Buvol ve volné přírodě: Zajímavosti ze života těchto majestátních zvířat

V přírodě najdeme jen málo odolnějších a zaťatějších zvířat, než je buvol africký. Před téměř 10-ti lety jsem potkala svého manžela Radka France a můj život se otočil o 180°. Jeho lovecká vášeň mne zcela pohltila a dnes spolu tvoříme tým v každém slova smyslu.

Výskyt a charakteristika buvola afrického

Buvol africký obývá především střední a západní Afriku, zejména savany a deštné pralesy. Najdeme jej tam, kde jsou otevřené savany s travním či bambusovým porostem či v bažinatých oblastech. Někdy je součástí až tisícového stáda, většinou se však pohybuje spíše po menších rodinných skupinách tvořených 20-30 jedinci. Mezi kravami panuje hierarchie, i tak ale společnosti dominují dospělí samci.

Buvol totiž dbá na bezpečí, pase se v noci a přes den odpočívá ve stínu. Jeho domovský okrsek čítá 60 až 1000 čtverečních km, a když se potřebuje proběhnout, vyvine rychlost až 55 km/h. Jakmile se dostane do křížku s predátorem, dokáže se bránit až s úctyhodnou urputností. Jeho jediný přirozený nepřítel je lev, a jak uvidíte v pořadu Zabijáci v divočině na Prima ZOOM, často je to spíš právě lev, kdo potřebuje pomoc proti buvolovi.

„Několikrát jsem viděla na vlastní oči, jak je jedno zvíře přemoženo čtyřmi lvy, a říkáte si, tak tohle bude konec, tvoje dny jsou sečteny. Ale on najednou najde další sílu a z té situace se probojuje, aby mohl dál žít,“ popisuje buvolovu obranyschopnost dokumentaristka Gillian Burke, která se s nemalým zvířetem pravidelně setkává při své práci.

Když je buvol poraněný, je ještě nebezpečnější. Odebere se do křoví či rákosí, kde čeká na pronásledovatele, někdy jej ale obejde a napadne zezadu. Buvol má ale určitou slabinu, a to je náchylnost k nemocem, jež přenáší domácí skot domorodců, zejména Masajů.

Čtěte také: Stanování na divoko: co je legální?

Lov buvolů v Africe

Lov africké zvěře byl zpočátku spojen s objevováním Afriky. Afrika byla řídce osídlená lidmi a plná divoké zvěře. Lov se stal běžnou součástí života bílého muže na africkém kontinentu. Jedněmi z prvních bílých lovců byli Alan Black, Bill Judd, F. Courteney Selous, ale zejména R. J. Cunninghame.

Žili v divočině, divočina je živila a oni jí rozuměli jako málokdo jiný. Jako první krok bylo zavedení povinných loveckých licencí, které vydávala místní správa v množství, které neohrožovalo základní stavy zvěře.

Mezi lovci se časem vytvořila poměrně samostatná skupina tzv. big game hunters - lovců velké zvěře. Tvořili ji profesionální lovci, lovečtí průvodci stejně jako lovci, kteří si zaplatili poplatkový lov. Takovým byl již zmíněný prezident T.

Jak název napovídá, tito všichni lovili a ulovili velká africká zvířata, která se dnes řadí do tzv. africké velké pětky (Big Five). Tvoří ji slon, nosorožec, lev, levhart (angl. leopard) a buvol africký (kaferský).

Když se přeneseme do dnešních dnů, zjistíme, že velká pětka se v Africe loví dodnes, ale v množství neporovnatelně menším než kdysi. Zbývá buvol africký, často nazývaný také kaferský (angl. cape buffalo, lat. Syncerus caffer). Je klasifikován jak blízký ohrožení, odhady populace liší od 400 do 600 tisíc jedinců.

Čtěte také: Tipy pro kempování v Evropě

Žije ve střední a východní Africe, v tlupách typicky kolem 30 kusů, ale v úživném prostoru mohou být výrazně větší. Hlavou tlupy je dominantní samec, v období sucha se býci oddělují od tlupy a tvoří „mládenecké kluby“, které se drží stranou. Skutečně staří býci (průměrné dožití je kolem 11 let, ale známé maximum se blíží 30 letům) se na konci života od tlupy oddělují trvale a žijí samotářsky.

Typicky žije v travou porostlých savanách, pase se v noci, přes den se odpočívá někde ve stínu stromového patra savany. Rád se zdržuje v okolí vody, ideálně v pobřežních rákosinách, kde se může ochlazovat.

Pokud je vyrušen nebo poraněn, ukrývá se v rákosí nebo podrostu kde čeká na útočníka, kterého se snaží nabrat na rohy, vyhodit do vzduchu a rozdupat. Obecně se uvádí, že kaferský buvol je jedním z nejagresivnějších a nejméně předvídatelných velkých zvířat. Buvol kaferský je spolu s hrochem nejčastějším útočníkem na člověka v Africe a zřejmě odpovídá za nejvíce smrtelných nehod (ročně přes 200 osob). To je příčinou druhé běžné přezdívky Black Death (černá smrt).

Buvol kaferský je nejdostupnější trofejí z velké pětky, ceny začínají na asi 5000 EUR, ale mohou se vyšplhat až nad 10 000 EUR podle kvality trofeje. Ve volné přírodě, v divočině, se loví v Namibii, Tanzanii, Zambii, Zimbabwe a Mozambiku. Lovy v rezervacích a oborách jsou nejlepší v Jihoafrické Republice, ačkoliv i zde jsou nemalé populace v divočině.

Lov se tedy soustředí na staré býky, již zmíněné dagga boy. Taková trofej sice nedosáhne na vysoké bodové ohodnocení podle Wardova systému nebo podle Safari Clubu (které preferují odlov býků na vrcholu sil), ale je důkazem, že lovec nebyl jen bohatým „pobíječem“, že věnoval úsilí na nalezení kusu skutečně v postreprodukčním období jeho života, a tak neublížil tlupě.

Čtěte také: Tipy pro kempování v přírodě

Loví se ze země, formou šoulání s průvodcem. Zdrcující většina lovišť vyžaduje, aby lovec byl jištěn jedním, někde i dvěma střelci, kteří lovce budou krýt v případě poranění zvěře. Střílí se na střední až krátkou vzdálenost.

„tlupu hlídá stovka očí, samotáře čtyři“. Srdce kaferského buvola je ze stran kryté kostmi předních běhů, běžně se střílí tak, že střela kosti přerazí a tím zvíře částečně imobilizuje.

Dnes se buvoli loví o trochu méně dobrodružně, ranou na 50 až 100 metrů, jistí vás s druhou zbraní průvodce. Přesto nelze říct, že by lov kaferského buvola byl snadný, pořád je to zatraceně adrenalinová záležitost, zejména pokud buvol někam poodběhne do krytu a vy jej musíte dosledovat.

Soutěž Rigby Dagga Boy Award 2025

Na sklonku roku 2023 anglická puškařská firma John Rigby & Co. ve snaze propagovat tzv. ethical hunting -etický lov, vedený etickými kritérii a ne jenom snahou po co nejvyšším bodovém zisku, vypsala soutěž Rigby Dagga Boy Award 2025. Musí se jednat o trofej býka, uloveného tradičním šouláním (walk - track -stalk = jdi - stopuj - šoulej) za dodržení všech etických pravidel a zásad poctivého lovu.

Důraz při hodnocení bude kladen na přestárlé býky s poškozenými trofejemi, kteří se již nepodílí na reprodukčním cyklu tlupy. Ze soutěže budou vyřazeny všechny trofeje z farmového chovu (v zajetí) nebo jinak podobně uměle řízeného chovu.

Buvol indický (Bubalus arnee)

• Délka těla: 220 až 300 cm
• Ocas: 60-100 cm
• Výška v kohoutku: až 180 cm
• Hmotnost: 600-1000 kg

Stavba těla velmi mohutná, s pevnýma nohama a širokými kopyty. Býci mají mohutné rohy, které téměř leží vodorovně a zahýbají se srpovitě dozadu. Lebka není nijak vyklenutá, čímž se buvol liší od příbuzného pabuvola kaferského. I buvolí krávy mají rohy, i když menší než samci.

Původní životní prostor buvola leží v Indii a jihovýchodní Asii. Odtud se dostala ochočená zvířata už v historické době do jihovýchodní Evropy. Vzhledem k tomu, že buvoli mohou být nebezpeční i člověku, byli tito, pravděpodobně zdivočelí polodivocí jedinci ve volné přírodě téměř vystříleni.

Buvol indický žije pospolitě ve stádech různé velikosti. U polodivokých a divokých jedinců jsou stáda malá (mezi 10 a 20 kusy), kde se jednotliví členové navzájem znají. Byla však pozorována i stáda několika set kusů. Březost trvá 300-340 dní, narozené telátko má rezavě hnědou srst a bývá kojeno celých devět měsíců.

Rozšíření a stanoviště

Buvol domácí (Bubalus bubalis) je pravděpodobně domestikovanou formou divokého buvola indického (Bubalus arnee), jenž byl původně rozšířen v jižní a jihovýchodní Asii - především v severovýchodní Indii a Indočíně, kde se divoké populace poměrně vzácně vyskytují dodnes. Byl domestikován zhruba před 3000 až 7000 lety, záhy se s přičiněním člověka rozšířil po celém jihu Eurasie, dostal se až do Středozemí i severní Austrálie, také do Jižní a Střední Ameriky.

Je závislý na vodě, ve které tráví většinu času. Mokřadní stanoviště poskytuje vodu k pití a ochlazování, bahno slouží k ochraně před parazity, zároveň se tu nachází dostatek potravy. Je to býložravec, pase se v travnatých porostech, konzumuje také vodní rostliny a další vegetaci, která roste v řekách a bažinách nebo podél nich.

Během poledního žáru odpočívá pod stromy, válí se v bahně nebo se zcela ponoří do vody, a to až po nosní dírky a oči. Má dobře vyvinutý čich a sluch.

Sociální struktura a rozmnožování

Je společenský, zdivočelí buvoli běžně tvoří stáda o 10-30 jedincích, složených z dospělých samic, jejich potomků a dospívajících telat, které vede stará samice. Mladí dospívající samci se připojují k mládenecké skupině, která může mít až 11 členů. Je typicky polygynní.

Během období dešťů býci vstupují do samičích skupin, odhánějí mladší protivníky a páří se s vnímavými samicemi, které jsou v říji. Po spáření opouští stádo. Samice po 300-340 dnech březosti rodí obvykle jedno mládě, vzácně dvě. Červenohnědé až žlutohnědé tele, vážící při narození 35-40 kg, saje mateřské mléko 6-9 měsíců. Interval mezi porody bývá dva roky.

Samice pohlavně dospívá ve věku okolo 1,5 roku a zůstává v mateřské skupině. Samec dosahuje pohlavní dospělosti ve věku tří let a opouští mateřské stádo. Mláďata se mohou stát kořistí krokodýlů a dingů.

Popis

Velký sudokopytník z čeledi turovitých, dosahuje délky těla 240-300 cm, délky ocasu 60-100 cm, výšky v kohoutku 150-190 cm a hmotnosti 250-550(-1000) kg. Obličej je dlouhý a úzký, uši jsou poměrně malé. Rohy u obou pohlaví jsou na hlavě umístěné daleko od sebe, u samice jsou menší. Jsou rýhované, s trojúhelníkovým průřezem. Poměrně dlouhý ocas je na špičce huňatý. Nohy bývají špinavě bílé až po kolena. Dospělci jsou téměř bez srsti a zbarvení kůže je často obtížné zjistit, neboť jsou často pokryti bahnem.

Využití

Buvolí maso je jemné a chutné, z kůže se vyrábějí rozmanité kožené výrobky. Jejich mléko je energeticky bohaté, obsahuje více tuku, laktózy a bílkovin než mléko kravské. Využívá se zejména k výrobě másla, máslového tuku (ghí), sýrů a různých dalších produktů. Buvoli se chovají také jako zvířata tažná.

Buvol Tamarau

Buvol tamarau je jeden z nejmenších a nejohroženějších turů na světě. Tamarau patří do příbuzenstva asijských buvolů (r. Bubalus), ale žije pouze na filipínském ostrově Mindoro. Proto se mu také přezdívá mindorský zakrslý buvol.

Jedním z prvních pokusů ochranářů byla již v roce 1982 snaha o vytvoření záložní populace v zajetí. Tento pokus ale dokonale selhal - dvaceti jedincům chovaným v zajetí se do roku 1999 narodilo a přežilo jediné mládě!

Ochranáři se zpočátku zaměřili na úplné vymýcení nelegálního lovu buvolů a s podporou chovatelů domácího skotu zastavili šíření dobytčího moru. Nejdůležitějším krokem ale bylo navázání spolupráce s domorodými obyvateli ostrova, pro které býval lov buvolů součástí jejich tradičního způsobu života.

Ještě před 22 lety přežívalo na ostrově posledních 150 jedinců, ale při sčítání v loňském roce už jich bylo 523. Tato čísla ovšem mají háček - většina buvolů žije na jediném místě, v národním parku Mt. Iglit-Baco uprostřed ostrova.

Optimismus ochranářů jde dokonce tak daleko, že věří, že do roku 2050 budou tamarau žít na většině území ostrova, jako tomu bývalo v minulosti. Jsou považováni za národní poklad ostrova Mindoro a jeden z jeho klíčových druhů.

Tamarau (Bubalus mindorensis) je opravdu malý, dospělí jedinci měří v kohoutku přibližně metr a váží kolem 200-300 kg. Samci žijí samotářsky a jsou značně agresivní. Pokud se cítí ohrožení, neváhají na domnělého nepřítele zaútočit.

Buvoli ve Vietnamu

Ranní cáry bílých vlhkých mraků se líně převalují nad horami severního Vietnamu. Z početných malých národů žijících v horských oblastech severního Vietnamu jsou zde zastoupeny Meové, Thaiové a Tayové, kteří náležejí k thajské skupině. Příslušníci těchto národů a mnoha dalších kmenů sem prý kdysi dávno přesídlili z povodí Žluté řeky před vzrůstajícím populačním tlakem čínských Chanů. Odděluje je mezi sebou kulturní i jazyková odlišnost.

Meové obývají oblasti vysoko v horách, kde pěstují kukuřici, ovoce, zeleninu a opiový mák. Thaiům se zalíbilo v horách v blízkosti řek a potoků, při hranicích s Laosem a Čínou. Kulturně nejvyspělejší Tayové se usadili v údolích a obdělávají rýžoviště, podobně jako Vietové.

Ale ti z nich, kteří zůstali v kopcovité krajině, se stále dál plahočí na terasách a šachovnicových rýžových políčkách jako dřív. S obrovským úsilím, námahou, trpělivostí a vůlí pod shrbenými zády vrší širokou motykou jílovité hráze, do kterých pomocí bambusového potrubí rozvádějí klokotající vodu z hor. A jen veliký vodní buvol jim ulehčuje každodenní práci. I proto je dnešní obraz horské vietnamské vesnice v mnohém stejný jako před staletími.

Přestože není vůbec těžké vyloudit z tváří zdejších lidí veselý úsměv, stále je znát, že za vším zůstává jen a jen nekonečná dřina. Vždyť kdo z nás si dokáže představit, jak dlouhá a úmorná je cesta malého zrnka rýže, než se dostane až k nám na stůl?

tags: #buvol #ve #volne #prirode #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Pravidla ekologické soutěže
• Tipy pro čisté odpady bez vlasů
• Podrobný pohled na zákon o zaměstnanosti
• Rozdíly v přírodě
• Kniha pro průzkumníky