Bojové chemické látky a jejich environmentální účinky

Enviromentální polutanty jsou látky znečišťující naše životní prostředí a v přírodě mohou přetrvávat roky až celá desetiletí. Ve sklenici vody dokáží vědci najít desítky cizorodých látek. Koncentrace každé z nich je sice minimální, problém ale je, že je jich ve vodě obsaženo tolik.

Nanomateriály a chemie životního prostředí

Věnujete se nanostrukturním oxidům. Nanomateriály s námi byly vždycky, vezměte si třeba nanočástice vzniklé spalováním nebo aktivní uhlí. Základem mého oboru je fakt, že v mikroskopických rozměrech, dejme tomu pod sto nanometrů, některé látky mění svoje vlastnosti a chovají se jinak, než jak je běžně známe z makrosvěta. Samotné oxidy kovů, ve formě práškových materiálů, jsou tvořené malými nanokrystalky.

Jedním z nich je adsorpce, díky níž mohou oxidy na svůj povrch navázat řadu jiných látek a ty potom reaktivně přeměnit. Takové vlastnosti materiálů se dají využít v mnoha odvětvích. My jsme se zaměřili na jeden malý segment aplikací: chemii životního prostředí. Jde vlastně o velmi multioborový výzkum. Máte pravdu, že se jedná o specifickou disciplínu, ale vyžaduje znalosti z ekologie, organické, anorganické i analytické chemie.

Dlouhodobě se soustředíme na výzkum možností, jak rozkládat pesticidy a jiné znečišťující látky v životním prostředí. Výhodou našeho výzkumu je, že poznatky environmentální chemie jsou velmi dobře aplikovatelné. Neustále připravujeme a vyvíjíme nové materiály, které mají naději, že budou účinné pro likvidaci škodlivých látek v našem prostředí. Zároveň ale rozšiřujeme portfolio těch látek, jejichž dopad na přírodu zkoumáme. A nejenom ty.

Mikropolutanty a jejich dopad

Mezi mikropolutanty lze zařadit látky, které se ve vodě už dávno nacházejí. Není to ale tak, že by naše technologie čištění vod nefungovaly. Jde o látky v tak malých koncentracích, že je není možné snadno odstranit. Dnes víme, že tam jsou, ale dřívější analytické metody je nemohly odhalit. Samy o sobě by nás nemusely nijak znepokojovat, protože v tak malých koncentracích by neměly mít žádný významný biologický účinek. Zatímco koncentrace některých z nich splňuje zákonné limity, na jiné látky takové limity ještě neexistují.

Čtěte také: Zábavné Aktivity v Bojových Hrách

Problém je, že ve vodě se jich nachází obrovské množství typů. Najdeme v ní vše od pesticidů, nanomateriálů a mikroplastů až po ony zbytky léčiv. Z těch odhalíme třeba všudypřítomný ibuprofen, antidepresiva nebo různé hormony. A to všechno dohromady už znepokojující je. U řady z nich nemáme představu, jaké mohou mít biologické efekty. To není zase tak snadné. V ekologii sice platí jakýsi systém předběžné opatrnosti: když přesně nevíte, jak nějaká látka působí, je lepší ji do přírody nevypouštět. Jenže tady mluvíme o látkách, které buď už v našem prostředí jsou, nebo je využívat potřebujeme.

Vezměte si třeba takové bisfenoly, což jsou změkčovadla plastů. Z výzkumů víme, že masivně rozšířený bisfenol A je endokrinní disruptor a v určité koncentraci může poškodit hormonální systém. A tak se od jeho použití ustupuje. Nahrazují ho jiné bisfenoly. Ano, ale není to tak, že by byly neprobádané. Jen je velmi obtížné určit, jak se budou v prostředí v delším časovém období chovat. Dobře známým příkladem je DDT. Až po čase se zjistilo, že v prostředí zůstává dlouhá léta a má negativní dopady. Nahradily ho organofosforečné pesticidy. Jenže ty jsou zase toxické při kontaktu a na organismus působí jako nervové jedy. Zdá se, že i pozůstatky některých z nich zůstávají v prostředí dlouho po jejich použití.

Je jasné, že bez některých chemických látek se neobejdeme a jejich využívání je žádoucí. Zvyšují kvalitu našeho života. Když už podobné chemické látky využíváme, je také dobré mít k dispozici technologie pro jejich kontrolu. Ano, ale jde jen o jeden konkrétní materiál, kterých jsme syntetizovali mnoho. Jistě, je zajímavý, ale pracujeme na mnoha jemu podobných.

Výzkum a degradace bojových chemických látek

Základem výzkumu bylo testování účinnosti při degradaci bojových chemických látek, což dělali kolegové z Vojenského výzkumného ústavu v Brně. My jsme se zaměřili na testování efektu na znečišťovatele v prostředí. Některé z těchto znečišťujících látek jsou totiž svou strukturou těm bojovým podobné. Takže jste našli vícero využití. Všechny látky kolem nás něco adsorbují. Jejich molekuly mohou na svém povrchu fyzikální vazebnou silou navázat jiné molekuly (takzvaná fyzisorpce) - už jsem zmiňoval aktivní uhlí, kterým se čistí voda.

Kovové oxidy, jimž se věnujeme, mají na povrchu navíc takzvaná aktivní místa, na kterých velmi zjednodušeně buď chybějí elektrony, nebo jich mají přebytek. Proto jsou schopné vázat části jiných molekul. Pokud při interakci molekuly s aktivním místem vznikne chemická vazba, nazývá se tento jev chemisorpce. Spojení je ale mnohem pevnější než u fyzisorpce, a tak se může změnit systém chemických vazeb připojené molekuly a ona se může rozpadnout - část se odštěpí a část zůstane. Následkem toho látka zcela změní svoje vlastnosti, třeba ztratí toxicitu.

Čtěte také: Zdroje chemických látek v ovzduší

Pesticidy a bojové látky se kryjí i svým historickým vývojem. Hodně se hovořilo o efektu vaší látky na nervově paralytickou látku novičok. Novičok patří do skupiny organofosfátů, ale to je dost široká rodina látek, které mají různé vlastnosti. Z těch bojových sem patří třeba sarin, což je těkavý plyn, nebo látka VX, ta má zase podobu viskózní kapaliny. A náš přípravek na každou z nich funguje odlišně. U novičoku můžeme účinky jen předpokládat. Nevíme, jaká je jeho přesná chemická struktura.

Vědci ze zmíněného Vojenského výzkumného ústavu teoreticky mají technologie, aby mikrodávku novičoku připravili, jenže k tomu nemají důvod a možná ani netuší, jak přesně vypadá. Z toho mála, co víme, podobnosti jsou. Výsledky našich testování se ale objevily v době, kdy se o novičoku hodně mluvilo v médiích. Takže se na tuto domněnku zaměřila veškerá pozornost.

Vždycky jsem při rozhovorech říkal, hlavně o novičoku nepište v titulku. Jde o velký objev. Je to běh na dlouhou trať. S výzkumem tohoto typu oxidů začal už můj školitel, který si povšiml, že díky své struktuře by mohly působit proti bojovým chemickým látkám. Po jejich syntéze se následně do výzkumu zapojil vojenský ústav, který vyvinul metodiku na testování. Teprve později se zjistilo, že by tento materiál mohl být efektivní také proti znečišťujícím látkám. Dlouhou řadou výzkumů jsme se nakonec dostali až k dnešku, celý ten proces trval asi dvacet let.

Možnosti využití a spolupráce

Musím říct, že zájem byl překvapivě vysoký, hlavně od subjektů, které hledají alternativy běžných dekontaminačních materiálů. Spolupracujeme třeba se Státním ústavem jaderné, chemické a biologické ochrany. Kromě využití v armádě jsou tyto látky totiž zajímavé také pro útvary, které se zabývají dekontaminací nebezpečných materiálů. Například pro hasiče nebo záchranný sbor. Bezpečná dekontaminace je ale nutná i jinde, když se třeba musí vyčistit místnosti, kde se nelegálně vařily drogy. Spolupracujeme také s firmami, které se zabývají potlačením následků ropných úniků a čištěním vod.

Zájem o další společný výzkum projevila také řada zahraničních univerzit, ať už ze Švédska nebo Francie. Zkrátka, snažíme se pro naše látky najít co nejširší portfolio využití. Musím ale jedním dechem dodat, že transfer technologií je pro nás poměrně nová a neprozkoumaná disciplína, kterou se učíme. A to jsme ještě nemluvili o bioaplikacích. Některé materiály, jimiž se zabýváme, totiž dokážou napodobovat funkci enzymů v lidském těle. Třeba oxid ceričitý se dá teoreticky použít k ochraně zdravých buněk nebo k likvidaci rakovinových. Uvažuje se, že by tyto oxidy mohly plnit funkci jakýchsi umělých enzymů. A ještě k tomu se ukázalo, že některé mají antivirotické účinky. Těch možných využití je obrovské množství a my se soustředíme jen na jeden malý segment.

Čtěte také: Efektivní postupy chemického čištění odpadů

Hrozba terorismu a chemické havárie

Hrozba terorismu v současném světě je stále aktuálním tématem a zájem vzbuzuje i variabilita prostředků, které teroristé mohou využívat jako možné zbraně. Kromě klasických zbraní a výbušnin, které jsou spíše účinné na krátké vzdálenosti, se v teroristických taktikách stále více objevují nestandartní metody útoků, což dokazuje i výzva mluvčího islámského státu Abú Mohamed al Adnani al Shami z roku 2014, který vyzývá „zaútočte jakýmkoli způsobem na civilní a vojenské cíle západních zemí“ [1].

Za nestandartní metody teroristických útoků, v porovnání s konvenčními zbraněmi, lze považovat průmyslově vyráběné chemické látky. Útoky mohou proběhnout zcizenými či jinak získanými látkami na místech shromáždění většího počtu lidí nebo u zranitelných environmentálních zdrojů, nebo v případě vhodného umístění i útokem na průmyslový objekt a vyvoláním závažné chemické havárie, která ohrozí okolní populaci. Útok na průmyslové podniky, včetně zemědělských, obsahující velké množství nebezpečných chemických látek představuje značný potenciál jejich zneužití.

Dramatické možné účinky takovýchto látek prokázala v minulosti série závažných chemických havárií, např. v Bhópálu v roce 1984, kdy zahynulo několik tisíc lidí, dále havárie v Basileji roku 1986, kdy vypukl požár ve skladu syntetických zemědělských hnojiv a pesticidů a proudy hasební vody splavily spousty jedů do řeky Rýn, na jehož břehu byl sklad situován. Díky tomu došlo k otravě desítek tun vodních živočichů, zejména ryb, a až po pěti letech se do řeky vrátil život [2]. V neposlední řadě je třeba zmínit havárii v italském městě Seveso v roce 1976, kdy došlo k úniku toxického oblaku s polychlorovanými dioxiny z továrny na výrobu pesticidů. Důsledkem této havárie byla kontaminace půdy (cca 1800 ha) a tím ovlivněno na cca 37 000 lidí. Dekontaminace zasažených oblastí trvala několik dalších let [2].

Tato událost a série dalších podobných událostí vedly v mnoha státech k vytvoření speciální legislativy - v EU je to směrnice SEVESO (implementována do českého zákona č. 224/2015 Sb.). Tato směrnice vyžaduje zpracování plánu fyzické ochrany podniku, který je zamýšlen jako forma ochrany proti úmyslnému útoku. Bohužel aplikace plánu fyzické ochrany v podnicích jen zřídka respektuje míru a formu rizika, kterou může vyvolat teroristický útok. Význam hrozby teroristického útoku na průmyslové objekty, který je zatím v podmínkách ČR spíše podceňován, je v jiných rozvinutých zemích brán velmi vážně. Příkladem mohou být USA, kdy prezident Obama podepsal dne 18. 12.

V případě útoku vedeného pomocí průmyslových chemických látek může docházet k dramatickým dopadům nejen na lidské životy a zdraví, ale také na klíčové ekosystémové služby, především na zdroje vody, potravinový řetězec, a tím na celou kritickou infrastrukturu. Významným potenciálním dopadům na životní prostředí a postupům hrozeb teroristického útoků zaměřeného na životní prostředí se již v minulosti věnoval projekt NATO NRC „ECOTER - Development of a Prototype System for Sharing Information Related to Acts of Terrorism to the Environment, Agri-culture and Water System“ (0009-REV2CCMS). Obdobně, možností teroristického útoku na průmyslové podniky se zabýval projekt EU „Improve knowledge of effective critical infrastructure protection and facilitate exchange of experiencesand best practices“ (JLS/2008/CIPS/011) z roku 2008. V České republice je počátečním krokem metodika „Identifikace zdrojů zneužitelných k ekoterorismu“ z roku 2009.

Prevence a mitigace následků

Prevence nebo aspoň mitigace následků teroristického útoku vedoucího k cíleně vyvolané chemické havárii vyžaduje především porozumění mechanismu vzniku a průběhu havárie a možnost stanovení potenciálního účinku na okolí.

1. Scénáře, které jsou využívané jako reprezentativní při modelování dopadů závažné havárie, nezahrnují nejhorší možný scénář. Je to jednak z toho důvodu, že je předpokládaná alespoň částečná účinnost preventivních opatření a zároveň proto, že se nepředpokládá totální destrukce nejvýznamnějších zdrojů (např. největší zásobník).
2. Při provádění analýz dopadů je pouze určovaná jedna vzdálenost dosahu havárie, a to ta, která odpovídá prvním smrtelným efektům (AEGL-1).
3. Krok analýza rizika se soustřeďuje pouze na přímé a bezprostřední efekty na lidské životy a zdraví.

Tyto nedostatky daly příležitost k vytvoření dobrovolné metodiky (v době dokončení rukopisu článku metodika v procesu certifikace) s názvem „Stanovení perimetrů dosahu teroristy vyvolané průmyslové havárie a zhodnocení úrovně zabezpečení podniku“ a pomocného softwaru (SW TehrochModels) v rámci řešení projektu bezpečnostního výzkumu ČR „Teroristická hrozba vyvolané chemické havárie a zranitelnost společnosti“ (VI20172020060). Celý projekt navazuje na snahu dosáhnout připravenosti státu a jeho složek na případné teroristické útoky, včetně útoků nestandartních.

Mezi významné přínosy projektu patří smluvně zajištěné uplatnění výsledků v rámci Joint Chemical, Biological, Radiological, Nuclear Defence Centre of Excellence (JCBRN Defence COE), vytvořeného společně s NATO, OSN a EU, kdy výsledky projektu jsou využity k obranným iniciativám a také ke školení typu „First Responderes“.

Metodika je praktickou aplikací aktuálních poznatků z problematiky prevence chemického terorismu ohrožujícího environmentální bezpečnost a ochrany před chemickými haváriemi. V metodice jsou řešena jak zdravotní rizika, tak i rizika environmentálního charakteru působící skrz životní prostředí a na ně navazující typy krize definované v Koncepci environmentální bezpečnosti ČR. Současně je metodika zaměřena i na přímé ohrožení obyvatel a respektuje zvýšené nároky na současnou úroveň poznání v oblasti teroristických útoků.

Dopady hodnotící část metodiky je založena na předpokladu, že v případě teroristického útoku na zařízení v areálu provozovatele může dojít k úniku 50 % maximálního množství současně přítomných chemických látek (kapacity zařízení) do životního prostředí. Hlavními cestami šíření z pohledu možného akutního dopadu chemických látek na lidskou populaci a další živé organismy v životním prostředí je ovzduší, dále povrchová voda, podzemní voda a půda.

Samotná metodika vychází z analýzy přístupů, postupů, metod/technik a nástrojů využívaných v rámci různých disciplín propojených v oblasti „safety science“ a „security science“, který je zobrazen na obrázku 1. Metodika současně doporučuje dobrovolnou aplikaci několika-úrovňového odhadu zranitelnosti potenciálně ohrožených složek životního prostředí v útokem zasažených perimetrech. Metodika je zatím dobrovolným nástrojem bez ukotvení požadavku její aplikace v legislativě ČR nebo normativních dokumentech.

Poznatky získané tímto metodickým přístupem mohou v konečném důsledku zvýšit transparentnost a objektivnost rozhodování v rámci procesu řízení rizik. V obecném kontextu metodika přispívá k zefektivnění preventivního snižování rizika katastrof antropogenního původu s využitím aktuálních vědeckých i společenských poznatků.

Metodika je koncipována jako systematický proces posouzení a následného managementu rizik, souvisejících s možným teroristickým útokem na technologii a hodnoty provozovatele, potažmo společnosti. Metodika je rozdělena na část „deterministickou“ a část „probabilistickou“. Deterministická část neřeší pravděpodobnost útoku a nepředpokládá zvýšenou úroveň „security“ (zabezpečení), ta se tedy nezjišťuje nebo může být i nízká, kdežto probabilistická část zohledňuje zhodnocení a příslušné snížení pravděpodobnosti úspěšného útoku.

V deterministické části metodiky se uživatel (analytik) nejprve zabývá nejhoršími možnými scénáři teroristy potenciálně vyvolaných havárií se zahrnutím nebezpečných látek, bez ohledu na existující úroveň zabezpečení technologie zařízení (úroveň „security“), bez ohledu na pravděpodobnost selhání zabezpečení. Pokud jsou rizika všech modelovaných scénářů havárií již v deterministické části hodnocena jako přijatelná, je možno navazující probabilistickou část metodiky přeskočit a hodnocení dočasně ukončit, respektive převést do režimu cyklických kontrol.

I takto lze aplikací metodiky prokázat, že technologie firmy/podniku nebude z důvodů výskytu pouze přijatelných nebezpečí či z důvodu absence vysoce zranitelných cílů v okolí zřejmě atraktivní pro potenciální teroristický útok.

Probabilistická část metodiky umožňuje analytikovi pracovat nejen s nejhoršími možnými scénáři havárií, ale také s alternativními scénáři se sníženou pravděpodobností úspěšného útoku, a to při volbě různých vstupních podmínek modelů. Primárně umožňuje posoudit existující úroveň zabezpečení („security“) podniku, respektive pracovat se zjednodušeným odhadem pravděpodobnosti selhání zabezpečovacích systémů, se zohledněním specifik potenciálního teroristického útoku. Podstatná je možnost/požadavek na opakování posouzení rizik se zohledněním nově navržených a plánovaných zabezpečovacích opatření.

Samotná metodika je založena na předpokladu, že v případě teroristických útoků může dojít k úniku až všech toxických látek z průmyslových zařízení do životního prostředí, přičemž hlavními cestami šíření je ovzduší nebo vodní tok. Řídícím pohledem je dopad toxických látek na obyvatelstvo, ať už přímý nebo nepřímý, přes environmentální služby.

Metodika současně umožňuje zjednodušeně zohlednit případný vznik domino efektu - únik ještě většího množství toxických látek z několika sousedících zařízení v rámci průmyslového areálu vyvolaného explozí chemických látek. Vzniklá metodika a související podpůrný software slouží primárně průmyslovým podnikům nakládajícím s nebezpečnými chemickými látkami, dále veřejné správě (např. krajským úřadům), expertům a subjektům poskytující poradenské služby v oblasti chemické a fyzické bezpečnosti, popřípadě přímo v oblasti prevence terorismu.

Je nutné akceptovat fakt, že terorismus se stal trvalou a všudypřítomnou hrozbou téměř pro celý svět, přičemž možné formy teroristických útoků se mohou lišit v závislosti na dostupnosti nejen klasických zbraní a výbušnin, ale i dalších zbraní, zejména nebezpečných chemických látek. Pro potenciální teroristické útoky jsou atraktivní nejen průmyslové podniky, ale také zemědělské podniky, které nakládají právě s nebezpečnými chemickými látkami, např. syntetickými hnojivy nebo pesticidy.

Chemické zbraně a terorismus

Spojení chemických nebo biologických zbraní s terorismem není nové. V současné době vědecko-technického pokroku však dostalo tohle nebezpečí globální charakter. Jako potenciální zbraň se nabízí řada bojových látek, jedů, přírodních toxinů a původců nebezpečných infekčních onemocnění. Návody na přípravu mnoha z nich lze bohužel najít na internetu a v otevřených zdrojích.

Také rozvoj vojenské techniky a speciální výzbroje vyvolává potřebu rozvíjet ochranu proti zbraním hromadného ničení včetně bojových chemických látek. Ty sice nejsou zaměřeny vůči technice, především mají vyřadit osoby. Pokud ale chemické jedy techniku zasáhnou, mohou významně omezit její další využití. Jedním z opatření, jejichž cílem je snížit ničivé účinky chemických zbraní, je dekontaminace. Měla by vyloučit rizika, která pro člověka vyplývají z přítomnosti těchto látek na všech površích, s nimiž přijde do styku.

V případě chemických látek hrozí nejen vdechování aerosolů a par těchto látek, ale i kontakt nechráněného povrchu těla. Očekává se, že by hodnoty počáteční kontaminace vnějších povrchů vojenské techniky chemickými látkami převyšovaly přípustné zdravotní limity o dva až tři řády. Vnitřní povrchy techniky by sice určitě byly kontaminovány méně, ale stále by to mohlo být o jeden až dva řády nad zdravotními limity.

V souvislosti s dekontaminací vnitřních povrchů je významnou okolností i odolnost prvků a komponent moderní vojenské techniky proti působení dekontaminačních postupů a činidel. Které prvky a komponenty jsou tak citlivé, že je nemožné je polévat suspenzí vápna nebo chlornany? Jde především o přesné a jemné mechanické, elektronické a optoelektronické prvky měřicí a vyhodnocovací, zaměřovací, pozorovací, spojovací a komunikační techniky. Těch je dnes v armádní výzbroji pořád víc. V mnoha případech jde i o celé objekty vojenské techniky, jako jsou letouny a radiolokátory.

Dosavadní běžně používané kapalinové dekontaminační postupy, jako jsou silné alkálie, oxidační činidla a velká množství vody, jsou pro tato technicky pokročilá zařízení příliš agresivní. Současné dekontaminační prostředky jsou tedy neuspokojivé, protože vlastně nejsou k dispozici standardní (průmyslově vyráběné) prostředky, jimiž by bylo možno techniku dekontaminovat, a přitom ji nezničit. Proto se v poslední době tomuto výzkumu věnuje zvýšená pozornost i v ČR.

Nanodisperzní materiály a dekontaminace

V předchozí dekádě bylo ve světě shromážděno množství poznatků o nanodisperzních materiálech, nové skupině dekontaminačních činidel. Jemně dispergovatelné, tedy nanokrystalické materiály často vykazují velmi odlišné vlastnosti než jejich hrubě disperzní formy, tedy běžné pevné materiály. Některé se vyznačují i značně zvýšenou reaktivitou, a to i k dosti odolným látkám, např. chlorovaným, a dokonce i fluorovaným uhlovodíkům.

V rámci spolupráce Ústavu anorganické chemie AV ČR, v. v. i. (ÚACH), a VOP-026 Šternberk, s. p., divize VTÚO Brno (VTÚO) byly připraveny nanodisperzní (nanokrystalické) oxidy MgO a AlOOH z organokovových sloučenin hořčíku a hliníku, a to pomocí intenzivního kavitačního pole z ultrazvukového generátoru s následným superkritickým sušením. Připravené preparáty MgO a AlOOH měly měrný povrch 600 a 1000 m2g-1 a velikost nanočástic okolo 10 nm. Rozklad yperitu na netoxické produkty proběhl na těchto preparátech z 60 % do jedné hodiny. Proto jim převážná většina předních vojenských výzkumných pracovišť věnuje velkou pozornost.

Dalším krokem byly přípravy dalších nanokrystalických oxidů kovů, které se zdály perspektivnější než už známé. Výsledky získané ve spolupráci ÚACH a VTÚO ukazují, že zejména oxidy titanu mají výbornou destrukční aktivitu, která aktivitu MgO a AlOOH překonává. Co se týče detoxikační aktivity, nadějné mohou být i další oxidy železa a zirkonu. Z toho důvodu byly připraveny nanokrystalické materiály na bázi oxidů železa a titanu a dále jejich kombinace s oxidy zinku, hliníku a zirkonia.

Připravené oxidy železa nebo titanu jsou tvořeny nanočásticemi velkými 4-6 nm, které se shlukují do sférických agregátů, vypadajících jako hrozny vína. Povrch 1 g směsného oxidu Ti-Fe-Zr je větší než 800 m2, což je plocha srovnatelná s velikostí fotbalového hřiště (viz též podobný oxid na obr. 2). Konverze bojových chemických látek na těchto materiálech se již pohybuje v rozmezí 95-99 % do jedné hodiny.

K přípravě směsných nanodisperzních oxidů Ti-Zr, Fe-Zr a Ti-Fe-Zr byl použit jednotný postup, využívající hydrolýzu a homogenní srážení za přítomnosti močoviny. Je dobře zvládnutý a robustní, poskytuje reprodukovatelné výsledky a lze jej snadno převést do průmyslového měřítka.

Vzhledem k své povaze by se daly nanokrystalické oxidy použít k bezodkladné individuální dekontaminaci osob či techniky, které byly zasaženy bojovými chemickými látkami. Reaktivní nanokrystalický sorbent by mohl být využit i v interiérech budov či vozidel, a snad též jako aktivní součást filtro-ventilačních systémů, které jsou určeny k ochraně osob proti chemickým útokům. Možná jeho největší výhodou je to, že má schopnost detoxikovat velký sortiment těchto látek, a proto je slibným činidlem pro zneškodnění zásob bojových chemických látek, kterými je ve světě ve velkém měřítku plněna chemická munice.

Modifikací postupů syntézy nanokrystalických oxidů kovů lze připravit další potenciální materiály. Oxidy kovů mohou na povrchu vázat také polutanty běžné v životním prostředí, jako jsou těžké kovy, chrom (chromité soli i chromany) a arsen (jako arsenitany i arseničnany).

tags: #bojové #chemické #látky #environmentální #účinky

Oblíbené příspěvky:

• Ohrožení rodiny podle Tomia Okamury
• Systémy MESOH
• Život v Čechách
• Aktivity SEV Pavlov
• Komponenty odvodňovacích systémů garáží