laboratoře nebo systém laboratoří Státního zdravotního ústavu. Na příjmu vzorků si vyzvedněte vzorkovnice, při té příležitosti vás laboranti poučí, jak máte odběr provést. Ideální je zdroj cca 15 min čerpat či odpouštět vodu z kohoutku, a poté teprve vodu nabrat. Na vzorkovnice na bakteriologický rozbor nesahejte holýma rukama, mohli byste je kontaminovat bakteriemi ze své kůže.

Poměrně časté jsou dotazy na vodárny stran krátkodobé změny v chuti pitné vody. Pokud se vám zdá voda ve vašem vrtu či vodovodu tzv. tvrdá, tedy potýkáte-li se se zvýšeným obsahem vápníku a hořčíku či jejich sloučenin, a bílými povlaky na kuchyňských nádobách a sanitárním zařízení, lze tento jev upravit filtrem na vodu.

Emise a imise

Slovo emise pochází z latinského slova e-mitto, znamenající vysílám, vydávám nebo vypouštím. V dnešní době se nepoužívá pouze v souvislostech s kvalitou ovzduší a nese s sebou mnoho významů z různých oborů. V oboru hygieny a ekologie slovo emise vyjadřuje uvolňování polutantů do ovzduší. Primární emise jsou látky vyloučené přímo z jejich zdroje do ovzduší. Označení se týká látek, které byly vypuštěny a jejich měření tedy probíhalo např. v případě automobilu přímo u výfuku nebo v případě továrny přímo na jejím komíně. Primární emise jsou tedy ve stavu, kdy neprošly žádnou chemickou nebo jinou reakcí, která by znamenala jejich jakoukoliv změnu.

Čtěte také: Dopady antropogenního znečištění

Přirozené emise - vznikají díky přírodním zdrojům, např. sopečné výbuchy, kdy se do ovzduší dostává obrovské množství oxidu uhličitého - CO2, oxidu siřičitého - SO2, chlorovodíku HCl a fluorovodíku HF a z organických látek methanu, alkoholů, aldehydů a dokonce i freonů. Sopečný popel a prach obsahují i sloučeniny arsenu, rtuti a fluoru. Dalším zdrojem přirozených emisí jsou i písečné bouře, které mohou zavát prach ze Sahary až do Evropy. Na prach se váže i mnoho bakterií, hub a virů.

Antropogenní emise - jejich hlavním zdrojem jsou emise vzniklé spalováním fosilních paliv, až 75 % antropogenních emisí vzniká průmyslovou výrobou, v řemeslné výrobě, domácnostech a dopravou. Sekundární emise naopak označují skupinu látek vytvářených až v atmosféře. Děje se tomu tak prostřednictvím reakcí mezi jednotlivými znečišťujícími látkami. Tyto reakce probíhají např. za vlivu UV záření (fotoaktivace) nebo přímými reakcemi mezi jednotlivými primárními polutanty. Škodlivost těchto vzniklých látek je často mnohem vyšší, než byla škodlivost původních látek. Nejznámější z těchto reakcí jsou ty, při nichž vzniká tzv. fotochemický (dnes také označovaný jako letní) smog.

Příkladem jednoduché reakce se vznikem sekundárních emisí je také slučování aerosolů kyseliny sírové s oxidy kovů. Z chemického hlediska jde o neutralizaci za vzniku solí. Vznikají sírany, které představují suchou fázi kyselých imisí. Další typickou reakcí se vznikem sekundárních emisí je disociace oxidu dusičitého (NO2), který je aktivován UV zářením (fotoaktivace) a disociuje se na oxid dusnatý a atomární kyslík. Tyto produkty začínají řetěz mnoha dalších reakcí, při nichž vznikají velmi dráždivé látky (přízemní ozon, alkylové a formylové radikály, peroxidy).

Přenos látek - emisí v atmosféře se nazývá transmise. Imise se neměří u zdroje znečištění, ale u jeho příjemce - například tedy na nějakém běžném místě, kde se pohybují lidé a dýchají vzduch. Imise se ukládají v půdě, rostlinách a organismech. Český hydrometeorologický ústav provádí měření imisí (tedy měření znečištění, resp. kvality ovzduší) pomocí 97 stanic, řadu dalších stanic provozují jiné organizace.

Mezi tuhé imise patří zejména prach a aerosoly. K prachu se řadí i různé anorganické prachy, jako kovové částice, křemičitany, fluoridy, chloridy nebo sírany. Prachy organického původu obsahují například dehty, bakterie a pyly. Částice větší než 100 µm mají relativně malý význam pro zdraví jedince, protože díky své značné hmotnosti rychle sedimentují. Částice prachu o velikosti do 10 µm se označují jako aerosol. Hmotnostně je jejich obsah ve vzduchu poměrně malý. Mají velký biologický význam. Jsou člověkem vdechnuty, ale z velké části jsou zachyceny již v horních cestách dýchacích. Zde se usadí ve vrstvičce hlenu, který je řasinkami posouván směrem do nosohltanu a nakonec dojde k jeho spolknutí. Pokud tyto částice svou chemickou povahou patří mezi toxické prachy, má jejich spolknutí značný zdravotní význam.

Čtěte také: Příklady antropogenních vlivů

Částice menší než 10 µm se ve vzduchu vyskytují v malém množství, ale zato mají velký biologický význam. Do respiračního traktu se jich za 24 hodin dostane až 0,01 g. Molekuly o velikosti 1 - 2 µm pronikají průdušinkami až do plicních sklípků, kde je jich zachyceno někdy i více než 90 %. Tyto částice jsou tedy z hlediska retence aerosolu v plicích nejnebezpečnější. Biologicky inertní (neaktivní) prach nemá specifické biologické účinky a způsobuje zaprášení plic. Naopak biologicky agresivní prach má biologické účinky a to díky svému chemickému složení.

Pokud ovzduší obsahuje okolo 10 % tohoto prachu, dochází při jeho dlouhodobé inhalaci postupně k chronickým zánětům průdušek, zmnožení vaziva v plicích, rozedmě plic atd. Takové účinky křemičitého prachu jsou projevem onemocnění nazývaného silikóza plic. Fyzikální vlastnosti částic jsou důvodem, proč křemičitý prach ve sklárnách způsobuje silikózu, ale obyvatelé pouští, např. Sahary, ač jsou vystaveni silné inhalaci křemičitého prachu, silikózou netrpí. Prachové částice ve sklárnách jsou však ostré a hranaté, a proto způsobují silikózu.

Do této skupiny patří sloučeniny síry, sloučeniny dusíku, oxidy uhlíku, halogenové sloučeniny a různé organické sloučeniny. N2O (oxid dusný) je poměrně málo reaktivní, má dlouhou dobu setrvání v troposféře a proniká i do stratosféry, kde může mít vliv na koncentraci ozonu. oxidy uhlíku (CO2 a CO) - vznikají při spalování uhlíkatých paliv (hlavně automobilová doprava), značné koncentrace jsou např. oxid uhelnatý CO - vyskytuje se především v troposféře a oxiduje se na oxid uhličitý, CO vzniká při nedokonalém spalování látek s obsahem uhlíku, např.

Tyto látky jsou velmi škodlivé. Sloučeniny dusíku jsou pro organismus značně dráždivé, po inhalaci a přestupu do krve jsou příčinou vzniku methemoglobinu. Účastní se fotochemických reakcí, které vedou ke vzniku sekundárních emisí. Mezi radioaktivní polutanty patří např. stroncium, izotopy jodu nebo cesium a další látky. Tyto imise však člověka ohrožovaly především v době jaderných havárií - například při havárii jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986.

Smog

Termín SMOG vznikl spojením anglických slov smoke (kouř) a fog (mlha). Jde o spojení tuhých imisí, plynných imisí a sekundárních imisí, které společně vytvářejí celkové chemické znečištění atmosféry. Tento termín označuje také mimořádné znečištění ovzduší při nepříznivých meteorologických podmínkách. V ovzduší se hromadí škodliviny, až jejich koncentrace převýší přípustné hodnoty. Pobyt v prostředí s vysokou koncentrací škodlivin je zátěží pro každý organismus. Citlivější vůči působení smogu jsou děti do 3 let, alergici, nemocní s chorobami dýchacích cest, lidé starší 60 let a těhotné ženy.

Jinak nazývaný také redukční typ smogu. Jde o směs kouře, oxidů síry a zplodin spalování uhlí v kombinaci s vysokou relativní vlhkostí vzduchu. Je doprovázen hustou mlhou. Škodlivost plynných součástí je zvyšována přítomností popílku, který umožňuje jejich proniknutí do dolních cest dýchacích. Tento typ smogu dosahuje maxima časně ráno za teplot od 0 do 5 °C. Londýnský smog je známý už od římských dob, kdy v roce 1306 král Edvard I. zakázal spalovat uhlí. Tento zákaz však trval jen chvíli. Situace se postupně zhoršovala až do padesátých let 20. století, kdy při několika smogových situací zahynuly tisíce. V roce 1956 pak Parlament zavedl tzv. bezkouřové zóny. Díky nim se snížily emise oxidů síry a londýnský smog se stal minulostí.

Oxidační typ smogu, dnes zvaný letní smog nebo také fotochemický smog. Je spojen se znečišťováním ovzduší výfukovými plyny automobilů. Ty obsahují zplodiny spalování kapalných a plynných paliv. Pro jeho vznik jsou důležité reakce iniciované slunečním zářením. Největší znečištění se nachází v planetární mezní vrstvě atmosféry (do výšky 1,5 km), na které má velký vliv zejména teplotní zvrstvení atmosféry - např.

Ochrana ovzduší v České republice

Ochrana ovzduší v České republice podléhá příslušným legislativním předpisům, které jsou vymezeny jak na úrovni České republiky, tak na úrovni Evropské unie. Ministerstvo životního prostředí vykonává působnost ústředního správního úřadu v oblasti ochrany ovzduší, ozonové vrstvy a klimatického systému Země a na těchto úsecích řídí výkon státní správy. Zejména pak zajišťuje sledování kvality ovzduší a provoz základní sítě imisního monitoringu na celém území ČR a sledování úrovně znečištění ovzduší.

Stěžejním řídícím parametrem systému ochrany ovzduší je úroveň znečištění ovzduší charakterizovaná na základě imisních limitů. Od roku 2002 je systém ochrany ovzduší v ČR) zaměřen na imise, což koresponduje s legislativním přístupem k této problematice v dalších zemích EU. Zdroje znečišťování ovzduší musí dodržovat emisní limity a jejich provozovatelé musí plnit stanovené povinnosti. Na jednotlivých řídících stupních jsou zpracovávány programy snižování emisí a plány ke zlepšování kvality ovzduší v oblastech se zhoršenou kvalitou ovzduší. Emise skleníkových plynů jsou navíc celostátně omezeny prostřednictvím povolenek, které jsou jednotlivým provozovatelům přidělovány na pětileté období a ti jsou povinni každý rok vyřadit množství povolenek odpovídající emisím skleníkových plynů, které za toto období vyprodukovali.

Měření emisí probíhá kontinuálně, nebo manuálně. Kontinuální měření probíhají za použití elektro-optických měřících systémů přímo v prostředí kouřovodu, a to většinou na jednom místě. Ke sledování zdrojů znečištění slouží v ČR Registr emisí a zdrojů znečištění (REZZO), jehož správa spadá do kompetencí Českého hydrometeorologického úřadu.

Zdroje znečišťování ovzduší

Na znečišťování ovzduší se podílí jak zdroje antropogenní (činnost člověka) tak zdroje přírodní. Mezi nejvýznamnější antropogenní zdroje patří především:

• lokální topeniště
• silniční doprava
• průmysl a energetika
• zemědělství

Informace o množství emisí znečišťujícíh látek vypouštěných do ovzduší naleznete na stránkách ČHMÚ. Pro jednotlivé zdroje či skupiny zdrojů jsou právními předpisy stanoveny podmínky pro jejich provoz.

Zatímco po průmyslové revoluci se znečištění ovzduší s pýchou bralo jako známka pokroku, dnes už víme, že bychom se měli snažit znečištění omezit a že škodí nám i přírodě.

Suspendované částice (PM)

Zkratka PM pochází z anglického particulate matter, které bychom doslovně přeložili jako částicová hmota. Oficiálně se ale jako český ekvivalent pro PM používá označení suspendované, pevné či prachové částice. Číslo za PM upřesňuje o jak velkých částicích se bavíme - PM10 značí částice s průměrem 10 µm nebo menší, PM2.5 jsou částice menší než 2.5 µm a podobně. Protože částice nemají pravidelný tvar, měří se jejich tzv.

Antropogenní znečištění je to znečištění, které vzniká vlivem lidské činnosti. Hlavním antropogenním zdrojem znečištění v atmosféře je nedokonalé spalování uhlí, ropy, dřeva, odpadu a podobně. Další rozdíl mezi přírodním a antropogenním znečištěním je ten, že větší částice mají menší vliv na lidské zdraví. Sekundární zdroje jsou ty, které rozvíří suspendované částice, které se již usadily na zemi.

tags: #antropogenní #znečištění #zdroje

Oblíbené příspěvky:

• Trvalé travní porosty a ekologické zemědělství
• Metody nakládání s komunálním odpadem
• SMOP ČSOP: Informace
• Efektivní recyklace začíná u cedulí s popisem.
• Klarstein koše pro tříděný odpad