Český svaz ochránců přírody Jaroměř: Historie a současnost

V roce 1986 byla v Jaroměři založena jedna ze základních organizací Českého svazu ochránců přírody.

Bohužel informace o tom, čím přesně se tehdejší nově založená organizace zabývala, nám chybí. Víme jen, že tehdejší „ochranáři“ postupně začali věnovat zejména úklidu odpadků a černých skládek, zvelebování pevnosti Josefov, budování klubovny „U železňáku“, pořádání ochranářských Country plesů, ale časem začali jezdit pomáhat udržovat i orchidejové louky do Bílých Karpat a kamsi na Vysočinu.

Jeden z nejstarších pamětníků této doby - Pavel Špaček k tomu dodává: „V organizaci nám zoufale chyběli odborníci jako třeba zoologové, botanici, či ekologové. Naše některé „ochranářské“ aktivity byly spíše takovým tápáním co by se asi vlastně mělo dělat.

Zhruba v roce 1989 pak začali jaroměřští ochranáři pečovat i orchidejové mokřadní louky v povodí řeky Olešenky v Orlických horách, které od těch dob spravujeme až doposud (a některé z nich jsme dokonce začali i nedávno vykupovat).

Tehdejší začátky popisuje další z pamětníků - Luděk Anders, dnešní dlouholetý vedoucí dětského oddílu Puštíci: „Tehdy jsme se v pátek odpoledne postupně sjížděli vlaky a autobusy na louky v povodí Olešenky a rovnou se pustili do práce s kosou a brouskem.

Čtěte také: Český Těšín: Dopravní uzel

A odpoledne jsme začali řešit klasický problém, kam s posekanou trávou. Bez údržby se orchidejové louky měnily v téměř mrtvé rákosiny či přehoustlé olšiny a právě proto jsme sem jezdili, abychom ty louky zachránili vhodnou údržbou.

Ale kam s tou sotva zavadlou trávou? Neměli jsme nic, čím bychom ji někam odvezli, o trávu ani seno nikdo nestál a na louce zůstat nesměla - to by se zdejší vlastníci těchto luk na nás zlobili.

Vždycky to proto dopadlo stejně. Po fantasmagorických scénářích s vymýšlením různých „vzdušných zámků“ v podobě složitých mobilních kladkostrojových sběračů, při jejichž vymýšlení byla sice kupa legrace a zábavy, ale nic kloudného z toho nikdy nakonec nevzešlo, jsme nakonec zvolili asi jediný tehdy možný způsob.

Ještě zelenou posekanou trávu jsme začali pálit.“ A druhý pamětník Pavel Špaček k tomu dodává. „Každému je jasné jak to muselo dopadnout - pálit je příliš vznešené slovo - tohle byl totiž takzvaný Čuďák.

Celé údolí Olešenky zahalil neproniknutelný čmoud, takže každému místnímu domorodci i lufťákovi bylo jasné, že po roce opět dorazily ochranáři.“ A Luděk Anders navazuje: „Pálilo se to většinou nepřetržitě celou noc až do nedělního dopoledne.

Čtěte také: Český Brod hledá vedoucího životního prostředí: Co obnáší tato role?

Odpoledne jsme se sebrali a jeli domů. Ve stejném roce došlo v následku porevolučních změn k obrovskému nárůstu počtu členů, což nejlépe vystihují slova Pavla Špačka - jednoho z tehdejších vedoucí dětských oddílů: „Naše dětské kroužky mladých ochránců přírody byly tak zavalené množstvím dětí (stovky), že jsme museli další zájemce odmítat, protože dětský „kroužek“ tvořený vyššími desítkami dětí přestával být už prostě zvladatelný“.

Nově nabytá svoboda s možností seberealizace u nás i v zahraničí, rozvoj podnikání a tím i nemalých finančních výdělků s následnými „neomezenými“ možnostmi, ale i celá řada další rozsáhlých porevolučních změn napříč celou tehdejší společností (včetně rozvoje elektroniky - zejména počítačů) způsobily, že porevoluční „zelená“ euforie začala pozvolna vyprchávat.

A tyto změny vedly do druhého extrému - výraznému poklesu členů. Okolo roku 1992 - 94 proto hrozil celé jaroměřské organizaci ČSOP úplný rozklad a ukončení její existence. Ten byl částečně i způsobený generační výměnou.

Úplnému rozpadu nakonec na poslední chvíli zabránil tehdejší nově zvolený předseda Ivo Plecháč. Podařilo se mu přivést do organizace nové zájemce o ochranu přírody.

Nejprve navrhl a později i prosadil pojmenování naší základní organizace ČSOP na Ropáky Jaroměř, což dnes jako název ochránců přírody zní poněkud komicky. Tehdy nově natočený Svěrákův film Ropáci mnohé ochranářsky smýšlející lidi velmi inspiroval, a naopak pojem jako Ropák roku (ostatně rovněž inspirovaný Svěrákovým filmem) se teprve rodil a začínal růst.

Čtěte také: Květnaté louky Bílých Karpat

Ivoš zvaný „Buchta“s pomocí ostatních členů (včetně své ženy Zdeny) v Jaroměři postupně založil Ekocentrum Mráček. Začali organizovat místní, regionální a později i národní kola ochranářských soutěží Ekologická olympiáda a Zelená stezka zlatý list, Dny Země, Drakiády, výlety do přírody.

Pokračoval v organizaci letních ochranářských táborů Olešenka, v jejichž tradici pokračujeme až doposud. Současně byla zachována i dřívější existence dětských kroužků.

V roce 1997 a 98 byl připraven a zrealizován první větší ochranářský projekt, který spočíval ve vyčištění a odbahnění starého Písníku v Jaroměři, jedné z místních lokalit vzácnějších obojživelníků. Také o tento písník se staráme do dnešních dnů.

V tomto období se do práce v organizaci nezávisle na sobě zapojují jako dobrovolníci i její pozdější hlavní tahouni, zejména pak Alice Janečková, Petr Köppl a David Číp.

V roce 1998 se Ivo Plecháčovi podařilo od ministerstva obrany získat polorozpadlý objekt vojenského vepřína, z jehož trosek postupně začala vznikat záchranná stanice.

Ke konci tohoto roku byl přijat náš první zaměstnanec - tehdejší dlouholetý zapálený dobrovolník a jeden z letitých vedoucích mladých ochránců přírody Puštíci Pavel Špaček. Byl přijat, aby se zhostil úkolu vlastnoručně vybudovat záchrannou stanici z trosek bývalého vepřína.

V roce 1999 přichází první větší „profesionální“ odborná posila. Na pozici „civilkáře“ začíná pracovat v organizaci také David Číp.

Okamžitě se zapojuje jak do procesu budování záchranné stanice, která už začíná přibírat i první zvířecí pacienty, byť existuje pouze jedna první malá a zcela improvizovaná „voliéra“ z odpadních plotových dílců a v „záchranné stanici“ např. ani není (a ostatně ještě ani řadu let nebude) zaveden elektrický proud.

David Číp se pochopitelně současně zapojuje nejen do rozjetého projektu na ochranu říčních ptáků i do výpomoci s environmentální osvětou a výchovou, ale vzápětí spouští i další nové projekty.

Protože se Davidu Čípovi rychle daří vytvořit celou síť amatérských, zejména zoologických mapovatelů, dojde nakonec k celkem rozsáhlé mapovací akci „Malého Jaroměřska“.

Od roku 2000 pak na zjištěné výsledky začínají navazovat další dílčí projekty. Jejich cílem je (vy)řešit příčiny ohrožení nejohroženějších druhů a populací obojživelníků, plazů, vážek a rostlin.

Tento způsob práce pokračuje doposud s „drobným“ rozdílem, že Jaroměřáci začínají mapovat a posléze chránit přírodu na čím dál větší ploše. Oblast působnosti je proto třeba začít nějak souhrnně nazývat.

V roce 2001 proto David Číp přichází s poněkud netradičním a bláznivým řešením. Oblast působnosti se rozhoduje pojmenovat „oficiálním“, ale tak trochu „Cimrmanovsky“ myšleným názvem jako „Velké Jaroměřsko“.

I když je název myšlen s notnou mírou „literární“ nadsázky, vyvolává u některých členů, ale zejména u nejednoho tehdejšího odborníka posměch, nebo alespoň trpný soucit s chlácholivým výrazem vyjadřujícím pocit že už je to vážně na léčení.

Nikdo včetně Davida Čípa však tehdy ještě vůbec netuší, že jednoho dne Velké Jaroměřsko „pohltí“ i oblasti vzdálené stovky kilometrů od Jaroměře a to včetně hlavního města Prahy, a že se dokonce začne rozrůstat i do okolních států.

Ostatně sám David Číp k tomu později říká: „Oblast, ze které jsme svážely zraněné zvířecí pacienty do naší záchranné stanice pro divoká zvířata, bývala tehdy podstatně větší než tehdejší rozloha Velké Jaroměřska.

V oblasti naší působnosti si doteď pečlivě zaznamenáváme naprostou většinu vzácnějších, ale často i řadu běžných druhů živočichů či rostlin. Což je sice krásná práce, ale v momentě kdy takto mapujete desítky až stovky lokalit ročně - je to přece jen práce nezřídka dost náročná na čas a úsilí.

Jednoho dne jsem byl náhodným nálezcem labutě zamotané do rybářského vlasce na rybníce Lhoták u Nechanic požádán, zda bych labuti nepřijel pomoci. Což se pochopitelně vzápětí stalo - ostatně záchranné stanice jsou zřizované právě za tímto účelem. A proto jsem se na místo vzdálené cca 30 km od Jaroměře vypravil.

Během realizace posléze úspěšné záchranářské akce, jsem u rybníka zaznamenal i nějaké tamní ptáky a obojživelníky. A tak jsem následně zvažoval, zda si mám či nemám vyndat terénní deník data o jejich výskytu zaznamenávat. Byl jsem totiž už za hranicemi tehdejšího Velkého Jaroměřska.

Nakonec u mne zvítězila prachobyčejná lenost. Jejímu propuknutí však výrazně napomohlo tehdy zcela logické zdůvodnění. Řekl jsem si „Na co by sis to psal, když je tenhle rybník tak hrozně daleko od Jaroměře, že se k němu s našimi zásahy na pomoc přírodě jaktěživ nedopracujeme a tím pádem tato oblast ani nikdy nebude naším Velkým Jaroměřskem a jakékoli zapisování je čirá ztráta času“, dodává David Číp s úsměvem.

A hned dodává důvod, proč to popisuje: „A už o pár měsíců později jsme přesně na této lokalitě zajišťovali jarní migrace obojživelníků záchrannými přenosy několika tisíc exemplářů ročně, což znamená, že se v době největšího tahu musí na lokalitu jezdit až dvakrát denně.

A ty tehdejší údaje by se nám bývaly hodily. A protože se mezitím Velké Jaroměřsko stále více a dynamičtěji rozrůstalo a naše měřítka co je „hrozně“ daleko a co je „za humny“ se zcela tak razantně měnila, začal jsem si pak už raději psát všechno.

A pro všechny případy už rovnou i při svých potulkách na Slovensku, Polsku, Rakousku či Balkáně. Ale pochopitelně jsem tehdy neočekával, že by mi ta data ze zahraničí k něčemu vlastně byla.

Ostatně koho by napadlo, že za pár let se nám právě i tato zahraniční data budou náramně hodit - to, až budeme aktivně pomáhat chránit přírodu i v těchto „exotičtějších“ destinacích.

I když je i nadále Velké Jaroměřsko s jeho Velkojaroměřským pozemkovým spolkem i nadále vnímáno s určitou zábavnou nadsázkou, faktem je, že zdaleka nejen po celé ČR začínají Jaroměřáci zanechávat v ochraně přírody celého Velkého Jaroměřska čím dál hlubší stopy.

Na konci roku 2000 David Číp oficiálně ukončuje civilní službu a znamená to i jeho faktický odchod ze záchranné stanice v Jaroměři. I nadále se však dobrovolně, ale o to intenzivněji věnuje mapování a realizaci i přípravě nových projektů pro praktickou ochranu přírody, s jejichž realizací začíná čím dál víc pomáhat i zapálená dobrovolnice Alice Janečková.

Záchrannou stanici nadále vede její dosavadní vedoucí Pavel Špaček. Během roku 2001 však Pavel Špaček začíná čím dál intenzivněji zvažovat rezignaci na pozici vedoucího a zároveň defacto jediného profesionálního pracovníka záchranné stanice, což by fakticky znamenalo konec existence stanice v Jaroměři.

Hlavním důvodem je fakt, že už přestává fyzicky zvládat zajistit chod stanice s její průběžnou dostavbou a následným rozvojem.

Péče o zvířecí pacienty, zajišťování exkurzí pro veřejnost a nutná dostavba, kdy nově přijímané pacienty není kam umisťovat a nové voliéry se musí začít stavět časově nekoncepčně, podle akutní potřeb vyvolaných novými přírůstky začíná být časově i fyzicky čím dál náročnější.

Nejnutnější práce je prostě už tolik, že ji v jednom člověku už nedokáže pojmout ani tak schopný a mimořádně pracovitý člověk jako je on. Navíc se postupně hroutí i finanční zajištění záchranné stanice, dluhy začínají narůstat do prvních desítek tisíc a tehdejší předseda si začíná čím dál víc uvědomovat, že si se záchrannou stanicí ukrojil asi přespříliš velký krajíc.

Na mimořádnou členskou schůzi, která má tento pro všechny velmi neradostný, ale zároveň zdánlivě nezvratný a jasně odůvodnitelný krok posvětit jsou pochopitelně pozváni mezi jinými členy také David Číp, Alice Janečková a Petr Köppl. A ti se tvrdohlavě s uzavřením záchranné stanice a následným odchodem Pavla Špačka nechtějí smířit. A rozhodují se bojovat o její záchranu stůj co stůj.

Za poměrně bouřlivé atmosféry nakonec předseda Ivo Plecháč oznámí všem přítomným, že „buď stanice, nebo on“ a pokud i nadále budou někteří členové trvat na zachování jejího provozu, tak raději ke konci roku 2000 rezignuje na funkci předsedy a to spolu se zbytkem dosavadního výboru.

Protože anketa Ropák roku už začíná být veřejně známá a celkem populární, začíná být název na ochranářské organizace Ropáci čím dál více jako pěst na oko a důvodem k oprávněným posměškům. V Jaroměři to sice nikomu divné nepřijde, ale za hranicemi Velkého Jaroměřska to budí značný údiv až nedůvěru.

Hned několik dní po schůzi proto David Číp, Petr Köppl i Alice Janečková vymýšlí jak z této šlamastiky ven. Nechtějí přijít o dobrý zvuk jména na Malém Jaroměřsku, ale zároveň nebýt za spolek ničitelů přírody za jeho hranicemi.

Řešení spojit jaroměřské Ropáky ve zkratku JARO je proto celkem geniální tah. Přechod z Ropáků v JARO je tak i v Jaroměři přirozený a pozvolný. Alice Janečková nedlouho na to kreslí logo staronové organizace s motivem čejky chocholaté. Tedy ptáka, který byl v okolí Jaroměře dříve velmi hojný, hnízdíval na rozlehlých jaroměřských i josefovských loukách v počtu několika set párů, ale posléze jejich počty poklesly natolik, že z okolí Jaroměře téměř vymizely.

Jedním z hlavních snů bylo pokusit se zlepšit stav přírody (nejen) v okolí Jaroměře natolik, aby se sem zase čejky vrátily. A tak odstartována zuřivá snaha o faktickou záchranu záchranné stanice i s navazujícími odbornými ochranářskými projekty.

tags: #cesky #svaz #ochrancu #prirody #jaromer #information

Oblíbené příspěvky:

• Výhody a nevýhody obnovitelných zdrojů
• Eon Odpadkový Koš: Recenze
• Projekty třídění odpadu pro školy ve Frýdku-Místku
• Porovnání cen za odvoz nebezpečného odpadu
• Odpad Uherské Hradiště - kde najít kontejnery