Ježíšův vztah k přírodě

Všechno, co vidíme a vnímáme, se tu neobjevilo jen tak samo od sebe. Nějaká síla musela vesmíru pomoci k tomu, aby se uspořádal a manifestoval v procesech, které můžeme pozorovat, zkoumat a také nad nimi žasnout. Příroda je obraz, který vytvořil sám Bůh. Je prodchnuta jeho Duchem, je jeho živým dílem. Když jsme v přírodě, pohybujeme se přímo v Božím ateliéru. Všechno, co vidíme kolem sebe, jsou produkty a výtvory, které vzešly z jeho rukou. Můžeme na ně sahat, můžeme je hladit, můžeme se jich dotýkat. Je to úžasná milost. Když jsme v kontaktu s přírodou - Božím dílem - přivádí nás to k jejímu Autorovi. Je to dobrodružná a radostná cesta.

Jak o tom ostatně píše už biblický Job: „Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Obloha, slunce, měsíc, hvězdy...“ Všechny tyto nebeské ornamenty jsou výbornými pomocníky k meditaci. Když pozvednu hlavu a vidím oblohu, na ní slunce, kdesi prosvítá měsíc, vyzývá mě to k modlitbě a k vnitřnímu chvalozpěvu. V noci mlčky sleduji oblohu plnou svitu diamantových hvězd a vnímám, kolik lásky Věčný ukryl v jejich světle. Naplňuje mne to hlubokým pohnutím a zároveň ohromnou sílou.

Jsem přesvědčen o tom, že Bůh nám dal tyto nebeské souputníky našich životů k dispozici i proto, abychom nebyli malomyslní a neupadali do beznaděje, když nám život připadá nesnesitelně těžký.

Poselství přírody

Na všech stvořených věcech je vidět otisk božství. Celá příroda svědčí o Bohu. Když se vnímavá mysl dostane do kontaktu se zázrakem a tajemstvím vesmíru, nemůže přehlédnout působení nekonečné moci. Země nevydává každý rok svou úrodu ani nepokračuje v pohybu kolem slunce sama od sebe. Stejná síla, která udržuje přírodu, působí také v člověku. Stejně dokonalé zákony, které řídí pohyby hvězd i atomů, platí i pro lidský život. Zákony řídící činnost srdce či krevní oběh v těle jsou zákony mocné Inteligence, která má právo řídit i lidskou duši. Veškerý život pochází od Boha. Jen v souladu s ním může člověk dosáhnout skutečné naplnění svého života.

Pro celé stvoření platí stejné podmínky - život každé stvořené bytosti trvá, jen pokud stále přijímá životní sílu od Stvořitele a pokud probíhá v souladu s jeho vůlí. Pro člověka, který se naučí takto vnímat přírodu, se stvořený svět stává učebnicí a život školou. Tomu se potřebují naučit také naše děti. I pro malé dítě, které ještě není schopné se učit z knih ani se nemůže účastnit vyučování ve škole, je příroda nevyčerpatelným zdrojem naučení i zábavy. Dětské srdce, které ještě není zatvrzelé kontaktem se zlem, snadno rozpozná Boží přítomnost, která proniká celým stvořením.

Čtěte také: O'Connorová a jižanská literatura

Dnešní děti mohou Boha poznávat stejně, jak jej kdysi poznávali obyvatelé Edenu ze stránek přírody. Viditelné nám pomáhá pochopit to, co je neviditelné. Nakolik je to možné, dejte dětem od nejútlejšího věku příležitost, aby mohly pobývat tam, kde se před nimi otevírá úžasná učebnice přírody. Žádným jiným způsobem není možné položit lepší a pevnější základ pravé výchovy. Sledování přírody však u dětí vzbudí také otázky. Brzy si totiž povšimnou, že v přírodě působí dvě protichůdné síly. A zde příroda potřebuje někoho, kdo podá vysvětlení. Naučení přírody můžeme správně číst jen ve světle, které září z Golgoty. Trní, ostny, bodláčí a plevel představují zlo, které škodí a ničí. Ptačí zpěv, rozvíjející se poupátko, déšť i sluneční svit, letní vánek a rosa, tisíce věcí v přírodě - od dubu v lese až po fialku, která kvete u jeho kořenů - ukazují obnovující lásku. Toto poselství můžeme ve světle kříže číst v celé přírodě.

Kniha přírody a Boží moudrost

Kniha přírody je výjimečný a drahocenný Boží dar každému člověku. Dokážeme-li uvažovat o tom, co jsme v přírodě vypozorovali, narazíme na moudrost, jež z našeho putování k věčnosti udělá mimořádně pěknou cestu. O zemi, po které chodil Ježíš, a o přírodě, na kterou se denně díval, se říká, že je pátým evangeliem. Vnímavost ke kráse přírody a k moudrosti, jež je v ní ukrytá, je vrozena každému člověku. Dostali jsme ji jako výbavu srdce, když jsme narozením vstoupili do tohoto světa. V knize přírody listovali všichni, kdo hledali Boží moudrost prostým srdcem. Na ní vysvětlovali a díky ní poznávali často těžko popsatelné záležitosti lidského bytí. Bůh nám zanechal celou řadu takových svědectví bystrého čtení v knize přírody.

Boží plán obnovy a péče o stvoření

V Božím původním plánu měla být země rajskou zahradou s lidmi, rostlinami a zvířaty žijícími v harmonii. Boží zájem o zachování zvířecích druhů je ukázán v příběhu o Noemově arše. Péči o zvířata Bůh přikazuje zákonem. Nynější stav člověka i celého stvoření je z biblického hlediska poznamenán hříchem a tudíž ve stavu porušenosti. Božím cílem je OBNOVA. Bůh uzavírá se svým stvořením smlouvu: „V onen den pro ně uzavřu smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem i se zeměplazy.“ Plán obnovy můžeme sledovat v celé Bibli.

Na konci v soudu Bůh „zničí ty, kdo ničí zemi“ (Zj 11,18) a ospravedlněný člověk i „tvorstvo bude mít znovu slávu Božích dětí“ (Ř 8). Přestože role člověka v budoucím díle obnovy je nám skryta, neznamená to, že člověk není za nynější stav přírody odpovědný. Správa neznamenala vlastnictví, ale to, že člověku bylo svěřeno něco do péče a bude se za to, jak o to pečoval, zodpovídat Majiteli. Zvířata jsou stejně jako člověk „živými dušemi“, platí pro ně budoucí zaslíbení obnovy. Ř 8, 19-22 o nich říká, že „tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do slávy dětí Božích.

Bible vštěpuje člověku zásady milosrdného zacházení se zvířaty. Bůh Jahve se představuje jako ten, kdo se stará o zvířata a jejich blaho. „Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? - mělo se mu pomoci, i když patřilo nepříteli, a i když by to znamenalo práci v sabatním dnu. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Dbejte na má nařízení.“

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Ježíš Kristus - tvůrce a znovutvůrce

Ježíš Kristus je tvůrcem všeho života a, když mu dovolíme, bude také znovutvůrcem našich vlastních životů. „Nebesa přikrývá velebnost jeho, země je plná chvalozpěvů.“ (Abakuk 3,3)

Podstata křesťanství a Ježíšovo učení

V dějinách civilizace nenajdeme osobnost, která by tak ovlivnila svým učením a odkazem po celá budoucí tisíciletí lidstvo, jako Ježíš Kristus. Podstatou křesťanství je totiž připodobnění se k chování Ježíše Krista. Podle evangelií popisujících jak se má chovat dokonalý křesťan zjistíme, že má napodobovat myšlení a mluvu Ježíše Krista. Žádná jiná osobnost neměla takový vliv na lidi, aby se dodnes dovolávali jeho nadčasové autority. Ježíš šířil své názory pouze silou svých myšlenek nikoliv silou zbraní. Naopak nabádal své apoštoly, aby dokonce ani nenaléhali slovně na to, aby je každý přijal, ale pouze je šířili mezi dalším lidem.

Ježíš přinesl do životů lidí především NADĚJI novým pohledem na Boha jako milujícího a odpouštějícího otce namísto přísného a trestajícího židovského Boha popsaného ve Starém zákoně. A jaké podmínky musejí lidé splnit, aby je jeho otec k sobě přijal? Lidé, kteří si chtějí zajistit nesmrtelnost, mají žít a především myslet jako on, tak jak jim to celým svým životem ukazoval. Jako první a jediný náboženský kazatel upozornil lidstvo na to, že člověk dostal jako jediná živoucí bytost na Zemi kromě těla velký dar od Boha - nesmrtelnou, nezničitelnou a věčnou DUŠI, v níž je zachován jeho charakter. Díky tomu je nesmrtelný, i když jeho tělo zemře.

Díky DUŠI musí každý člověk vyrůst ve skutečnou OSOBNOST. Podstatou Ježíšova učení a tedy křesťanství je význam této nové osobnosti osvobozené od dědičného hříchu. Za to, jaká naše osobnost bude, odpovídáme díky tomu pouze a jedině my sami a budeme se z ní odpovídat Bohu.

Křesťané musejí proto přijmout univerzalitu světa a milovat každého svého bližního jako sebe samého. Toto nazýval Ježíš největším přikázáním, protože spojuje lidi v univerzální harmonii. Bohu je drahý každý člověk a zaslouží si rovnocenné zacházení. Ale pozor, bude ho soudit na Posledním soudu - podle jeho zásluh a života na zemi. Křesťané musejí prokazovat LÁSKU. V lidských vztazích je podle Ježíše zapotřebí LÁSKY nejen k Bohu, ale i druhým lidem. Největším aktem lásky je podle něj vzdání se svého života pro druhé.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Křesťané mají prokazovat MILOSRDENSTVÍ přesahující povinnost, právo i lidská práva. MOC nad druhými má křesťan využívat zdrženlivě a přiměřeně soucitu, lásce a milosrdenství. Na Ježíšově životě a smrti jde ukázat jasně, co dokáže provést MOC v rukou bezbožných lidí a naopak jaké štěstí přinese Boží milost.

Křesťané si mají pěstovat OTEVŘENOU MYSL. Ježíš nesnášel bigótnost. Celým svým životem bojoval proti všem lidem s uzavřenou myslí proti novinkám. Podle něho bylo slovo OTEVŘENÝ stejně požehnané jako SVĚTLO. Křesťané musejí HLEDAT PRAVDU. Křesťané musejí být VĚRNI PŘÍRODĚ. Jít proti přírodě znamená popírat pravdu. Lidé ničící bezhlavě přírodu hřeší. Křesťané mají být VYROVNANÍ. Tak jako byl Ježíš - plakal, ale nikdy nezoufal, smál se spolu s lidmi, ale ne jim, mluvil mnoho, ale stručně, byl rád sám, ale jen krátce, byl posmíván, ale on se neposmíval, učil moudrosti, klidu, mírnosti a vyrovnanosti. Křesťané musejí být ODVÁŽNÍ a STATEČNÍ. Důležitá v boji se zlem je VYTRVALOST. „Život si zachráníme svou vytrvalostí“, hlásal Ježíš.

Ježíšův vztah k přírodě v Novém zákoně

Z Nového zákona poznáváme, jaký je Ježíš vlídný a laskavý ve svém vztahu k lidem. Ale jaký je Ježíšův vztah k přírodě a tvorům, kteří v ní žijí? Z určitých náznaků Ježíšova příběhu v Novém zákoně a myšlenek z jeho učení se můžeme pokusit hledat na tuto otázku odpověď. Je to patrné z jeho podobenství, ve kterých se bohatě vyskytují různé rostliny, stromy i zvířata domácí i divoká. Ježíš měl na zřeteli celou zemi, jak to dokládá jeho modlitba Otče náš, kde zaznívá prosba „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,10). Celý svět je Bohem milován a Ježíš pro něj přišel, aby jej zachránil (J 3,16). V Novém zákoně je označován jako „prvorozený všeho stvoření“ (Ko 1,15).

S Ježíšem přichází mesiášský věk, který je zaslibován ve Starém zákoně, například v proroctví Izajáše, kdy pokoj, smíření a harmonie zavládne i mezi znepřátelenými zvířaty (Iz 11,6; Iz 65,25). V Ježíšově kázání na hoře se vyskytují výroky, kterými Ježíš obrací náš zrak k přírodě, konkrétně soustřeďuje naši pozornost na ptáky (Mt 6,26) a na polní lilie (Mt 6,28-30). Vždyť Bůh Otec se stará o zvířata a rostliny, aniž by konaly práci, s jakou se snaží lidé ustaraně zabezpečit svůj život. Poukaz na přírodu a její tvory nacházíme u starozákonních proroků (Jr 8,7) a v mudroslovné literatuře (Jb 12,7-10; Př 6,6). Člověk si může někdy vzít příklad i z tvorů a přírody, která je pozoruhodným Božím dílem.

Jiný Ježíšův výrok pronesený v kázání na hoře, kde se o přírodě hovoří, je zaznamenaný v 5. kapitole Matoušova evangelia. Ježíš zde říká, že Bůh dává svítit slunci na dobré i zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé (Mt 5,45). To, co však zde chce Ježíš především sdělit, je, že dary přírody jsou pro všechny a Boží láska se projevuje vůči všem (Ž 145,9). Boží dobrota se projevuje vůči všem bez rozdílu, ať jsou dobrými nebo špatnými.

Ježíš vnímá v přírodě Boží blízkost, přítomnost a působení projevující se v zázraku růstu (Mk 4,27) i v promyšlené vzájemnosti stvoření, kdy vyrostlé stromy poskytují domov jiným tvorům (Mk 4,32). Proto se Ježíš dívá na přírodu radostně a má radost z jejích mnohých požehnaných darů. Dokáže se také z jejích darů - včetně vína - s druhými srdečně a vděčně radovat. Nejen chrám (L 2,49), ale právě příroda byla pro Ježíše místem rozhovoru se svým nebeským Otcem. Ze svědectví Nového zákona Ježíš vyhledával opuštěné místo bez lidí, aby se tam modlil (Mt 14,13; Mk 1,35; L 4,42; L 5,16).

Naznačme ještě Ježíšův vztah ke zvířatům. Z jeho podobenství o ztracené ovci je zřejmý jeho laskavý a citlivý přístup ke zvířeti (L 15,3-6). Když vjížděl do Jeruzaléma, tak neoddělil matku od oslátka (Mt 21,7; srov. Dt 22,6). Razantně může naopak působit jeho jednání v jeruzalémském chrámu, kdy vyhnal zvířata i s prodejci (J 2,14-15). Na zvířata použil dokonce důtky z provázků. Ale tímto „vyhnáním“ zvířat předznamenal konec zvířecích obětí, které byly spojeny se starozákonní židovskou bohoslužbou.

Ekologická konverze a uzdravení vztahu k přírodě

Vatikán uvádí: „Pouze od uzdravení lidského srdce lze očekávat uzdravení vztahu k přírodě,“ konstatoval papež na audienci pro skupinu francouzských odborníků a osobností, zaobírajících se problematikou ekologie, které doprovázel remešský arcibiskup, Eric de Moulins Beaufort, předseda Francouzské biskupské konference, s níž tyto osobnosti různými způsoby spolupracují. Petrův nástupce poukázal na potřebu ekologické konverze, ke které chce vést katolická církev formováním lidského svědomí.

„Bible nás učí, že svět nevznikl z chaosu nebo náhody, nýbrž rozhodnutím Boha, který jej povolal a stále povolává k existenci z lásky. Veškerenstvo je krásné a dobré, a rozjímáme-li o něm, nahlédneme krásu a dobrotu jeho Autora. Každé stvoření i to nejpomíjivější je předmětem Otcovy něhy a dostává od Něho ve světě svoje místo. Křesťan nemůže než respektovat dílo, které mu Otec svěřil jako zahradu k obdělávání, opatrování a umožňování jejího růstu. A třebaže člověk má právo užívat přírodu ke svým cílům, nemůže se žádným způsobem považovat za jejího vlastníka či mocipána, nýbrž jedině za správce, který je povinen vydávat počet ze svého správcovství. Bůh dal člověku nejen zemi, uvedl dále papež František slovy svého předchůdce sv. Jana Pavla II. z encykliky Centesimus annus: „Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené a morální struktury, jimiž byl vybaven“ (č.38).

„Je-li tedy ekologická krize výrazem či vnějším projevem etické, kulturní a duchovní krize novověku, nelze si namlouvat, že uzdravíme svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí bez uzdravení všech základních mezilidských vztahů“ (Laudato si´, 119).

„V roce 2006 na konferenci Latinskoamerických biskupů v Aparecidě, když se vynořil návrh zmínit v závěrečném textu o evangelizaci Latinské Ameriky problematiku Amazonie, říkal jsem si v duchu, co má co dělat Amazonie s evangelizací. Prodělal jsem tedy určitou konverzi k pochopení ekologického problému. Zjistil jsem, řekl dále papež František, že je třeba se zbavit obrázku indiánů s oštěpy a objevit, čemu oni říkají „dobrý život“. To neznamená pohodlný život a zahálku, nýbrž harminii s přírodou, se stvořením. „Přírodní národy nám k ní otevírají cestu. Slyšel jsem jednou starce původních obyvatel západní Kanady, jak si posteskli, že jejich vnuci odcházejí do měst a nadchnou se moderní vecmi a zapomínají na svoje kořeny. Ztratili jsme harmonii třech jazyků: hlavy, tedy smýšlení, jazyka srdce čili citů a řeči rukou, tedy práce. Takovou harmonii, aby každý přemýšlel o tom, co cítí a dělá.

„A na tom - zdůrazňuji - musíme stavět naši ekologickou konverzi, pracovat na humánní ekologii a pracovat laskavě a s pohlazením. Umění pohladit je jedna z věcí, která patří k tzv. Ekologická konverze nám dává spatřovat harmonii veškerenstva, vzájemnou propojenost všeho se vším. Když však lid ztratí spojení se svými kořeny, ztratí svoji identitu. „Vzpomeňme však na svoje prarodiče. Dějiny neobsahují pouze staré věci, ale také přináležitost k tradici, k člověčenství, ke způsobu života. Vždycky mne uchvacovala pasáž z proroka Joela o snících starcích a prorokující mládeži. Je tomu jako s vínem, čím starší tím lepší, což jako Francouzi dobře znáte. Staří mají moudrost.

Obnova vztahů mezi lidmi i přírodou

Rozpad a oddělenost smrti byla překonána silou vazby obnovujícího života. Bůh nechal napsat příběh o vzkříšení na listy starých pergamenů, podobně jako do každého zeleného lístečku, který se na jaře obnoví. I my v síle Ducha svatého píšeme na listy knih svého života příběh o obnově vztahů mezi lidmi i přírodou. Na pozadí našeho života stále ještě doznívá radostná a důstojná melodie vzkříšení.

Smrt je zkušeností oddělení, rozpadu a rozkladu. Smrt oddělí člověka od jeho blízkých. Přeruší se kontakt. Nedochází ke sdílení pohledů, doteků, pohlazení ani slov. Oddělení smrti se projeví nejen navenek, ale i uvnitř samotného těla. Naše tělo je propojený systém vztahů, neustále spolu jednotlivé části komunikují.

Jestliže byla smrt na kříži zkušeností oddělení, je vzkříšení zkušeností obnoveného a trvalého připojení. Vzkříšení je netušená síla ducha, která se staví proti přirozenému rozpadu. Přestože v přírodě samotné ke vzkříšení nedochází, je to právě příroda, která o vzkříšení vypráví. Jarní příroda, každý zelený lístek vypráví o vzkříšení, přestože sama vzkříšením v kristovském smyslu není. Stejně jako text psaný inkoustem na stránkách papíru vypráví příběh o vzkříšení není samotným vzkříšením. Odhalí ho až mysl člověka, která čte znaky vyprávějící příběh. Podobně je to i mysl člověka víry, která odhaluje v přírodě příběh vzkříšení.

Ježíš svým vzkříšením vnesl do světa přírody a společnosti něco zcela nového, a přitom navázal na cosi běžného, pro necitlivého a nevšímavého člověka snad až něco všedního. Posvěcuje tím každodenní a každoroční malé obnovy. Všechny obnovy vypráví stejný příběh, přestože sami o sobě tímto příběhem nejsou.

Rozhlédněte se okolo sebe. Co zavání smrtí, rozkladem a oddělením? Co naopak obnovou? Jak by obnova vzkříšení mohla vypadat ve vašem životě? Možná obejmete člověka, kterého jste dlouho neviděli. Tento projev obnovy vypráví příběh o Kristově vzkříšení. Poklidíte na své zahrádce, smetete listí a obnovíte záhonky. Tento projev obnovy vypráví příběh o Kristově vzkříšení.

Obnovujeme vztah i s těmi, kteří Krista zavrhli, provinili se, zhřešili jakýmikoliv projevy nelásky vůči nám i druhým, a zvěstujeme radost z obnovy vztahu. Jsme součástí oné rozšiřující se sítě lidí táhnoucí se dějinami, která zaslechla píseň vzkříšení. Ježíš byl vzkříšen, to je příběh, který vypráví listy pradávných knih i jarní listy stromů. Je to příběh, který vyprávíme i my. Pokaždé když obnovíme spojení sami v sobě, mezi lidmi i mezi sebou a přírodou, tak zpřítomníme část příběhu o Kristově vzkříšení.

Čí je země?

Sociologické průzkumy pocitu štěstí prokázaly, že růst štěstí má svou hranici, za kterou už dalším materiálním bohatstvím štěstí neroste. Dnes se hovoří o omezení investic, o větší míře lokalizace a přesměrování do obnovitelných zdrojů. Jistě je třeba také změnit hodnotové rámce a odmítnout antropocentrismus - soustředění na sebe. To by nám křesťanům mělo být blízké. Kdo jiný by si měl jasně uvědomit, že lidstvo je součástí celé soustavy přírody? Kdo jiný než právě křesťané, by měl rozumět souvislostem ochrany Božího stvoření?

Boží stvoření naříká, sténá a prožívá porodní bolesti. Znovu a znovu musíme z Bible připomínat zásadní důraz: „Hospodinova je země“ (Ž 24,1). A Pán Bůh nám lidem tuto zemi svěřil. Jeden extrém tvoří zbožštění přírody. To je chyba panteismu, který spojuje dohromady Stvořitele a jeho stvoření. Křesťanské pojetí přírody jako Božího stvoření umožnilo rozvinout vědeckou činnost. Příroda se přestala hemžit nepolapitelnými a někdy nevrlými bůžky a bylo možné ji zkoumat.

Je třeba se vyvarovat i druhého extrému, kterým je vykořisťování země. Přírodu člověk nesmí ničit. Podle Gn 1 máme nad zemí panovat a máme si ji podmanit. To ale v žádném případě neznamená environmentální nezodpovědnost. Obě použitá hebrejská slovesa vyjadřují úkol pečování, hospodaření, spravování. V žádném případě drancování a ničení. Bůh stvořil zemi, přírodu a potom člověka, kterého povolal ke spolupráci. Spolupracovat s Bohem a pečovat přírodu k radosti a užitku všech je vznešený úkol. Je možné povědět, že péče o stvoření je odrazem naší lásky ke Stvořiteli a jeho dílu.

Ježíš Kristus pověřil své učedníky, aby k němu přiváděli další učedníky, aby je křtili a učili je zachovávat všechno, co jim řekl. V Janově evangeliu jsme ve známém prologu znovu slyšeli to, co je podstatou Boží inkarnace. Bůh nikdy neopovrhoval hmotou, neopovrhoval světem, který stvořil a Ježíš přišel na tuto zem jako skutečný člověk v těle. Jestli Pán Bůh nepřehlížel zemi, a tak zjevným způsobem se jí v Kristu dotkl, potom ani my nesmíme jeho stvoření ničit, degradovat a škodit svým bližním.

tags: #jezis #vztah #k #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Lesní jezera v ČR
• Ekologické dopady kácení lesů
• Více o globálních problémech životního prostředí
• Lesy mírného pásu v ohrožení
• Efektivní metody pro čištění odpadu