Příznaky ohrožení vyhořením

Syndrom vyhoření, známý také jako burnout syndrome, je stav, který je zákeřný svým pozvolným nástupem, podobně jako chronický stres. Jediné, co je na burnout syndrome, jak se mu říká mezinárodně, zajímavé, jsou statistické údaje. Na celosvětových je nejvíce alarmující skutečnost, že od roku 1974, kdy byl poprvé vědecky popsán, jeho výskyt stále a dramaticky narůstá.

Ani domácí čísla nejsou veselá - syndromem vyhoření trpí každý pátý Čech, jak ukázala rozsáhlá vědecká studie, zpracovaná před pěti lety. Ohroženo se jím tehdy cítilo 34 % respondentů, trpěly jím častěji ženy a mladší lidé, nejčastěji pak profese spojené s velkou odpovědností - 38 %. Vypovídající byly také regionální charakteristiky, podle nichž nejpostiženější byly Moravskoslezský, Liberecký a Královéhradecký kraj, v Praze sice vyhoření řádilo méně, zato s větší intenzitou a vůbec nejnižším výskytem se mohl pyšnit kraj Vysočina.

Podle statistiky Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy intenzivnější symptomy syndromu vyhoření vykazuje přibližně 20 % české populace. Syndrom vyhoření je rozšířen po celém světě. Pokud se ptáte na jednotlivé generace, podle této studie hlásí vyhoření 84 % příslušníků generace Z spolu se 74 % mileniálů a 47 % Baby Boomerů. Pokud se podíváme na ženy a muže ve studii společnosti Asana, vyhoření hlásí 67 % žen a 59 % mužů, přičemž celkově ho zažívá 63 % zaměstnanců.

Co je to syndrom vyhoření?

Syndrom vyhoření je reakce organismu na dlouhodobý stres. Syndrom vyhoření, neboli burn-out, je stále více rozpoznávaným a diskutovaným problémem v moderním pracovním prostředí. Je to stav, který ale nenastane ze dne na den, a to je také jedno z největších nebezpečí. Pocity se objevují velice pomalu a je pro nás velmi těžké je rozpoznat. Přesto, že nám naše tělo dává pomalu, ale jistě najevo, že něco není v pořádku.

Syndrom vyhoření je chronický stresový stav vedoucí k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu. Syndrom vyhoření zahrnuje psychické, ale též i fyzické příznaky po náročné, výsledek nepřinášející činnosti, zpravidla ukotvené v každodenním jednání s lidmi. Nejčastěji se objevuje u lidí, kteří na denní bázi pracují s lidmi (obchodní činnost, poradenství, péče o nemocné...).

Čtěte také: Co dělat, když se cítíte ohroženi?

Vyhoření je synonymem pro ztrátu rovnováhy, která nám ze života vymizela ve jménu toho, co ještě musíme udělat. Pokud se to týká i vás, odložte na moment své povinnosti a staňte se prioritou sami pro sebe.

Příznaky syndromu vyhoření

První příznaky syndromu vyhoření se mohou projevovat lehkou únavou, občasnými problémy s usínáním a sem tam si řeknete, že zítra se vám do té práce už ale vážně nechce. Pokud jste k sobě vnímaví, možná už teď ve svém životě něco měníte, což je skvělé. Další fáze vyhoření pak totiž doprovází vyčerpání, změny nálad, pokles výkonu a soustředění, deprese a úzkost, druhotně také problémy ve vztazích a snížení sebevědomí.

Jak poznám, že trpím syndromem vyhoření? První příznaky mohou být nenápadné, ale postupně se zhoršují. Mohou být jak psychické, tak fyzické.

Mezi psychické příznaky vyhoření se řadí:

• Lehké podráždění při pracovním přetížení
• Špatná nálada
• Psychické vyčerpání
• Ztráta nadšení z práce, ale i v osobním životě
• Lhostejnost či negativní postoj k práci
• Pocit nedoceněnosti
• Deprese
• Úzkostné stavy

Fyzické příznaky syndromu vyhoření mohou být:

• Poruchy spánku
• Únava
• Nechuť k jídlu
• Zažívací problémy
• Poruchy paměti a soustředění
• Pokles výkonu

Podobně vypadá pocitová stránka syndromu vyhoření. Jde o psychický stav, jehož klíčové složky tvoří emoční vyčerpanost, značné oslabení kognitivních funkcí a velice často celková únava. Běžný život s jeho dennodenními nároky nejvíce ohrožuje druhá složka, kdy to člověku zkrátka „nepálí“. Kognice totiž zahrnuje takové nezbytné „životní nářadí“, jako je paměť, pozornost, pohotovost, schopnost abstrakce a usuzování, vyjadřování, porozumění a prostorová orientace.

Problémy se však dostavují, a to pokles celkové životní výkonnosti, sexuální aktivity a sebedůvěry, nástup úzkostných a depresivních stavů, poruch paměti, soustředění a spánku. Trvale zkoušená hlava posléze „vyrobí“ tělesné obtíže - poruchy zažívacího traktu, kardiovaskulární potíže, diabetes 2. typu. Jedinou životní radostí se pak pro mnohé jedince svírané burnout syndromem stávají zhoubné návyky - alkohol, tabák, drogy, gamblerství. Ty „kupodivu“ takovému člověku vydrží i ve vrcholné fázi, kdy je mu už všechno „šumák“ a rezignoval na život jako celek.

Čtěte také: Statistika a psychologie ohrožení u inteligentních žen

Fáze syndromu vyhoření

Vyhoření nenastane ze dne na den. Naopak. Vaše myšlenky, únavy a fyzické a psychické pocity procházejí několika fázemi. Syndrom vyhoření probíhá obvykle v několika fázích. Od pocitu, že ze sebe musíme vydat maximum, aby byla práce včas a dobře odvedená, přes stavy úzkosti, kdy nám dochází, že naše očekávání nejsou reálná a odvedená práce třeba ani není adekvátně ohodnocená, až po stavy podrážděnosti, pocity zklamání a to, že pro nás naše činnost ztratí smysl.

Syndrom vyhoření má typicky čtyři fáze:

1. Fáze: Lehká nespokojenost - ještě si naplno neuvědomujeme, že je něco špatně, jsme ale lehce podráždění při pracovním přetěžování.
2. Fáze: Nevědomé přehlížení problému - myšlenky a emoce jsou stále nepříjemnější, nespokojenost se může projevovat i přenášením špatné nálady na okolí. Podvědomě se bráníme symptomům.
3. Fáze: Vědomá otupělost - začínají se objevovat příznaky vyhoření jako je vyčerpání, stres a úzkost. Vědomě se snažíme otupit tyto nepříjemné stavy, což ale problém neřeší.
4. Fáze: Trauma - syndrom vyhoření se stává chronickým, mohou se objevovat panické záchvaty, naprosté fyzické i mentální vyčerpání.

Ideální je zabývat se syndromem vyhoření již v první fázi, abychom zamezili dalšímu rozvoji problému. Obecně platí - čím dříve, tím lépe!

Nová práce, nový úkol, nový vztah. Počátky jsou vždy radostné a plné energie. Zažíváte spokojenost, produktivitu kreativní a flow. Nástup stresu je pomalý a prakticky si ho nelze všimnout. Jsou to pouze krátké okamžiky, kdy se cítíte pod stresem, které ale přejdete bez povšimnutí, nebo nad nimi pouze mávnete rukou, protože stres patří k běžnému životu a občas to tak prostě je.

Nicméně i přesto se vám občas stane, že ztratíte pozornost a máte dny, kdy nejste tak produktivní, což ke stresu pouze přidává. Ve stresu jste prakticky pořád. Cítíte neustálý tlak, roste množství úkolů, ale i v soukromém životě se tyto příznaky začínají projevovat - častější hádky s blízkými, ztráta energie na setkání s přáteli nebo na vaše oblíbené výlety. Stres a fyzické příznaky dosáhly svého vrcholu a limitují vás natolik, že už nejste schopni normálně fungovat. Jste otupělí, bez energie a chuti do života, dny byste nejraději trávili v posteli a o samotě a máte extrémní pochybnosti sami o sobě.

Čtěte také: Cesta k pocitu bezpečí

Pokud i v této fázi stále ignorujete veškeré příznaky, stanou se stavy apatie součástí každodenního života. To může vést k chronickým úzkostem a depresi.

Kdo je ohrožen syndromem vyhoření?

Můžu vyhořet i já? Koho syndrom vyhoření ohrožuje nejvíce? Syndrom vyhoření je nejčastěji spojován s pomáhajícími profesemi jako jsou lékaři a zdravotníci, profesemi pod silným tlakem stresorů a zodpovědnosti (manažeři), riziková je také práce s lidmi (učitelé). Ve skutečnosti se ukazuje, že zásah syndromu vyhoření je daleko širší.

Vyhoření může poměrně snadno potkat například ženy na rodičovské dovolené nebo ty, kteří mají od sebe jednoduše příliš vysoká očekávání. A jsou to právě nenaplněná očekávání, která vedou ke ztrátě iluzí, ztrátě motivace a v dlouhodobém měřítku napomáhají k rozvoji syndromu. V nejhorším případě můžeme skončit ve stavu naprostého fyzického a duševního vyčerpání.

Podle jednoho z řešitelů studie psychologa prof. Radka Ptáčka nejhorší je stav „u manažerů, u lidí na řídících pozicích, naopak nejméně jsou ohroženi zemědělci a farmáři“. Jeho konstatování lze doplnit, že také na lesníky a s lesy spjaté profese je syndrom vyhoření docela krátký. Oboje jde s Vysočinou, jež prestižními podniky a institucemi nepřekypuje, zato půdou a lesy ano, dohromady.

Stejně tak patří k sobě stres a manažerské prostředí. Bylo by však chybou opomíjet fakt, že „je manažer a manažer“, což nesouvisí jen s tvrdostí či měkkostí nátury. „Velcí bossové a manažeři, kteří tak rádi dávají na odiv náročnost své pozice, jsou sice stresovaní - tři milenky, prostřílené auto, bankovní transakce, mafie za zády, policie z druhé strany -, přesto jsou poměrně zdraví. Trpí jejich tajemníci a asistenti, kteří mají stejnou odpovědnost, nemají však vliv na události, protože seshora přicházejí jen nařízení a zezdola mají problémy,“ uvádí psychiatr prof. K běžnému doprovodu takovéhoto pracovního sevření, pro něž se vžil termín „sendvičové postavení“, patří šikana, silný tlak na výkon bez možnosti řádné úlevy, závažné následky v případě omylu a „nepřítel čas“.

Je zde ještě jeden spoluviník syndromu vyhoření, který sice není významnější než stres živený zvýšeným tlakem na výkon a doprovázený psychickým i fyzickým vyčerpáním, přesto však zaslouží samostatnou pozornost. Řeč je o ztrátě smyslu vykonávané profese, o „psychickém oslepnutí“ vůči vlastnímu „poslání“ nebo smyslu nějaké dlouhodobé činnosti. Právě tento potměšilý brouk v hlavě, samozřejmě ruku v ruce s ostatními zmíněnými spoluviníky, má na svědomí, že hned po manažerech syndrom vyhoření nejvíce řádí v tzv. pomáhajících profesích - mezi lékaři, zdravotními sestrami, pedagogy, sociálními pracovníky, psychology a policisty.

Právě potřebnost je tím, co jim na začátku kariéry kreslí v hlavě luzné obrazy svaté misie ve jménu nápravy světa, aby jim v jejím průběhu ke čmuchalům a byrokracii přidala další mohutnou překážku - jejich klientelu. A rozpor mezi ideálem a skutečností pak bývá hlubší Macochy. Tak jen namátkou. Lékař hučí čtvrtstoletí do pacientů, aby zhubli, s jedinou odezvou - dej sem lék, doktore! Kantoři? Dlouhé roky musí vzdělávat i týpky, co se jakékoli kultivaci zuřivě brání a při sebemenším problému alarmují rodiče, kteří učitele napráší řediteli, aby jej v jeho požadavcích umravnil.

Ztráta smyslu a hlodání poslíčků burnout syndromu se úspěšně vkrádá do života i lidem stojícím dočasně nebo i trvale mimo pracovní proces. Jsou to ti invalidní či starobní důchodci, které sevřel pocit, že „stejně už nic nemá cenu“. Řadí se sem také ženy na mateřské dovolené nebo trvale upoutané k domácnosti. První drtí dennodenní kolotoč krmení, přebalování, hraní, vycházky, uklízení, nákupy, jehož konec je zdánlivě v nedohlednu.

Co dělat, pokud se potýkám se syndromem vyhoření?

Jak se dostat z vyhoření? Pokud už se potýkáte s následky syndromu vyhoření, nezůstávejte na ně sami. Možnosti, které s sebou přináší psychologické poradenství a psychoterapie, už jsou dnes dostupné pro každého. Pomohou vám vystoupit z bludného kruhu nároků na sebe sama a vyčerpanosti, která z nich vzešla.

Syndrom vyhoření je nejlepší řešit již od prvních příznaků. Je pravda, že je zpočátku nemusíme vidět jako možný zdroj větších problémů, ale čím dříve nemoc podchytíme, tím dříve se jí můžeme zbavit. Pokud syndrom vyhoření dojde do fáze, kdy citelně ovlivňuje náš život, je vhodné svěřit se do rukou odborníka.

Na syndromu vyhoření se naopak často spolupodílí naše tendence dopřávat prostor ostatním. Také proto jsou pomáhající profese v tomto smyslu tolik zranitelné. Rozdat se do poslední síly a doufat, že to někdo ocení. Nebo podlehnout pocitu, že jsem to jen já, kdo může nejlépe rozhodnout, udělat, dokončit.

Psychoterapie jako léčba syndromu vyhoření dokáže pojmenovat naše podvědomé vzorce myšlení, abychom pak sami zhodnotili, jestli je vhodné si je ponechat, nebo nastolit nové pořádky.

Prevence syndromu vyhoření

Účinnou prevencí syndromu vyhoření je zaměřit se na svůj vztah k práci či studiu, ale také i k životu obecně a k našim vztahům. Je dobré uvědomit si svá očekávání a nastavit jim realistickou podobu. Tím snížíme i riziko, že do práce investujeme až příliš energie, a budeme fungovat nad rámec našich možností.

Pomůže také věnovat se vlastním zájmům, včetně společenského života. Náš život tak získá další rozměr a my se vyhneme vyčerpání, které se často objevuje v případě, jsme-li dlouhodobě zaměření jen na jednu věc.

I v této fázi prevence je dobrou volbou konzultace s psychoterapeutem nebo koučem. Nejedná se o klasickou léčbu, ale o tzv. seberozvoj.

Pokaždé, když se o syndromu vyhoření píše nebo mluví, přijde i na rady, aby lidé napadení jeho příznaky pěstovali přiměřenou fyzickou aktivitu, zdravě jedli, nekouřili a příliš neholdovali alkoholu, pěstovali nějaké koníčky a udržovali si zdravé rodinné zázemí. V takových holých doporučeních se totiž ztrácí skutečnost, že plíživé vyhořívání, nejčastější v práci, se rozlévá jako jed i do zbytku života, do všeho, co člověk dělá.

Typický vyhořívající čtyřicátník či padesátník proto neméně typicky pomalu rezignuje na dobíjení baterek ve volném čase a svým vyladěním otravuje rodinné ovzduší i okolí. Jediné, v čem naopak přidává, jsou zlozvyky. Zvrátit rozlézání duševního jedu je těžké. Člověk, který jej „pozřel“, může jeho působení zbrzdit a posléze zastavit jediným způsobem - začít přidávat ve všem, kam se jed ještě nedostal, co mu dělá radost, co ho naplňuje a kde vnímá nějaký smysl.

Předpokladem samozřejmě je, že si uvědomí, co se s ním děje, a připustí si svůj stav, což spousta lidí jen tak nedokáže. Návštěvy u těchto expertů sice nejsou zadarmo, ale VZP jako jediná zdravotní pojišťovna v Česku začala v souvislosti s epidemií covid-19 poskytovat na psychosociální podporu příspěvek. Tuto možnost dosud využily téměř dvě tisícovky klientů, z větší části žen, a zažádat o ni lze do konce května.

Nakonec zbývá posvítit si ještě na ty nejmladší a dosud nezmíněné - žáky a studenty. V jejich řadách sice klasický burnout masově nebují, ale jeho „poslíček“ převlečený za ztrátu motivace mezi nimi zase tak řídký není. Navíc svou nekalou práci dnes samozřejmě odvádí koronavirus. Další humus se do ní dostává v případě, že i doma dostává mladý člověk psychickou nálož, například v podobě rozhádaných a nespolupracujících rodičů nebo jejich necitlivého „tlaku na výsledky“.

Ten je v pořádku, jen když má také nějaké protiváhy - záliby, sporty, vše, co patří jen mlaďochovi ve smyslu, že mu to dělá radost, protože je v něčem dobrý, takže si tak zvedá sebevědomí. Studentík od rodičů nyní více než kdy jindy potřebuje netoliko, aby to doma jakž takž klapalo, ale i něco navíc. Nemá valného smyslu mu zbraňovat, když si od školní zátěže chce odfrknout kontaktem s kamarády a spolužáky a když se vrhá na zmíněné záliby. Vždyť i ty obsahují námahu při osvojování dosud neznámého, tedy pomyslnou buňku školy.

tags: #příznaky #ohrožení #vyhořením #citi

Oblíbené příspěvky:

• Havárie v Černobylu a její dopad na životní prostředí
• Trička pro muže s potiskem přírody
• Kde najít kontejnery na tříděný odpad v Liberci?
• Řešení pro odpadové hospodářství od AVE CZ
• Umisťování Cenných Papírů