Historie protiletecké obrany na Vysočině

I. světová válka předznamenala vznik civilní protiletecké ochrany (CPO) v bývalém Československu. CPO se datuje přijetím Zákona č. 82 ze dne 11. dubna 1938, jímž se doplňují některá ustanovení Zákona č. 82 z 11. proti leteckým útokům. pověřeno ministerstvo vnitra. protiletecké ochrany. obyvatelstva. platnost. podniky a jinými zařízeními důležitými pro obranu státu. dostatečným počtem veřejných úkrytů. plynových masek a otázek, spojených s budováním úkrytů.

Zákon č. de facto 15. března 1939, de iure přijetím Zákona č. ČSSR. zainteresovaných složek, především Červeného kříže a požárních jednotek. začleněny do Luftschutzu.

Upřímná touha po míru nemůže překážet přípravám k obraně státu proti narušitelům míru, naopak obě snahy jdou spolu ruka v ruce. Zkušenosti z poslední minulé války ukázaly bohužel, že moderní bojové prostředky neušetří ani bezbranné obyvatelstvo v obcích, ba některé názory na způsob vedení boje dokonce k takovému ohrožení směřují…“. (Důvodová zpráva k návrhu zákona č.

Expozice civilní obrany

V MÍSTNOSTI Č. 1 jsou vystaveny dokumenty o použití bojových chemických látek na západní frontě v I. světové válce.- panel věnovaný obětem I. a II. světové války.- dokumenty o vzniku CPO ve 30. letech.- dokumenty o Československém červeném kříži a předsedkyni jeho výboru Dr.- dokumenty vztahující se k období tzv. Mnichova.

Po opuštění místnosti č. 1 a č. 2 vstoupíme do MÍSTNOSTI Č. 3, uvnitř se nachází vstupní část zařízení zdravotnické služby CO, tzv. třídírna raněných.

Čtěte také: Jezero Sadská: Původ a vývoj

Ve vitrínách jsou vystaveny polní přenosné chemické laboratoře CO (s naaranžovanými laboratorními postupy zjišťování přítomnosti bojových chemických látek). Jsou zde i tzv. polní chemické laboratoře z 80. let.

V MÍSTNOSTI Č. 5 se nachází učebnu přípravy občanů k CO z poloviny minulého století. Na stolech jsou vystaveny dětské ochranné vaky a dětské ochranné vesty, ochranné masky pro děti a dospělou populaci, prostředky a pomůcky využívané k přípravě a informování obyvatelstva.

Na chodbě vlevo míjíme figurínu v ochranném oděvu z 50. let.

MÍSTNOST Č. 7 je věnována mezinárodního humanitárního práva a právního rámce legislativy CO. Určitě vás zaujme informace o rakouské spisovatelce a pacifistce Berthe von Suttnerové, která se jako hraběnka Kinská narodila 9. června 1843 v Praze.

po vstupu do místnosti odbočíme vlevo do úzké chodbičky a pokračujeme až do místnosti č. 9.

Čtěte také: Historie jezera Sadská

- figurína v protichemickém obleku ze 70. let. Monitoring CO byl v 80. letech vybaven prostředky špičkové technické úrovně. Například radiometr a měřič plošné kontaminace DC-3E-83, tzv. „žehlička“, prokázal vysokou technickou úroveň v zahraničí při operaci „Pouštní bouře“ v první polovině 90. let.

Po opuštění místnosti vlevo nahlédneme do MÍSTNOSTI Č. 10. Po nahlédnutí pokračujeme v MÍSTNOSTI Č. 11. V přístěnku po pravé straně se nachází spojovací provozní kanál s tzv. kabelovou komorou.

Velmi zajímavým exponátem umístěným po pravé straně místnosti, je souprava RADIO MAJÁK. Vysílač byl určen pro úkryt CO (v případě zavalení úkrytu, krytové družstvo CO vysílač aktivovalo a zahájilo vysílání nouzového rádiového signálu, který umožnil lokalizaci úkrytu).

je zaměřena na prezentaci hlásných služeb a systémů varování a vyrozumění obyvatelstva. Prohlédnout si můžete např. mobilní sirénu CO nebo přijímač rozhlasu po drátě, který byl v 60. až 80. letech běžnou součástí domácností.

se nachází improvizovaný ukryt v rodinném domě z 80. let minulého století (tj. stavba zhotovená svépomocí). Po vstupu do místnosti upoutají pozornost panely s typovým projektem pro improvizované ukrytí ze 70. let. Proti dveřím je umístěn improvizovaný protichemický filtr včetně mechanického pohonu - jízdního kola. Fyzicky zdatnější návštěvníci si mohou zatočit klikou filtroventilačního zařízení FVKP M. V rohu místnosti je uloženo vyprošťovací nářadí pro svépomocné vyprošťování ukrývaných osob.

Čtěte také: Byvalá Skladka v Motole Dnes

Nyní se vydáme do tzv. „zodolněného prostoru“. Jedná o velitelské stanoviště užívané vojenskými štáby CO měst, okresů a krajů. Velitelské stanoviště je monolitický železobetonový blok odolný proti ničivým účinkům nárazové tlakové vlny.

Přes robustní tlakově plynotěsné dveře (typický prvek stálých zodolněných staveb) vstoupíme do prostoru pohotovostního velitelského (válečného) pracoviště CO. Projdeme protitlakovou předsíň.

v zalomení úzké chodby, po pravé straně, je vstup přes další tlakový plynotěsný uzávěr do tzv. meziprostoru. Průchody a prostupy v tlakově zodolněných stavbách CO byly projektovány v zúžených profilech, aby byl snížen ničivý efekt tlakové rázové vlny.

Jsou zde autentické podklady ze zaniklých pracovišť. V tomto prostoru přijímal náčelník CO nebo náčelník štábu CO doklady odborných náčelníků o situaci sil a prostředků CO na teritoriu. Unikátem tohoto prostoru je originál tzv. situační mapa.

Pohotovostní velitelská stanoviště CO byla zpravidla situována v blízkosti mírového pracoviště štábu tak, aby v případě vyhlášení stavu ohrožení mohla být urychleně obsazena směnou v pohotovosti. V prostorech pohotovostních stanovišť CO se konaly tzv. štábní nácviky.

Vpravo je úložna pracovních podkladů a map důstojníků štábu CO podle jednotlivých odborností (konkrétně např. mapy ohrožení, mapy zasažených oblastí, atd.).

V chodbě po levé straně je vchod do místnosti č. 21 - pracoviště tzv. spojovatelů. Vracíme se na úzkou chodbu - po levé straně je vstup DO PROSTORU Č. 22 tj. strojovny filtroventilace pro ochrannou stavbu CO. Jsou zde instalovány tlakové kyslíkové lahve s rozvody a měřícími komponenty. V případě poruchy filtroventilačních zařízení byla dodávka nezávadného vzduchu řešena pomocí tlakových kyslíkových láhví.

Vracíme se na chodbu a přes plynotěsné dveře pokračujeme do PROTIPLYNOVÉ PŘEDSÍNĚ Č. 24, do které mohli být v době bojového provozu vpuštěny osoby povolané k dokladům. Ve výjimečných případech bylo možné uskutečnit vstup osob zvenčí, byl řešen nouzovým vchodem.

Vstupujeme do PROTITLAKOVÉ PŘEDSÍNĚ, PROSTOR Č. 25, tj. nouzového opuštění chráněného pracoviště (jedná se o předěl stavby mezi tzv. „čistou“ a „nečistou“ částí VS). Za dveřmi po levé straně se nachází PROSTOR Č. 29 předsíň elektrických zdrojových soustrojí. Vracíme se na DO PROSTORU Č. 28. Pokračujeme chodbou zalomenou v pravém úhlu do PROSTORU Č. 30. Vracíme se zpět stejnou trasou přes celý prostor pohotovostního válečného pracoviště (VS).

MÍSTNOST Č. 31, ve které si můžete prohlédnout segment technologické části bloku ochranné stavby CO a ovládací panely vodního hospodářství. Ve vitrínách a na panelu jsou schémata a dokumenty pro úkryty CO.

Po vstupu do místnosti po levé straně je umístěna figurína ve stejnokroji darovaném bývalým náčelníkem štábu CO ČR gen. por. Ing. Miroslavem Švandou.

Nucené práce v Německu a Rakousku za druhé světové války

Nucené práce v Německu a Rakousku za druhé světové války patřily k negativním stránkám historie většiny států Evropy. I díky nim byl obraz Němců a Německa mezi Evropany poškozen. Válčícímu Německu docházely síly a snažilo se proto využít obyvatele z okupovaných oblastí. Nejinak tomu bylo i v Protektorátu Čechy a Morava, odkud byly nuceně nasazeny celé ročníky. Mezi nejznámější patří nasazení ročníků 1921 a 1924, ale jednalo se o celé ročníky 1918 - 1928. Totální nasazení, Totaleinsatz, bylo hrozbou pro všechny muže a dívky, kteří se museli podílet na budování německého válečného průmyslu.

Mladí lidé v Německu a Rakousku pracovali většinou ve velice nedůstojných podmínkách, často na hranici přežití, s neustálým strachem a za minimální mzdu nebo úplně zadarmo. Podmínky se velmi lišily. Záleželo na původu stanoveném dle Norimberských zákonů, založených na teorii o nestejné rasové hodnotě jednotlivých národů.

Zejména lidé ze spojeneckých zemí, např. Italové, Maďaři i lidé z poražených národů germánského původu, např. Holanďané, Belgičané nebo Norové, žili zpravidla v lepších podmínkách a jednali s nimi lépe, než kupříkladu s Rumuny, Rusy a Poláky. Obecně ale můžeme říci, že lépe se vždy měli nuceně nasazení s vyšší kvalifikací, nutní pro chod válečného hospodářství i společnosti obecně.

Podle měřítka prospěšnosti se odvíjelo množství přidělovaných potravin, cigaret, hygienických potřeb i kvalita ubytování. Velkou hrozbou pro všechny byly zejména nemoci, pracovní úrazy a stále se stupňující spojenecké nálety.

Životní osudy nuceně nasazených si přibližme na příkladu životních osudů dvou Čechů, kteří museli za druhé světové války opustit území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava a nastoupit na nucené práce do Německa. Oba dva pojí hned několik společných životních událostí. Narodili se v roce 1923 a druhým pojítkem je léto roku 1942, kdy oba maturovali na pražských gymnáziích.

Nejprve se zaměřme na životní příběh pana René Šírky, který odmaturoval dne 10. června 1942, tedy v den vypálení Lidic. Několik dní poté obdržel předvolání z Magistrátu hlavního města Prahy a 9. října 1942 byl spolu s dalšími studenty odvezen do Hamburku.

Druhým pamětníkem je pan Česlav Roubíček, který maturoval 18. června 1942, tedy v den, obklíčení československých parašutistů, kteří krátce před tím spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reiharda Hendricha, v kryptě pražského kostela Cyrila a Metoděje. Německy psané předvolání mu přišlo začátkem října. Stálo v něm, co si s sebou musí vzít a také, že neuposlechnutí tohoto nařízení se trestá vězením a peněžitým trestem v neomezené výši. A tak také pan Česlav Roubíček odjel dne 9. října 1942 do Hamburku.

Jako hasiči dostali druhý nebo třetí den po svém příjezdu uniformu. K výbavě hamburských požárníků patřila modrá vycházková uniforma sestávající se ze saka, kalhot, holínek, pláště, dvou košil, svetru, rukavic, lodičky a pásku. Součástí uniformy byl také pracovní plášť. Vše bylo označeno nezbytným protektorátním označením. V nových uniformách vyrazili následující den do přístavního města Kiel. Ubytováni byli v prostorách sousedících s hotelem Kaiser Friedrich.

Taneční sál se proměnil na ubytovnu s třípatrovými kavalci nad sebou, uspořádané po dvou řadách a stažené těsně vedle sebe dva a dva, které oddělovala zhruba půl metrová ulička. Tam se tísnilo asi sedmdesát mužů. Nálety byly na denním pořádku a nováčky překvapily hned první noc. Po dvou měsících byli přesunuti do hasičské základny na okraj Kielu, kde byli soustředěni ve starém hostinci Eichhof. Byla to rozsáhlá budova na kraji města s bývalým velkým tanečním sálem uprostřed.

Dvouměsíční výcvik, který prováděla říšskoněmecká policie, spočíval v neustálém drilu. Obvykle běhávali třikrát až čtyřikrát za dopoledne nebo odpoledne a plnili rozkazy: "K zemi, hinlegen, auf, marsch, hinlegen" a když bylo potřeba, váleli se v bahně. Totálně nasazeni byli v kategorii Zwangsarbeiter u tzv. Luftschutz - protiletecké obrany, i když vlastně šlo o regulérní hasičský sbor. Jednalo se o uniformovanou složku s polovojenským výcvikem. Na starosti měla kromě likvidace požárů a havárií i asanační práce. V zimě čistili, mimo to udržovali hydranty, po celý rok pak pochopitelně i potřebnou techniku. Nuceně nasazené vycvičili u tzv. Entgiftungsgruppe. V rámci této asanační služby vyhledávali, odjišťovali a zneškodňovali nevybuchlé zápalné bomby. Zejména ty fosforové.

Služba u Luftschutzu měla své výhody a nevýhody. Výhodou, zejména oproti dalším totálně nasazeným Čechům, byla již samotná práce. V porovnání s ostatními krajany se hasiči z Hamburku měli lépe než například ti, kteří pracovali u německých podniků důležitých pro válečnou výrobu - u Kruppa, Junkerse a dalších, na stavbách železnic, silnic či opevnění Západního valu. Jejich postavení bylo dokonce lepší, než-li u totálně nasazených u Deutsche Reichspost nebo Deutsche Reichsbahn. Jakožto s uniformovanou složkou s nimi bylo zacházeno lépe než s ostatními tzv. civilisty.

Dle svědeckých výpovědí je Němci přijali jako plnoprávné členovy hasičského sboru. Nevýhody spočívaly v tom, že práce byla velmi nebezpečná, riskantní. To platilo zejména při náletech, kdy jako hasiči museli vyjíždět k hořícím budovám bez ohledu na padající bomby. V plamenech viděli celé bloky domů, hašení však bylo leckdy marné. Domy hořely hned po několika najednou, ohně se navíc rychle šířily a nebylo v lidských silách je zvládnout.

Nuceně nasazení pracovníci mívali po službě většinou volno a mohli chodit do kin, divadel, jezdit dopravními prostředky, jako uniformovaní dokonce zadarmo a také mohli navštěvovat některá restaurační zařízení. Existoval i seznam těch, kam se nesmělo a platila nařízení, jak se mají po příchodu do restaurace zachovat.

Za války lidé trpěli nedostatkem potravin. Strava tedy nebyla pestrá. To také pocítili nuceně nasazení. Lidé strádali, všichni a všude. Mezi potraviny, které se obvykle objevovaly k snídani na stolech nuceně nasazených, patřil tmavý chléb s trochou margarínu, marmeláda z červené řepy a černá neslazená melta. Obědy byly o trochu pestřejší, základem ovšem byly brambory, zelí, červená řepa. Vše obvykle smíchané v tradiční německé jídlo jednoho hrnce - Eintopf. Stravu si nuceně nasazení přilepšovali ze zásilek z domova a není divu, že se na balíčky netrpělivě čekalo. Ti, co uměli trochu vařit, si z došlých potravin od rodičů dělali polévky, nebo i nudle.

Stejně tak, jako většinu velkých a pro vedení války důležitých německých měst, i Hamburk zasáhla spojenecká bombardovací ofenzíva v roce 1943. V tomto případě šlo především o nálety na loděnice, přístavní zařízení, ponorky a jejich základny i některé průmyslové čtvrti, později se oblasti postižené nálety ještě rozrostly. Nejdrastičtější nálet bývá nazýván Gomorrha. Spojenci během letních dní, konkrétně mezi 24. červencem a 3. srpnem 1943 provedli několik obrovských denních i nočních náletů a změnili město k nepoznání. Celé čtvrti ležely v troskách, oheň se nedařilo hasit. Ten zapaloval stále další a další domy. Jako problém se ukázal fakt, že obyvatelé Hamburku nemohli kvůli vlhku skladovat uhlí ve sklepích, a tak ho uložili na půdách svých domů. Hamburk byl také doslova poset tisíci oběťmi, objevila se i epidemie tyfu. Situaci zhoršoval nedostatek vody, potravin i léků.

Nucený pobyt René Šírky a Česlava Roubíčka v Hamburku skončil roku 1943, kdy přijel nový transport mladých mužů z Protektorátu.

Tento článek vznikl díky pamětnickým výpovědím JUDr. René Šírka a Česlava Roubíčka, na které mi kontakt předali zaměstnanci Živé paměti o. p. s.

Osvobozování jižní Moravy a Vysočiny

Před sedmdesáti lety osvobozovala Rudá armáda jižní Moravu. Nebe osvětlené výbuchy z blížící se fronty pozorovali v noci na osmého dubna 1945 Břeclavané. Fronta se blížila od nejjižnějšího města Moravy, o které vojáci vedli tuhé boje. „Lanžhot byl ozbrojená bašta Němců. V průmyslové Břeclavi, odkud Němci stříleli z děl, v dalších dnech zasáhl požár cukrovar i budovy rafinerie u nádraží. „Šlo o největší škody ve městě při osvobozovacích bojích," uvedl břeclavský historik Emil Kordiovský.

V té době měli vojáci podle plánů sovětského vůdce Josifa Stalina dobýt i největší město jižní Moravy. Fronta se však zastavila mezi Těšanami a Ivančicemi na Brněnsku. „Brno musí být dobyté do šestadvacátého dubna stůj co stůj, zněl další rozkaz. Brňané se obávali, že město čeká zničující pouliční boj.

„Nefungoval rozhlas, nevycházely noviny. Ke konci války už sirény ohlašující nálety houkaly nepřetržitě. Spousta lidí proto raději utekla na venkov," zavzpomínala brněnská pamětnice Božena Michlíčková. I ona se svojí rodinou hledala úkryt v blízkých Kníničkách, které jsou dnes už součást Brna. „Hned další den jsme se ale vrátili do města z obavy o život v nekrytém domě rodinných známých," podotkla Michlíčková. Návratu nelitovali. Zatímco Brno Rudá armáda osvobodila už šestadvacátého dubna, oblasti na sever od města protivníci drželi až do kapitulace Německa osmého května.

„Na rozkaz velení vojáci opustili Brno a stáhli se na jeho severní okraj. Rudoarmějci postupně získali kontrolu nad celým Brnem. Radost z pomoci Rudé armády, kterou lidé nejprve vítali, vystřídaly rozpaky. „Těšili jsme se z konce války, po jedné noci se vše změnilo. Nastěhovali se do našich domovů, opíjeli se a hledali, jak oni říkali, děvočky," dodala Michlíčková. Mezi vlajkami druhého ukrajinského frontu zavlály i prapory národů z východu, například turkestánský. Po dobytí Brna Sověti postupovali na Prahu. V cestě jim stála Českomoravská vrchovina.

S blížícím se koncem války byla situace v Jihlavě, největším městě dnešního Kraje Vysočina, komplikovaná. „Češi se bouřili, Němci propadali beznaději. Těžce nesli pohled na kolony německých uprchlíků z východu, které od března 1945 zaplavovaly město. Brzy ráno devátého května se před jihlavskou radnicí objevily první sovětské tanky. Sbor spadající do tankové armády generála Grigorije Kravčenka měl za úkol účastnit se osvobození Prahy.

Znojmo, které leželo v Sudetech, se dočkalo osvobození až v závěru. „Fronta zůstala pod městem dlouho stát na rozvodněné Dyji u Drnholce. Největší škody ve městě způsobily spojenecké nálety. „Nejničivější byl ten, který sovětské letectvo podniklo dvacátého dubna," doplnil Kacetl. Ruský kanon poničil dům.

Když vojáci Rudé armády osmnáctého dubna před sedmdesáti lety osvobozovali Moravské Bránice na Brněnsku, měl Bohumil Probošt o důvod k radosti víc. Konečně mohl vylézt z díry na dvoře, kde se od zimy skrýval. Roli sehrálo i štěstí. „Rusové přijeli a ještě ostřelovali Němce. Málo zvedli hlaveň, a tak zasáhli náš dům.

I když je už Daruši Burdové dvaadevadesát let, na příjezd ruských vojsk do Brna na konci druhé světové války si dobře vzpomíná. Šestadvacátého dubna Rudá armáda osvobozovala Brno. Boje trvaly téměř tři týdny. Rodina Burdova v té době přespávala ve sklepě jejich činžovního domu v ulici Dr. Tučka. „Ležela jsem mezi pytli koksu. Sovětští průzkumníci se po týdnu osvobozování Brna dostali také na Tučkovu ulici. Hlásili domovním hlídkám, že ulici už osvobodili. Na její matku z protějšího domu nějaký nacista vystřelil. Střela proletěla těsně nad temenem její hlavy a skončila ve fasádě domu. Boje se postupně uklidňovaly. Osmého května 1945 už rodina konečně spala doma. Druhý den ráno je probudila střelba. Od Králova Pole slyšeli rány. „Měli jsme strach, že se k nám blíží nějaké zatoulané jednotky. Bratr rychle vyběhl na ulici a potom na nás volal, že je mír. Ten den bylo slunečné počasí a lidé postupně vycházeli ze svých domů.

tags: #byvala #stanoviste #protiletecke #obrany #vysocina #historie

Oblíbené příspěvky:

• Malý odpadkový koš 6l do koupelny
• Aktivity v přírodě s UJEP
• Ohrožený plod
• Jihomoravská příroda: Kam na výlet?
• Systémy pro využití šedé vody