České Švýcarsko: Charakteristika Ekosystému

Národní park České Švýcarsko vznikl 1. ledna 2000 jako čtvrtý národní park České republiky. Navazuje na Národní park Sächsische Schweiz (Saské Švýcarko) na německé straně, který byl zřízen již o 10 let dříve (1990). Celé Česko-Saské Švýcarsko patří k tradičním a nejznámějším oblastem turistiky ve Střední Evropě.

Tato tradice má své počátky již v období romantismu, kdy toto území "objevili" švýcarští a němečtí romantičtí malíři. V Česko-Saském Švýcarsku tvořil i jeden z nejslavnějších krajinářů všech dob Caspar David Friedrich (1774-1840). V této době vzniknul též romanticky zabarvený název oblasti Saské Švýcarsko, později též České Švýcarsko. Není jistě bez zajímavosti, že nejstarším horským spolkem na území dnešní ČR, založeným po vzoru alpských spolků, byl právě Horský spolek pro České Švýcarsko (Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz, založen 1878 v Děčíně).

Po roce 1945, kdy došlo k nucenému vysídlení německého obyvatelstva, majícímu v této části Čech drtivou většinu, došlo k výraznému přerušení kontinuity v kulturně-historickém vývoji Českého Švýcarska. V pohraničním pásmu zanikly celé osady (Zadní Jetřichovice a Zadní Doubice) a mnohé turistické objekty, na desítky let byly zpřetrhány těsné vazby na Saské Švýcarsko a především u nás všeobecně poklesla známost tohoto kraje.

Až v posledním desetiletí, v souvislosti s politickými změnami ve Střední Evropě a zejména se zřízením Národního parku Saské Švýcarsko dochází k postupnému znovuobjevování Českého Švýcarska, které vrcholí vyhlášením národního parku.

Hlavní předmět ochrany

Hlavním předmětem ochrany Národního parku České Švýcarsko je především velmi charakteristicky vyvinutý pískovcový fenomén, tj. unikátní geomorfologie pískovcového skalního města a na ni vázaná bidoverzita. Národní park České Švýcarsko je součástí rozsáhlejší geomorfologické jednotky Labských pískovců, zaujímající po obou stranách hranice celkem ca. 700 km2. Národní park se rozprostírá na ploše 79 km2, zbývající část Labských pískovců na české straně zaujímá i nadále Chráněná krajinná oblast Labské pískovce. Bilaterální celek národních parků České a Saské Švýcarsko představuje reprezentativní ukázku kvádrových pískovců České křídové pánve, která ve své rozsáhlosti (celkem 172 km2) při současném minimální osídlení (na území obou národních parků existují pouze dvě malé vesnice) nemá v Evropě obdoby.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Z hlediska geomorfologického členění zaujímá převážnou část Národního parku České Švýcarsko geomorfologický podcelek Jetřichovické stěny - rozsáhlé partie skalních a lesních komplexů prakticky bez osídlení, velmi výrazně geomorfologicky členité. K nejznámějším objektům této části národního parku patří Národní přírodní památka Pravčická brána - evropsky unikátní skalní most.

Turisticky silně navštěvované jsou rovněž Jetřichovické skály, zejména vyhlídky Mariina skála, Vileminina skála a Rudolfův kámen, a dále rovněž tzv. skalní hrádky (Šaunštejn, Falkenštejn a další). V severní části Jetřichovických stěn patří k nejnavštěvovanějším částem Kyjovské údolí, které pokračuje soutěskou Křinice (z německé strany je část přístupná plavbou po člunech). Území kvádrových pískovců Jetřichovických stěn je na mnoha místech obohaceno jednotlivými výstupy čedičových hornin, např. na Větrovci, Mlýnech, Golišti, Suchém vrchu, v Přírodní rezervaci Ponova louka či Českém vrchu. Geologicky jsou zajímavé ojedinělé výstupy jurských vápenců podél lužické poruchy (údolí Bílého potoka).

Jižní část Národního parku České Švýcarsko zahrnuje okrajovou část podcelku Děčínských stěn, kde leží soutěsky Kamenice - vedle Pravčické brány nejznámější objekt Českého Švýcarska. Silně turisticky jsou navštěvované zejména Tichá a Divoká soutěska, kde je již od konce 19. století provozována jízda na pramicích. Severně soutěsek se nachází též jediná vesnice v národním parku Mezná (místní část obce Hřensko) s cennými objekty lidové architektury (dům s podstávkou) a dále hotel Mezní Louka, východisko na Pravčickou bránu a do soutěsek. Jižně soutěsek se zvedá nejvyšší bod obou národních parků a zároveň nejmohutnější terciérní čedičová elevace celého Česko-Saského Švýcarska - Národní přírodní rezervace Růžák (619 m n. m.) s pralesovitými ekosystémy. Tato hora tvoří krajinnou dominantu nejen národního parku, ale i přilehlé části severních Čech. Z vrcholu Růžáku je za jasné viditelnosti vidět daleko do Saska (věže Drážďan), Lužice a severních Čech (Krušné hory, Milešovka, Bezdězy, Ještěd a další).

Biodiverzita

Přestože kvádrové pískovce budující České Švýcarsko představují geologicky velmi chudý substrát, národní park není v žádném případě územím s nízkou biodiverzitou. V prvé řadě je výrazným činitelem zvyšujícím biodiverzitu reliéf, vytvářející specifické mikro- až mezoklimatické poměry.

Jejich důsledkem je mj. skutečnost, že v hlubokých roklích a soutěskách dochází k stékání studeného vzduchu na dno roklí. Tato klimatická inverze se projevuje ve zvratu vegetačních stupňů, kdy na dně chladných, vlhkých roklí nacházíme v nadmořské výšce okolo pouhých 150 m podhorské a horské druhy, např. plavuň pučivou (Lycopodium annotinum), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius) či dokonce violku dvoukvětou (Viola biflora), druh se subarkticko-alpinským rozšířením. V těchto roklích leží též stanoviště přirozeného výskytu smrku (Picea abies) a jedle (Abies alba).

Čtěte také: Více o pamětních emisích

Naopak na osluněných vrcholech skal rostou suché, druhově chudé reliktní bory (Dicrano-Pinetum) s vřesem obecným (Calluna vulgaris), borůvkou (Vaccinium myrtillus), brusinkou (V. vits-idaea) a dalšími acidofyty. Na zastíněných hranách skalních stěn však nacházíme druhově bohatší rojovníkové bory, kde se kromě rojovníku bahenního (Ledum palustre), charakteristického druhu Česko-Saského Švýcarska, uplatňují např. rašeliníky (Sphagnum spec.) či vzácně i šicha černá (Empetrum nigrum).

Vegetace pískovcového skalního města však není tvořena pouze lesními společenstvy, charakteristické jsou též rozsáhlejší plochy přirozené nelesní vegetace, a to zejména keříčkových společenstev na hranách skal a dále pozoruhodných společenstev kryptogamů na svislých skalních stěnách. Rozsáhlé skalní a lesní komplexy jsou též domovem řady ohrožených a vzácných druhů živočichů, jmenujme alespoň rysa ostrovida (Felis lynx), výra velkého (Bubo bubo), po zdařilé reintrodukci je území Česko-Saského Švýcarska opět domovem sokola stěhovavého (Falco peregrinus).

Významným obohacením biodiverzity jsou vodní toky, a to především říčky Kamenice a Křinice. Na soutěsky obou říček je vázán výskyt řady významných druhů. Z rostlin se jedná např.o bleduli jarní (Leucojum vernum), přesličku luční (Equisetum pratense), pérovník pštrosí (Matteucia struthiopteris), z živočichů o vydru říční (Lutra lutra), skorce vodního (Cinclus cinclus), ledňáčka říčního (Alcedo atthis) či čápa černého (Ciconia nigra).

V neposlední řadě je nutno zmínit terciérní vyvřeliny, které se na zvýšení diverzity území podílejí velmi výrazně. Na čedičových kupách, zejména na Růžáku, nacházíme druhově bohaté květnaté bučiny (Melico-Fagetum) a suťové lesy (Mercuriali-Fraxinetum), které svým druhovým složením ostře kontrastují s kyselými bučinami na pískovcích (Luzulo-Fagetum). Charakteristickými druhy těchto lesů jsou např. strdivka jednokvětá (Melica uniflora), kyčelnice devítilistá a cibulkonosná (Dentaria enneaphyllos, D. bulbifera), vzácnější je kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum) či meruzalka alpská (Ribes alpinum), z živočichů uveďme alespoň nález vzácné kobylky Pholidoptera aptera bohemica.

Turistický ruch

Strategická poloha ve středu Evropy, učinily ze Švýcarska již v 19. stol. jeden z hlavních cílů horské turistiky v Evropě. Celé území Národního parku České Švýcarsko je zpřístupněno tradiční sítí značených cest, obzvláště atraktivní úseky jsou doprovázeny dvěmi naučnými stezkami: naučnou stezkou okolím Hřenska (Pravčická brána, Tichá soutěska) a naučnou stezkou Jetřichovické skály.

Čtěte také: Diskriminace českých leseb

Mezi hlavní úkoly Správy národního parku patří především důsledná ochrana v současné době zachovaných přirozených a přírodě blízkých ekosystémů a postupné rozšiřování jejich rozlohy prostřednictvím cíleného managementu porostů v minulosti lesnicky ovlivněných. Specifickým problémem je zejména v současné době intenzivně probíhající invaze vejmutovky (Pinus strobus) do přirozených společenstev.

Významným úkolem správy je rovněž usměrňování turistického ruchu ve smyslu trvale udržitelného turismu, tj. péče o stávající turistickou vybavenost na straně jedné a zároveň nutná regulace turismu na straně druhé.

Klima

Klima panující ve Švýcarsku je velmi rozmanité. Obecně lze říci, že zde panují čtyři typy klimatu. Švýcarsko, s průměrnou nadmořskou výškou přes 1300 m n. m., je nejhornatější zemí Evropy. Alpy zabírají téměř 70 % státního území. Složitý reliéf ale vytváří na území relativně malého Švýcarska dosti pestré místní klimatické poměry.

Velké rozdíly panují mezi vrcholovými partiemi hor (výšky nad 2500 m n. m.) na jedné a teplými, mnohdy suchými kotlinami na druhé straně. Typickým jevem zimní poloviny roku je teplý a suchý padavý vítr fén a silná teplotní inverze v mezihorských údolích; rozdíly v teplotě mezi osvětlenou a zastíněnou stranou údolí mohou dosáhnout až 50 °C!

Klimatické oblasti Švýcarska:

• Oblast Jury a Mittellandu: V této oblasti má na počasí značný vliv Atlantik. Podobá se České republice.
• Alpy: V takových oblastech se vyskytují už jen sněhové srážky.
• Údolí: Je typické malým množstvím srážek a slunečným počasím.
• Jižní Švýcarsko: Na hranicích s Itálií panuje středomořské klima. Zejména po kantonu Ticino.

Suchý vítr nazývaný fén ovlivňuje počasí v některých oblastech Švýcarska. Jako příklad specifické lokality s unikátními klimatickými podmínkami lze uvést České Švýcarsko. Území je značně členité. Nacházejí se tu rozsáhlé skalní stěny (Křídelní stěny, Stříbrné stěny), pozoruhodné kaňony řek Křinice a Kamenice, skalní věže, hřbety, drobná skalní okna, výklenky, jeskyně, rozsedlinové propasti a jiné bizardní tvary vázané na pískovcový fenomén.

Nejznámějšími a jedinečnými výtvory jsou skalní brány - Malá Pravčická brána a mohutný skalní most Pravčická brána. Oblast Labských pískovců stojí na styku hercynské a sudetské fytogeografické oblasti, velmi významným faktorem ovlivňujícím zdejší květenu je vyznívání oceánického klimatu, které umožňuje výskyt subatlantských druhů. Specifické mikroklimatické a edafické poměry v zaříznutých roklích umožňují existenci subboreálních druhů. Díky teplotní inverzi nacházejí v hlubokých soutěskách příznivé podmínky subarkticko-alpinské druhy.

I přes nevelkou rozlohu země se tu vyskytuje celá řada krajinných typů, od lesů mírného pásma přes velehorské ledovce až po palmové háje u jihoitalských jezer.

Lesní požáry

Autoři zkoumali lesní požáry v temperátních jehličnatých lesích v pískovcové oblasti NP České Švýcarsko. Zkoumány byly požáry v minulosti a současnosti. Bylo zjištěno, že vznik požáru byl shodně v minulosti i současnosti ovlivněn topografickými vlastnostmi krajiny, zejména indexem tepelné zátěže a přítomností skal. Index tepelné zátěže je vyšší na místech více exponovaných slunečnímu záření, jako jsou např. jihovýchodně orientované svahy. Dalším významným faktorem bylo druhové složení lesa, zvláště četnost výskytu borovice lesní (Pinus sylvestris). Výrazný vliv lidské činnosti naopak nebyl prokázán.

Na sledované lokalitě dominují smrkové a borové lesy. Původní rostlinná společenstva zůstávají zejména v hůře dostupných místech (skalní stěny, soutěsky, svahy atp.).

Kompozici lesních porostů tvoří:

• 71 % smrk ztepilý (Picea abies)
• 16 % borovice lesní (Pinus sylvestris)
• 6 % buk lesní (Fagus sylvatica)
• 3 % nepůvodní modřín opadavý (Larix decidua)
• 2 % invazní borovice vejmutovka (Pinus strobus)
• 1 % bříza bělokorá (Betula pendula)

Vyšší výskyt požárů byl zjištěn třikrát v období středověku a raného novověku a dvakrát v době bronzové. K určení historických požárů byla využita radioizotopová analýza dřevěného uhlí obsaženého v 20 cm půdního profilu. V období 1974-2008 bylo na území NP České Švýcarsko zaznamenáno 71 požárů, které postihly celkem 96 lesních hospodářských jednotek. Průměrná četnost výskytu činila 2 požáry ročně. V průměru požár poškodil 0,75 ha území. Nejrozsáhlejší požár poškodil 17,92 ha území.

tags: #České #Švýcarsko #ekosystém #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Blanice se vrací k přírodě
• Ekocentrum Iris a ochrana přírody
• Informace o stanicích Emise
• Dávky po narození dítěte Louny
• Obaly potravin a bezpečnost