Azbest je název pro skupinu přirozeně se vyskytujících minerálů tvořících dlouhá, oddělená a tenká vlákna (amosit, chrysotil, krokydolit, tremolit, aktinolit a anthofylit). Jeho dobré vlastnosti (pevnost, pružnost, tepelná odolnost) byly využity tím, že se přidával do různých stavebních materiálů.
V ČR se vyráběly tyto produkty již od roku 1912 (Eternit). Největší spotřeba azbestu byla v letech 1975 až 1990.
Azbest představuje závažné riziko pro zdraví člověka. Asbestová vlákna mechanicky poškozují dýchací cesty. Způsobit mohou podráždění, fibrózu i rakovinu plic. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) není možné stanovit bezpečnou koncentraci azbestových vláken ve vzduchu. V České republice pro pracovní prostředí platí limit 1000 vláken na 1 metr kubický. Pracovní podmínky pro práci v prostorách s výskytem azbestu blíže specifikuje Nařízení vlády č.
Azbestové materiály představují riziko pouze v případě, že se s nimi manipuluje. Azbestová vlákna ze stavebních materiálů uvolňují pouze v případě, že tyto materiály řežeme, brousíme, do těchto materiálů vrtáme či jinak na ně mechanicky či chemicky působíme. Proto výrobky s azbestem není nutné odstranit ihned. Představují ale potenciální riziko. Je dobré vědět, zda se ve Vašem bytě či domě tyto materiály vyskytují. Předejdete tak možnému zamoření prostorů, tak jako se to stalo v nedávné minulosti v případě rekonstrukcí poměrně vysokého počtu škol. Není-li jasné, zda Vámi zkoumaný materiál obsahuje azbest či ne, lze si nechat udělat jeho rozbor.
Odpady s obsahem azbestu je možné odstranit pouze na skládce, která smí přijímat odpad katalogové číslo 17 06 05 (stavební materiály obsahující azbest). Obvykle musí být na skládku dopraven v zabaleném stavu. Na skládce pak musí být ihned po uložení zahrnut inertním materiálem. Menší množství materiálu s obsahem azbestu lze obvykle také odevzdat ve sběrném dvoře. Materiál opět musí být zabalen a označen.
Čtěte také: Azbest v České republice: Průvodce
Pokud je udělena výjimka od vybírání rizikového poplatku, je možné ji nastavit u daného odpadu. Vybírání rizikového poplatku je vázané na skladové místo typu skládka, kde jsou vybírány finanční poplatky a lze jej nastavit pouze u některých odpadů. V programu musí být zaregistrován modul SKLÁDKA.
Nastavení je dostupné u následujících katalogových čísel odpadů:
Samotné nastavení se nachází v Číselníku odpadů. Pokud chceme přiřadit jakožto původce námi vyprodukovaného odpadu tento odpad do Katalogu odpadů podle jeho druhu, postupujeme postupně. Nejdříve jasně určíme odvětví, obor nebo technologický proces, při kterém odpad vzniknul. Podle tohoto určení se vyhledá odpovídající skupina (1-20). Uvnitř určené skupiny pak dále podskupina, která blíže specifikuje původ odpadu. V dané podskupině vybereme poté takový odpad s katalogovým číslem, který maximálně vystihuje označení našeho odpadu. Primárně upřednostňujeme výběr ze skupin 01-12 a 17-20. Pokud v těchto skupinách nevybereme, dále vybíráme ze skupin 13, 14 a 15. Pokud ani zde nenalezneme vhodné určení, projdeme poslední skupinu č. 16. Pokud ani zde nakonec nevybereme, můžeme použít katalogové číslo končící dvojčíslím 99 ze skupiny odpadů vyhledané postupem uvedeným výše. Tento postup však doporučujeme konzultovat s příslušným úřadem.
Pro účely vyhlášky 93/2016 Sb. Nebezpečnou látkou je míněna látka klasifikovaná jako nebezpečná v důsledku splnění kritérií stanovených v částech 2 až 5 přílohy I přímo použitelného předpisu Evropské unie o klasifikaci, označování a balení látek a směsí č.
Při odstraňování staveb nebo jejich částí, v nichž byly použity stavební materiály obsahující azbest, musí být podle § 21 nařízení vlády č. 178/2001 Sb. dodržena opatření k ochraně zdraví zaměstnanců:
Čtěte také: Nebezpečný odpad azbest
Pokud zaměstnavatel tato ustanovení nedodržuje, je možné se obrátit na orgány ochrany veřejného zdraví a ty mohou uložit vysokou pokutu podle zákona č. 258/2000 Sb.
Náležitosti hlášení prací s azbestem a jiných prací, které mohou být zdrojem expozice azbestu, jsou obsaženy v ustanovení § 5 vyhlášky č. 432/2003 Sb.
Způsob nastříkání azbestu je používán především z důvodu protipožárního. Tento protipožární nástřik byl vyvinut a patentován v Anglii. V Americe je nazýván „Cottoncandy“. Tloušťka nástřiku byla aplikována až do 2,5 cm. Obsahuje až 90 % azbestových vláken. V Čechách se většinou používal amfibolový typ z Jihoafrické republiky. Pojivo se během času znehodnotilo a v současné době, když tyto nástřiky ještě existují, se azbestová vlákna mimořádně uvolňují. Tento druh nástřiku byl v České republice použit ve výškových budovách s ocelovou konstrukcí. V České republice se někdy jmenovala Pyrotherm. Byla to omítka, kde plnidlem byl cement, a tento byl smíchán s azbestovými vlákny. Sloužil obdobně jako výše jmenovaný Limpet na protipožární ochranu ocelových konstrukcí a kabelů. Přibližně v polovině 80. let byl azbest nahrazen celulózovými vlákny, někdy i skleněnými. Takže v některých budovách byly použity jak azbestové, tak bezazbestové aplikace.
V 70. a 80. letech minulého století, s cílem zprůmyslnit stavebnictví, se rozšířila prefabrikace budov. Po jejich smontování byly namontovány fasádní prvky, obvykle sendviče, které z vnitřní strany často obsahovaly azbestové desky. Velmi často byly také montovány příčky, které opět obsahovaly azbestocementové desky. Někdy se z těchto azbestocementových desek realizovaly podhledy.
Tento produkt byl vyvinut Stavebními izolacemi Praha pod názvem Pyral. Někdy tak byla zajišťována požární ochrana vzduchotechnických rozvodů při přechodu jednoho požárního úseku do dalšího.
Čtěte také: Keramika bez azbestu
Příčky v těchto objektech většinou bývají vyzděné z lehkých cihel, které jsou uzavřeny na obvodě různými systémy.
Většina těchto obvodových panelů je zavěšena na speciální lehkou ocelovou konstrukci, která je opět chráněna z protipožárních důvodů azbestovými deskami, většinou měkkými a spoje jsou často dotěsněny azbestovou šňůrou a speciálním tmelem, který někdy rovněž obsahuje azbest. V některých případech je z vnitřní strany azbestová deska překryta dřevotřískovou deskou (sololit) nebo plechem.
Desky s obsahem azbestu byly často používány na tzv. kabelových lávkách při rozvodech elektrických kabelů. Kabely jsou zde uloženy na lávkách oddělených protipožárními deskami z azbestocementového materiálu. Tyto desky obsahují často až 30 % azbestových vláken. Některé jsou tvrdé a obsahují okolo 10 %. Desky bývají velmi často narušeny dodatečným vkládáním kabelů.
V 70. a 80. letech minulého století byly zařazeny do výroby systémy dřevěných objektů, kde z důvodů protipožárních bylo nutné opět chránit dřevo azbestocementovými deskami. Tyto desky se zde rovněž používaly na příčky a stropy. Byly to rozsáhlé pozemní objekty, školy, školky, nemocniční pavilony a rodinné domy.
Od 30. let minulého století se běžně používala střešní krytina pod obchodním názvem Eternit. Tyto desky jsou buďto vlnité nebo čtvercové. Obsahují od 8 do 12 % azbestu. Je to jeden z nejpoužívanějších azbestocementových materiálů. Neodbornou likvidaci této střešní krytiny lze považovat za mimořádně nebezpečnou. Za 20 i více let po jeho namontování nastává uvolnění cementu vlivem povětrnosti (slunce, mráz, voda) a při bližším prohlížení se zjistí uvolněná azbestová vlákna.
Ve stavebnictví bylo dále mimořádně rozšířeno používání azbestocementových trub a to jednak na kanalizační svody v budovách a jednak na odvětrání v šachtách obytných budov a někde i na přívodních vodovodních potrubích. Tyto roury byly vyráběny z azbestocementu s obsahem kolem 10-12 % azbestových vláken. Roury jsou tedy poměrně tvrdé a v podstatě je možno z nich uvolnit azbestová vlákna pouze v případě, když se roury neodborně demontují.
Dále jsou používány měkké azbestocementové desky při odvětrání kuchyní, resp. Azbestový materiál do konce 80. let byl používán pro těsnění přírub plechového potrubí (těsnící šňůry) a dále v protipožárních klapkách, které oddělují jednotlivé požární úseky. K uvolnění azbestových vláken do vzduchu dochází i u protipožárních klapek v důsledku silného proudění vzduchu a vibrací.
V českých zemích byla většinou a ještě je používána jako tepelná izolace čedičová vata. V některých objektech je ale možné se setkat s izolací z azbestu krytou cementovým nátěrem.
Chryzotilová vlákna byla velmi často používána na textilie, ze kterých se zhotovovaly kombinézy hasičů a ochranné rukavice. Setkali jsme se s tím, že z této látky byly vyrobeny opony a závěsy v divadle. Velmi často jsou používány jako svářecí plachty na ochranu svářecích koutů v různých provozech.
V některých státech byla do desek na podlaze zřejmě z důvodu protipožárních zabudována azbestová vlákna. U nás jsme se s tím setkali v bývalých počítačových centrech, kde pod zdvojenou podlahou probíhaly rozvody slaboproudých kabelů.
Velmi často se vyskytují azbestové materiály, azbestové desky v elektrických akumulačních kamnech. V akumulačních kamnech byly z důvodu ochrany a izolace plechového krytu používány azbestové desky s vysokým obsahem azbestu (70 až 80 %).
Velmi často se využívala plochá těsnění přírub potrubí s vysokým tlakem a vysokou teplotou pod názvem Klingerit. Tato těsnění jsou nebezpečná tehdy, když se vyřezávají přímo na místě použití v nějaké dílně, tzn., vyřezává se tvar přímo dané příruby.
Velmi časté je použití azbestových destiček zjištěno jako podklad pod světla nebo krabice elektrických rozvodů v chatách a rodinných domcích. Existuje rovněž bitumenová střešní krytina s obsahem azbestových vláken. I některé speciální bitumenové tmely obsahují azbestová vlákna. Asfaltové pásy - např.
Při demolicích se do odpadu dostává často eternitová střešní krytina, obsahující azbest. U eternitu z demolic je časté nebezpečí rozptylu prachu obsahujícího azbestová vlákna. Pro tyto střešní krytiny je proto stanovena klasifikace podle ADR pod UN 2212 (azbest modrý - krokydolit, nebo azbest hnědý - amosit, mysorit) a UN 2590 (azbest bílý - chrysotil, aktinolit, antofylit, tremolit).
Jednoznačně lze klasifikovat azbesty (včetně eternitu) podle ADR pododdíl 2.2.9.1.4 do třídy 9 pod klasifikační kód M 1 - Látky, které při vdechnutí jemného prachu mohou ohrozit zdraví. Tato klasifikace zahrnuje azbest a směsi obsahující azbest.
U obou UN čísel (UN 2212 a UN 2590) se nachází zvláštní ustanovení 168, které přesně specifikuje, kdy podléhá či nepodléhá požadavkům ADR při přepravě: "Azbest, který je ponořen nebo fixován v přírodním nebo umělém pojivu (jako je cement, plast, asfalt, pryskyřice nebo minerály) tak, aby během přepravy nemohlo dojít k uvolnění nebezpečného množství vdechovatelných azbestových vláken, nepodléhá předpisům ADR.
Pod výše uvedená čísla doporučujeme klasifikovat eternit v případě, že se jedná o materiál, který je z velké části tvořen prachovými částicemi, které vznikají v důsledku destrukce eternitu, tj. jeho rozdrcením nebo v místě trhlin a lomů.
Pokud se tedy bude jednat např. o eternitovou krytinu, která je díky nevhodně provedené demolici objektu ve značné části rozdrcena, je nutné klasifikovat tento materiál pod výše uvedená UN čísla. U eternitu je při demolicích a lámání krytiny, jako stavební a demoliční suť, problematická složka prachu. V prachových částicích se mohou nacházet uvolněná vlákna azbestu.
Když je však azbest u eternitové střešní krytiny fixován v přírodním nebo umělém pojivu (jako je cement, plast, asfalt, pryskyřice nebo minerály), nepodléhá předpisům ADR podle zvláštního ustanovení 168 (citované u klasifikace). Jako nepodléhající ADR lze klasifikovat eternit, který je sice poškozen, ale v důsledku trhlin, lomů, či v důsledku jiné destrukce nevzniklo větší množství prachu s obsahem azbestových vláken, případně lze kusy zabalit tak, aby během přepravy nemohlo dojít k uvolnění nebezpečného množství vdechovatelných azbestových vláken.
Je nutno pečlivě zvážit klasifikaci materiálů podle UN čísel. Podle výše uvedeného zvláštního ustanovení 168 pod položkou UN 2212 a UN 2590 doporučujeme přepravovat nepoškozený eternit.