Poezie o Přírodě od Autorů z Prvních Národů

Obraz severoamerických původních obyvatel příliš dlouho utvářela výlučně dominantní bělošská kultura.

Nejen u nás se najde přehršel těch, kteří kulturní tradice domorodých Severoameričanů znají toliko zprostředkovaně skrze díla výtečných bílých mužů: z vinnetouovek Karla Maye (který, jak známo, v Americe nikdy nebyl), dobrodružných románů Jamese Fenimora Coopera (Poslední mohykán) nebo ze “smířlivých fantazií” Henryho Wadswortha Longfellowa (Píseň o Hiawathovi).

Skrze jejich tvorbu - stejně jako nepřeberné filmové westerny a celé moře šestákové literatury - nám byly po desetiletí předkládány stereotypní reprezentace, které původní obyvatele uvězňují v jakési barvotiskové alternativní realitě, v pomyslném tehdy.

Na jejich základě v nás hluboce utkvěla představa původních Američanů jako vznešených, pokrokem nestižených divochů, kteří s orlím perem ve vlasech a s tomahawkem v ruce křižují travnatou plání na pomalovaném válečném koni a čas od času přepadnou osamělý ranč nebo dostavník.

Podobné představy však upírají původním obyvatelům možnost být našimi současníky: psát moderně znějící básně, skládat taneční hudbu, hrát profesionálně hokej nebo basketbal, zastávat významné politické funkce.

Čtěte také: Recenze knihy Síla přírody

Jinými slovy, činí je neviditelnými v přítomnosti.

“Po dlouhý čas jsme praktikovali umírání,” píše v básni Anasazi mladá básnířka Tacey M. Atsitty (1982) z národa Diné (Navaho) a odkazuje tím nejen k reálným masakrům jejích předků, ale také k pomalé symbolické smrti v očích vládnoucí kultury, která původní obyvatele proměnila z živoucích současníků na štítkem opatřené exponáty v muzeu.

Že by původní obyvatelé mohli mít také vlastní hlasy a měli co říct ke svým tradicím a pohledu na svět, nepřipadalo po celá desetiletí jako možnost, která by většinové společnosti stála za slibnější úvahu.

Již od prvních setkání s evropskými osadníky bylo na domorodé obyvatelstvo pohlíženo jako na primitivní a negramotné.

Na rozdíl od svých zámořských protějšků nezaznamenávali domorodci své písně a příběhy na papír, ale předávali si je výhradně ústně, což vedlo kolonizátory k mylnému dojmu, že zcela postrádají rozvinutou slovní kulturu.

Čtěte také: Aktuality z redakce Naší přírody

Nic ale nemůže být vzdálenější pravdě.

Jak zdůrazňuje básník a romanopisec N. Scott Momaday (Kajova), původní obyvatelé Severní Ameriky byli odnepaměti hluboce fascinováni jazykem a jeho tvůrčími možnostmi.

Slovo pro ně bylo prostoupeno zvláštní magickou mocí - chápali ho jako formativní, mimořádně mocnou tvůrčí sílu.

Dochované písně, zaříkadla a modlitby - tedy poezie v tom nejširším pojetí - jsou této víry nejlepším dokladem.

“Schopnost hovořit v metaforách, přivádět lidi k sobě, osvobozovat je v představách, učit a zacvičovat, byla a stále je vysoce ceněna a považována za užitečnější než zlato, ropa nebo cokoliv, po čem nově příchozí bažili,” dodává Joy Harjo (Muskogové/Kríkové).

Čtěte také: Ekologie: autor a vývoj

A dnes tomu není jinak.

Ať už současní básníci píší z pozic velkoměstských flaneurů nebo lesních chodců, provází jejich tvorbu víra v magickou sílu slov měnit svět - skrze slova léčit, podněcovat změnu.

“Slova jsou živé bytosti,” tvrdí Joy Harjo.

Navzdory této skutečnosti zůstávají literární plody a úspěchy původních obyvatel z větší části nevyslyšené.

A dodejme, že stejně tak i jejich širší kulturní přínosy, jejich nesmazatelná stopa v americké identitě.

Irokézové a Kríové ovlivnili americký demokratický systém, hudebníci s domorodými kořeny stáli u zrodu jazzu a blues, jazyky domorodých kultur dost možná inspirovaly “dlouhonohou” poezii Walta Whitmana a zároveň propůjčily název 27 z 50 amerických států - a dalo by se libovolně pokračovat.

Situace je o to paradoxnější, že původní Američané (respektive domorodí obyvatelé západní hemisféry) představují množinu, o které se toho napsalo snad nejvíce ze všech lidských populací (Heid E. Erdrich).

Přesto cítíme, že v posledních letech dochází k pozvolnému prolamování ledů.

Osobnosti z řad původních obyvatel se dostávají do nejvyšších pater politiky a vrcholových sportovních soutěží, vzniká stále více filmů a televizních sérií od domorodých tvůrců o současných osudech jejich soukmenovců (Reservation Dogs, Dark Winds, Basketball or Nothing), domorodé komunity vyhrávají právní kauzy, na jejichž základě se strhávají přehrady, aby mohli řekami opět táhnout lososi, ruší se plánované stavby ropovodů přes posvátná území.

A nejinak je tomu s poezií.

Americký úsvit domorodé poezie

Jako zlomový se z pohledu americké domorodé poezie jeví rok 2000 - počínaje tímto milníkem vyšlo více básnických titulů než kdy dříve a tento vzmach zatím nejeví sebemenší známky únavy.

Některé z nich lze v nenáročných měřítcích poezie považovat za skutečné bestsellery.

Jde například o cenami ověnčené tituly Whereas básnířky Layli Long Soldier (Graywolf Press, 2017), Nature Poem Tommyho Pica (Tin House Books, 2017), Eyes Bottle Dark with a Mouthful of Flowers Jakea Skeetse (Milkweed Editions, 2019) či Postcolonial Love Poem Natalie Diaz (Graywolf Press, 2020).

Stejně tak spatřilo světlo světa i nebývalé množství reprezentativních antologií.

V posledních letech šlo chronologicky o následující: Sing: Poetry from the Indigenous Americas (University of Arizona Press, 2012), Native Voices: Indigenous Nations Poetry, Craft, and Conversations (Tupelo Press, 2019), New Poets of Native Nations (Graywolf Press, 2018) a Living Nations, Living Words: An Anthology of First Peoples Poetry (Library of Congress/W. W. Norton, 2021).

Symbolickým potvrzením rostoucího významu domorodé poezie je vydání velké “nortonovské” antologie When the Light of the World Was Subdued, Our Songs Came Through (W. W. Norton, 2020).

Obsáhlý svazek představuje zatím nejkomplexnější dostupné kompendium poezie prvních národů.

Zahrnuje tvorbu 161 básnických hlasů a pokrývá celou historii anglicky psané domorodé poezie, počínaje nejstarší dochovanou básní z roku 1678.

Vedle průřezových titulů, které pokrývají široké spektrum básnických hlasů napříč národy a kmeny, ovšem existují (nebo se připravují) také četné sborníky lokálního/kmenového charakteru a dokonce i obsáhlé vědecké studie - viz například publikace Navigating CHamoru Poetry: Indigeneity, Aesthetics, and Decolonization (The University of Arizona Press, 2022), jejímž autorem je básník Craig Santos Perez z guamského národa CHamoru.

Budiž ale řečeno, že zdaleka nejde o první publikace tohoto druhu - pionýrské ostruhy náleží starším antologiím The Remembered Earth: An Anthology of Contemporary American Literature (Red Earth Press, 1979) a Songs From This Earth on Turtle’s Back (Greenfield Review Press, 1983).

Od těchto dřívějších počinů se však nejnovější výběry liší tím, že obsahují výhradně tvorbu autorek a autorů, kteří jsou registrovanými (a tedy ověřenými) příslušníky některého ze státem uznaných původních národů.

V minulosti se bohužel objevilo nemálo těch, kteří se pod falešnými jmény za domorodé literáty pouze vydávali.

Díla těchto podvodníků se následně objevila i v kompendiích domorodé poezie a pomáhala šířit zcestné představy o duchovním a kulturním světě jednotlivých etnik.

Šlo tedy jen, jak trefně říká Joy Harjo, o “jinou formu kapitalistického přivlastnění, koloniální urážky”.

Současný rozkvět bezesporu úzce souvisí s měnícími se společenskými podmínkami, liberalizaci americké společnosti jako celku.

Řada domorodých autorů navíc hovoří jazykem, který je blízký způsobu, jímž komunikuje dnešní mládež, čímž se jim daří překlenovat možné kulturní a generační bariéry.

Moderní jazyk současně obohacují o aktuální témata: environmentální, genderová, sociální, politická.

Rozšiřování povědomí o poezii původních Američanů však značně pomáhají také ojedinělé události, jako udělení významné literární ceny (PEN, Pulitzer, American Book Award, National Book Critics Circle Award a další) nebo tříleté úřadování Joy Harjo jako Laureátky americké poezie (American Poet Laureate), které se pozitivně podepsalo i na širším zviditelnění básnické tvorby jejích současníků.

Sama s tímto záměrem (coby svůj signaturní projekt) iniciovala vydání zmíněné antologie Living Nations, Living Words a spuštění stejnojmenné virtuální mapy domorodé poezie, o které bude ještě řeč.

Přesto si nedělejme iluze, že by většina zde probíraných autorů a autorek patřila k všeobecně známým.

Výše citovaná Heid E. Pokud ani významný literární kritik nemá potuchy o tom, co se v této sféře odehrává, můžeme stěží očekávat, že tomu bude jinak u laické veřejnosti, konstatuje Erdrich.

Problémem dlouhodobě zůstává, že naprostá většina titulů vychází pod kuratelou akademických nakladatelství nebo pouze lokálně (a tedy bez možnosti rozsáhlejší distribuce).

Erdrich také správně poznamenává, že pokud domorodá poezie nepotvrzuje určitá očekávání s ní spojená (jako je explicitní vyjádření spirituálního vztahu k přírodnímu světu), zůstává mimo čtenářský a vydavatelský hledáček.

Jako i v jiných ohledech slyšíme a vidíme jen to, co slyšet a vidět chceme, co naplňuje naše zatvrzelé představy.

Poezie stovek národů

Přísně vzato neexistuje nic takového jako původní Američan (Native American), stejně jako neexistuje univerzální indiánský jazyk.

Existují ovšem národy Diné, Koyukon, Onondaga, Oneida, Winnebago, Yup’ik nebo Arapaho a jednotlivé jazyky, jimiž jejich členové a členky přemýšlejí, hovoří, píší - do kterých žijí.

tags: #autor #poezie #o #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Negativní EIA
• Ekologický pohled na vývoj člověka
• Německé OZE: Statistiky a Trendy
• Krásy Vídně na dosah
• Údržba trouby Miele