Číslo šest v přírodě: Výskyt a význam

Negativním důsledkem mnoha lidských aktivit je pokles druhové diverzity. Klesá množství původních druhů živočichů a rostlin, zmenšují se či úplně mizí jejich populace, zvyšuje se počet druhů ohrožených a šíří se druhy nepůvodní. Právě invaze nepůvodních druhů jsou v současné době považovány za jeden z nejvýznamnějších faktorů poklesu druhové diverzity a jsou doprovázeny vysokými kulturně-sociologickými a ekonomickými ztrátami.

Osmium a jeho výskyt

Osmium je drahý kov, ve svých sloučeninách dosahuje oxidačního čísla v rozmezí -II až VIII. V přírodě doprovází platinové kovy, patří mezi nejtěžší prvky. Vzácně se v přírodě vyskytuje jako osmiridium, což je slitina osmia s iridiem a často obsahuje i další platinové kovy. Kovové osmium je chemicky značně odolné, do roztoku jej lze převést alkalickým tavením s hydroxidem nebo peroxidem sodným.

Sloučeniny osmia

Oxid osmičelý (OsO4) má tetraedrickou geometrii ale poměrně ochotně vytváří komplexní ionty, kde má osmium koordinační číslo 6. Je bezbarvý, ale často má nažloutlou barvu, což je způsobeno přítomností malého množství oxidu osmičitého. Oxid osmičitý (OsO2) je hnědočerná krystalická látka, nerozpustná ve vodě, ale rozpustná v kyselině chlorovodíkové. Lze jej připravit oxidací osmia mírnými oxidačními činidly, např.

Izotopy osmia

Osmium má dva NMR aktivní izotopy 187Os a 189Os. Díky spinu ½ má 187Os užší signály než 189Os NMR, ale má podstatně nižší citlivost. Jádro 189Os má kvadrupól, z toho důvodu poskytuje široké signály.

Raci v České republice: Invaze nepůvodních druhů

V ČR žije aktuálně ve volné přírodě šest druhů raků, z nichž pouze dva jsou zde původní, a to rak říční (Astacus astacus) a rak kamenáč (Austropotamobius torrentium). Rak bahenní (Astacus leptodacylus) patří mezi druhy evropské, v ČR však není původní. Naši raci jsou zde takříkajíc odjakživa. Jejich současné rozšíření pochází již z období po poslední době ledové, přičemž významnou roli v něm sehrál i člověk. Raci říční nebo bahenní jsou totiž dostatečně velcí na to, aby byli využíváni jako potrava, a lidem tedy stálo za to je přemísťovat na nové lokality.

Čtěte také: Recenze: Yamaha 125 Majesty a emise

Za rozšířením invazních raků stojí pravděpodobně lodní doprava, s níž byli do Evropy náhodně dovezeni v 19. století. Ve druhé polovině 20. století už byli američtí raci vysazováni v Evropě záměrně - jednak jako náhrada za račím morem zdecimované původní raky, zejména však jako oblíbená kulinářská lahůdka.

Zatímco raka kamenáče najdeme zejména v drobných a středních tocích, rak říční, jenž je mnohem hojnější, se vyskytuje i ve velkých tocích, v rybnících a nádržích. Rak bahenní preferuje také různé typy stojatých vod, kam byl v minulosti vysazován. Invazní raci jsou velmi přizpůsobiví a mají zároveň mnohem nižší nároky na čistotu vody, šíří se tak v podstatě do všech míst, kde se vyskytují nebo mohou vyskytovat i naši původní raci. Najdeme je tedy jak v malých potůčcích a rybnících (rak signální), tak ve velkých tocích (rak pruhovaný) i v nádržích a rybníčcích (rak mramorovaný a pruhovaný). Na rozdíl od invazních raků, kteří jsou přenašeči račího moru, přičemž sami jsou vůči němu rezistentní, původní raky toto onemocnění zabíjí. V zasažených tocích sice na račí mor naštěstí obvykle neuhynou všichni raci, pokaždé však zanikne velká část populace.

Mapa výskytu invazních druhů raků v ČR, Jiří Picek, Jitka Svobodová a Silvie Semerádová, VÚV TGM, v. v. Podklady: Lokality nálezů a výskyt raků: AOPK ČR, VÚV TGM, v. v.

Další výhodu mají invazní raci při rozmnožování. Někteří se pak mohou rozmnožovat i dvakrát za sezonu. Rak mramorovaný je navíc schopen rozmnožovat se partenogeneticky, tj. jedna jediná samička dokáže i bez přítomnosti samečka (bez nutnosti oplození) klást vajíčka, produkovat mláďata a založit celou početnou populaci.

Ochrana proti invazním rakům

Základní a zároveň nejlevnější metodou zamezení šíření invazních raků je informování veřejnosti o škodlivosti invazních druhů s cílem maximálního možného omezení přenosu invazních raků na nové lokality. Pokud se invazní raci někde objeví, není již na většině lokalit jejich úplné vyhubení možné. Jedinou cestou ochrany před nimi je pravidelně a opakovaně redukovat jejich početnost.

Čtěte také: Eulerovo číslo v reálném světě

Nejpoužívanější metodou regulace invazních druhů raků je ruční sběr a odchyt do vrší. Tato metoda však s sebou nese jedno významné riziko. Může se totiž stát, že z populace selektivně vysbíráme velké jedince, tím snížíme tlak na mladší vývojová stadia, což následně vede k větší úspěšnosti jejich přežívání. Pak může paradoxně nastat situace, kdy snaha o snížení populace bude mít ve svém důsledku opačný efekt. Metodu odchytu raků je proto nutné kombinovat s dalšími postupy, např. s vysazováním jejich predátorů. Mezi nejvhodnější predátory patří ryby, jež si na invazních racích rády pochutnají. S raky si dokáže poradit úhoř, mník, candát, sumec, jelec tloušť, ale i larva vážky, která úspěšně zlikviduje juvenilní raky.

Další metodou obrany proti invazním rakům je sterilizace jejich samců, kteří po následném zpětném vypuštění soutěží o samice s ostatními samci, což může významně snížit počet úspěšně oplodněných samic a zároveň udržovat predační tlak na mladší vývojová stadia. Tam, kde to je možné, lze také vypustit nádrž, raky vysbírat a poté nechat na zimu lokalitu vymrznout či v létě letněním vyschnout. V kombinaci s aplikací např. chlorového vápna je tato metoda poměrně účinná. Po opětovném napuštění nádrže je pak vhodné znovu vysadit predátory raků. Za extrémní metodu lze považovat vytrávení lokality jedy. Tuto metodu však lze použít pouze omezeně v bezodtokých a málo biologicky významných lokalitách, neboť jed usmrtí kromě invazních raků i všechny ostatní živé organismy.

Rak jako rak, řekne si možná někdo. Čemu to vadí, když cizí raci vystřídají ty naše? Na první pohled to vypadá, že ničemu. Ve skutečnosti však jde o závažný problém. Původní druhy raků dlouhodobě žijí spolu s ostatními obyvateli našich vodních toků v harmonii. Naopak přítomností invazních raků ostatní složky vodních ekosystémů trpí, protože tito raci likvidují jak vodní makrozoobentos, tak také naše původní druhy ryb (zvláště jikry a plůdek). Dokážou též zlikvidovat vodní rostliny, včetně kriticky ohrožených druhů, a troufnou si i na další druhy živočichů, např.

Prase divoké: Přirozená součást ekosystému nebo škůdce?

Následující text volně navazuje na článek uveřejněný v čísle 1/2015, kde byla problematika škod způsobovaných prasetem divokým obecně shrnuta. Prase divoké je přirozenou složkou našeho prostředí již tisíce let, avšak jeho životní projevy a negativní vlivy dotýkající se lidské činnosti byly v novodobé historii nejmarkantněji řešeny a vyřešeny pouze jednou, a to úplným vyhubením druhu ve volné přírodě, jak bylo podrobněji popsáno v minulém článku.

Diskuse kolem stále častějších negativních průvodních jevů spojených s výskytem prasete divokého ožívá zejména v posledních letech, kdy se stále častěji setkáváme s vysokými škodami na rostlinné produkci, sledujeme návštěvy zvířat v intravilánech obcí a čteme zprávy o srážkách s dopravními prostředky s vysokými škodami na majetku a někdy i na zdraví osob. Je pravidlem, že v případě zvýšení početnosti jedinců jakéhokoliv organismu nad únosnou míru prostředí se z tohoto druhu stává škůdce.

Čtěte také: Symboly pro recyklaci

Celý problém s přítomností prasete divokého v naší přírodě a s jeho negativními životními projevy začíná a končí u velmi komplikované definice únosnosti. Ta by měla být vyjádřena prostřednictvím tzv. „normovaných stavů zvěře“. Jedná se o maximální početnost jedinců jednotlivých druhů zvěře, která nesmí být při mysliveckém hospodaření uživatelem honitby překročena. Tento limit by měl odpovídat početnosti, při které zvěř svými životními projevy nepáchá na svém životním prostředí nadměrné škody.

V lesích prase divoké škodí v mnoha ohledech, ale nalezneme i pozitiva, která vyplývají z jeho přirozeného chování. Nejviditelnějším znakem jeho přítomnosti je rozrývání půdního povrchu, což nečiní z pouhého rozmaru, ale s vidinou chutných vývojových stadií hmyzu či obydlených podzemních hnízd hlodavců, čímž přispívá k eliminaci jejich početních gradací. Mezi přínosy patří kypření, narušování půdního povrchu rytím a obnažování tak minerální složky, což zlepšuje podmínky pro uchycení semen a následný vývoj semenáčků lesních dřevin. Velmi negativně pak lesníci vnímají zejména vyryté sazenice právě zalesněných pasek, poškozené ploty oplocenek a zpřístupnění tak chráněných kultur dalším býložravcům (následně škody okusem, ohryzem, loupáním), stejně jako odřené drbací stromy a obnažené kořeny a oddenky dřevin, čímž vzniká značné riziko infekce dřevokaznými houbami s jejich následným vyvrácením.

Při hodnocení vlivu prasete divokého na zemědělské pozemky již zcela jasně převládá negativní stránka jejich působení. Jak bylo výše uvedeno, česká myslivecká legislativa „počítá s tím“, že prase divoké se zdržuje pouze v lesích (normování zvěře). S nelesními pozemky se tedy v případě prasete divokého při mysliveckém plánování naprosto nepočítá. Běžně se prase divoké do zemědělských oblastí stěhuje v průběhu května, kdy začínají kvést řepky, poté se v červenci přesunuje do obilnin a postupně přechází do kukuřic, kde může přežívat až do října či listopadu.

Škody zde vznikají jak přímým okusem plodin, tak vyválením. Vyválení, kromě vlastního znehodnocení plodiny, dále vytváří nebezpečný aspekt porušení homogenity obilného lánu, tedy stability porostu proti větru. Takto působí další hektary zlámaných či polehnutých porostů. Škody na polních kulturách vzniklé vyválením mohou svým rozsahem převyšovat škody vzniklé přímou konzumací plodin.

Prase má v našich ekosystémech jasně definované místo, které je z pozice velkého a aktivního všežravce těsně pod vrcholem potravních pyramid. Konzumuje vše, na co přijde - uvítá ptáky a jejich snůšky, obojživelníky, plazy či mláďata savců (např. srnčata). Nelze také opomenout význam veterinární a hygienický, kdy nepohrdne žádnou mršinou (ani vlastního druhu) či zraněným živočichem. Z uvedeného vyplývá, že je významným přenašečem a zdrojem chorob a parazitů, což je rizikem pro hospodářské chovy zvířat i zdraví lidské populace. Každý ulovený kus prasete divokého v ČR musí být vyšetřen na přítomnost larev svalovce stočeného (Trichinella spiralis), jehož přenos na člověka může mít i smrtelné následky.

Prase divoké se s ohledem na svoje jedinečné schopnosti adaptability, migrační potenciál, potravní nenáročnost a vysokou schopnost reprodukce úspěšně rozšířilo i do oblastí mimo svůj přirozený areál výskytu. V těchto lokalitách se chová jako invazní druh, který může v novém prostředí působit několika směry: 1. využívat zdroje jiným způsobem než domácí druhy, 2. ovlivňovat potravní interakce a 3. měnit disturbanční režimy.

V lesích je častým jevem rozhrabávání mravenišť mravence lesního (Formica rufa), ale všeobecně prase divoké nepohrdne ani vejci, mláďaty či na snůšce sedícími samicemi ptáků. Přítomnost prasat se na Galapágách negativně projevuje na reprodukčním úspěchu karety obrovské (Chelonia mydas), želvy sloní (Geochelone elephantopus), nebo želvy dlouhokrčky drsné (Chelodina rugosa) a krokodýla Johnstonova (Crocodylus johnstoni) v Austrálii. Z obojživelníků je na jídelním lístku prasat blatnice Holbrookova (Scaphiopus holbrookii) nebo mlok skvrnitý (Salamandra salamandra).

Na jaře a na podzim se také množí i přímé útoky prasete divokého na člověka. Děje se tomu tak v důsledku vrhu a vodění selat bachyní, která se při nenadálém setkání se psem či člověkem může cítit ohrožena a útok je tak spontánní reakcí. Na podzim pak jde nejčastěji o poraněné jedince z intenzivních lovů, kdy neblahý zdravotní stav nedovoluje při vyrušení utéct a zvíře zaútočí. Množí se případy rytí na golfových nebo fotbalových hřištích či dopravní kolize s život ohrožujícími následky pro účastníky silničního provozu.

Škody způsobené prasaty na Sluneční stráni

Přírodní památka Slunečná stráň se nachází na úbočí Rýchor, východně od Svobody nad Úpou - Dolního Maršova, v ochranném pásmu Krkonošského národního parku. Chráněna je zde mozaika stanovišť na slatinných a rašelinných lukách. Botanici ocení výskyt více než 130 druhů cévnatých rostlin, ale lokalita je dobře známa i široké veřejnosti, zvláště hromadným kvetením tisíců prstnatců májových.

Už během prvních terénních pochůzek se však botanici a lesníci Správy KRNAP shodli, že pachateli byla pravděpodobně divoká prasata, která požírala hlízky prstnatců. To brzo potvrdily i snímky z fotopasti. 11. června byly ztráty odhadnuty na 4 400 kvetoucích orchidejí, z toho 99 % prstnatce májového a 1 % prstnatce listenatého. Během dalších tří týdnů došlo k dalším ztrátám a populace byla nakonec oslabena na méně než 20 % původního stavu. Po aplikaci odpuzujícího prostředku poškozování lokalit prasaty zcela neustalo, ale nebylo tak soustavné. Od dalšího používání repelentu bylo nakonec upuštěno.

K zamezení dalších škod pod Rýchorami byl loni rovněž aplikován odpuzující přípravek Hukinol. Jako nejúčinnější opatření se však ukázala spolupráce s uživatelem zdejší honitby - mysliveckým sdružením Rýchory I. Jeho členové podnikli razantní zákrok: ze zjištěné tlupy sedmi prasat, která na lokalitu loni na jaře chodila, jich šest střelili. Na Sluneční stráni je velký předpoklad obnovy populace prstnatců. Tento případ však v poslední době na horách není ojedinělý, poškozovány jsou i jiné lokality.

Výskyt velkých lupenonožců na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku v roce 2020

Díky vhodným klimatickým podmínkám jsme během roku 2020 nashromáždili celkem 291 údajů o výskytu 9 druhů velkých lupenonožců (Branchiopoda: Anostraca, Notostraca, Spinicaudata) z jižní Moravy a jihozápadního Slovenska. Kromě výskytu druhů ve fenologicky běžných obdobích jsme v listopadu a prosinci zaznamenali také unikátní podzimní výskyt jarních druhů žábronožek - ž. panonské (Chirocephalus carnuntanus) a ž.

Žábronožka letní (Branchipus schaefferi) se vyznačuje značnou barevnou proměnlivostí. Samec (nahoře) má téměř vždy červenou furku (koncové vidličkovité přívěsky) a samice (dole) se honosí zlatomodrým vaječným vakem (ovisakem). Foto J.

Samice žábronožky letní (Branchipus schaefferi) se honosí zlatomodrým vaječným vakem (ovisakem). Foto J.

Listonoh letní (Triops cancriformis) patří stále mezi nejběžnější lupenonohé korýše České i Slovenské republiky. Foto J.

Žábronožka divorohá (Streptocephalus torvicornis) je rovněž velmi barevně variabilní. Samice vlevo dole s prázdným vaječným vakem, ten má samice uprostřed naplněný zralými vajíčky a vak se tehdy vybarvuje většinou do červena. Vpravo samec. Obě pohlaví mívají často oranžovou furku a někdy (jako zde) jsou nožky u báze zbarveny do červena. Foto J.

Časový průběh výskytu velkých lupenonožců v roce 2020

Časový průběh výskytu velkých lupenonožců na jižní Moravě a jiho západním Slovensku v sezoně 2020. EG - žábronožka sněžní (Eubranchipus grubii), LA - listonoh jarní (Lepidurus apus), BF - žábronožka velká (Branchinecta ferox), CC - žábronožka panonská (Chirocephalus carnuntanus), BS - žábronožka letní (Branchipus schaefferi), TC - listonoh letní (Triops cancriformis) , CS - žábronožka jarní (Chirocephalus shadini), LD - škeblovka rovnohřbetá (Leptestheria dahalacensis), ST - žábronožka divorohá (Streptocephalus torvicornis). Orig. A.

Mapa s lokalitami výskytu velkých lupenonožců na jižní Moravě a jiho západním Slovensku v r. 2020. Modře nálezy z března až října, oranžově z listopadu a prosince, kruhy značí výskyt obvykle jarních druhů, trojúhelníky letních druhů. Orig. A.

Žábronožka sněžní (Eubranchipus grubii) je častým druhem aluvií velkých řek a bývá zbarvena většinou hnědavě až hnědozeleně. Samec (nahoře) se vyznačuje mohutnou hlavou, což způsobují především bazální články tykadel. Foto J.

Listonoh jarní (Lepidurus apus) doprovází na některých lokalitách žábronožku sněžní. Je menší než listonoh letní a vyniká mimo jiné oblou přední částí hřbetního kýlu. Tento znak bývá málo zdůrazňovaný v literatuře, přitom ho lze využít při určování exuvií (svleček) a zbytků těl listonohů, které někdy nalezneme, aniž zaznamenáme živé listonohy. Foto J.

Žábronožka panonská (Chirocephalus carnuntanus) je druhem Panonské nížiny a zasahuje i na území bývalého Československa. Při prudkém jarním oteplení z lokalit záhy mizí. Na fotografii samice. Pro druh je typické umístění vaječného vaku oproti jiným druhům kaudálněji (více vzadu). Vak má zhruba tvar srdce. Foto J.

Žábronožka panonská (Chirocephalus carnuntanus) je druhem Panonské nížiny a zasahuje i na území bývalého Československa. Při prudkém jarním oteplení z lokalit záhy mizí. Samec je vcelku nenápadný tvarem i barevností, má však dlouhé koncové články tykadel, na něž je tento snímek také zaostřen. Foto J.

Polní rozliv u Palárikova v Podunajské nížině, okres Nové Zámky - lokalita společného výskytu žábronožky panonské a ž. velké. Foto J.

Žábronožka velká (Branchinecta ferox) žije na území bývalého Československa pouze v nížině západního Slovenska, kde se často vyskytuje společně s ž. panonskou. Na snímcích samec (nahoře) s typickými anténami (tykadly) ve tvaru šavlozubých šelem a s furkou připomínající ocas mořské panny. Takto tvarovanou furku mají obě pohlaví. Samice (dole) má dlouhý, zašpičatělý vaječný vak, hustě naplněný nepřehledným množstvím vajíček. Je dobře patrné, že i nohy obou pohlaví jsou oproti jiným druhům nápadně delší. Foto J.

Žábronožka velká (Branchinecta ferox) žije na území bývalého Československa pouze v nížině západního Slovenska, kde se často vyskytuje společně s ž. panonskou. Na snímku samec (vlevo) s typickými anténami (tykadly) ve tvaru šavlozubých šelem a s furkou připomínající ocas mořské panny. Takto tvarovanou furku mají obě pohlaví. Samice (vpravo) má dlouhý, zašpičatělý vaječný vak, hustě naplněný nepřehledným množstvím vajíček. Je dobře patrné, že i nohy obou pohlaví jsou oproti jiným druhům nápadně delší. Foto J.

Polní rozliv u Hevlína na Znojemsku je biotopem pěti druhů velkých lupenonožců - žábronožky panonské (Chirocephalus carnuntanus), ž. letní (Branchipus schaefferi), listonoha letního (Triops cancriformis), škeblovky rovnohřbeté (Leptestheria dahalacensis) a š. hladké (Imnadia yeyetta). V r. 2020 zde byl zjištěn unikátní podzimní výskyt žábronožky panonské. Foto J.

Betonová nádrž u Velkých Raškovců ve Východoslovenské nížině - zcela atypický biotop žábronožky sněžní (Eubranchipus grubii). Foto V.

Žábronožka panonská (Chirocephalus carnuntanus) je druhem Panonské nížiny, zasahuje tedy i na území Slovenska a vzácně i na jižní Moravu. Na snímku samice, která má druhově typické umístění vaječného vaku (ovisaku) srdčitého tvaru více dozadu (kaudálně). Foto J.

tags: #číslo #šest #v #přírodě #výskyt

Oblíbené příspěvky:

• Vliv znečištění ovzduší na atopický ekzém
• Ochrana přírody a krajiny
• Zdroje financí pro komunální odpad
• Metody adaptace zemědělství na klima
• Skautský program a příroda