Studie environmentální bezpečnosti: Vnitřní vysídlení osob

Vnitřně vysídlené osoby (v této studii používaná anglická zkratka IDPs pro Internally Displaced Persons/People) jsou významným, nicméně upozaděným fenoménem moderního světa a každodenní realitou několika desítek států.

Statistiky a rozsah problému

Dovolím si začít pár statistikami. Na konci roku 2014 byl počet uprchlíků převýšen téměř dvojnásobně počtem vnitřně vysídlených osob, avšak problematika IDPs zůstává ve většině případů výrazně marginalizována. Zatímco počet syrských uprchlíků tvořil k uvedenému datu 4 miliony, vnitřně vysídlených osob v Sýrii bylo přibližně 7,6 milionů. K 31. prosinci 2015 se na světě nacházelo něco málo přes 40,8 milionů IDPs (důsledkem konfliktu), z toho téměř 8,6 milionů přibylo jen v roce 2015. Nejpostiženějšími regiony jsou Střední východ a severní Afrika, následuje subsaharská Afrika a pak Evropa a střední Asie.

Příčiny vnitřního vysídlení

Co se týče samotného konfliktu, může se jednat o etnický konflikt, o konflikt o suroviny, který je rovněž rozsáhlým fenoménem, jenž zahrnuje konflikty o vodu, potraviny, zlato, ropu, diamanty, dřevo atd. Důvodem vysídlování osob je rovněž vyzbrojování zemí třetího světa během studené války a bezprostředně po ní (kdy docházelo k rozprodávání zbraní). Většina těchto zbraní se pak dostala do rukou nejrůznějších povstaleckých skupin či vlád států třetího světa, které nějakým způsobem začaly terorizovat obyvatelstvo (rozpoutáním války, genocidou, politickými represemi, utlačováním lidských práv apod.), z něhož se stalo IDPs nebo uprchlíci.

Práva a ochrana vnitřně vysídlených osob

Každá vnitřně vysídlená osoba by měla zůstat pod ochranou vlády vlastního státu i přes možnost, že právě ta je důvodem jeho vysídlení. Pod hlavičkou UNHCR byly vytvořeny hlavní zásady vnitřního vysídlení (Guiding Principles on Internal Displacement), které definují práva IDPs a zaručují jim ochranu před násilným vysídlením, ochranu a asistenci během něj i po návratu zpět. Často jsou IDPs srovnáváni s uprchlíky, jelikož jsou vystaveni stejným okolnostem, potřebám, obavám atd., nicméně je potřeba rozlišovat mezi oběma pojmy.

Ghráinne (2015) dále uvádí, že neexistuje žádná oficiální mezinárodní agentura zajišťující ochranu IDPs, jelikož spadají pod právní ochranu právě své země, a to na rozdíl od uprchlíků, kterým je garantován legální status a řada práv v Úmluvě o uprchlících z roku 1951 a jejich ochranou je pověřen Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Přesto však se tato agentura stará i o ochranu IDPs. Nicméně nejen UNHCR se snaží zajistit lepší podmínky pro uprchlíky a vnitřně vysídlené osoby (a také žadatele o azyl), pomoc zajišťuje rovněž Evropská komise (financováním této pomoci je pověřeno Generální ředitelství Evropské komise pro humanitární pomoc a civilní ochranu - ECHO), Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Mezinárodní Červený kříž a stejně tak řada nevládních organizací.

Čtěte také: Environmentální bezpečnost s Elizabeth Chalecki

Důsledky vysídlení

Nucené vysídlení velkého počtu obyvatel může způsobit naprosté vylidnění regionů, jak se stalo např. v Mosambiku nebo v Ázerbájdžánu. Hromadné vysídlení oblastí pak může mít za následek devastaci vysídlené lokality, která je jen těžce napravitelná (jihozápadní Afghánistán). Když se lidé vrací po deseti a více letech do svých domovů, nenachází v podstatě nic a rekultivace území je velmi obtížná. To může vést ke špatné úrodě, která má za následek hlad a ten může způsobit další frustraci obyvatel, čímž hrozí tenze ve společnosti. Navíc plodiny vyžadující neustálou péči, jako např. káva, můžou být nenávratně poškozeny tak, že se výrazně sníží jejich kvalita, což se pak odrazí v ekonomice státu, který je závislý na vývozu dané plodiny.

Vysídlování má často za následek krizi i uvnitř samotné přesídlené komunity, vznikají tenze mezi lidmi v důsledku špatných podmínek, hladu, nedostatku vody, hygieny. Také se rozšiřují nemoci, které zvyšují úmrtnost. Navíc často se lidé stanou závislými na humanitární pomoci, načež dochází k problematické reintegraci. Velmi ohroženou skupinou jsou děti, které asi nejvíce trpí důsledkem špatných životních podmínek a hlavním problémem se může stát jejich špatné nebo žádné vzdělání. Pokud vysídlení trvá několik let, výsledkem může být celá generace lidí bez vzdělání, z nichž velký počet vstupuje do řad bojujících stran. Vnitřně vysídlené osoby se mohou poměrně lehce proměnit z obětí v další hrozbu pro bezpečnost země.

Radikalizace a militarizace IDPs

Vnitřní vysídlení je ve většině případů záležitostí několika měsíců, spíše let a skoro nikdy tito lidé nežijí v podmínkách jako před konfliktem, a tak je poměrně logické, že mezi obyvateli vzrůstá frustrace a napětí. Nedostatečná pomoc při řešení ať už samotné příčiny vysídlení nebo špatných životních podmínek v lokalitách, kam byly oběti přesídleny, mohou být semeništěm řady nepokojů i radikalizace, kdy ta může následně přerůst až v násilný extremismus. Je to poněkud ironické, jelikož právě násilný extremismus bývá jednou z nejčastějších příčin vyhnání obyvatel z jejich domovů.

Potenciálním důvodem radikalizace se také může stát to, když vnitřně vysídlené osoby začnou cítit, že se opět nacházejí v obtížné situaci, např. když mají pocit, že jsou marginalizovány, jsou jim upírána jejich volební práva a dochází k jejich exkluzi. V některých případech může vlivem vědomí, že v táborech hrozí nedostatečné zajištění bezpečnosti, dojít k tomu, že se lidé začnou přidávat na stranu bojujících ještě předtím, než se stanou IDPs. Jednoduše si vyberou toho aktéra, který je pro ně bezpečnější, což je logické a přirozené.

Takto se často dělo např. v Kolumbii, kdy se spousta lidí dobrovolně přidala k řadám FARC v domnění, že jim bude zajištěna bezpečnost. A k tomu skutečně docházelo, bezpečnost byla rozhodně větší v řadách FARC než v táborech, které se právě stávaly jejich terčem. Někteří se však rozhodli zůstat kvůli svému majetku i přes značné riziko ohrožení vlastního života. Manipulace a militarizace vysídlených obyvatel se ve větší míře dotýká hlavně uprchlíků, u nichž nastává možnost destabilizace celého regionu, nicméně se s těmito jevy setkáváme i u IDPs.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Existují dvě hlavní strategie: 1) nucené přesunutí obyvatel za účelem získání teritoria nebo zdrojů; 2) provokací bezpečnostního dilematu mezi vysídlenými lidmi. V prvním případě hrají vysídlené osoby spíše pasivní roli a často se jedná o etnické čistky, kdy se povstalci rozhodnou homogenizovat oblast, aby si tak podrželi podporu v lokalitě. Ve druhém případě jsou vysídlenci vystaveni bezpečnostním rizikům, která je pak nutí k vlastní obraně. Lídři pak mohou provádět politické i ozbrojené akce, přičemž lidé se takto chovají na základě domněnky, že se jedná o sebeobranu, zatímco oponenti vidí v tomto chování reálnou hrozbu.

Na rozdíl od uprchlíků militarizace IDPs znamená bezprostřední destabilizaci vlastního státu s možnými vedlejšími dopady na sousední státy. Už občanská válka samotná narušuje rovnováhu země, ale velký počet IDPs může situaci ještě zhoršit, obzvláště co se týče etnické rovnováhy, což následně může iniciovat další konflikt.

Možnosti řešení

Řešení tohoto problému tkví pouze ve stabilizaci regionu, v řádné humanitární pomoci, ve vyhnutí se nuceným návratům a v odpovídající pomoci a organizaci při opětovném dobrovolném osídlování oblastí. Rovněž by nemělo docházet k výstavbě uprchlických táborů (ať už uvnitř nebo vně státu), jelikož životní podmínky v nich jsou často život ohrožující. V drtivé většině případů tam chybí dostatečná zdravotní péče, hygienická zařízení, tábory jsou často bez elektřiny a hlavně není zajištěn dostatečný přísun jídla a pitné vody.

IDPs mohou značně ovlivnit etnické složení regionu a přispět k podpoře rebelujících skupin, což může nakonec vést k dalšímu konfliktu nebo k prodloužení stávajícího konfliktu. Může docházet k přímému i nepřímému zapojení IDPs do konfliktu, kteří se tak ocitají jak v roli oběti, tak v roli agresora a díky nim může dojít k transferu války do mírových oblastí. Tyto osoby mohou rovněž začít samy bojovat po boku rebelujících skupin, popř. jim poskytovat ve svých osídleních strategické výhody (např. útočiště). Jako příklad lze uvést severní a východní Srí Lanku, kde byly tábory pro IDPs lokalizovány v tzv. zónách vysoké bezpečnosti.

Také mohou oblasti s IDPs sloužit ozbrojencům jako sklad zbraní a lidských zdrojů, tito lidé se totiž poměrně snadno stávají lehkou obětí náboru na základě rozhořčení nad podmínkami, ve kterých musejí žít, a stejně tak může dojít k narušení etnické rovnováhy v zemi, což se projevilo např. Traumata, která vnitřně vysídlené osoby zažívají, mohou také výrazně přispět ke zvýšení důležitosti etnické identity, např. ázerbájdžánští IDPs si z války o Náhorní Karabach silně pěstují koncept křivdy, na základě něhož se snaží vytvořit politickou ideologii odplaty.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

K udržování křivd v živé paměti dochází v důsledku nuceného opuštění domova, z politických (kdy jsou tito lidé často vystaveni exkluzi z politického života) a socioekonomických důvodů, kvůli upozaďování jejich problému. Kvůli tomuto všemu mohou zastávat stejné postoje jako rebelující skupiny stejného etnika, načež se IDPs stávají otevřenějšími vůči těmto rebelům a jsou ochotni s nimi spolupracovat. Z tohoto příkladu vyplývá potřeba zajištění řádné ochrany vnitřně vysídlených osob, aby se dalo předejít militarizaci těchto osob a následně potenciálním hrozbám, v tomto případě vypuknutí etnického konfliktu.

IDPs a terorismus

Příkladem situace, kdy se z obětí stávají útočníci, jsou i sebevražední teroristé. Za posledních zhruba 40 let se teroristické kampaně objevovaly právě v kontextu těch válek, kde byli IDPs výrazným faktorem. Jedním z prvních případu tohoto jevu byla izraelská invaze do Libanonu v roce 1982, která zapříčinila masivní přesun šíitů z jižní části země do Bejrútu, kde tito byli velmi snadno vtaženi do řad podporovatelů nově vznikajícího Hizballáhu. Jako hlavní příčiny radikalizace IDPs, které mohou vést až k sebevražedným teroristickým útokům, uvádějí Choi a Piazza (2016: 1012-1016) ekonomické strádání, etnický konflikt, porušování lidských práv a zvyšující se protiteroristické náklady státních kapacit.

• Špatné životní podmínky IDPs, kteří jsou jednou z nejzranitelnějších skupin během konfliktu.
• Přemístění může vážně narušit rovnováhu mezi etniky, může dojít k tomu, že z majoritního etnika se stane minorita u nepřítele, což vede k diskriminaci a k politickému násilí obecně.
• Porušování lidských práv IDPs, k čemuž často dochází jak ze strany vlády, tak ze strany místních komunit, kam jsou IDPs přesídleni.
• Konflikty generující velké počty IDPs se dějí převážně ve státech, jejichž vládní kapacity nejsou schopny vést adekvátní protiteroristickou politiku.

Dětští vojáci

Dětští vojáci byli a jsou využíváni v konfliktech poměrně často (a to jak na straně povstalecké, tak vládní), buď jako bojovníci, jiní často jako živé štíty, sebevražední atentátníci, „čističi“ zaminovaných oblastí atp. Jedním z nejsignifikantnějších příkladů užití dětských vojáků je ugandská Lord´s Resistance Army, u níž se v roce 2004 stali dětští vojáci klíčovým komponentem ozbrojených sil. Tyto síly byly však využívány už dříve, při izraelsko-palestinském konfliktu, v 80. letech pak Talibanem proti Rusům, rovněž pak ve válce v Afghánistánu v novém miléniu a dalších příkladů hlavně z afrických států by se našla celá řada. Problémem je, že se z těchto dětí pak v dospělosti stává základna pro nová povstalecká hnutí. Využívání dětí k boji je stále rostoucím fenoménem a nezabrání mu žádné úmluvy a dohody, které fungují jen na papíře.

Jako rekrutační centra mimo jiné slouží právě tábory s IDPs, kdy se tyto děti stávají dvojitou obětí. Děje se tak na základě nedostatečné ochrany a kontroly táborů nějakým mezinárodním či státním orgánem. Jako ukázkový příklad lze uvést Libérii v letech 1989-1996, kdy byli dětští vojáci rekrutováni právě v nezajištěných táborech. Počet malých bojovníků stoupl natolik, že byla vytvořena „jednotka malých chlapců“ v rámci NPFL (the National Patriotic Front of Liberia), přičemž tyto de facto oběti byly využívány jako ochranka vysokých představitelů, ale také v boji nejčastěji jako lidské štíty a objevily se i případy, kdy dětská těla posloužila jako kanónfutr v první bojové linii.

Irák jako příklad

Pokud se chtějí politické elity v zemi vyhnout zmanipulování a militarizaci vnitřně vysídlených obyvatel, zásadním se stává pochopení potenciálu masového a zdlouhavého vysídlování k destabilizaci mezinárodní bezpečnosti. Přesně tohle se dělo v Iráku v první dekádě tohoto milénia, kdy se vysídlování stalo hlavní strategií v občanské válce. V roce 2008 se počet IDPs v Iráku pohyboval kolem 2,7 milionů, a přestože se zpočátku zdálo, že zajištění jejich bezpečnosti bude relativně vyhovující, po čase se podmínky změnily k horšímu a mezi IDPs se zvedala vlna rozhořčení, a to i důsledkem omezování jejich aktivit. V těchto podmínkách se lidé stávají náchylnějšími ke zmanipulování ze strany extremistů. I zde byly objeveny případy rekrutování lidí z řad vysídlených osob militantními skupinami, docházelo dokonce k výměně přístupu k humanitární pomoci za nové rekruty. Samotní IDPs nemusejí nutně představovat hrozbu, ale podmínky, v nichž jsou nuceni žít, mohou vést k negativním jevům.

tags: #chalecki #environmentalni #bezpecnost #studie

Oblíbené příspěvky:

• Problémy oceánů s odpadem
• Dopady letecké dopravy na ovzduší
• Výběr ideálního odpadkového koše
• Odvoz odpadu Moravskoslezský kraj
• Kód třídění odpadu 81: Vysvětlení