Černobylský motiv přírody: Zvědavost, historie a ekologický paradox

Za pár týdnů uplyne 31 let od největší jaderné katastrofy v lidských dějinách, havárie v Černobylu. Připomeňme si, že v reaktoru číslo 4 jaderné elektrárny v Černobylu na severu Ukrajiny při hranicích s Ruskem a Běloruskem došlo k explozi 26. dubna roku 1986.

Cesta do zakázané zóny: Souhra zvědavosti a touhy po poznání

Cestovní kanceláře tam pořádají organizované zájezdy. Do oblasti kolem Černobylu, přímo do zakázané zóny kolem elektrárny, která je 30 kilometrů okolo. U většiny lidí je to nějaká souhra různých faktorů. Mám blízko k historii, k archeologii. A obě tyto vědy často zkoumají zaniklé společnosti, které už jsou vyjmuté z běhu času. A vlastně přímo v tom Černobylu máme možnost sledovat, jak takovýhle proces vzniká, v podstatě v přímém přenosu. To byla u mě asi hlavní motivace. Samozřejmě určitou roli hraje i obyčejná zvědavost.

Přípravy na cestu a první dojmy

Pokud bychom to srovnali s běžnou dovolenou, tak je to trošičku finančně náročnější, ale nic zvláštního v podstatě nepotřebujete. Musíte se možná trošičku obrnit trpělivostí, pokud byste tam chtěl jet sám na vlastní pěst, což je velice náročné z hlediska boje s úřady. Určité obavy vždycky panují, ale u mě byly hodně mírněny tím, že jsem se snažil přečíst pokud možno co nejvíc informací předtím, než jsem tam jel. Dobrodružstvím už pro nás byla cesta na Ukrajinu a pobyt v Kyjevě, který nás teda velice mile překvapil.

Dozimetr jsme k dispozici samozřejmě dostali, ani ne tak kvůli naší bezpečnosti, protože vlastně po celou dobu je s vámi ukrajinský průvodce, který má za úkol se o vás starat tak, aby se vám nic nestalo. Jde podle mne o unikátní místo. Jiné podobné na světě vlastně neexistuje.

Ty emoce tam určitě jsou, ale mě nejvíc překvapilo, že to místo je úplně obyčejné. V podstatě normální lesy, pohybují se tam normální zvířata, občas člověk slýchal různé fámy o mutantech a podobně. Rozhodně to není pravda. Ta zvířata, aspoň z mého pohledu, jsou naprosto zdravá. Nicméně pokud se dostanete na místa, kde už je ten život čitelnější, teď namátkou mě napadá třeba mateřská škola ve vesnici Kopači, kterou jsme navštívili, tak tam potom ty emoce samozřejmě hodně vyplouvají na povrch. Protože tam vidíte přímo stopy někdejšího života.

Čtěte také: Typy odpadkových košů

Pripjať: Město zastavené v čase

Zastavme se u samotného města Pripjať. To bývalo chloubou Sovětského svazu. Bylo postaveno pro pracovníky elektrárny jen asi 3 kilometry od ní. My jsme v Pripjati navštívili ta nejznámější místa. Nemohli jsme si nechat ujít ruské kolo, které je pravděpodobně nejznámějším objektem v celé černobylské zóně, vlastně po té elektrárně samotné. Navštívili jsme i policejní stanici, základní školu, hotel Polesí, kde jsme ze střechy fotografovali město samotné. Velice zajímavá byla návštěva nemocnice, kam byli po té havárii odváženi všichni hasiči, kteří to hasili.

Na druhou stranu to, že to město je zakonzervované v čase, taky není úplně tak pravda, protože poměrně rychle po havárii, to město zůstalo tak, jak bylo. Ale velice rychle do té oblasti začali pronikat nejrůznější lidé a docházelo k rabování, takže úřady poměrně brzo rozhodly o tom, že všechno, co má nějakou hodnotu, tak se musí zlikvidovat. Takže v dnešní době v podstatě nenajdete v Pripjati jediný byt nebo jediný dům, který by byl nedotčený. Asi takový apokalyptický pohled na to, jak tam pohlcuje všechno příroda.

Já vždycky říkám, že té přírodě se pravděpodobně nemohlo stát nic lepšího než to, co se tam stalo. Protože v dnešní době, my jsme tam tedy byli na začátku zimy, tak vegetace už neměla listí, takže my jsme i něco viděli. Nicméně jet tam v létě, tak pravděpodobně toho mnoho neuvidíte. Domy už jsou pomaličku jsou pohlcovány vegetací. Ale žije tam celá řada zvířat, které jinde už člověk stačil zlikvidovat.

My jsme tam strávili 2 dny. S tím, že jsme přímo v zóně i nocovali. Paradoxně na mě možná nejvíc zapůsobil Kyjev, ne ta samotná zóna. Člověk, ač se skoro stydím to přiznat, tak má trošičku tendence Ukrajinu podceňovat.

Život v zóně: Divočina a adaptace

Spad po havárii ale zamořil vysokým stupněm radiace i rozsáhlé území mimo tuto ochrannou stavbu. Navzdory mnohým předpokladům ani v bezprostředním okolí elektrárny nevznikla apokalyptická pustina. Spíš to vypadá na přírodní ráj. Biologové hovoří o orgiích biodiverzity.

Čtěte také: Obnova přírody v Černobylské zóně

Pablo Burraco se svým týmem ze švédské univerzity v Uppsale popsal, jak zde například zčernaly rosničky. Staly se učebnicovou ukázkou mikroevoluce - vysoký obsah tmavého barviva melaninu v kůži je chrání před ionizujícím zářením podobně jako nás před působením "sluníčka". Rosničky jsou jedním z překvapivých zjištění, jak rychle přírodní výběr zvládá reagovat na změnu životních podmínek.

Oproti mnohým očekáváním je dnes z Černobylské zóny postmoderní divočina kypící životem i co se jelenů, losů a divokých prasat týče. Těch je tu tolik, že to směle snese srovnání s těmi nejlepšími přírodními rezervacemi. A pokud jde o vlky, tak těch tu vědci napočítali na plochu sedmkrát víc, než v obdobných končinách bývá zvykem.

Jim Smithe z Univerzity v Portsmouthu poněkud ironicky k tomu poznamenal: „Lidská přítomnost (mínil tím práce v lese, lov, zemědělství a také jen pouhou lidskou přítomnost v obydlích) je pro přírodu pohromou. Tedy přinejmenším pro ikonická velká zvířata.

Vědci to omlouvají slovy, že vlastně neví, s jakou úrovní expozice se předci oněch sebraných háďátek za poslední čtyři desetiletí potýkali. V podstatě tristní výsledek se proto snažili vylepšit rozšířením testů. Vícegenerační expozice populací z jednotlivých míst odběru prokázala dědičně danou vyšší a nižší toleranci k chemickým mutagenům. Mluvou vědeckou výsledek popsali jako absenci mutačních signatur odrážejících jedinečnou schopnost tolerovat poškození DNA. Problém ale byl v tom, že onu zvýšenou toleranci nešlo předvídat podle úrovní radiace v místech odběru izolátů.

Studii rozhodně nelze interpretovat tak, že by již Černobyl byl pro člověka bezpečný. Říká jen to, že některé organismy a háďátka zvlášť, jsou v odolávání extrémním podmínkám skutečnými mistry. Za velké zklamání můžeme považovat to, že se nenašel žádný znak, který by mohl být nápomocen stát se i lidem vůči radiaci odolnějšími.

Čtěte také: Ohrožený savec v zóně Černobylu

Černobyl v kultuře a reflexi

Oné osudné noci 26. dubna 1986 se přihodilo několik tragických chyb, které vedly k mohutnému výbuchu. Nebe zahalil ohromný radioaktivní mrak, který se začal rychle šířit.„Kontaminace přišla ve třech vlnách, na konci dubna a v prvním a druhém týdnu května roku 1986. Stupeň zasažení území závisel na tom, zda v době průchodu ‚radioaktivního mraku‘ pršelo. Ze všech analýz provedených po černobylské havárii vyplynulo, že její dopady na naše území a na naše občany byly velmi malé," odhaluje jaderný chemik Jan Kameník z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR.

Po havárii byla oblast evakuována a uzavřena. Od osudného roku 1986 až do roku 2000 bylo kvůli havárii přesídleno několik stovek tisíc lidí. Reaktor byl už v roce 1986 překryt sarkofágem z masivní ocelobetonové konstrukce. Tento sarkofág ale dosloužil, a tak byl v roce 2016 přikryt novým obřím krytem. Kryt původní konstrukci chrání před povětrnostními vlivy a jeho životnost by měla být až sto let. Za tu dobu by mělo pod ním dojít k postupnému rozebrání sarkofágu a k bezpečnému uložení radioaktivního materiálu.

Během dvoudenní výpravy pořídil fotografie, které zachytily tehdejší atmosféru města Pripjať a jeho okolí.„Byl jsem zvědavý, jak oblast vypadá, o Černobylu tehdy nebylo tolik informací. Výlet měl příchuť tajemného dobrodružství. Sídliště bez života i bez oken ve mně vyvolalo stísněné pocity,“ vzpomíná cestovatel, který s průvodcem navštívil všechna zajímavá místa v Pripjati a okolí.

„Nejvíce na mne zapůsobila taška s nádobím, zanechaná na únikovém schodišti jedné z nevyšších budov sídliště a také torza klavírů a dalších věcí, které si lidi nemohli odnést ze svých domovů. Dalo by se říct, že na těchto detailech si bylo možné uvědomit lidský rozsah tragédie,“říká Petr Lochman.

Při průzkumu města jej zaskočilo i jedno místo v opuštěné budově nemocnice.„Šli jsme tam jen s dozimetrem, bez průvodce. Přístroj začal při vstupu do sklepa ukazovat relativně vysoké hodnoty. Později jsme se dozvěděli, že se jedná o jedno z nejvíce kontaminovaných míst v Pripjati. Dnes už je toto místo nepřístupné,“popisuje výpravu Petr Lochman, který při vstupu do zóny i při každém jejím opuštění absolvoval důkladnou dozimetrickou kontrolu.

Seriál Černobyl patří mezi nejoblíbenější seriály. Scénárista a tvůrce seriálu Craig Mazin získal za scénář k Černobylu cenu Emmy. Jared Harris za svůj herecký um získal například Televizní cenu Britské akademie.

Ekologický rozvrat a černobylská lekce

Žijeme v době, kdy jsou jedna za druhou prolamovány a daleko překračovány meze podmiňující zachování života na planetě Zemi v podobě, za níž se zrodila a dosud prosperovala lidská civilizace. Zároveň se jakožto literárněvědný směr rozvíjí ekokritika. Literatura sovětského a postsovětského prostoru je z této perspektivy zvlášť pozoruhodná, neboť většina tamější literární produkce byla takřka po celé 20. století postavena na neochvějném civilizačním optimismu a velmi kategoricky vyjadřovaném přesvědčení, že přírodu je třeba ovládnout, podmanit a plně využít ve prospěch člověka.

Představovala otřes, jaký lidstvo dosud nezažilo. Nejzásadnějším v tomto ohledu dodnes zůstává text, jenž stojí na hraně tradičně chápané literatury a žurnalistiky, Modlitba za Černobyl (1997) rusky píšící běloruské prozaičky Světlany Alexijevič. Kniha založená na polyfonii hlasů lidí, kterým havárie nejrůznějším způsobem fatálně proměnila život, ukazuje, jak zhroucení veškerého řádu světa problematizuje a převrací jednoduché binární opozice domov-cizota, civilizace-divočina, lidské-zvířecí.

Jak vyprávějí někteří svědci černobylské tragédie, zatímco i ten nejnicotnější tvor o zkáze věděl a snažil se před ní chránit, člověk nebyl schopen nebezpečí rozpoznat ani na něj reagovat. Byla tak zpochybněna jednoduchá hierarchie člověk-zvíře.

Zároveň prožitek katastrofy u některých lidí způsobil, že zmizela někdejší bariéra mezi lidmi a zvířaty: „Když po zemi leze drobný mravenec, je mi blíž než dřív. A blíž je mi i pták letící na obloze. Vzdálenost mezi mnou a jimi se zkracuje. Někdejší propast zmizela. Život je vše kolem,“ píše Alexijevič.

Od černobylské havárie sice příští rok uplyne čtyřicet let, přesto může Modlitba za Černobyl proměnit náš postoj k současnému ekologickému rozvratu. „Nepostrčila nás černobylská zkušenost k mlčenlivému, tajemnému světu našich menších bratří?“ táže se vypravěčka.

Černobylský turismus

Tragédie v Černobylu má mnoho tváří. Jednou z nejbizarnějších je černobylský turismus. Dnes jezdí do zakázané Zóny deset tisíc turistů ročně. Zaplatí si zájezd s cestovkou, aby se mohli vyfotit s maskou na obličeji a varovně pípajícím dozimetrem v ruce. Takhle nějak by svět asi vypadal po atomové válce, že? V Pripjati jim dělá průvodce stalker ne nepodobný tomu filmovému.

V jedné odlehlé vesničce necelé dva kilometry od zakázané zóny mám vyhlídnuté místo, kde je radiace obzvlášť nízká. V noci je tu neuvěřitelné ticho a hvězdy září obzvlášť jasně. Je mi tu dobře.

Závěr

Černobyl je mementem lidské nedbalosti a zároveň fascinujícím příkladem toho, jak se příroda dokáže přizpůsobit i těm nejextrémnějším podmínkám. Ať už se do zóny vydáte z jakéhokoli důvodu, je důležité si uvědomit, že se jedná o místo s hlubokou historií a trvalými následky.

tags: #černobylský #motiv #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Referendum o Skládce Čáslav
• Tipy pro focení podzimu
• Tovární nastavení Windows 10: Návod
• Rozložení jaderného paliva: environmentální dopady
• Přírodní vs. Umělé ekosystémy