Člověk a Příroda: Úvaha o Vztahu a Odpovědnosti

Sladce jsem se probudila a za zvuku ptačích hlásků jsem vstala do nového dne. A i přesto, že jsem se těšila, začalo mi být úzko, protože hlavou mi letěla úplná vánice všeho, co člověk může kolem sebe vidět; hrady i dálniční mosty, hory, vysoké pece i chmelnice, sklárny, obilné lány a srnky na paloučku . . . Najdeme ho všude - uprostřed velkoměsta, za vsí, na lukách i v lese. Lidé míjejí tento podivuhodný svět lhostejně, nevšímavě. Prostě ho nevidí.

Příroda je plná divů a záhad. Překrásné barvy květů, nádherou zářící roztažený paví ocas i zázrak nového života. Prý nejsou zázraky, ale v tomto světě můžeme kdekoli najít plno nepochopitelných věcí. Člověk může všude vidět něco pozoruhodného, neobvyklého, tajemného. Jen projevit zájem. Stačí si všímat ptáků, květin, stromů, brouků, motýlů, zvířat . . . , se kterými se setkáváme den co den cestou do školy a ze školy.

Kdo jiný by měl přijít na stopu některým dosud neobjasněným záhadám a divům přírody, když ne my, děti?!? Zdaleka ne všichni chlapci a děvčata chtějí zůstávat za pecí, žít bezcílně, všedně. Co s krásným odpolednem? Co s volným časem, když třeba po dlouhém dešti se najednou ukáže vábivý kus modré oblohy a rychle vysychající stezky za městem tak lákají? Řeknou si? Musíme projít celý kraj křížem krážem, prozkoumat každý lesík, vystoupit na každý kopec, prohlédnout každou hradní zříceninu, putovat podle všech řek, říček a potoků, na jejichž dně leží tisíce krásných oblázků vodou ohlazených.

Na jednom jediném místě v přírodě je tolik života, že bychom za celý svůj život nedokázali prozkoumat všechny jeho formy a projevy a odhalit jejich tajemství. Kdo kráčí přírodou tiše a rád, má šanci vidět i slyšet daleko více. Abychom poznali tento tajemný svět, nestačí se vydávat jen na toulky přírodou. Dnes jsou zoologické zahrady, akvária a přírodní parky v mnoha městech a oblastech.

Svět je složitý a orientovat se v něm je stále těžší, zvlášť pro mladé lidi. Je tolik lákadel a pokušení. Abych měla k přírodě blíž, jsem členkou 3. oddílu vodních skautek z Poděbrad. Život ve skautském oddíle či družině může chlapcům a děvčatům pomoci nalézt cestu k přírodě, bližním i k sobě samým. V průběhu skautského roku se konají výpravy do okolí i do vzdálenějších míst. Za pěkného počasí se učíme poznávat stromy, pozorujeme změnu přírody na podzim a soutěžíme třeba o nejpěkněji zbarvený list a tak různě.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Tyto výpravy nám dávají možnost plně rozvinout dětskou fantazii. Při objevování tajemných jeskyní nebo při hledání pokladů se děti dozví mnoho zajímavostí a zažijí spousty nezapomenutelných okamžiků. Tábory, které se konají o prázdninách ukazují hodnotu prostého života, pěstují a upevňují vztah k přírodě. Účastníme se sociálně prospěšných akcí. Kupříkladu boje proti klíněnce. Tato akce se týká stromů napadených tímto parazitem.

Děti se při této akci snažily zachránit co nejvíce stromů. Shrabávali jsme listí a následně ho spalovali, čímž jsme se snažili toto napadení zmírnit. I to ukazuje, že ne všem je osud zeleně v našem městě lhostejný. Takovýchto i jiných výprav je mnoho. Mohla bych o nich ještě dlouho psát, ale málokdo, se asi dokáže vžít do situací, které zde popisuji a prožít každý okamžik.

Snad časem si alespoň několik lidí uvědomí, že by se měli kolem sebe rozhlédnout. Uvidí vše, o čem jsem se zmínila. Václav Klaus soudí, že biodiverzita může být hodnotou, ale jen pro člověka. Přeloženo, bez člověka nemá příroda smysl. Nebo snad ani právo existovat?

Jak to kdysi řekl Leonardo da Vinci: člověk je zajisté pánem tvorstva, neboť ve své brutalitě předčí všechna zvířata. Žijeme ze smrti jiných, jsme jako pohřebiště. Česká republika láká pouze pár chlupatých obrů, o to více se však musíme potýkat s jevem zvaným kůrovec. Znali ho již naši předci.

Na Šumavě leží pokácené stromy a nad nimi probíhá pře. Má-li se o ně postarat člověk, či nedej bůh lýkožrout, jak se správně nazývá kůrovec. Z občanského hlediska jsou atraktivnější dva jiné rozměry pravidelně se opakující diskuse. První je politicko-ekonomický. Kdo má mít poslední slovo v této kauze? Čí a jaké zájmy do ní vstupují? Jak silná je těžařská lobby, lačnící po dalších a dalších metrech dříví, například právě z bezzásahových zón.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Druhy rozměr je ještě zajímavější. Zdánlivě filozofický, leč ve skutečnosti navýsost praktický. Znamená pro nás termín příroda to, co nám bylo darováno, abychom toliko opatrně spravovali nebo to, co vytvořil člověk? Chápeme ochranu přírody jako bránění lidským zásahům do toho, co přináší čas, nebo jako aktivní příspěvek k tomu, aby naše okolí bylo co nejmalebnější, nejdostupnější, nejkýčovitější? Nepleteme si někdy divokou přírodu s roztomilou zahrádkou za svým domem? Zkusme si aspoň na chvíli přiznat, že kůrovec, medvěd a další druhy tu byli už dříve než člověk.

Člověk je součástí přírody. Proto je pro něho nejvýš výhodné žít s ní v souladu. Navíc nám poskytuje tolik krás k prožívání! Jak moc nás umí rozradostnit pramínek čisté studené vody vyvěrající ze svahu v zapadlém koutě lesa! Jak moc umíme ocenit lesní mýtinu s rozkvetlými bylinkami! Škoda jen, že si takové krásy světa spousta lidí neumí uvědomit. Mnozí z nás už natolik propadli konzumismu, že nepotřebují čistou vodu, čistý vzduch, zelené stromy, hebkou trávu, zdravé potraviny …

S neskutečně snadnou lehkostí jsme dali přednost zákeřnému blahobytu, který sebou nese smog, znečišťování půdy, nelegální skládky, otrávené vody, mizení živočišných i rostlinných druhů. Zapomínáme, že s posledním vrabcem člověk ztratí obrovský kus svého životního prostředí. Už si neumíme představit své dny bez auta, supermarketů, pitné vody v PET lahvích, přeplněných skříní, botníků, chemie, saponátů. Pro naši splněnou představu blahobytu umírají ročně tisíce stromů, mladé ani nestačí vyrůst. Neustále potřebujeme nová obchodní centra, parkoviště, dálnice.

Mnoha současným rodinám už nestačí jedno auto nebo jedna dovolená v tuzemsku. Příroda je mocná, ve spoustě případů si umí poradit s ranami, které jí my, lidé, způsobujeme. Ale už se na mnohých místech světa ukazuje, že ani její revitalizační schopnosti nejsou všemocné. Protože jinak následujícím generacím připravíme k životu prostředí měsíční krajiny.

Současný stav přírody je opravdu otřesný. Továrny, těžení, výroba a vyhazování věcí na skládky je rozhodně jedna z příčin. Kdyby vaše tělo někdo násilně srovnal, jako jsme to udělali řekám, kdybyste byli upalováni jako těla stromů, a znečišťováni ropou jako vody oceánů a moří, určitě byste došli k názoru, že to nemůže nikomu a ničemu prospět. K čemu je takzvaný ‚pokrok lidstva‘, když nás vede do záhuby?

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Příroda má sílu všechno napravit, ale první kroky musí udělat člověk. Je nutné dodat, že každý může pomoct a udělat něco, co pomůže úplně všem. Může třeba omezit množství nakupování zbytečných nerozkladných materiálů a chovat se šetrněji k přírodě. Samotné omezení našich každodenních potřeb ale nestačí. Jde o tak závažný a komplexní problém, že občasné zákazy nic nevyřeší.

Jak tedy zajistit, aby byla příroda zase v kompletní rovnováze? Domnívám se, že problém má své kořeny i v samotném monokulturním zemědělství. Hromadné pěstování a dostupnost zeleniny na každém rohu ulice nás ukolébalo k myšlení, že všeho je dost a na současném hospodaření s půdou není nic špatného. Já jsem ale toho názoru, že jádro mnoha problémů je právě zacházení s plochami zemědělské půdy. Hromadné postřiky chemií v boji se škůdci otravují zemi i přirozené nepřátele škůdců. Pole jsou moc velká, nejsou zde žádné stromy zadržující vláhu ani pestrost rostlin, která je v přírodě tak důležitá. Půda je vyčerpaná z jednoho druhu výsevu. Hospodaření se stromy také není ideální.

Myslím si, že všechny problémy světa se dají vyřešit technikou permakultury už obecně známou 40 let. Jde o komplexní, šetrné zacházení k přírodě, vytváření prostředí, které je trvale udržitelné a neustále se obnovující. Permakultura se řídí přirozenými zákony přírody, využívá je ve svůj prospěch a spojuje více prvků ve fungující celek. Použitím permakultury se dá znovu osadit poušť, maximálně uzdravit stav přírodního prostředí a úroda nasytí všechny hladovějící. Řešení tedy existuje.

Myslím si, že u mnoha lidí jde jenom o nevědomost. Neznalost nikdy nepřinášela nic dobrého a taky nás zavedla tam, kde jsme dnes. Navrácení k přírodním zákonům znamená spásu lidstva a všech bytostí. Přestože žije velké množství lidí stále ve vědomí, že řešení neexistuje, a proto setrvávají ve starých destruktivních návycích, spousta ostatních jedinců již tvoří rajské zahrady. Lidé mají tu sílu změnit zacházení s přírodou a vyřešit všechny problémy, které vznikly jejich zásluhou.

Zemi sužuje velké množství globálních problémů, které už dávno začaly zasahovat i do života lidí. Podporování těchto problémů se nachází v životě každého z nás, a proto může úplně každý pomoci. Jádro těchto nesnází tkví v nesprávném hospodaření se vším, co nám bylo dáno. Řešení je ve způsobu pěstování a využívaní přírodních zdrojů. Ano, příroda je nemocná, ale my máme sílu ji vyléčit.

Na stockholmské konferenci Spojených národů, která se konala v červnu 1972, byla schválena Deklarace o životním prostředí, v jejímž druhém bodě se praví, že „přirozené zdroje země, včetně vzduchu, vody, půdy a fauny, a zvláště reprezentativní vzorky přirozených ekosystémů, musí být chráněny pro blaho přítomných a budoucích generací; k tomu je zapotřebí pečlivého plánování nebo přiměřeného opatrování...“ V šestém bodě preambule čteme, že „... člověk musí užívat svých vědomostí, aby ve spolupráci s přírodou vybudoval lepší životní prostředí ...“.

Ochrana přírody se zúžila na ochranu vybraných „vzorků“ přirozených ekosystémů, a to ne jako samoúčelná činnost, ale pro „blaho přítomných a budoucích generací“, tedy jako záležitost kulturní. Vzniká otázka: je to, co takto chráníme, vlastně ještě příroda? Byli to staří Řekové, kteří pokud je nám známo první rozlišili mezi věcmi, jež jsou dány samy sebou, které už samy sebou jsou tím, čím jsou, protože tak vznikly, vyrostly, utvářely se bez lidské asistence, a mezi věcmi, jež se bez člověka neobejdou, které ho potřebují k tomu, aby byly, eventuálně aby se staly právě tím, čím jsou; které tedy člověka předpokládají.

Člověk není a nikdy nebyl přírodním tvorem; pokud byl přírodním tvorem, nebyl ještě člověkem, a jakmile se člověkem stal, přestal už být přírodním tvorem. Člověk vznikl tím, že se vydělil z přírody. Tato vydělenost je konstitutivním rysem povahy „nepřirozené“ „přirozenosti“ lidské bytosti, je bytostným rysem člověka. Od počátku svého pobytu na světě, na Zemi, žije člověk vedle přírody (a proti ní); i když na začátku zůstává vždy uprostřed přírody, není už nikdy pouhou její součástí a nemůže se „pouhou přírodou“ stát - je buď něčím víc, nebo něčím méně. Přírodou je ovšem nejen obklopen, nýbrž také prostoupen: prostoupen je přírodou tvořící jeho lidskou tělesnost.

Člověk však od počátku buduje svůj vlastní“ svět, tj. ne-přírodní a velmi často proti-přírodní svět lidský. Jako bytost ne-přírodní stál od počátku napříč přírodním, přirozeným mechanismům, byl anomálií, opačnou tendencí, antiproudem. Antiproudem byl ovšem už sám život, představující ve světě entropie linii, směřující k útvarům a funkcím stále nepravděpodobnějším. Ale život sám neživou přírodu, která je jeho základnou, nikdy neničil vcelku, nýbrž pouze lokálně a dočasně. Žádný živočišný ani rostlinný druh nenabyl takového vrchu, takové moci, aby byl schopen zničit svůj svět i sám sebe.

Od počátku je postup lidského světa spjat s ústupem a zatlačováním přírody; příroda však nemůže mizet až k nulové hodnotě, aniž by s sebou nestrhla člověka. Žádná živá bytost se nikdy nedostala tak daleko, aby se něco takového stalo jejím skutečným, a dokonce nanejvýš aktuálním problémem. Ale ústup přírody pohříchu až dosud nebyl vždy zároveň provázen a vyvažován jejím vintegrováním do lidského světa, byl a je to dosud jen skutečný ústup nesmírnému tlaku expanzívní lidské civilizace, existující stále víc vedle přírody, mimo přírodu a proti přírodě.

Zvyšující se počet lidí zároveň se stoupajícími nároky si vynucují zvýšené čerpání surovin, a důsledkem je stále větší proud škodlivin jako vedlejšího produktu zužitkujícího zpracování, Stále ustupující a vytrácející se příroda musí nejen dodávat suroviny, ale také přijímat a recyklizovat odpady, kterých lidé neumějí využít, ale její kapacita už nestačí. S plnou naléhavostí, s drtivou jasností si uvědomujeme, že příroda není nekonečným univerzem, kosmem nevyčerpatelných možností a zdrojů. Je to „pouhá příroda“, pouhý zdroj či spíše materiálem našich pragmat, a to materiálem omezeným a rychle se tenčícím.

V dlouhém zápase s přírodou se člověk stal jakoby definitivním „pánem“ a „vládcem“; jenomže v důsledku lidského opanování byla příroda takřka zahubena, anebo zatím alespoň nesmírně oslabena a ochuzena. A tu náhle člověk shlédává, že se tak sám stává slabým a ochuzeným, ba že i jemu již hrozí záhuba. To je situace, která nemá v dosavadní historii živé přírody žádnou obdobu. Povědomí vážného ohrožení pomalu proniká do našich myslí; snažíme se mu čelit, aktivně reagovat na danou situaci. Bojujeme proti znečišťování svého životního prostředí, snažíme se racionálně a šetrně využívat všechny přírodní zdroje.

Cílem je vyvinout ekonomii a technologii „vesmírné lodi Země“: pochopili jsme konečnost a omezenost svých zdrojů a nutnost integrace světa lidí a přírody. Je nutná základní změna lidského postoje vůči přírodě. Až dosud přistupujeme k přírodě jako k souhrnu předmětů naší manipulace. Meze této manipulace jsou dány jen naší technickou zdatností a fyzickými vlastnostmi samotných předmětů. A právě tento technický, objektní přístup k přírodě je jedním z kořenů dnešní vážné situace.

Příroda však není jenom objektem naší manipulace, je naším partnerem, až dosud většinou protihráčem, o kterém mluvíme v termínech „pokořit“, „zvítězit“ atd., a v budoucnu snad i spoluhráčem. Chce-li člověk sám žít, musí přírodu zachovat živou: buď ji musí nechat žít jejím vlastním životem, nebo jí musí otevřít cestu k novému životu v rámci svého lidského světa. Nechat přírodu žít jejím životem, ponechat ji svému osudu, lze jen výjimečně, na vybraných lokalitách, nebo jen částečně. Otevřena je spíše druhá možnost, která znamená integraci přírody do lidského světa, ovšem při respektování svébytnosti přírody jako živoucího organismu. Znamená to převzetí odpovědnosti za přírodu, za přírodu vcelku, ne jen za její vybrané části.

Podmínkou tohoto uznání a nového přístupu k přírodě je uložení mezí naší manipulující technické aktivitě. Meze nemohou nadále být určovány z vnějšku limitujícími podmínkami techniky a předmětů samých. Podstatou nového přístupu je vymezení hranic, jež si lidstvo a lidé stanoví sami sobě. Vnitřní, dobrovolné omezení patří neodmyslitelně k „nepřirozené“ „přirozenosti“, k podstatě člověka.

Právě takový přístup, takové východisko, je podstatou myšlenky ochrany přírody. Základní myšlenkou je naopak respekt k živé přírodě, snaha nechat přírodu žít jejím životem a nechat ji projevit její vlastní specifický význam ve světě lidí, kteří vědomě a dobrovolně omezili svou vlastní manipulující aktivitu. Dnešní pojetí a realizace ochrany přírody je ovšem jen jakýmsi zárodkem, počátkem nového vztahu k přírodě, který v budoucnu nemůže být vázán jen na instituce.

Přírodě jako takové, živé přírodě, se musí dostat pevného místa v lidském světě. Jestliže tato příroda nemůže a nesmí být vydána libovůli manipulujícího a plánujícího člověka, musíme se tázat: o jaké normy, o jaká kritéria se člověk ve svém uznání, ve svém respektu k přírodě, „jaká teprve bude“, může opírat? Předběžně se může poučit z dvojího: z toho, jak živý organismus „respektuje“ neživou hmotu, kterou ve svém rámci „kultivuje“; a z toho, jak je lidský organismus (a jeho prostřednictvím i lidský životní prostor) ovládán a řízen myšlenkou, rozumem, rozumnou úvahou.

Tak jako organismus jako celek přesahuje všechny své fyzikálně-chemické složky, jako živá příroda přesahuje ve svém rámci vše, co nežije, a tak jako rozumná úvaha a smysluplné počínání nemohou být odvozeny z biologických kvalit lidského organismu, tak se může i přírodě dostat pravého místa jen ve světě, který z přírody není odvozen a který ji podstatně přesahuje. Někdy se v jisté analogii k sféře života, biosféře, mluví o sféře rozumu, noosféře, které ovšem nemůžeme upřít některé nové, každé analogii se vymykající rysy.

Ale už samo toto poučení (a podobná další) vyžaduje vysokou úroveň myšlenkové práce, zejména reflexe všeho toho, co sami podnikáme. Tato sebekontrolující reflexe je předpokladem a základem každé kontroly nad přírodou neživou i živou, právě tak jako se bez ní nemůže obejít žádná fungující společenská struktura. Myšlení, které ustavičně znovu nekontroluje a nereviduje své vlastní principy, může se pro člověka stát obrovským sebeklamem, v němž se nakonec sám sobě ztratí a odcizí.

tags: #clovek #a #priroda #uvaha

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana savců v České republice
• Třídění Odpadu ve Staré Pace
• Zaznamenávaný objem metodou
• Role EP v ekologii
• Kontrolní organizace ekozemědělství