Autor Pojmu Ekologie a Vývoj Ekologického Myšlení

Pojem ekologie je skloňovaný ve všech pádech. Ohánějí se jím politici, neziskové organizace i média. Co vše ale v sobě skrývá? A kolik má rozměrů? Ekologii můžete studovat na středních i vysokých školách, můžete jí zcela propadnout při běžném životě, nebo se tímto pojmem zabývat teoreticky. Má totiž mnoho stran i odnoží. Pojem ekologie je často chápán v souvislosti s ochranou životního prostředí. Zabývá se rovnováhou ekosystémů, rozmanitostí, koloběhem nebo udržitelným životem.

Vícerozměrná Ekologie

Ekologie jako taková ale není synonymem ochrany životního prostředí. Stejně tak ji nezaměňujte s environmentalismem nebo s vědami o životním prostředí. Podstatou ekologie, alespoň ve vědeckém pojetí, je především biodiverzita, kterou se ekologové snaží vysvětlit. Zkoumají proto životní procesy, interakce nebo adaptace v přírodě. Sledují pohyb materiálu nebo energie prostřednictvím živých společenství. Zabývají se distribucí organismů a biologickou rozmanitostí.

V praxi se ekologie rozrůstá do mnoha různých oborů, které většinou směřují k ochraně přírody nebo řízení přírodních zdrojů. Často jde ekologie ruku v ruce i s ekonomickou stránkou věci, když například využívání obnovitelných zdrojů energie šetří nejen životní prostředí, ale také finance.

Ekologie jako Vědní Obor

Ekologii jako vědní obor poprvé definoval Ernst Haeckel v roce 1866. Ekologie vychází z mnoha dalších věd a nauk. Mezi jinými to je biologie, klimatologie, geografie, fyzika, chemie, antropologie, ale možná trochu překvapivě i ekonomie, právo, historie nebo psychologie.

Ekologie se jako vědní obor rozvinula ve druhé polovině dvacátého století. Její počátky je nicméně možné vysledovat až do 4. století před naším letopočtem. Prvky ekologického smýšlení se objevují v Aristotelových zápiscích. Jeho student, Theophrasta, zase jako první popsal vztah mezi živočichy a jejich prostředím.

Čtěte také: Recenze knihy Síla přírody

Co Zkoumá Ekologie?

V nejširší rovině můžeme říct, že ekologie zkoumá ekosystémy a procesy, které probíhají v přírodě. Zabývá se vztahem organismů k vnějšímu prostředí. Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy a prostředím. Definic pojmu ekologie existuje celá řada. „studium struktury (angl.

Nejdůležitějšími pojmy ekologie jsou ekosystém, ekologická nika, populace a ekologická rovnováha. Témata ekologických výzkumů posledních let se zaměřují především na studium mezidruhové konkurence, heterogenity zdrojů (např. Tilman, 1982)[5], vztahu diverzity a stability ekosystému (např. McNaughton, 1988)[6], významu velikosti ostrova nebo zdroje (např. McArthur, Wilson 1963), úlohy predátorů, parazitů a chorob a mykorrhizy (např.

Ekologie vychází z řeckého slova oikos, což znamená prostředí. V obecném slova smyslu je ekologie vědou o vztazích mezi živými organismy a prostředím; poprvé byl tento pojem použit německým biologem a filosofem E. Haecklem. Základem biologického pojetí ekologie je Darwinova teorie tzv. spleti života (web of life), která předpokládá, že mezi prostředím a organismy na jedné straně a mezi jednotlivými organismy na straně druhé existuje dynamická rovnováha, jejíž součástí je přizpůsobování organismů prostředí a bohatá škála vzájemných vztahů mezi organismy, sahající od symbiózy až po boj o výživu, světlo a prostor.

„Prostředí, funkce a organismus tvoří základní biologickou trojici. Tato triáda musí být studována jako celek, a právě tento druh zkoumání nazýváme ekologií“ (J. W. Per analogiam s biologickým pojetím by se dalo říci, že ekologie člověka je zkoumáním vztahu mezi člověkem a jeho prostředím, mezi lidskými individui a také mezi lidskými skupinami. V tomto smyslu by byla ekologie jakousi syntézou všech věd o člověku, využívající výsledků biologie, geografie, psychologie, antropologie i sociologie.

Objekty studia vědní disciplíny ekologie mohou být na různé biologické úrovni: buňky, tkáně, orgány, organismy, populace, společenstva, ekosystémy, biosféra. Ekologii lze dělit podle toho, která složka je středem zájmu studia: používá se proto názvu ekologie krajiny při studiu ekosystému z hlediska krajinářského, ekologie člověka při studiu vzájemných vztahů člověka a jeho prostředí.

Čtěte také: Aktuality z redakce Naší přírody

Vzájemnými vztahy rostlin a prostředí a rostlinných populací mezi sebou se zabývá ekologie rostlin, podobně vztahy živočichů a jejich prostředí a vztahy mezi živočichy studuje ekologie živočichů. Analogicky lze definovat ekologii mikroorganismů. Ekologické studium na úrovni jednoho druhu je autekologie. Tak lze hovořit např. o autekologické studii kapra obecného, tetřívka obecného, včely medonosné, smrku obecného, apod.

Praktickou aplikací ekologických poznatků se zabývají různé směry aplikované ekologie. Zde je možno rozlišit dva základní směry: oblasti, kdy je ve středu pozornosti organismus, zejména člověk, a vlivy prostředí na něj působící. Do této kategorie patří hygienické a příbuzné obory, ale také sociální ekologie. Kromě člověka může být objektem aplikovaně ekologického studia tohoto zaměření kterýkoliv pro nás významný druh nebo společenstvo; disciplíny, kde je v centru pozornosti prostředí (člověka, popř. dalších organismů) jako takové. Do této skupiny aplikovaných ekologických věd lze zařadit krajinnou ekologii, do jisté míry i urbanistiku, a vlastní nauku o ochraně životního prostředí (environmentalistiku).

Vývoj Ekologického Myšlení

Již od pravěku probíhá spontánní poznávání přírody, které bylo tehdy nutné pro přežití člověka. Nárůst ekologického poznání roste pak především od neolitu, což souvisí s počátkem usedlého života člověka, pěstováním plodin a chováním dobytka.

V roce 1758 pokládá švédský botanik K. Linné základy botanické a zoologické systematiky, která funguje až do dnešních dní (na základě rozmnožovacích orgánů). Dále v 18. století jako první vědecky popisují L. Buffon a J. B. Lamarck poznatky o závislosti organismů na vnějším prostředí.

Na přelomu 18. a 19. století pak A. v. Humboldt velmi komplexně popisuje zákonitosti rozšíření druhů a vlivu vnějších podmínek na ně, které zjistil na svých cestách. V 19. století pak Ch. Darwin dále popisuje působení prostředí na druhy, a to především abiotického.

Čtěte také: Poezie o Přírodě

V roce 1869 pak E. Haeckel definuje pojem ekologie a K. Möbius v roce 1877 používá pojem biocenóza pro soubory různých druhů. V roce 1908 F. Dahl definuje pojem biotop.

Osamostatnění Ekologie ve 20. Století

Ekologie byla vnímána jako součást biologie, ve 20. století kolem 1. světové války však dochází k jejímu postupnému osamostatnění jakožto samostatné vědní disciplíny. Od 30. let se objevují snahy o komplexní studium celých společenstev.

V souvislosti s tím v roce 1935 anglický ekolog A. G. Tansley používá pojem ekosystém a v roce 1942 sovětský ekolog A. N. Sukačev obsahově blízký termín biogeocenóza, v němž je již dle jména zdůrazněna role biotické (bio) i abiotické (geo) složky.

Československý ekolog Zlatník, který se více věnoval abiotickým podmínkám a který byl tehdy pověřen děláním lesní klasifikace na Podkarpatské Rusi, upravil pojem biogeocenóza na geobiocenózu.

V 60. letech dochází k velkému rozvoji ekologie, mezi hlavní témata patří produkce ekosystémů, koloběh látek a praktické problémy životního prostředí (znečištění, okyselování prostředí). V souvislosti s problémem hladomoru v Africe byl vyhlášen roku 1965 program Man and the Biosphere (Mezinárodní biologický program).

V ČR zažívá ekologie explozi až po revoluci, a to mimo jiné i díky přísunu informací a studií. V obecném slova smyslu je ekologie vědou o vztazích mezi živými organismy a prostředím; poprvé byl tento pojem použit německým biologem a filosofem E. Haecklem.

tags: #autor #pojmu #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Ježíšův pohled na přírodu
• Recyklace v Turnově: SULC
• Materiály odpadkových košů
• Knihy o české přírodě
• AOPK ČR - Informace