30 let zákona o ochraně přírody a krajiny v České republice

Prvního června uplynulo 30 let od nabytí účinnosti zákona o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.), ale také sto let od předložení prvního návrhu zákona na ochranu přírodních památek u nás poslancem národního shromáždění J. V. Stejskalem a dalšími 22 poslanci v roce 1922. Současný zákon o ochraně přírody a krajiny tedy vznikal na historických základech.

Někdejší snaha ochránců přírody, přírodovědců a osvícených politiků byla po vzniku Československa reprezentovaná více jak deseti návrhy norem na ochranu přírody a domoviny. I když se některé dostaly do meziresortního projednávání či až na půdu parlamentu, bohužel žádný z nich nebyl přijat.

Pokud pomineme dílčí legislativní úpravy obsažené v různých právních předpisech (např. soubor zákonů upravujících pozemkovou reformu, trestní zákoník, zákon o zalesňování ad.) postrádala ochrana přírody ucelenou právní normu až do roku 1956, kdy byl přijat zákon o ochraně přírody (č. 40/1956 Sb.). Tzv. „čtyřicítka“ byla významným legislativním počinem, který sehrál zásadní roli při formování státní ochrany přírody na území České republiky. Ustanovení tohoto zákona však byla v zásadě jen deklaratorní a v praxi obtížně vymahatelná.

Proto se již v osmdesátých letech dvacátého století začalo pracovat na přípravě jeho novelizace. Současný zákon o ochraně přírody a krajiny byl přijat velkou většinou 105 poslanců ze 111 přítomných poslanců České národní rady dne 19. února 1992. Bylo to ještě v trvající atmosféře podpory ochrany přírody a životního prostředí ze strany veřejnosti po změně režimu v roce 1989 a samozřejmě díky úsilí ministrů Bedřicha Moldana, Ivana Dejmala a autorů Svatomíra Mlčocha, Františka Urbana, Milana Rivoly, Igora Míchala, Milana Damohorského, Jana Květa a dalších.

Lze odhadnout, že by zákon o ochraně přírody a krajiny v druhé polovině devadesátých let byl již jen stěží schválen v podobě, jak ho známe. Náš právní řád je tvořen mnoha tisíci právních předpisů. Mnoho z nich se používá okrajově, či vůbec, další mají život jepičí. Jiné jsou však pro náš život zásadní. Mezi předpisy, kterými se řídíme prakticky po celé porevoluční období a které mají, díky své komplexnosti doslova kodexový charakter, patří bezesporu zákon o ochraně přírody a krajiny.

Čtěte také: Poznejte Moravský kras

Klíčové principy a zásady zákona

Zákon o ochraně přírody a krajiny zavedl několik důležitých zásad a principů. Předně rozlišil obecnou, druhovou a územní ochranu přírody. V obecné ochraně přírody konstituoval například ochranu krajinného rázu, významných krajinných prvků a územní systém ekologické stability krajiny. V územní ochraně přírody stanovil a definoval kategorie zvláště chráněných území. Kodifikoval volný přístup do krajiny, což je přínos zákona o ochraně přírody a krajiny, který se často opomíjí.

Zavedl speciální státní správu v ochraně přírody a krajiny a ukotvil právo veřejnosti účastnit se řízení ve věcech ochrany přírody a krajiny. Stanovil odpovědnost a pravidla pro péči o obecně i zvláště chráněné části přírody. Dnes, při ohlédnutí po třiceti letech, můžeme s velkým respektem k autorům zákona konstatovat, že zákon o ochraně přírody a krajiny byl zpracován tak nadčasově, že většina ustanovení je stále plně aplikovatelná.

Oslabení a novelizace zákona

I když většinu snah o oslabení zákona o ochraně přírody a krajiny v minulosti ustál, přeci jen k některým jeho oslabením došlo. Především ztratil kolizní normu. Šlo o ustanovení explicitně ukotvující specialitu zákona o ochraně přírody a krajiny k právním předpisům o vodách, lesích, stavebnímu zákonu a dalším předpisům. Od doby přijetí zákona byla také významně oslabena účast veřejnosti na rozhodování o zásazích do přírody a krajiny.

Zákon o ochraně přírody a krajiny prošel i mnohými pozitivně motivovanými novelizacemi. Za nejvýznamnější lze označit tzv. „euronovelu“ (zákon č. 218/2004 Sb.), tedy zavedení evropského práva v oblasti ochrany přírody do našeho právního řádu, především pak směrnice o stanovištích a směrnice o ptácích. Zákon o ochraně přírody a krajiny tím však ztratil na přehlednosti.

Vlastní transpozici evropského práva v územní a druhové ochraně lze tedy hodnotit jako poněkud kostrbatou a složitou, přinesla však i řadu vylepšení, například hodnocení vlivu záměrů a koncepcí či významné doplnění v oblasti zapojení vlastníků a nájemců (pachtýřů) a to zavedením kompenzace újmy na zemědělském, lesnickém a rybářském hospodaření vzniklé v důsledku omezení z důvodu ochrany přírody.

Čtěte také: Možnosti v AOPK ČR

Speciální ochrana přírody byla v zákoně o ochraně přírody a krajiny konstruována ještě před definováním parametrů pro orgány státní správy, státní úřady. Zřízení speciálních orgánů ochrany přírody a krajiny bylo proto dlouho ústavně nekonformní, což komplikovalo a oslabovalo jejich pozici. V posledním desetiletí se toto podařilo napravit zřízením správ národních parků a Agentury ochrany přírody ČR přímo zákonem.

Poslední větší úpravou byla tzv. „invazní novela“ (zákon č. 364/2021) implementující evropské nařízení o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů a nařízení o používání cizích a místně se nevyskytujících druhů v akvakultuře. Také ustanovení doplňované touto novelou jsou zatížena snahou o podchycení velkého detailu a v porovnání s původními ustanoveními zákona o ochraně přírody a krajiny působí těžkopádně.

Zejména však zákon o ochraně přírody a krajiny za uplynulých třicet let získal množství aktivních, více či méně nadšených a znalých uživatelů. Některá ustanovení zákona musela počkat řadu let na úpravu či doplnění jiných právních norem, aby mohla být aplikována, kupříkladu uzavírání veřejnoprávních smluv (dohod) s vlastníky pozemků o způsobu hospodaření.

Aplikační praxe, judikatura a výklady ministerstva životního prostředí jako ústředního orgánu ochrany přírody celou řadu ustanovení za tu dobu upřesnily a bohatá a kvalitní komentářová literatura výklady zpřístupnila v praxi a upevnila.

Rekodifikace stavebního práva a její dopad

V poslední době nejvážnější zásah do zákona o ochraně přírody a krajiny představuje komplexní rekodifikace stavebního práva v loňském roce. Mimořádný tlak na usnadnění stavební činnosti vedl k zásadním kompetenčním změnám. Řada dosavadních kompetencí orgánů ochrany přírody, zejména v obecné a druhové ochraně přírody a krajiny, má být na základě novelizace zákona integrována do úkonů stavebních úřadů, které se tak paradoxně stanou orgány ochrany přírody.

Čtěte také: AOPK ČR a ekologická obnova

Na téma rekodifikace stavebního práva již řadu měsíců probíhá celospolečenská a často vypjatá diskuse, která je bohužel ztížená složitostí problematiky a zatížená mnoha předsudky, polopravdami a zjednodušujícími či dokonce manipulativními sděleními.

Současná vláda se v programovém prohlášení zavázala ke změně podoby rekodifikace připravené a prosazené předchozí vládou a k zavedení tzv. jednotného environmentálního závazného stanoviska vydávaného orgánem ochrany životního prostředí, v němž by měly být integrovány veškeré požadavky potřebné pro povolení stavebního záměru z hlediska předpisů na ochranu životního prostředí, tedy i ochrany přírody a krajiny.

Vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala ještě k dalším dvěma cílům, které mají dopad do zákona o ochraně přírody a krajiny. Nastavení druhové ochrany je skutečně zastaralé. Odpovídá pojetí ochrany přírody v osmdesátých letech minulého století, kdy byla zkonstruována, postavené především na ochraně jedinců.

V nejrůznějších koncepcích a strategiích přijatých v oblasti ochrany přírody je opakovaně potřeba změny druhové ochrany indikována. Cílem novelizace této části zákona by mělo být oddělení prioritizace aktivní péče o ohrožené druhy a prioritizace jejich ochrany, u které by měl být větší důraz kladen na ochranu biotopů a zlepšení vymahatelnosti.

Diskutují se i další potřebné úpravy zákona, například změna paradigmatu územního systému ekologické stability krajiny. V případě zákona o ochraně přírody a krajiny však platí, možná více než u jiných právních norem, že každou změnu je třeba pečlivě zvažovat, zda její přínos převáží nad rizikem spojeným s otevřením zákona.

Význam zákona a jeho budoucnost

Zákon o ochraně přírody a krajiny jako celek za tři desetiletí své existence potvrdil svůj mimořádný význam pro ochranu naší přírody a krajiny a měli bychom ho opatrovat jako oko v hlavě i se všemi jeho nedostatky. Sám o sobě naši přírodu a krajinu nezachrání, ale bez něj by to bylo mnohem obtížnější, či spíše nemožné.

Obecnou ochranu druhů upravuje zejména druhá část zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Důležitou součástí obecné ochrany druhů je také omezení záměrného rozšiřování geograficky nepůvodních druhů a kříženců do naší přírody. Zákon dále stanovuje způsob péče o jedince, které jsou zraněné, nemocné nebo v důsledku jiných okolností neschopné přežít ve volné přírodě a jejich případné předání do záchranné stanice.

Výjimečné postavení, které vychází z evropské legislativy (Směrnice o ptácích), mají v obecné ochraně ptáci. Oproti ostatním skupinám živočichů a rostlin se obecná ochrana ptáků týká každého jedince jakéhokoli ptačího druhu volně žijícího na území států Evropské unie. Je omezen jejich odchyt, držení a usmrcování (s výjimkou lovu podle zákona o myslivosti), úmyslné ničení a odstraňování hnízd, sběr a držení vajec a úmyslné vyrušování zejména v době rozmnožování a odchovu mláďat.

Pro nejohroženější druhy se připravují a realizují záchranné programy (celostátní úroveň) nebo regionální akční plány (regionální úroveň). Pro druhy, které se svými životními projevy dostávají do střetu se zájmy člověka, se připravují programy péče. Kvůli ochraně druhů byla také vyhlášena řada chráněných území, a další se stále vyhlašují. Důležitý je i výzkum a pravidelný monitoring vybraných skupin druhů.

Finanční podporu na péči o lokality s vysokou druhovou pestrostí, zejména s výskytem vzácných a ohrožených druhů je možné využít z různých dotačních programů, například Program péče o krajinu nebo Operační program Životní prostředí.

Územní ochrana přírody

Územní ochrana je zakotvena v zákoně o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.) a jeho prováděcích vyhláškách (395/1992 Sb. a 45/2018 Sb). V České republice jsou dvě úrovně zvláště chráněných území (ZCHÚ). Jedná se o velkoplošná zvláště chráněná území a maloplošná zvláště chráněná území. Se vstupem do Evropské unie vyvstala povinnost vymezení soustavy chráněných území Natura 2000. Do velkoplošných zvláště chráněných území spadají dvě kategorie, do maloplošných čtyři a do soustavy Natura 2000 dvě kategorie chráněných území.

Pro chráněná území platí podle zákona o ochraně přírody a krajiny některá omezení v závislosti na jejich kategorii a pro národní parky a chráněné krajinné oblasti i v závislosti na jejich zonaci. S ohledem na různorodost území a specifické potřeby jejich ochrany umožňuje zákon orgánu vyhlašujícímu zvláště chráněné území stanovit při jeho vyhlašování další, tzv. bližší ochranné podmínky.

Výjimky ze zákazů je možné povolit pouze v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody nebo v zájmu ochrany přírody, nebo tehdy, pokud povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. Rozhodnutí o povolení výjimky obsahuje podmínky, za nichž je předmětnou činnost možné uskutečnit a důvody k tomu vedoucí.

Pro zabezpečení zvláště chráněných území (s výjimkou CHKO) před rušivými vlivy z okolí slouží ochranné pásmo (viz § 37 zákona). Pokud se ochranné pásmo vyhlašuje, děje se tak zpravidla současně s vyhlášením území za zvláště chráněné. Pokud se ochranné pásmo nevyhlásí, vzniká tzv. ze zákona a tvoří ho území do vzdálenosti 50 m od zvláště chráněného území.

V takovém pásmu jsou na souhlas orgánu ochrany přírody vázány pouze některé činnosti vymezené příslušný paragrafem zákona o ochraně přírody a krajiny. K označení zvláště chráněných území v terénu se podle vyhlášky č. 45/2018 Sb. používá pruhové značení hranic na sloupcích či hraničních stromech u NPR, NPP, PR, PP a I. zóny NP - jedná se o dva červené pruhy 5 cm široké a oddělené 5 cm širokou mezerou.

Přehled zvláště chráněných území a lokalit soustavy Natura 2000 v ČR i detailní právní, správní a odborné informace o jednotlivých územích určené zejména pro pracovníky státní správy najdete v Digitálním registru Ústředního seznamu ochrany přírody.

Stavební činnost a ochrana přírody

Základní ochranné podmínky zvláště chráněných území stanovují ve vztahu ke stavební činnosti řadu zákazů. Ze zákazů může příslušný orgán ochrany přírody na základě žádosti povolit výjimku při splnění důvodů stanovených v § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Některé příklady zákazů a omezení:

• Národní přírodní rezervace (NPR) - zákaz povolovat nebo provádět stavby, zákaz stavební činnosti je dle judikatury dále obsažen v zákazu intenzivních technologií, a to na celém území a dále také v zákazu měnit dochované přírodní prostředí.
• Přírodní rezervace (PR) - zákaz povolovat nebo provádět stavby, zákaz stavební činnosti je dále obsažen dle judikatury v zákazu intenzivních technologií, a to na celém území.
• Chráněná krajinná oblast (CHKO) - zákaz povolovat nebo provádět nové stavby na území I. zóny. Nadto stavební činnost je dle judikatury dále obsažena v zákazu intenzivních technologií (týká se I. a II. zóny).
• Bližší ochranné podmínky zvláště chráněného území - obvykle je omezení stavební činnosti dáno rovněž v bližších ochranných podmínkách stanovených individuálně ve vyhlašovacím právním předpisu konkrétního zvláště chráněného území.

Realizace stavební činnosti zde může být vázána na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody dle § 44 odst. 4 ZOPK. Vyhlašovací dokumentaci daného území naleznete v digitálním registru Ústředního seznamu ochrany přírody.

V případě, že se stavební záměr nachází v evropsky významné lokalitě či ptačí oblasti, budete nejdříve muset požádat příslušný orgán ochrany o stanovisko dle § 45i odst. 1 ZOPK (vzor žádosti najdete níže), kde bude posouzeno, zda záměr může mít významný vliv na předměty ochrany těchto území.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR)

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) je organizační složkou státu dle § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění. Je zřízena s účinností od 1. 1. 1993.

AOPK ČR je správním úřadem ve smyslu čl. 79 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky.

tags: #aopk #zákony #o #ochraně #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Kompletní přehled epizod Zázraků přírody
• Obnova krajiny s dotací
• Příroda a škola – recenze
• Přečtěte si o významu ptáků
• Aktivity v přírodě Moravskoslezska