Atlas ohrožených jazyků UNESCO a problematika zániku jazyků

Na 21. února připadá Mezinárodní den mateřského jazyka, který byl v roce 1999 vyhlášen organizací UNESCO. Připomínkou incidentu a symbolickým svátkem světového jazykového bohatství, je právě tento den. Na 21. února 1952 bylo v Pákistánu brutálně potlačeno hnutí za bengálský jazyk. Přesto bengálština zůstala 5.-6. nejpoužívanějším jazykem světa, jímž mluví na 230 milionů mluvčích.

CÍLEM Mezinárodního dne mateřského jazyka je chránit jazykovou různorodost světa a zamezit zániku malých jazyků. UNESCO také vytvořilo Atlas ohrožených jazyků. Atlas, který ohrožené jazyky mapuje, navazuje na předchozí vydání z let 1996 a 2001, a po testovací fázi vychází v tomto roce na webových stránkách organizace UNESCO v digitální podobě, díky které si může uživatel dohledat podrobné informace k jednotlivým jazykům ve státech celého světa.

Údajně každé dva týdny s posledním mluvčím zahyne alespoň jeden další jazyk. Kolik jich ze stávajících zhruba 6900 jazyků přežije třeba do konce století? Z tohoto množství je však polovina v ohrožení. Mluvčí malých jazyků často přebírají jazyky silnějších populací. Ve všech dobách se snažili vládci vymýtit jazyky, a tím i kulturu a světové názory porobovaných národů. Ukazuje to i dnešní podíl jazyků na internetu.

V současné době existuje ve světě více než 2000 ohrožených jazyků, které jsou téměř na pokraji zániku. Podle National Geographic zmizí ze světa za každých 14 dní jeden jazyk. Jazykem Ongota mluví v Etiopii již jen 12 mluvčích. V Kambodži se nyní používá 19 jazyků a jedním z nich je S’aoch, který má v současné době pouze deset mluvčích. Mambila, vesnice Somie v provincii Adamawa v Kamerunu, je domovem hrstky lidí, kteří mohou v Njerepu říci několik slov i vět. UNESCO Atlas světových jazyků ohrožených uvádí 18 jazyků pouze s jedním mluvčím. Tato kdysi stabilní kultura byla v sedmdesátých letech 20. století zničena Rudými Khmery.

Ohrožené jazyky v Evropě

Zanikajícím jazykem je na našem území např. romština (mj. jazyk příbuzný s bengálštinou). Počet mluvčích romštiny se totiž zdaleka nerovná počtu Romů. Severní fríština, germánský jazyk s 10 tis. mluvčími, kterou se mimo malé území na pobřeží Severního moře mezi městem Husum a německo-dánskou hranicí hovoří už jen na 5 ostrovech, je i přes pozornost, která je jí věnována i na univerzitní úrovni, zařazena mezi vážně ohrožené jazyky. Poněkud lépe je na tom lužická srbština, která je zařazena do kategorie „jen“ ohrožených jazyků. Lužická srbština, jediný slovanský jazyk ve SRN, má dvojnásobný počet mluvčích oproti severní fríštině, a je pozůstatkem z doby stěhování národů.

Čtěte také: Příroda a Zeměpis v Školním Atlasu ČR

Okcitánština: Příklad jazyka s komplikovanou identitou

Titul následující úvahy je samozřejmě míněn jako nadsázka, má však své opodstatnění. Hned úvodem je třeba si položit otázku: jestliže je toto číslo Plavu zaměřeno na okcitánskou literaturu, bude český čtenář schopen představit si pod tímto pojmem něco konkrétního? Jsem přesvědčen, že v drtivé většině případů nikoli. O něco konkrétnější představu však získá, zjistí-li, že číslo obsahuje mj. texty provensálské nebo gaskoňské.

Je nutné konstatovat, že zmíněné výrazy se nevztahují k žádné geopolitické entitě či konstituované národnosti: žádná taková totiž neexistuje ani v minulosti neexistovala. Uvedená označení vycházejí z potřeby zastřešit historickou, kulturní a jazykovou blízkost regionů (respektive historických zemí) ležících na území dnešní jižní Francie a části sousedních států. Jde tedy o určitý konstrukt, který má především kulturně-jazykový rozměr, jakkoliv se v průběhu 20. století objevovaly i snahy o politické využití.

Pokud bychom chtěli vyznačit pomyslnou Okcitánii na mapě, představovala by území o rozloze zhruba jedné třetiny Francie a zahrnovala by část nebo celek osmi současných jihofrancouzských regionů. Její hlavní součástí by byly historické země Limousin, Auvergne, Gaskoňsko, Languedoc a Provence. Mimo hranice francouzského státu by Okcitánie zasahovala do části severoitalských regionů Ligurie a Piemont (tzv. Okcitánská údolí), do autonomní katalánské oblasti Údolí Arán a také do Monaka. Dále lze doplnit izolovanou okcitánskou enklávu Guardia Piemontese (okcitánsky La Gàrdia) v italské Kalábrii. Pro úplnost je třeba zmínit, že až do 19. století bylo k okcitánskému jazykovému a kulturnímu prostoru řazeno rovněž Katalánsko.

Bylo již naznačeno, že okcitánštinu je obtížné definovat jako jednotný jazyk. V minulosti bývala skupina okcitánských nářečí nazývána různě, a to nejčastěji podle dialektu, který v dané době plnil roli určité kulturní koiné. Lze se tedy setkat např. s označením limousinština či provensálština, přičemž zejména druhé zmíněné pojmenování se značně rozšířilo a přetrvalo v podstatě až do současnosti. Přinejmenším ve starších pracích - jazykovědných, literárněvědných aj. - tedy bývá užíván termín provensálština ve významu souhrnu všech nářečí okcitánské jazykové oblasti, respektive jejich kulturní variety.

Z tohoto důvodu moderní jazykovědci (především od poloviny 20. století) většinou prosazují výraz okcitánština jako označení souhrnu všech jazyků či nářečí oblasti Okcitánie v tom rozsahu, v němž jsme ji vymezili výše, a oproti tomu pojmy provensálský, gaskoňský atd. užívají pro jednotlivé jazyky či dialekty, které v podstatě odpovídají kulturně-historickým krajům. Takovýchto jazyků bývá rozlišováno zpravidla šest a patří k nim limousinština, auvernština, vivaroalpština, gaskoňština, languedočtina a provensálština.

Čtěte také: Online atlas rostlin

Samotný výraz „okcitánština“ vychází z částice přitakání oc [5] (z latinského hoc - „toto“) a za jeho vznik a rozšíření vděčíme patrně Dantu Alighierimu. Ten členil románskou rodinu právě podle užívaného vyjádření souhlasu na jazyky oc, jazyky oïl (z lat. hoc ille est - „toto je onen“) a jazyky si (z lat. sic - „tak“). Problematika označení jazyka je však samozřejmě širší, protože nezahrnuje pouze otázku jazykovědné taxonomie. Glotonymum, tedy pojmenování konkrétního jazyka, plní rovněž důležitou roli v procesu formování kolektivní identity.

Zjednodušeně lze říci, že konstituovaná jazyková identita může být výrazným činitelem v procesu uvědomování si regionální, respektive etnické a národní přináležitosti. Na okcitánském území je ovšem jazyková i kulturní identita (o identitě etnické lze v tomto případě hovořit jen velmi obtížně) výrazně vázána na konkrétní kraj, respektive historickou zemi. Ne všichni mluvčí jazyků či dialektů oc jsou s konceptem okcitánštiny dobře obeznámeni a ne všichni jej také bez problému akceptují.

V jeho neprospěch hovoří jednak fakt, že jde do značné míry o akademický konstrukt, který je běžnému mluvčímu poměrně vzdálený, jednak to, že centrem šíření myšlenky „okcitanismu“, tedy určité jazykové a kulturní jednoty okcitánského území, je Languedoc, a proto bývá tento koncept v jiných krajích s významnou literární tradicí (Provence, Gaskoňsko…) považován za snahu o omezení vlastní regionální svébytnosti.

Nastíněná situace se odráží mj. ve sporech o pravopis. Ve zkratce lze říci, že jedním ze symbolů „okcitanismu“ je užívání tzv. „klasické“ pravopisné normy. Její podoba vychází v podstatě z trubadúrské okcitánštiny, tedy z období, kdy byla kulturní varieta jazyka na celém území Okcitánie poměrně jednotná. Výhodou této pravopisné normy je její použitelnost pro všechny současné dialekty (různé grafémy lze na jednotlivých územích interpretovat různým způsobem), nevýhodou pak značná odchylnost mezi psanou a mluvenou podobou jazyka.

Naopak „regionalisté“ často podporují jiné normy, které zpravidla lépe odrážejí současný úzus na území konkrétního kraje, nedají se však použít pro ostatní jazyky či dialekty okcitánského prostoru. Je-li dnes mnoho věcí, jež Okcitánii rozdělují, existuje jedna, která ji spojuje, a tou je literární tradice.

Čtěte také: Pozitronová emisní tomografie – nový atlas

Mezi laickou veřejností se přitom lze dodnes setkat s názorem, že provensálština a další jazyky či dialekty skupiny oc jsou vlastně jen jakýmsi venkovským nářečím francouzštiny bez vlastní literární tradice. Je třeba si uvědomit, že po pádu západořímské říše se vulgární latina začala vyvíjet na jednotlivých vznikajících feudálních územích do značné míry samostatně a dala tak zrod různým románským jazykům, jež se od sebe více či méně odlišují ve všech plánech jazykového popisu.

Území tvořící Okcitánii bylo rozdrobeno do několika feudálních celků, které vedly autonomní vnitřní i zahraniční politiku. Jejich sbližování s Francií, jejíž politický i kulturní vliv v průběhu staletí sílil, probíhalo postupně a proces jejich politické a územněsprávní integrace byl formálně završen až v roce 1860 připojením niceského hrabství k Francii.

Přestože byla oblast Okcitánie v období raného a vrcholného středověku územně a politicky roztříštěná, kulturně a jazykově se dokázala do značné míry sjednotit a - také díky své pozici na jedné z významných křižovatek tehdejší západní Evropy - vytvořit jeden z vrcholů ve vývoji středověké evropské literatury a kultury. Trubadúrské období (zejména 12. a 13. století) představovalo do té doby nevídaný rozkvět umění, zejména lyriky, a přímo ovlivnilo tvorbu a umělecké proudy v dalších částech Evropy.

V pozdějších staletích však došlo k postupnému úpadku okcitánského jazyka i literatury a prestiž získala francouzština. K radikálnímu urychlení tohoto procesu přispěla doktrína jednoho národního jazyka, jejíž systematické prosazování bylo zahájeno v souvislosti s centralizací Francie za tzv. Velké francouzské revoluce (zhruba od roku 1793). Francouzština se stala jediným úředním jazykem země a ostatní autochtonní jazyky byly minorizovány a postupně vytlačeny z veřejného života.

Určit současný počet uživatelů okcitánštiny je nesnadné, protože neexistují žádné oficiální údaje; některé současné zdroje uvádějí zhruba půl milionu mluvčích. Jejich počet však v posledních desetiletích prudce klesá a okcitánština je dnes jedním z jazyků ohrožených zánikem (viz také její klasifikace organizací UNESCO). Přesto ale nikdy nedošlo k naprostému zániku literární tvorby v okcitánštině.

Komplexnost užívání francouzštiny, okcitánštiny, respektive jednotlivých okcitánských jazyků či nářečí, a otázka jazykové a kulturní identity se pochopitelně promítá do celé řady praktických otázek a mj. také komplikuje výběr formy jmen autorů v tomto čísle; variant zápisu totiž nezřídka bývá několik. Vzhledem k francouzské jazykové centralizaci bývají autoři za hranicemi zpravidla známi pod francouzskou podobou svého jména.

Je však nutné si uvědomit, že u starších autorů, kteří tvořili ještě před připojením toho kterého území k Francii, zpravidla nejde o formu původní: tou je pochopitelně podoba okcitánská. Grafický zápis je navíc komplikován existencí různých grafických norem. Jméno jednoho z čelných představitelů tzv. druhé renesance a zakládajícího člena sdružení Felibrige tak může být zapsáno přinejmenším trojím způsobem: Joseph Roumanille (francouzsky), Josèp Romanilha (okcitánsky podle tzv. klasické normy) nebo Jousé Roumaniho (provensálsky podle tzv. mistralovské normy).

V tomto čísle jsou jména autorů zpravidla uváděna nejdříve ve své francouzské podobě, která umožňuje snazší identifikaci tvůrce. Uvedena je však i okcitánská forma jména, a to případně i v různých pravopisných podobách (přihlížíme mj. k místním zvyklostem). Přesto zůstává nesporným faktem, že mluvčí jazyků oc v minulosti dokázali vytvořit značně jednotný jazykový úzus a především literární a kulturní tradici, jež ve své době v Evropě neměla obdoby a která zcela zásadním způsobem ovlivnila další směřování evropských literatur, včetně té francouzské. I přes radikální ústup těchto jazyků ze sféry běžného úzu jsou však okcitánsky (provensálsky, gaskoňsky…) píšící autoři schopni na tuto tradici navazovat a dále ji rozvíjet.

tags: #atlas #ohrožených #jazyků #UNESCO

Oblíbené příspěvky:

• Odpadové hospodářství Bratislava
• Co je globální oteplování?
• Revize vodovodních trubek kamerou
• Škola v přírodě: Podkrkonoší
• Životní prostředí a rozvoj podle Bedřicha Moldana