Co je jaderný odpad a jak se s ním nakládá?

Úložiště jaderného odpadu představují nebezpečí pro nespočet budoucích generací. V souvislosti s tím, jak taková úložiště označit a popsat, vyvstává poměrně lapidární otázka s těžkou odpovědí: Kam takové informace napsat, aby se zachovaly? Systém podzemního ukládání radioaktivního odpadu existuje už zhruba pět desetiletí, smrtelným nebezpečím však může být po tisíce let. Vzhledem k tomu, že se uvažuje o výstavbě více než dvaceti jaderných úložišť na celém světě, je rozumné zamyslet se nad tím, podle čeho naši potomci, třeba za 500 generací, poznají, kde tato úložiště leží a proč by se jim měli vyhýbat.

Odborníci přicházeli s různými návrhy, od zlověstně vypadajících památníků a takzvaných „atomových kněží“ až po geneticky upravené radiační kočky. Ze současných zkušeností však vyplývá, že varovat budoucí generace před tímto nebezpečím bude mnohem těžší, než se zdálo.

Ukládání jaderného odpadu v podzemních geologických úložištích může být nejbezpečnějším způsobem ukládání těchto nebezpečných materiálů, ale problémem zůstává, jak před nebezpečím těchto podzemních úložišť varovat budoucí generace v horizontu tisíců let. Inspiraci pro tuto mezigenerační komunikaci můžeme hledat třeba v severovýchodním Japonsku. Tam lidé po staletí vztyčovali podél pobřeží obrovské kamenné desky jako varování budoucím generacím před hrozbou tsunami. Přestože lidé přesně vymezili pásmo, v němž nemá nikdo nic stavět, mnozí pozdější obyvatelé oblasti toto varování ignorovali nebo na ně zapomněli a domy si v ohrožených oblastech postavili. Za to však zaplatili strašlivou cenu.

V nedávné době, v padesátých letech 20. století, americká vláda standardizovala univerzální výstražné znamení před nebezpečím radiace (černý „trojlístek“ na žlutém pozadí). Z průzkumů však vyplývá, že jeho význam zná pouze 6 procent světové populace.

Jaderná sémiotika a varování pro budoucí generace

Na počátku osmdesátých let 20. století, kdy se světové vlády a jaderný průmysl začaly stále více zabývat otázkou, jak dlouhodobě ukládat radioaktivní odpad, vznikl nový obor: jaderná sémiotika. Obsahově velmi široké, ze své podstaty neexaktní a někdy až surrealistické studium toho, jak budeme budoucí generace, civilizace - nebo dokonce takzvané „postlidské druhy“, tedy organismy, které by mohly na planetě přijít po nás, varovat před smrtícím dědictvím, jež jim zanecháváme.

Čtěte také: Nápisy a symboly

O vznik jaderné sémiotiky se zasloužila skupina inženýrů, vědců, politologů, psychologů, antropologů, archeologů a dalších odborníků pracujících na projektu „Human Interference Task Force (HITF)“. Pracovní skupina, kterou v roce 1981 vytvořilo americké ministerstvo energetiky a společnost Bechtel Corp, vycházela ze studie památkových staveb, posvátných textů, a dokonce i z kleteb, jež se nám dochovaly po dávných civilizacích a následně přišla s „největším cíleným pokusem naší společnosti o vytvoření sdělení, jímž překleneme hlubokou propast času“.

Pracovní skupina HITF konstatovala, že nejúčinnějším způsobem, jak zastrašit budoucí generace, bude vytvoření obrovských monumentů na úložištích jaderného odpadu, jejichž cílem bude vyvolávat pocit nebezpečí a strachu. Jedním z navrhovaných „nálepek nebezpečí“ je rozlehlé území obrovských kamenných trnů vyrůstajících ze země všemi směry. V rámci jiného návrhu bylo předloženo jakési atomové „Stonehenge“, umístěné nad úložištěm odpadu a skládající se z obrovských žulových sloupů označujících hranice této oblasti. Jeho součástí by byly hliněné valy okolo vlastních ploch zařízení i stavba v jeho středu, v níž by byly uloženy bližší informace o úložišti. Další exempláře informací by byly zakopány v okolí samotného úložiště a také uloženy v archivech po celém světě. Vyhotoveny by byly na speciálním papíře s dlouhou životností a označeny jasně vyznačeným administrativním sdělením: „Uchovávejte po dobu 10 000 let.”

Jenomže i kdyby nesly mrazivější varování, například: „Toto místo není čestné. Není zde připomínán žádná vysoce vážená osoba... není zde nic cenného. To, co je zde, bylo pro nás nebezpečné a odpudivé.“), stejně by takto obrovské památníky s velkou pravděpodobností nakonec přitáhly pozornost zvědavců, zločinců, a dokonce i budoucích archeologů a v konečném důsledku by nejspíš podpořily právě to, čemu mají zabránit - aby byly na místě prováděny vykopávky. Mohly by dopadnout jako egyptské pyramidy. Stále tu jsou, i když jejich kněží jsou dávno pryč a my opomíjíme strašlivé kletby, drancujeme jejich pohřební komory a znesvěcujeme jejich mrtvé.

Jedním z nejkritizovanějších nápadů, které pracovní skupina HITF předložila, byl návrh na manipulativní „atomové kněžstvo“ s určenou elitou, která by prostřednictvím mýtů, legend a tajných rituálů tabuizovalo chuť budoucích generací tato úložiště zkoumat. Pracovní skupina HITF ukončila svou činnost v roce 1984 se závěrem, že jakýkoli úspěšný pokus vyslat varování napříč hlubokým příkopem času se bude muset opřít o monumentální architekturu a značky. Stavby by podle nich měly být dostatečně trvanlivé, aby nevyžadovaly údržbu po dobu 10 000 let, a také dostatečně znepokojivé, aby si lidé připomínali nebezpečnost toho, co skrývají - ať už prostřednictvím ústní tradice, nebo fyzických archivů - napříč nesčetnými generacemi.

Alternativní přístupy: Radiační kočky a knihovny

Několik let po vzniku pracovní skupiny HITF přišli spisovatelka Françoise Bastideová a sémiotik Paolo Fabbri se zcela odlišným přístupem, jak ochránit budoucí generace před nebezpečným odpadem: Vyšlechtit „radiační kočky“, které by v přítomnosti radiace měnily barvu. Kočky by pak byly vypuštěny do volné přírody, kde by se rozmnožily, a zatímco by se po Zemi proháněly generace jejich potomků, příběh o kočkách měnících barvu a o nebezpečí, které symbolizují, by se tradoval dál v lidových vyprávěních. O „radiačních kočkách“ se soudilo, že by fungovaly lépe než třeba paprskoví psi či paprskové krysy, a to díky nadpřirozeným asociacím, díky nimž si lidé kočky poměrně důsledně už staletí spojují s nadpřirozenými silami napříč různými kulturami: Staří Egypťané uctívali kočičí bohyni Bastet, Vikingové věřili, že dvě kočky pohánějí vůz bohyně Freyi, a v Číně zemědělci uctívali kočičí božstvo Li Šou, které jim chránilo úrodu před krysami a zahánělo zlé duchy. Kočka je také synonymem nezávislosti a svobody jít, kam se jí zachce, což je pro chlupatý, mobilní Geigerův čítač užitečná vlastnost.

Čtěte také: Vše o bezpečnostních tabulkách pro tříděný odpad

„Když se na to podíváme vědeckou optikou, nepřipadá mi „radiační kočka“ jako zas tak šílený nápad,” říká Kevin Chen, zakladatel spolku „Ray Cat Solution“ z roku 2015, který sdružuje fanoušky nápadů Bastidaové a Fabbriho, kteří zkoumají možnost genetického inženýrství kočkovitých šelem, které by zářily v důsledku interakce enzymů. „Myslím, že je to šílené, ale stejně šílené jako myšlenka na oživení mamuta srstnatého. Koncept existuje, technologie k tomu dnes zatím neexistuje, ale postupně přijdeme na to, jak něco takového uskutečnit, a možná z toho získáme i další výhody,” říká Chen.

„Radiační kočka“ inspirovala vypravěče, vizionáře a umělce, aby následovali Chenovo zárodečné hnutí. Tito fanoušci začali vytvářet trička s motivy uctívání radiační kočky, písně, videoklipy, a dokonce natočili i oceněný dokumentární film „The Ray Cat Solution“. Takové kulturní produkty pomáhají začlenit tato čtyřnohá chodící varování do lidové představivosti a vytvářet legendu, stejně jako to zamýšleli jejich tvůrci - a možná pomohou nastartovat výzkum potřebný k zahájení dlouhého procesu přeměny „paprskových koček“ z představy na skutečnost.

Zachování záznamů a informovaná rozhodnutí

Čtyřicet let od zrušení pracovní skupiny HITF vymýšlela způsoby, jak varovat budoucí generace před pátráním v toxických radioaktivních mauzoleích, Agentura pro jadernou energii se sídlem v Paříži - mezivládní orgán podporující spolupráci 33 vyspělých jaderných zemí. V rámci její iniciativy Zachování záznamů, znalostí a paměti napříč generacemi (RK&M) byla v roce 2019 zveřejněna závěrečná zpráva - právě v okamžiku, kdy jednotlivé členské vlády přehodnocovaly význam jaderné energie jakožto kroku ke snížení globálního oteplování. Na rozdíl od „atomových kněží“ a „Stonehenge“ před desítkami let se zpráva RK&M zaměřuje na způsoby, jak pomoci budoucím generacím činit informovaná rozhodnutí prostřednictvím knihoven, časových kapslí a fyzických značek. Namísto vytvoření pole obrovských kamenných trnů by kolem místa, kde je jaderný odpad uložen, mohly být zakopány tisíce značek, které by obsahovaly informace zaznamenané na trvanlivých materiálech, jako je pergamen (pergamen vyrobený ze zvířecí kůže), spíše než na laminovaných papírových dokumentech či USB discích.

„Myslím si, že za posledních 40 let došlo ke změně vnímání,“ říká Neil Hyatt, hlavní vědecký poradce britské vládní organizace Služba pro jaderný odpad. „Nyní se mezinárodní společenství posunulo... k přemýšlení o vícevrstvých sděleních využívajících různé nástroje k předávání informací o nebezpečích, která byla na tomto místě prokázána, aby si lidé mohli sami rozmyslet, jak s tím budou nakládat.”

Hyatt se domnívá, že tento přístup se odráží v britských plánech najít na britské půdě komunitu, která by souhlasila s umístěním národního jaderného úložiště na svém území a pomocí uvedené instituce budovat vztah komunity k úložišti, a to nejen během jeho výstavby, ale také po celou dobu plánovaných 750 let jeho provozu a následně i uzavření a monitorování jeho okolí.

Čtěte také: Jak cedule s popisem třídění odpadu pomáhají recyklaci.

Umělkyně a výzkumnice Cécile Massartová ztělesňuje tento nový přístup ve své práci. Představuje si tvůrčí laboratoře vybudované nad budoucími úložišti jaderného odpadu, kde by spisovatelé-badatelé, umělci-ochránci a vědci-archeologové mohli spolupracovat na monitorování těchto míst po mnoho generací. „Samotná geologická úložiště se stanou platformou pro umělecký výzkum a krajinářskou architekturu,” uvádí Massartová.

Nakonec tisíce let překonávají jakoukoli lidskou časovou osu. „Je nesmírně zajímavé a náročné o takovém rozmezí mluvit coby technický pracovník, protože nás to zavádí až k jádru toho, co znamená být člověkem,” uvádí Hyatt. „Dobrou zprávou je, že máme před sebou ještě dlouhou dobu na to, abychom našli zásadní řešení.”

Situace v České republice

Čtyři lokality v České republice stále bojují proti stavbě hlubinného úložiště vysoce radioaktivních odpadů na svém území. Původně na seznamu dotčených lokalit bylo devět území v ČR. Nedávno stát zredukoval tento počet na čtyři lokality - patří k nim také Pačejov / Maňovice v lokalitě Březový potok.

„Šance, že nebudeme vybráni jako finální lokalita, je 75%ní. Jsem hrdá na to, že naši obyvatelé se stále staví na odpor proti tomuto záměru státu. Jaderné úložiště představuje riziko pro naše děti, vnoučata i pravnoučata a mnoho dalších generací,“ řekla Lenka Kotlářová, starostka obce Maňovice.

„Zdá se to jako nejjednodušší cesta, nechat rychle zmizet jaderný odpad pod zem,“ říká odborník v oblasti jaderné energetiky a předseda českobudějovického spolku Calla Edvard Sequens, „ale je zde mnoho dlouhodobých rizik, které by měly být zohledněny. Jedná se o odpad, který zůstane radioaktivní několik set tisíc let a představuje tak riziko pro člověka i životní prostředí.“

Žádná země zatím od stavby první jaderné elektrárny v roce 1954 nenašla uspokojivé řešení dlouhodobého nakládání s vyhořelým jaderným palivem. Geologická stabilita podloží na dobu až jednoho miliónu let je pouze jedním z faktorů, důležitých pro výběr vhodného místa pro stavbu hlubinného úložiště, ve kterém má být vyhořelé jaderné palivo z jaderných elektráren trvale a bezpečně uloženo. Zvolená lokalita musí být také odolná proti vniknutí vody, přehřátí a dalším rizikům.

„Problémem je označení míst, kde se budou nacházet hlubinná jaderná úložiště, pro tisíce dalších generací. Ačkoli jsme v dnešní době dosáhli velkého technického pokroku, můžeme si i dnes pouze domýšlet, jak před více než 4.500 lety Egypťané stavěli své pyramidy. V našem případě se jedná o vysoce radioaktivní odpad. Budoucí rizika dnes odhadneme pouze velmi těžko,“ říká Herbert Stoiber, mluvčí spolku Atomstopp Atomkraftfrei leben z Horního Rakouska.

Podle informací Edvarda Sequense mají nyní začít v jednotlivých lokalitách geologické průzkumy. Na podzim se bude v Parlamentu diskutovat o zákonu k úložišti. Rozhodnutí o finální lokalitě se očekává v roce 2028 - a sice o dva roky dříve, než se původně plánovalo.

tags: #cedule #jaderny #odpad #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Aktuální data o ovzduší v Kroměříži
• Ovzduší v okrese Havlíčkův Brod
• O prvním ekologickém principu
• Život Korel Chocholatých ve volné přírodě
• Škola v přírodě a aktivity na Gymnáziu ARCUS