Ohrožení velryb: Příčiny a možná řešení

Na konci loňského roku varovaly americké úřady, že ohrožené velryby černé možná úplně vyhynou. O čtvrt roku později se ukazuje, že tento scénář je čím dál pravděpodobnější. Letošek ale zřejmě znamená přelom: vypadá to, že velryby ztratily šanci přežít. V březnu totiž skončila čtyřměsíční sezona, kdy tato inteligentní ohrožená zvířata rodí mláďata. Mořští biologové, kteří je monitorovali, dospěli k alarmujícímu zjištění: nenarodilo se ani jediné mládě.

Normálně se matky s mláďaty vyskytují v oblasti u pobřeží mezi Floridou a Georgií, zůstávají zde až do poloviny dubna. Barb Zoodsmaová, která vede záchranný program organizace National Marine Fisheries Service uvedla, že je to rozhodně důvod k velkým obavám.

Mizící velryby

Velrybám černým se říká také „pravé velryby“ - byla to totiž ta pravá zvířata pro velrybářství. Lidé je lovili prokazatelně už od 16. století, ale zřejmě ještě mnohem dříve. Jsou to totiž zvířata velká, která váží kolem 50 tun, a současně velice pomalá. Už ve dvacátém století se je lidem málem podařilo vyhubit, ale přes pozdější zdánlivou stabilizaci to nyní opět s těmito velkými kytovci vypadá velmi špatně.

Podle údajů amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) žilo roku 2017 jen asi 450 kusů těchto velryb a 17 z nich již během loňského roku zemřelo. Situace je podle expertů z USA i Kanady už tak vážná, že se odborníci vážně baví o možnosti, že by velryby mohly úplně vyhynout.

Velryba černá (Eubalaena glacialis) je kytovec dorůstající délky okolo 14,5 metru, z čehož hlava zabírá 1/4 - 1/3, stejně tak rozpětí ocasní ploutve dosahuje asi 1/3 délky těla. Pohlavní dimorfismus není tolik výrazný jako u jiných kytovců, přesto je samice trochu větší. Váží okolo 40 tun. Má proti jiným kytovcům dlouhé a široké hrudní ploutve, zatímco hřbetní ploutev vůbec nemá. Jsou pro ní typičtí parazitičtí korýši, kteří žijí na výstupcích hlavy. Živí se planktonem a krilem.

Čtěte také: Recyklace v Česku

Podle Johna Bullarda, který pracuje pro NOAA, byl loňský rok pro velryby černé kritický - jednak se rodilo málo mláďat a současně umíralo mnoho plodných zvířat. V současné době tak žije jen posledních 100 plodných samic, což znamená, že ztráta každého jednoho zvířete už v tomto množství snižuje pravděpodobnost na přežití celého druhu.

„Musíme začít používat slovo vyhynutí - to je totiž trend, který nám data ukazují,“ prohlásil Bullard. „Je to něco, co se může stát.“ Podle výzkumů NOAA se zdá, že pokles počtu těchto velryb začal kolem roku 2010, samice přitom postihl výrazně hůře než samce.

Experti NOAA se shodují, že Spojené státy a Kanada se musí spojit, aby snížily počet úmrtí velryb, za které mohou lidé.

Hlavní příčiny ohrožení

Mezi nejčastější příčiny úhynu velryb černých totiž patří v současné době srážky s loděmi a utopení se poté, co se zamotají do rybářských sítí. „Jde o kritickou situaci a je pro nás důležité s využitím nám dostupných zdrojů pokusit se populaci velryb černých zachovat,“ dodal Bullard.

Tito kytovci se vydávají rodit mláďata do teplejších jižních vod, kde jsou pro to ideální podmínky. Pak se s nimi přesunují každé jaro a léto na sever do vod Nové Anglie a Kanady, aby se tam krmili. A právě u pobřeží Kanady a Nové Anglie došlo ke všem letošním úmrtím těchto velryb.

Čtěte také: Recyklace Elektronického Odpadu

Podle některých výzkumů to vypadá, že úmrtí mají spojitost také s klimatickou změnou; například nedávno vydaná studie v odborném časopise Nature Scientific Reports popsala, že velryby se v posledních letech stále více pohybují, což je vyčerpává a navíc se během toho dostanou mimo chráněná území.

V odborném časopise Endangered Species Research zase jiná skupina vědců popsala, že zkoumali výkaly těchto velryb. Našli v nich známky po tom, že velryby trpí dlouhodobým stresem spojeným pravděpodobně nejčastěji s tím, jak často se zamotávají do rybářských sítí. Právě stres je u kytovců prokázanou příčinou ztráty schopnosti rozmnožovat se.

Vědci se shodují na tom, že je potřeba urychleně vypracovat nové metody k účinnější ochraně těchto obrovských a inteligentních zvířat - je ale možné, že ani to už nepomůže.

Sebevraždy velryb

Každým rokem umírají na plážích stovky velryb, delfínů a dalších kytovců. „Může za to člověk!“ argumentují mnozí ekologové. Něco na tom asi je, ale sebevraždy velryb známe už z dob, kdy lidé na oceány ještě vůbec nevyplouvali. Kytovci se vrhají na pláže a umírají tam už od dob antiky. Samy, ve dvojicích, někdy celé rodiny a občas jsou jich najednou stovky. Při vůbec nejhorší sebevraždě velryb zemřelo 835 zvířat, nejčastěji ale umírají skupinky o průměrně 20 členech. A v poslední době se to stává čím dál častěji poblíž míst, kde se vyskytují lidé. Máme velryby na svědomí?

Jestli je sebevražd velryb opravdu víc, to je otázka, na kterou se těžko odpovídá. V minulých staletích lidé nežili kolem pobřeží tak hustě jako nyní - proto je možné, že údaje z minulosti jsou zkreslené. Je ale jisté, že zejména v posledních desetiletí těchto podivných sebevražd přibylo. Příčin sebevražd je totiž víc - a vlastně ani není jasné, jestli jde vždy o sebevraždy. Vědci ani dnes neznají příčiny asi půlky všech masových sebevražd velryb. Ta vysvětlená polovina bývá způsobena různými nemocemi, nejčastěji zápalem plic.

Čtěte také: Dřevní odpad: Od problému k cennému zdroji

Kromě toho může sebevraždy způsobit otrava chemikáliemi, které produkují řasy. Zejména tzv. „krvavý příliv“, při němž se toxické řasy namnoží natolik, že jsou jedovaté i pro člověka, vadí i citlivým kytovcům. U několika případů se spekuluje také o tom, že velryby ztratili orientaci po nečekané změně magnetického pole, podle něhož se orientují.

Vliv člověka

Člověk ovlivňuje planetu momentálně tolik, že se podle některých vědců stal už i geologickým činitelem. Má obrovský vliv také na oceány a jejich obyvatele, jako jsou velryby. Několik sebevražd velryb se přičítá zřejmě oprávněně srážce zvířete s lodí - dezorientované lehce omráčené zvíře pak ztratilo směr a omylem se ocitlo na pláži. Zejména v posledních letech ale přibývá nebezpečí způsobené stále silnějšími sonary, především těmi vojenskými.

Sonar je podvodní obdobou radaru: vydává ultrazvukové vlny, které se odrážejí od překážek v moři a pomáhají tak odhalit tvar mořského dna i cizí lodě. Zatímco člověk sonar prakticky nevnímá, pro zvířata jako velryby jde o ohlušující údery. Mořští biologové potvrdili, že delfíny mohou silné sonarové vlny dokonce ohlušit, musí však být poměrně blízko zdroji. Pravděpodobnější příčinou než ohlušení je delfíní zvědavost. Všichni kytovci jsou velmi inteligentní zvířata, která se živě zajímají o vše nové v jejich okolí. Přestože se sonar používá už od II. světové války, pro velryby jde pořád o novinku - následují lodě vydávající ultrazvukové lodi a omylem pak mohou uvíznout na pláži, které si nevšimnou.

Dokonce i americké vojenské námořnictvo potvrdilo, že přiznává svou spoluzodpovědnost za smrt kytovců. Ve zprávě z roku 2005 uvedlo, že vojenské sonary trvale poškodily nejméně 500 kytovců a dočasně mohly ublížit až dalším 8000. Přesto se podařilo už vyjednat několik pozitivních změn. Od roku 2007 například udržuje americké loďstvo sonarové ticho u pobřeží Kalifornie, kde se vyskytuje mnoho vzácných druhů kytovců.

Srážka s lodí nebo zapletení do rybářských sítí. To jsou hlavní příčiny úbytku ohrožených velryb. Umírá jich ale víc než vědci odhadovali. Velryba černá je kriticky ohrožená vyhynutím.

Velryba černá nemá v přírodě nepřítele. Ani kosatky, které si troufnou i na obrovské plejtváky, tyto pomalé tlusté kytovce neloví. Vědci alespoň nezaznamenali jediný podobný útok. Ve skutečnosti je to naopak. Velryba černá je kriticky ohrožená vyhynutím.

Vědci, kteří je řadu let systematicky sledují a znají téměř každou osobně (mnohé mají dokonce pojmenované), odhadují, že dnes zbývá posledních asi 350 jedinců. A tento počet se každoročně snižuje - velryby umírají po srážce s lodí nebo se zapletou do rybářských sítí.

Počty uhynulých velryb dosud odhadovali podle nálezů jejich mrtvých těl, které vyplavilo moře, nebo zůstaly na hladině a neklesly ke dnu. Ale už dlouho bylo zřejmé, že tato čísla jsou podhodnocená. Dokládala to pozorování poraněných velryb, které od tohoto okamžiku už nikdy nespatřili.

Vědci se také pokusili zjistit, z jakého důvodu velryby umírají častěji: Zda jsou pro ně nebezpečnější lodě nebo rybářské sítě. Tady ale narazili na problém - většina velryb, jejichž těla studovali, uhynula následkem střetu s lodí. Jejich zranění bývají natolik závažná, že umírají krátce po srážce. Rybářské sítě představují skrytější nebezpečí. Ukázalo se, že se do nich nejméně jednou zapletlo plných 83 % všech velryb! Většinou se zesítí dokážou vyprostit, ale neobejde se to bez zranění. Tyto velryby přežívají, ale jen málokterá se zotaví. Většinou strádají a nakonec svým zraněním podlehnou.

Vážnost situace dokládají nejnovější data. Jen během letošního února uhynulo poblíž Floridy na následky srážky s lodí mládě a dva samci se zapletli do rybářských sítí. Jeden z nich, 11letý Cottontail, se navíc chytil do sítě již podruhé, poprvé se mu to stalo vloni na podzim. U obou vědci předpokládali, že svým zraněním podlehnou.

Ochránit velryby černé před vyhynutím nebude podle vědců snadné, protože během roku migrují na dlouhé vzdálenosti. Jejich ochrana tak bude vyžadovat mezinárodní úmluvy a dohody s řadou lodních a rybářských společností. Ve vybraných oblastech bude nutné lodní dopravu omezit nebo alespoň snížit plavební rychlost.

Velryba černá (Eubalaena glacialis) dorůstá 16 m a váží až 70 tun. Pohybuje se rychlostí 10 km/hod., většinou v blízkosti hladiny. Typické jsou pro ni bíle zbarvené hrboly ztvrdlé kůže (tzv. kalozity) na hlavě, podle jejichž tvaru a rozmístění je vědci rozeznávají. Při tak pomalém rozmnožovaní a v tak málopočetné populaci je znát ztráta každého jedince.

Mezinárodní snahy o ochranu velryb

Úmluvu ICRW (International Convention for the Regulation of Whaling) sjednaly samy velrybářské státy, aby nastavily opatření pro udržitelný lov velryb, který nebude ohrožovat jejich populace. Od roku 1986 platí dočasné moratorium na komerční lov velryb. (Norsko a Island podaly proti moratoriu námitku, a nadále v lovu velryb pokračují.) K úmluvě byla zřízena Mezinárodní velrybářská komise (IWC), která přijímá opatření regulující velrybářství a sleduje jejich dodržování.

Na základě této úmluvy mají smluvní strany povinnost zařadit alespoň jeden ze svých mokřadů na tzv. Seznam mokřadů mezinárodního významu, pokud splňuje přísná kritéria v oblasti ekologie, botaniky, zoologie, limnologie či hydrologie, a přispět tak k celosvětové ochraně všech typů mokřadů.

Tato mezinárodní smlouva v rámci Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, UNESCO) stanovuje pravidla pro určování přírodních a kulturních památek výjimečné světové hodnoty, jež mohou být posléze zařazeny na Seznam světového dědictví. Úmluva definuje, jaké povinnosti při ochraně těchto lokalit smluvní státy mají. Vytváří také Fond na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví, který se využívá ke správě památek již chráněných a k určování památek nových.

Cílem úmluvy CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora) je ochrana ohrožených druhů živočichů a rostlin před hrozbou vyhubení v přírodě z důvodu nadměrného využívání pro komerční účely.

Úmluva (Convention on Migratory Species) se zasazuje o ochranu stěhovavých druhů živočichů i jejich stanovišť, a to v celém areálu jejich rozšíření. Seznam druhů, na něž se úmluva vztahuje, je uveden v přílohách. Příloha I zahrnuje ohrožené stěhovavé druhy a příloha II pak druhy, na jejichž ochranu je nutné nebo vhodné uzavírat mezinárodní dohody.

Úmluva o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity, CBD) byla přijata v červnu 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru (známé též jako Summit Země), kde se sešli zástupci 172 států, aby se dohodli na principech udržitelného rozvoje. CBD ratifikovalo všech 195 členských zemí OSN, včetně České republiky, jedinou výjimkou je USA.

Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti byl přijat v roce 2001, v platnost vstoupil v roce 2003. Jeho cílem je chránit biodiverzitu a zdraví člověka před riziky geneticky modifikovaných organismů (GMO). Zabývá se přepravou živých GMO, nakládáním s nimi a jejich využíváním, zejména při transportu přes hranice.

Nagojský protokol o přístupu ke genetickým zdrojům1 a spravedlivém a rovnocenném sdílení přínosů plynoucích z jejich využívání byl přijat v roce 2010 a vstoupil v platnost v roce 2014. Jeho cílem je naplnit jeden z cílů Úmluvy o biologické rozmanitosti, tedy aby se na peněžních i nepeněžních přínosech z výzkumu genetického materiálu podílely také země původu tohoto materiálu. Mnoho zemí s velkým přírodním bohatstvím totiž patří mezi rozvojové země, které postrádají dostatečné výzkumné kapacity, a o přínosy tak v minulosti přicházely.

Na zasedání konference smluvních stran (COP) v roce 2010 se kromě přijetí Nagojského protokolu rozhodlo také o strategickém plánu Úmluvy o biologické rozmanitosti na dalších deset let. Po deseti letech se žádného z cílů nepodařilo na celosvětové úrovni plně dosáhnout, šesti z nich bylo dosaženo částečně. Z vyhodnocení návazných národních cílů vyplývá, že jen asi třetina z nich směřovala ke splnění, celkově však národní plány nebyly dostatečně sladěny s plánem celosvětovým.

V roce 2012 vznikl nezávislý Mezivládní vědecko-politický panel pro biodiverzitu a ekosystémové služby (Intergovernmental Science-Policy Platform on Biodiversity and Ecosystem Services, IPBES). Jde o obdobu Mezivládního panelu pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC), který shromažďuje a publikuje nejnovější vědecké poznatky o klimatu. Také IPBES usiluje o to poskytnout vládám, soukromému sektoru a občanské společnosti nezávislé posouzení dostupných poznatků z nejnovějšího výzkumu na celosvětové úrovni. V roce 2019 vydal tento panel Globální hodnotící zprávu jako podklad pro politická rozhodnutí. Klíčovým sdělením zprávy je, že přírodu je možné chránit, obnovovat a udržitelně využívat.

Tato desetiletá strategie z roku 2020 (součást Zelené dohody pro Evropu) navazuje na předchozí strategický plán EU z roku 2011 a reaguje na kritické posouzení stavu biodiverzity z Globální hodnotící zprávy IPBES (viz výše). Stanovuje cíle EU v oblastech ochrany a obnovy přírody. Klíčová je právní ochrana nejméně 30 % pevniny a 30 % mořských oblastí EU, přísná ochrana alespoň jedné třetiny chráněných území EU a efektivní správa všech chráněných území.

Nový strategický rámec CBD pro období do roku 2030 byl přijat v roce 2022 na COP 15 v Montrealu. Oproti plánu z Aiči přesněji definuje a kvantifikuje cíle, je výrazně ambicióznější a má propracovanější metodiku vyhodnocování. Dokumentu se též přezdívá „Pařížská dohoda pro přírodu“ a je reakcí na Globální hodnotící zprávu IPBES a Iniciativu 30×30 (ochrana 30 % území na souši i v moři s nejzachovalejšími ekosystémy). Dále rámec určuje 23 krátkodobých cílů (do roku 2030), které se zaměřují na hlavní příčiny globálního úbytku biodiverzity, její udržitelné využívání, ale i na nástroje a prostředky, jak těchto cílů dosáhnout.

Dohoda v rámci Úmluvy OSN o mořském právu o ochraně a udržitelném využívání mořské biologické rozmanitosti v oblastech za hranicemi národní jurisdikce (Biodiversity Beyond National Jurisdiction, BBNJ) byla přijata v červnu 2023 a čeká na ratifikaci smluvními státy. Zabývá se ochranou oceánů v době změny klimatu s cílem zabránit dalšímu ubývání biodiverzity. Týká se mezinárodních vod, přibližně dvou třetin světového oceánu. Navazuje na Kchun-mingsko-montrealský protokol a stanovuje postup při zřizování velkoplošných chráněných oblastí na volném moři tak, aby v roce 2030 bylo chráněno nejméně 30 % mořského území na planetě.

tags: #ohrožení #velryb #příčiny

Oblíbené příspěvky:

• Komunální odpad
• Jak recyklovat mobil a získat odměnu
• Složení tekutých mýdel
• Vliv náboženství na klimatické změny
• Praktické řešení pro koupelnu