Rozdíly Mezi Přírodními, Přirozenými a Umělými Ekosystémy

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě. Zkoumá vztahy mezi organismy navzájem i mezi organismy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé.

Rozdělení Ekosystémů

Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero). Dále je můžeme dělit na přirozené a umělé.

Přírodní Ekosystémy

Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). K přirozeným ekosystémům patří deštné pralesy, tundra, tajga, korálové útesy, vysokohorské oblasti, jezera mokřady, rašeliniště apod.

Umělé Ekosystémy

Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky). Člověk vynakládá energii ve formě lidské práce, práce strojů a zvířat, používáním výrobků (hnojiva, postřiky, pohonné hmoty atd.), je to tzv. k jasnému zvýšení produkce.

Charakteristika Ekosystémů

Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení. Postupně se vyvíjejí, to se označuje jako sukcese (např. hromada zeminy postupně zaroste bylinami, keři, nastěhují se sem živočichové aj.). Pro ekosystémy je důležitá i přítomnost „mrtvé“ organické hmoty.

Čtěte také: Matrace z přírodních materiálů

Organismy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence). Organismy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory. Areál splňuje ekologické požadavky organismu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Organismy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál). Také mohou žít na místech, kde se původně nevyskytovaly (sekundární areál, např.

Krajina a Její Složky

RUŽIČKA, 2000, s. 82 představuje základní dynamický a materiálový systém, který vytváří prvotní krajinnou strukturu krajiny, která je podkladem pro druhotnou strukturu. Tyto krajinné složky se vyvíjely během dlouhých geologických období, v úzké vzájemné souvislosti. Zahrnujeme sem horninu, půdu, vodu, ovzduší, vegetaci, živočišstvo a v kultivované krajině k nim přistupuje lidská společnost. Bez těchto základních složek, i bez jedné z nich nemůže krajina plnit podmínky životního prostředí organismů. v pojetí stejného autora jsou charakterizovány jako jevy v krajině, které vznikly spolupůsobením člověka a přírodních faktorů na krajinné složky.

se používá v souvislosti s primární krajinnou strukturou, tj. ta, která je původní, člověkem neovlivněná (zařazujeme sem abiotické prvky geosystému jako geologický podklad a substrát, půdy, reliéf, vodstvo, ovzduší. Podle původnosti sem patří i původní vegetace, taková se však prakticky u nás nenachází (MILKLÓS, IZAKOVIČOVÁ, 1997, s.

používáme v souvislosti s druhotnou krajinnou strukturou, která v současné době vyplňuje zemský povrch. Druhotnou krajinnou strukturou pak tvoří soubory člověkem ovlivněných přirozených a člověkem částečně anebo úplně pozměněných dynamických systémů, stejně jako nově vytvořené umělé prvky (RUŽIČKA, RUŽIČKOVÁ, 1973).

pozn.: FORMAN a GODRON ve své publikaci "Krajinná ekologie" (americké pojetí kraj. ekol.) mají jiné pojetí termínu krajinná složka. Krajinnou složku (angl. landscape element) považují za základní, relativně homogenní ekologické prvky či jednotky na zemi, nezávisle na tom, jsou-li původu přírodního či lidského. Obvykle je možné je rozeznat na leteckých fotografiích. Rozměr krajinných složek je řádově od 10tek metrů až po kilometry. Typy složek mohou být např. les, pole, statek. (FORMAN, GODRON, 1993, s. 20).

Čtěte také: Více o částečně obnovitelných zdrojích

Dále FORMAN a GODRON (1993, s. 162) uvádí, že krajina je složena z několika typů krajinných složek. Matrice je z nich nejrozsáhlejší a nejvíce spojitá, proto hraje v krajině dominantní roli. Plošnou část povrchu, která se vzhledem liší od svého okolí, nazývají autoři ploška (angl. patch) (vypálené místo, zbylá vegetace po rozsáhlém ohni, bažinka vzniklá zamokřením). Plošky se různí co do své velikosti, tvaru, typu, heterogenity i vlastních hranic. Plošky v krajině zastupují rostlinná a živočišná společenstva, tzn. soubory druhů. Některé plošky mohou být i bez života, nebo je osidlují zprvu pouze mikroorganismy, takže v ploškách převládají jen skály, půda, komunikace nebo budovy (FORMAN, GODRON, 1993, s. 91).

Termínu koridory používají autoři úzké pruhy země, které se liší od krajinné matrice na obou stranách. Mohou tvořit jen izolované pásy, ale obvykle navazují na plošku s podobnou vegetací. Koridory se mohou lišit svým vznikem, šířkou, stupněm propojenosti, křivolakosti, tím, zda-li je v nich vodní tok a zda-li jsou propojeny tak, že vytvářejí síť. Vznikají stejně jako plošky (FORMAN a GODRON (1993, s. 129-130) . Mohou negativně působit na migraci organismů (dálnice, železnice), nebo ji podporovat (biokoridory v rámci koncepce ekologických sítí).

Jednotlivé krajinné (ekologické) faktory vyvolávají krajinotvorné procesy. Působí-li tento faktor v krajině, stává se spouští pro tyto krajinotvorné procesy. RUŽIČKA (2000, s. jako přírodní zákonitosti řízené planetárními a meziplanetárními jevy. V kultivované krajině k nim přistupují i faktory, které mají sociální, ekonomický a technický charakter. Ovlivňují základní uspořádání prvotní struktury krajinné sféry a podmiňují její druhotnou strukturu. a je ovlivněno spolupůsobením několika faktorů. (např. a vnějších (exogenních) sil. je sluneční energie (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, s.

(HRADECKÝ, BUZEK, 2001) zahrnují především zemětřesení a vulkanismus. Vliv těchto pochodů se zpravidla následně odrazí ve změnách georeliéfu a bioty, a také ve změnách klimatických a hydrologických. jako krajinotvorný činitel má zpravidla rychlý průběh a ve svých důsledcích může také negativně působit na socioekonomické složky krajiny. v této kůře a plášti vede k horizontálním a vertikálním deformacím georeliéfu, resp. také ke změnám vnitřní struktury hornin. Důsledky zemětřesení mohou být katastrofální.

Vnější (Exogenní) Síly

(HRADECKÝ, BUZEK, 2001) počítáme pochody klimatické, geomorfologické, půdní a biotické. na styku georeliéfu s atmosférou, hydrosférou, kryosférou a biosférou (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89).

Čtěte také: O korálových útesech

Zvětrávání

a podzemní vody. a úlomky. Jestliže se mění chemické složení horniny, hovoříme o chemickém zvětrávání. Charakter a intenzita zvětrávání je především funkcí klimatu (HORNÍK a kol., 1986, s. 42). a ochlazování vede k objemovým změnám a jejímu rozpadu), střídavé mrznutí a tání vody v puklinách hornin (mrazové zvětrávání - vzniká tlakem mrznoucí vody v puklinách). Mechanické působení organismů (tlaku zvětšujícího se kořenového systému stromů a keřů) (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89)) (HORNÍK a kol, 1986, s. kryogenních (periglaciálních). kryosféra. Probíhají v ní pochody, ze kterých je nejzákladnější mrazové zvětrávání (kongelifrakce), podmíněné střídavým mrznutím a táním vody v puklinách hornin a v zeminách. je zvláštní způsob fyzikálního zvětrávání. V trhlinách horniny vznikají ledové klíny a žíly, které ji tříští.). (např. z 80-90% celkové hmoty led. V létě povrchová vrstva permafrostu roztává (činná vrstva) do různé hloubky dle charakteru podloží. Objemové změny v činné vrstvě podmiňují pohyby sedimentů - kryoturbance a vznik zvířených půd. tzv. soliflukce (HORNÍK a kol., 1986, s. 77-80).

se mění chemické složení hornin a minerálů; v tomto procesu je zprostředkujícím mediem voda v kapalném stavu jako přírodní rozpouštědlo. aj. (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89). Chemické zvětrávání probíhá intenzivněji při vyšších teplotách (HORNÍK a kol, 1986, s. 43).

je v podstatě zvláštním případem zpravidla souběžně probíhajícího fyzikálního a chemického zvětrávání. Zahrnuje procesy jako rozrušování podloží kořenovým systémem, popř. provrtávání podloží živočichy, přenášení a míšení zvětraliny, zvláště živočichy, chemické působení produktů životních pochodů organismů na podloží, ovlivňování vlhkosti a teploty substrátu, změna pH (HORNÍK a kol., 1986, s. Produktem fyzikálního a chemického zvětrávání je zvětralinová pokrývka, jejíž charakter závisí na typu zvětrávání. a ostrohranná, vzniklá chemickým zvětráváním má hlinitojílovitý charakter. a délce zvětrávacího procesu. Zvětralina na svazích má menší mocnost než v rovinatém terénu (HORNÍK a kol., 1986, s. 45-46).

Půdotvorné Procesy

pedogenetickým procesům. a ostatními složkami krajiny a pochody přeměny hmoty a energie ve vlastním půdním tělese. a geomorfologických, přičemž hlavní úlohu sehrává vztah mezi teplem a vláhou, litologickým charakterem matečné horniny, charakterem zvětraliny a rázem bioty; dalším závažným faktorem je sklon a expozice svahů, jež podmiňuje rychlost migrace a akumulace produktů zvětrávání. Pro vznik půdy je nezbytné, aby půdotvorné pochody byly v rovnováze nebo v převaze nad odnosem (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 89).

JANDÁK, PRAX, POKORNÝ (2007, s. a prolínajících se obecných procesů, z nichž některé determinují kvalitu procesu následného. Rozlišují se půdotvorné faktory (mateční hornina (půdotvorný substrát), klimatický faktor, biologický faktor, podzemní voda a činnost člověka) a půdotvorné podmínky (reliéf terénu, stáří půd). V rámci půdotvorných procesů pak obecné půdní mikroprocesy a speciální půdotvorné procesy. Obecné půdní mikroprocesy odrážejí charakter působení významných fyzikálních, chemických a biologických jevů, reakcí a elementárních procesů na tuhou, kapalnou a plynnou fázi půdy a na půdní organismy. Dále zahrnují výměnu látek a energie mezi půdou a složkami prostředí. a hlavní referenční třídy půd. Speciální půdotvorné procesy představují komplexní kombinaci půdních mikroprocesů, které vedou ke vzniku půdních horizontů a významných znaků určitých půdních taxonů. Popisy půdotvorných procesů přesahují rámec této učební pomůcky. Jejich popis lze najít v pedologické literatuře (např.

Krasovění

(HORNÍK a kol. 1986, s. na rozpustných a propustných horninách. Základním činitelem jeho vzniku je litologický faktor. V krasovém reliéfu získávají půdy a vegetace specifické znaky, které jsou typické jen pro krasovou krajinu. působí mnoho přírodních činitelů, základní je přítomnost vody na propustném a rozpustném podloží. V užším slova smyslu rozumíme krasový reliéf - reliéf na karbonátech. ale za spoluúčasti CO2 a vody se zprvu mění na kyselý uhličitan vápenatý, který je ve vodě rozpustný. Tato reakce je zvratná a výparem, oteplením nebo poklesem tlaku vzduchu popř. se znovu vysráží. Celkový charakter krasu je dán geomorfologickými procesy, modifikovanými geologickou strukturou, tektonikou, podnebím a dalšími přírodními faktory. Kras jako geomorfologický útvar je klasifikován z hlediska základních morfologických znaků (krasové typy musí mít shodné základní hrubé formy reliéfu i detailní utváření drobnějších forem). a podzemní vody (erozí a zejména korozí) v krajině, jejíž podklad tvoří rozpustné horniny (vápenec či dolomit, sádrovec, halit).

Činnost Vody

- jsou jevy, které vznikají při přímém působení erozní činnosti vody. - jsou jevy, které vznikají opětovným vysrážením rozpuštěného vápence z vodního prostředí a jejich opětovným návratem do pevného skupenství - sintr. Voda se na zemském povrchu vyskytuje ve třech skupenstvích - kapalném, pevném a plynném. Je v neustálém pohybu - koloběh vody. Je hlavním exogenním činitelem, který se nejvíce podílí na tvorbě reliéfu krajiny. můžeme rozdělit na rušivou (zvětrávání a vodní eroze) a tvořivou (vznik sedimentů). a chemicky. dopadající na zemský povrch mechanicky uvolňuje částečky půdy nebo horniny a na svazích pochází při povrchovém odtoku k plošnému splachování půd a zvětralin (ronový splach). Ronový, či dešťový splach je plošný. a mají větší mocnost. i minerálně bohatší. Soustředěním dešťové vody se vytvoří síť stružek, které se prohlubují v brázdy, výmoly a strže. vymílá koryto (říční eroze) a transportuje erodovaný materiál. prohlubuje říční koryto.

Glaciální Procesy

Glaciální procesy. Voda se vyskytuje v pevné fázi ve formě sněhu a ledu. je hlavním materiálem při vzniku lavin, která strhne porost, půdní a zvětralinový povrch. Rychlé tání může způsobit povodně (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, s. 114-115). tvořící se nad sněžnou čárou, modelují reliéf ve vyšších zeměpisných šířkách a vysokohorských oblastech. V pleistocénu však ledovce pokrývaly rozsáhlé oblasti severní a střední Evropy a Severní Ameriky a jejich erozní a akumulační činnost zanechala v reliéfu typické tvary dodnes. Růstem ledovcové hmoty je ledovec z místa svého vzniku vytlačován a gravitačně přesouván až pod sněžnou čáru. až 4000 m -Antarktida, Grónsko), ledovce plošné (tzv. norský typ), vyskytující se ve vrcholových oblastech plochých pahorkatin (mocnost 100-1000m) a ledovce horské vyplňující deprese a údolí horských masívů (mocnost řádově v 10-100m výjimečně 1000m). Voda s povrchu ledovce vniká trhlinami do ledu a vytváří v něm ledovcové jeskyně (HORNÍK a kol., 1986, s. 72-74). Na povrchu může voda vytvářet ledovcová jezera.

Eolické Procesy

Eolické procesy. Činnost větru se v krajině projevuje jako modelační činitel především tam, kde chybí se svou ochrannou funkcí vegetace, např. v semiaridních, aridních a kryogenních oblastech. - při poklesu transportní rychlosti vznik eolických sedimentů spraší a vátých písků) je vítr významným činitelem přenosu atmosférické vláhy a působí také na biotu a půdu. V suchém podnebí se suchými a sypkými zvětralinami se vítr uplatňuje více než v krajinách s vlhčím klimatem. a přímo. Nepřímo působí rozvlněním hladiny moří, která pak jako mořský příboj způsobuje plošnou erozi (abrazi) pobřežních skal a útesů, ale i tím že přináší mraky a tím i srážky, které jsou pak původcem veškeré geologické činnosti vody.

Vztahy Mezi Organismy

Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu. Jedinci mohou napodobovat své chování, soutěžit o pohlavní partnery či si vymezovat teritorium. Predace je potravní vztah, kdy predátor (dravec) zabíjí svou kořist. Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organismy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí. mutualismus (+/+) - Např. lismus (+/0) - Např.U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, veš, komár sající krev) a vnitřní parazité (např. Parazitoidi zabíjejí svého hostitele, např. U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli hlavně vodu a minerální látky. Úplní parazité (holoparazité) jsou na svém hostiteli aspoň po část života zcela závislí (např.

Potravní Řetězce

Potravní řetězce popisují, jak se látky a energie v přírodě přesouvají mezi organismy. Na počátku potravních řetězců stojí producenti, což bývají fotosyntetizující organismy. Díky fotosyntéze ukládají energii slunečního záření do chemických vazeb a vytvářejí organické látky bohaté na energii. Producenty se živí konzumenti 1. řádu, což jsou obvykle býložraví (živící se rostlinami) či všežraví živočichové.

Konzumenty 1. řádu žerou konzumenti 2. řádu (podobně dále s konzumenty dalších řádů). Mrtvá těla všech účastníků potravního řetězce zpracovávají rozkladači (dekompozitoři). Ti uvolňují různé látky zpět do prostředí, jsou tak k dispozici dalším organismům. Mezi rozkladače typicky patří bakterie, houby či různí bezobratlí živočichové (např. Znázornění potravních řetězců je do určité míry zjednodušující: ve skutečnosti např. určitý živočich nežere jen jeden druh jiného živočicha (pro přesnější vyjádření potravních vztahů se využívají tzv.

Koloběh Uhlíku

Chemický prvek uhlík (\mathrm{C}) je zásadní pro život na Zemi. Je součástí organických látek v živých organismech (např. Uhlík se také nachází v zemské kůře, např. jako minerál grafit nebo jako součást uhličitanu vápenatého (\mathrm{CaCO_3}, např. ve vápenci). Uhlík se v rámci organických látek nachází v zemním plynu, uhlí či ropě (z té se vyrábí např. benzín či nafta).

Oxid uhličitý je skleníkový plyn. Zvětšování jeho množství v atmosféře vlivem lidské činnosti způsobuje klimatickou změnu. Fotosyntézu provádějí zejména řasy/rostliny. Využívá (spotřebovává) se při ní oxid uhličitý a voda. Za účasti světla vznikají organické látky bohaté na energii a kyslík. Fotosyntéza tedy vede k odstraňování uhlíku z atmosféry a jeho ukládání do organické hmoty (např.

Nerovnovážné Paradigma v Ekologii

Klasická ekologie předpokládala, že ekosystémy jsou s nejrůznějšími činiteli vnějšího prostředí obvykle v těsné, předem určitelné dlouhodobé rovnováze. Jen vzácně ji narušují nejrůznější zásahy z vnějšího prostředí (disturbance) včetně působení člověka, které ekosystémy ovlivňují téměř vždy negativně. Hlavním zaklínadlem ochrany přírody proto bylo udržení nebo dosažení ideální „rovnováhy v přírodě“.

Nicméně výsledky výzkumů především amerických, skandinávských, nizozemských a australských vědců přinutily v uplynulém dvacetiletí zásadně změnit některé až dosud všeobecně uznávané principy ekologie.

V současnosti víme, že ekosystémy se nacházejí v rovnovážném stavu spíše vzácně a časově omezeně, že podléhají neustálým změnám a že opakované disturbance patří v přírodních systémech ke zcela základním procesům.

Tabulka: Klasická vs. Nerovnovážná Ekologie

tags: #prirodni #prirozeny #umely #ekosystem #rozdily

Oblíbené příspěvky:

• Třídění odpadu v českých domácnostech
• Výklad nařízení 1013/2006
• Odkládání odpadu mimo popelnice
• Měření emisí
• Ekologická zátěž topenišť