Analýza příběhu Červené Karkulky: Od folklóru k psychoanalýze

Červená Karkulka, dívka přezdívaná podle módního doplňku, se vydává lesem za babičkou, aby jí donesla něco k snědku. Potká vlka, který ji chce sežrat, ale ne hned. Dá se s dívkou do řeči a ta mu neopatrně prozradí, kam má namířeno. Vlk ji navrhne, aby babičce nasbírala květiny, čehož pak následně využije k přepadení a sežrání babičky u ní doma, vydávaje se přitom za Karkulku. Když Červená Karkulka přijde k babičce, tak ji taky sežere. Pak přijde na scénu dřevorubec, rozřízne přežranému vlkovi břicho, zachrání babičku s Karkulkou a vlkovi zašije do břicha kamení. Vlk se probudí a při pití se převáží do studny a utopí se.

V dnešní době je daleko nejznámější verze bratří Grimmů z roku 1857. Ve skutečnosti jde ale o celou skupinu příběhů s bohatou historií. Pevným orientačním bodem je nejstarší známá tištěná verze Le Petit Chaperon Rouge (1697), kterou z francouzského folklóru konce 17. století vytěžil ve sbírce Pohádky matky Husy Charles Perrault. Zřejmě poprvé do příběhu zavedl červenou čepičku a jak je u Perraulta zvykem, jeho verze byla daleko temnější a drsněji moralizující, než je tomu v dnešní podobě příběhu. Vítězem střetnutí je vlk, který sežere babičku i s Karkulkou a je konec.

Historické kořeny a varianty příběhu

Historie Červené karkulky je ale podle všeho mnohem hlubší. Její stopy lze vysledovat ve folklóru celé řady zemí. Některé takové příběhy se dodnes vyprávějí a od oficiální Červené karkulky bratří Grimmů se přitom dost liší. V prvotních podobách Červené karkulky nebývá záporným hrdinou vždy vlk, ale také vlkodlak či zlobr. Záporný hrdina obvykle nechá dívku vypít babiččinu krev a sníst její maso, takže ji nevědomky donutí k rituálnímu kanibalismu. Někdy zase vlk přiměje dívku, aby si k němu lehla do postele a ta se pak snaží utéct.

Ještě daleko děsivější průběh mají varianty o Catterinelle, holčičce, která nese košík s dobrotami tetě/strýčkovi. Cestou něco sní a nahradí to oslím trusem. Z příbuzného se vyklube čarodějnice anebo vlkodlak a v noci si pak pro holčičku přijde a sežere ji ve vlastní posteli. Různých variant je takřka nepřeberné množství.

Evoluční biologie a fylogenetická analýza pohádek

Velmi zajímavé řešení podobných záhad teď kupodivu nabízí evoluční biologie. Už nějakou dobu se totiž prosazuje představa, podle níž lze na historii jazyka, her anebo právě pohádek či příběhů pohlížet stejně, jako na evoluční historii organismů. Navzdory námitkám, že pohádky a příroda jsou něco docela jiného, to lze uskutečnit.

Čtěte také: Význam Červené knihy

Evoluční biologové mají k dispozici poměrně mocné fylogenetické nástroje, s nimž lze s patřičnou mírou pokory a opatrnosti prostudovat i evoluci Červené karkulky. A do toho se pustil Jamshid Tehrani z Centra koevoluce biologie a kultury britské Univerzity v Durhamu. Během výzkumu intenzivně využil podivuhodný Aarne-Thompsonův klasifikační systém příběhů, který řadí příběh o Červené karkulce do kategorie „Nadpřirození protivníci“, pod heslo ATU 333. Některé verze se ale také blíží příběhu O vlkovi a sedmi malých kůzlátkách bratří Grimmů, zařazenému pod heslem ATU 123 v kategorii „Divoká zvířata s domácími zvířaty“.

Tehrani dal dohromady data o celkem 58 variantách příběhů o Červené karkulce a Vlku se sedmi malými kůzlátky, které pocházejí od 33 různých lidských populací. Zahrnul k nim i příběhy z Afriky a Asie, kde se vypráví například varianty příběhu o Tygří babičce (východní Asie), kdy tygr v přestrojení za babičku ohrožuje sourozence anebo o útoku zlobra na dívku (střední a jižní Afrika), který přitom napodobuje hlas jejího bratra.

Jednotlivé příběhy rozložil na 72 dílčích charakteristik, jako jsou identita kladného hrdiny, identita záporného hrdiny, trik používaný zápornou postavou k obelstění oběti, konečný osud oběti a podobně. Získaný soubor dat poté prohnal běžně používanými fylogenetickými procedurami. A jeho snaha se vyplatila.

Řečeno slangem evolučních biologů, Červená karkulka a Vlk se sedmi malými kůzlátky podle všeho mají společný evoluční původ, přičemž Vlk s kůzlátky pochází z antiky, zhruba z prvního století našeho letopočtu. Linie evropské Červené karkulky se podle Tehraniho odštěpila o tisíc let později. Také vyšlo najevo, že africké varianty Červené karkulky vlastně vznikly nezávisle, konvergentní evolucí z Vlka s kůzlátky a nikoliv z evropské Červené karkulky. Autorovi se také podařilo vyvrátit dlouho tradovanou představu, že Červená karkulka vlastně pochází z čínského folklóru.

Fylogenetické analýzy prokazují, že naopak čínské verze pocházejí z evropského folklóru, z něhož vznikly zhruba v době Charlese Perraulta tak, že se zkřížila Červená karkulka s Vlkem a kůzlátky. Biolog by řekl, že jde o pozoruhodnou hybridizaci během invaze do nového areálu.

Čtěte také: Bezobratlí na pokraji vyhynutí

Tehrani je možnostmi fylogenetiky v analýze pohádek nadšený a i když je u podobných studií dobré dbát na jistou opatrnost v metodice i vyvozování závěrů, už pracuje na fylogenezi dalších klasických příběhů. Chce v nich hledat stopy historie lidských populací a kultur, které si tyto příběhy vyprávěly od dávných časů.

Psychoanalytické interpretace

Pohádka O Červené Karkulce má původ v pohádce O neposlušných kůzlátkách. Na světě je nejméně osmapadesát variant příběhu, který známe jako pohádku O Červené Karkulce nebo pohádku O neposlušných kůzlátkách. V evropských pohádkách vystupuje jako hlavní záporná postava vlk. Jednou se snaží oklamat svou oběť tím, že se převlékne za její babičku. Podruhé se vemlouvá kůzlatům co nejtenčím hláskem.

Karkulka nejenže poruší zákaz odbočení z cesty, ale ona se dá do řeči dokonce i s cizím neznámým stvořením, které navíc vůbec nezná. Tohle musí být noční můra všech rodičů. Podle jiné interpretace pohádka zobrazuje procházení rituálem puberty. Dívka odchází z domova a stává se ženou v okamžiku, kdy se vynoří z vlkových útrob. Tento pohled bývá dáván do souvislosti s érou matriarchátu. Kulturní antropologové mohou vidět v tomto příběhu odraz slunečních mýtů a jiných přírodních cyklů.

Interpretací Červené karkulky je mnoho, nemůžu se však na závěr nezmínit o jedné docela podstatné. Dívčina červená pokrývka hlavy totiž dráždí davy psychoanalytiků, kteří na pohádku nahlížejí jako na sexuální probouzení mladé ženy. Karkulka je dospívající dívka a ještě navíc dostane červený čepec. Červená kromě života a boje symbolizuje také vášeň a všechny ty věci, které souvisí s rozmnožováním u lidí. Není divu, že začne dělat Karkulce problémy.

Jde na to ale poměrně chytře. Nejdříve sežere babičku. Babička obvykle v pohádkách symbolizuje moudrost, zkušenosti (Jungův archetyp Moudrého starce nebo stařeny). Zde je její úloha velice pasivní, neboť je sežrána jen chvíli poté, co se objeví na scéně. Nicméně tento motiv je velice logický: vášeň a touha ignoruje moudrost a zkušenosti starší generace, proto musí být babička zlikvidována. Alespoň na nějaký čas. Karkulka se pak sama vrhne vlkovi do chřtánu a nebýt lovce, který ji zachrání, skončila by špatně.

Čtěte také: Odpadkový koš Rotho PASO 40 l: Test a zhodnocení

Motiv Zlého vlka v jiných pohádkách

Zlý vlk (Big Bad Wolf, dále jen BBW) se kromě této objevuje ještě v jiné pohádce bratří Grimmů - Vlk a sedm kůzlátek, která i končí velice podobně, a to tím, že po osvobození živých kůzlat se vlkovo břicho zatíží kamením a ten ve snaze se napít se utopí ve studni. Dále se objevuje např. v anglické pohádce J. Jacobse Tři malá prasátka a v několika Ezopových bajkách.

Červená Karkulka jako varovný příběh

Tato pohádka je vlastně takovým varovným příběhem vystřiženým z hodin rodinné výchovy. Učí nás, že se krásné mladé dívky nemají nechat kdekým zlákat, jinak to s nimi nemusí dopadnout dobře. Dokládá, že ne každý s nimi má dobré úmysly, byť se tak třeba tváří. Jádro děje nám odhaluje niterné pochody pubescenta ovlivněného pokušením: Karkulka podléhá špatnému vlivu (tedy vlkovi) a dovolí mu, aby ji svedl z cesty, kterou jí vytyčili rodiče.

Podobnosti s jinými příběhy a mýty

Základ příběhu vychází ze starodávného řeckého mýtu o titánu Kronovi, který polykal vlastní děti, jež se z jeho útrob později dostaly živé a neporušené. Stejně tak zde můžeme pozorovat podobnosti s latinským příběhem Fecunda ratis od Egberta z Lutychu z roku 1023: v něm je mladá dívka s červenou pokrývkou hlavy nalezena ve společnosti vlků.

Příběh se v lecčems podobá Jeníčkovi a Mařence: obě pohádky spojuje téma opuštění domova, cesta lesem, nalezení chaloupky a vstup do ní, až v ní nakonec dojde ke lstivé tragédii. Důležitým rozdílem je charakterový vývoj hlavních postav. Vidíme zde rozdíly v jejich jednání, a to kvůli jejich odlišnému mentálnímu věku.

Za povšimnutí rovněž stojí dvě hlavní mužské postavy této pohádky, a sice vlk a myslivec. Každý z nich totiž zastává dvě protikladné vlastnosti mužské osobnosti: vlk je sobecký, asociální, divoký, s potenciálně ničivými sklony, kdežto myslivec je nesobecký, sociální, uvážlivý a ochranitelský.

Karkulka a Elektřin komplex

Ptáte se, proč by měla chtít, aby její babička zemřela? Karkulka totiž trpí Elektřiným komplexem! Všechno to vlastně souvisí s tou její slavnou červenou čepičkou. Rudý čepec upletla Karkulce právě babička. Červená barva je přitom symbolem vášně a sexuální vyzývavosti. Babička jí tak vlastně symbolicky předala pomyslnou štafetu sexuální a ženské zralosti. Sama babička již slábne: stárne, je hodně nemocná a stejně jako všichni ve vysokém věku nemá daleko od smrti. Proto po ní tento zhmotněný symbol mládí a vitality přebírá její vnučka a je už jen na ní, jak se se svým novým statutem této domnělé zralosti popere.

Překonání zralosti a pubertální vzdor

Na konci pohádky dochází (stejně jako u Jeníčka a Mařenky) k překonání této mety zralosti. Ta je symbolizována „porodem“ Karkulky a babičky z vlkova břicha poté, co mu ho myslivec rozřízne. Karkulka je tak nově silnější, sebevědomější a zkušenější osobou, která ve své nové stabilní pozici taky rozhodne, jak s vlkem naložit. Je to právě její nápad, aby vlkovi do břicha zašili kamení a nechali ho napospas svému osudu. Pokud by toto rozhodnutí neučinila, nemohla by tak překonat svoji slabost a naivitu, již projevila dříve toho dne v lese.

Fakt, že Karkulka toho dne sešla z vytyčené cesty, byl typickým pubertálním vzdorem, kterým si prošel každý z nás. Karkulka se díky tomu, co prožila, poučila z vlastních chyb a uvědomila si, že matčino varování nebylo žádným pedantským omezením, ale logickým úsudkem.

tags: #cervena #karkulka #analyza #pribehu

Oblíbené příspěvky:

• Galapágy a Ekvádor: ostrovy divů
• Ekologická stopa letadel
• Odpad Rakovník: Druhy a Likvidace
• Epizody a hosté Zázraků přírody
• Výhody plastového kompostéru