Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy a prostředím a mezi organismy navzájem. Definic pojmu ekologie existuje celá řada. Nejběžnější je definice E. P. Oduma: je to věda o životním prostředí, resp. biologie prostředí. Jako vědu vymezil ekologii poprvé E. H. Haeckel v roce 1869. Samostatný vědní obor se rozvíjí až ve 20. století.
Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organismy navzájem a mezi organismy a prostředím. Zkoumá vztahy mezi organismy navzájem i mezi organismy a prostředím. Všechny živé i neživé prvky prostředí působící na organismy se nazývají ekologickými faktory. Mají rozdílnou podstatu a specifiku působení a je možné je členit do těchto zákl. skupin:
Mezi ekologické faktory patří teplota, sluneční svit, vlhkost, plynné složení vzduchu, atmosférické vlivy, formy činnosti člověka a vzájemné ovlivňování živých systémů. Každý organismus, populace či společenstvo má určitou ekologickou valenci vůči jednotlivým ekologickým faktorům. Pohybuje se v určitém rozmezí od mezních hodnot k optimální hodnotě, která je pro existence organismů nejvýhodnější. Mezi ekologickými faktory jsou vždy některé limitující, jež ohraničují možnosti existence biol.
Ekologie zažila ve 20. století ohromný rozvoj, hlavně díky hydrobiologům (limnologům a oceánografům). Posléze se ekologie diferencovala se na víceméně samostatné podobory: ekologie rostlin (resp. geobotanika), lesní ekologie, ekologie savců, ekologie ptáků, ostrovní ekologie, hydrobiologie, ekologie člověka a další. Z ekologie se etablovaly další předměty: etologie (věda o chování zvířat), sociobiologie (věda srovnávající chování zvířat a lidí) a environmentalistika (nauka o životním prostředí a jeho problémech).
V letech 1965-1975 proběhl jeden z nejvýznamnějších mezinárodních vědeckých projektů - International biology program (IBP), v jehož rámci desítky odborníků intenzivně studovali světové suchozemské i mořské ekosystémy; zaznamenávaly především toky energie, koloběhy prvků a látek a hodnotily parametry světových ekosystémů.
Čtěte také: Recyklace v Česku
Nejdůležitějšími pojmy ekologie jsou ekosystém, ekologická nika, populace a ekologická rovnováha.Více jedinců určitého druhu tvoří populaci. Více populací v určitém prostoru tvoří společenstvo (biocenózu). Ekologická nika je soubor všech faktorů prostředí působících na organismus.
Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero). Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky). Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení. Postupně se vyvíjejí, to se označuje jako sukcese (např. hromada zeminy postupně zaroste bylinami, keři, nastěhují se sem živočichové aj.). Pro ekosystémy je důležitá i přítomnost „mrtvé“ organické hmoty.
Biocenóza je společenstvo všech organismů, které jsou provázány složitými vztahy na určitém místě. Více populací v určitém prostoru tvoří společenstvo (biocenózu).
Ekologická nika je soubor všech faktorů prostředí působících na organismus. Areál splňuje ekologické požadavky organismu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Organismy mohou být na určitém místě původní (mít zde tzv. primární areál). Také mohou žít na místech, kde se původně nevyskytovaly (sekundární areál).
Ekologie je běžně vztahována k ochraně životního prostředí nebo přírody, k péči o ně; někdy se přímo s těmito pojmy ztotožňuje. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé. Ekologie je věda zabývající se životním prostředím. Jejím cílem je stanovit pravidla, která nám pomohou chránit a zlepšovat životní prostředí.
Čtěte také: Recyklace Elektronického Odpadu
V současné době její význam neobyčejně vzrůstá se silným ohrožením životního prostředí nazývaným ekologickou krizí. Rozvíjí se tzv. ekologické vědomí, ekologická etika, vznikají ekologická hnutí, politické strany (strany zelených). Problémem dnešní doby jsou střety ekologických a ekonomických zájmů, resp. nepochopení faktu, v dlouhodobější perspektivě nemůže jít o zájmy rozporné, neslučitelné.
V Česku přírodní prostředí dle zákonů podléhá obecné ochraně, navíc jsou vymezena území a druhy organismů, které vyžadují zvláštní ochranu. Ochrana organismů spočívá zejména v ochraně jejich životního prostředí. Ne vždy je optimální určité prostředí zcela znepřístupnit člověku. Mnohé biotopy ke svému zachování potřebují určitou míru narušení. Mezi velkoplošná zvláště chráněná území patří národní parky (Krkonošský NP, NP České Švýcarsko, NP Podyjí, NP Šumava) a chráněné krajinné oblasti. Mezi maloplošná zvláště chráněná území patří národní přírodní rezervace (NPR), národní přírodní památky.
Ekologické uvažování může znamenat šetrné zacházení s přírodními zdroji v každodenním životě, ale i ekologický aktivismus. A proč je důležité myslet ekologicky? Protože jde o kvalitu prostředí, ve kterém žijeme, trvale udržitelný rozvoj naší planety a šetrné nakládání s jejími zdroji.
Čtěte také: Dřevní odpad: Od problému k cennému zdroji