Chemická látka je forma hmoty, která má určité složení a strukturu, sestává z částic (molekul, atomů/iontů). Vlastnosti látek lze zkoumat například podle skupenství, barvy, elektrické vodivosti, tvrdosti či hustoty. Mezi chemické vlastnosti patří například reaktivita, hořlavost, pH (kyselost/zásaditost) či rozpustnost.
Látky v pevném skupenství mají těsně uspořádané částice, které se výrazněji nepohybují. Látky v kapalném skupenství mají částice blízko sebe, ale mohou se volně pohybovat. Skupenství látek je závislé na teplotě a tlaku. Jako var se označuje jev, kdy se kapalina vypařuje v celém svém objemu.
Směs se skládá z více chemických látek (respektive více chemicky čistých látek). Při jejich mísení nedochází ke změnám vazeb, ale mohou se měnit fyzikální vlastnosti. Stejnorodé (homogenní) směsi se také označují jako roztoky. Jejich součásti nelze odlišit okem ani mikroskopem. Mohou být pevné (např. slitiny kovů), kapalné (např. roztoky solí) nebo plynné (např. vzduch). Pro oddělování složek směsí se využívají různé metody, například:
Atomové jádro obsahuje kladně nabité protony (\(\mathrm{p^+}\)) a elektricky neutrální neutrony (\(\mathrm{n^0}\)). Protony a neutrony se souhrnně označují jako nukleony. Vně jádra se nachází elektronový obal, který obsahuje záporně nabité elektrony (\(\mathrm{e^-}\)). Chemický prvek je látka složená z atomů, které mají ve svých jádrech určitý počet protonů. Prvky se popisují značkami (např. \(\mathrm{O}\) = kyslík, \(\mathrm{Co}\) = kobalt). Počet protonů v jádře atomu popisuje protonové číslo (značí se \(Z\)), nukleonové číslo (\(A\)) značí počet částic v jádře atomu.
Radioaktivita je jev, při němž dochází k přeměně jader atomů (např. i na jádra jiných prvků). Zároveň může vznikat vysokoenergetické ionizující záření. Mezi typy záření patří:
Čtěte také: Platné normy pro emise LPG/HL
Částice mohou být stabilnější, pokud se sloučí s jinými částicemi, neboli mezi sebou vytvoří chemickou vazbu. Vazeb se účastní valenční elektrony, nové vazby se tvoří při chemických reakcích. V rámci jednoduché kovalentní vazby jsou atomy spojené díky elektronovému páru. Kovalentních vazeb mezi atomy může být i více, na dvojné vazbě se podílí 2 elektronové páry (4 elektrony), na trojné se podílí 3 elektronové páry (6 elektronů). Elektronegativita je schopnost atomu přitahovat (vazebné) elektrony. Její hodnotu lze najít v periodické tabulce.
Základním a častým typem vazby je kovalentní vazba:
Vodíkové můstky vznikají mezi atomem vodíku a atomem s vysokou elektronegativitou (\(\mathrm{F}\), \(\mathrm{O}\), \(\mathrm{N}\)), který obsahuje aspoň jeden volný elektronový pár. Zvyšují teplotu varu látek (např. vody).
Chemická reakce je děj, při němž dochází ke změnám chemických vazeb. Látky vstupující do reakce (výchozí látky, edukty) se mění na produkty. Průběh chemické reakce se zapisuje chemickou rovnicí. Počet částic jednotlivých prvků ve výchozích látkách a produktech je stejný, platí zákon zachování hmotnosti. To se vyjadřuje vyčíslením rovnice, uváděním tzv. stechiometrických koeficientů.
Katalyzátory jsou látky, které urychlují chemické reakce. Snižují aktivační energii a tvořením meziproduktů „vedou“ reakci jinou cestou. Vystupují z reakce v původní podobě. Katalyzátory se typicky využívají ve spojení se spalovacími motory, snižují množství vypouštěných jedovatých látek.
Čtěte také: Kyslík a Mořský Ekosystém
Při oxidačně-redukčních (redoxních) reakcích dochází ke změnám oxidačních čísel atomů. Oxidační číslo je formální (myšlený) náboj, který by částice měla, kdyby se všechny elektrony účastnící se jejích vazeb přiřadily elektronegativnějšímu atomu. Při oxidaci se oxidační číslo zvětšuje, dochází k myšlenému odevzdávání elektronů (myšlený náboj se stává „více kladným“). Jako oxidační činidlo se označuje látka, která oxiduje jiné látky, sama se redukuje. Redukční činidlo redukuje jinou látku, samo se oxiduje.
Elektrolýza je děj, při kterém působením stejnosměrného proudu dochází k chemickým změnám na elektrodách. Elektrolýza se využívá k výrobě samostatných chemických látek. Galvanický článek je zdrojem stejnosměrného proudu, který vzniká na základě redoxních reakcí na elektrodách.
Roztoky, které mají pH 7, jsou neutrální. Roztoky s pH menším než 7 jsou kyselé, roztoky s pH větším než 7 jsou zásadité. Pro výpočet pH zjednodušeně platí vztah \(\mathrm{pH = -log[H^+]}\), kde \(\mathrm{[H^+]}\) je koncentrace kationtů vodíku. Čím více iontů \(\mathrm{H^+}\) (respektive \(\mathrm{H_3O^+}\)) roztok obsahuje, tím je kyselejší. Koncentrace \(\mathrm{H^+}\) a tedy i pH jsou závislé na teplotě.
TIG svařování je moderní metoda, která umožňuje precizní kontrolu svarové lázně. Při TIG svařování nedochází k neustálému přísunu přídavného materiálu, což umožňuje svářeči řídit proces. Tato metoda umožňuje svařovat ve všech polohách a svařovat i extra tenké materiály, lze totiž využít velmi nízké proudy, dokonce menší jak 1 Ampér. Používá se především na sváření hliníku a hořčíku a jejich slitin ale i korozivzdorných ocelí - nerezů, niklu, mědi, bronzů, titanu, zirkonia a dalších neferitických kovů.
Spočívá v tom, že hoří elektrický oblouk mezi wolframovou elektrodou a základním materiálem nebo svarovou lázní. Metodou se svařuje většinou dopředu, tedy před hořákem se pohybuje tyčka přídavného materiálu, ze kterého se tvoří svarový kov na okraji svarové lázně. Ve většině případů se používá jako ochranný inertní plyn argon, v některých případech a speciálních aplikacích lze použít i hélium, dusík nebo dokonce vodík. Samostatně se používají argon a hélium. Ve směsích pak plyny argon s hélium, argon s vodíkem, argon s dusíkem.
Čtěte také: O kyslíku v přírodě
Svařování impulsním proudem je nejmodernější funkce sváření, která umožňuje snižovat objem vneseného tepla do svaru a kontrolovaně tak provádět plynulé přechody ze svarového kovu do základního materiálu. Vadami svaru při této metodě (TIG) bývají póry a bubliny, které svědčí o nevhodném technologickém postupu či nedostatečné ochraně svarové lázně inertním plynem.
Propan a propan-butan jsou plyny ropného původu (LPG), které mají podobné využití a lze je zaměňovat. Propan je čistší z těchto dvou plynů. Hoří velmi čistě, což znamená, že je ideální pro všechny, kdo chtějí minimalizovat svůj ekologický otisk. Může se pochlubit tím, že při spalování uvolňuje méně emisí.
Propan má lepší výkon v chladnějším počasí, protože má nižší bod odpaření než propan-butan. Schopnost propanu je se odpařovat (hořet) i při velmi nízkých teplotách a to až do -45 stupňů Celsia. To z něj dělá ideálního parťáka pro ty, kdo žijí v chladnějších klimatických podmínkách nebo pro ty, kdo se rozhodnou grilovat v zimních měsících. Propan je fenomenální pro rychlé vaření a grilování, protože dosahuje vysokých teplot velmi rychle.
Propan-butan se vyrábí ve dvou variantách. Letní směs obsahuje asi 60 % butanu a 40 % propanu. Butan se ale při nízkých teplotách přestává odpařovat a zůstával by nevyužitý, proto je jeho podíl v zimní směsi LPG nižší, přibližně 40 %.
| Vlastnost | Propan | Propan-butan |
|---|---|---|
| Čistota | Čistší | Směs |
| Emise | Nižší | Vyšší |
| Bod odpaření | Nižší (-45°C) | Vyšší |
| Použití | Grilování, vaření, vytápění | Běžné topení, vaření |
tags: #autogen #propan #butan #kyslík #emise #srovnání