Co dělá v zimě v přírodě modrásek

Je to tak trochu paradox, léta jezdím na chalupu do severních Čech a častokrát jsem při cyklistických toulkách projížděl kolem majestátního statku nedaleko Blíževedel. Pamatuji rozlehlou ruinu z dob socialismu, po revoluci jsem obdivoval, jak se najednou začal celý areál zázračně měnit a znovu ožíval. Mnohokrát jsem si v duchu říkal, kdo se podvolil věnovat statku tolik úsilí a námahy, že bych chtěl takového nadšence poznat. A já ho přitom už vlastně několik let znal a spolupracovali jsme!

Onen statek je totiž zpět v soukromých rukou a hospodaří v něm rodina Vodňanských, ano, rodina MVDr. Miroslava Vodňanského, majitele Středoevropského institutu ekologie zvěře Wien - Brno - Nitra, autora mnoha článků v Myslivosti a jednu dobu i člena redakční rady našeho časopisu. Je to původní rodinný statek, který byl ve dvacátém století vyvlastněný vlastně hned dvakrát. Protože jsme v Sudetech, poprvé byl vyvlastněný za Němců, kdy za mými rodiči přišli po připojení Sudet němečtí úředníci a řekli, že buď se přihlásí k německému občanství nebo statek ztratí.

Odmítli se přihlásit k německému občanství, a tak statek byl začleněn pod správu německých říšských statků v Drážďanech. Než rodiče odešli do Protektorátu, tak tu bydleli, ale pod německou správou. V roce 1945 se sem hned vrátili a snažili se dát statek do pořádku, ale v roce 1948 po komunistickém převratu bylo hospodářství vyvlastněné podruhé. Bylo dané do správy místního zemědělského družstva, které vše totálně zdevastovalo, doslova zbyly jen ruiny, místní lidé si už dokonce rozebírali zbytky zdí na stavbu svých domků.

Hned v roce 1990, jakmile otec viděl možnost restituce, tak se přihlásil k našemu rodinnému majetku, byl jeden z prvních po schválení restitučního zákona a šel po navrácení velmi intenzivně. Celý týden strávil na ministerstvu zemědělství, kde se dohledaly v bednách spisy z vyvlastnění, téměř všechny doklady a záznamy se mu podařilo dohledat, a tak místní družstvo muselo vydat nejen budovy, ale i pozemky. Začal zachraňovat co se ještě dalo a začal také v náročných podmínkách v roce 1991 hospodařit.

Asi na 560 ha, z toho je 330 ha orná půda a přes 200 ha jsou pastviny, trvalé travní porosty, určitá část je ale také neproduktivní půda. Z celkové výměry orné půdy se v letošním roce pěstuje na 159 ha ozimá pšenice, na 85 ha řepka, na 40 ha hrách, na 31 ha bob, na 8 ha směsi bílkovinných plodin a na 9 ha se nacházejí nektarodárné biopásy. Celkem 80 ha je každoročně po sklizni hlavní plodiny oseto ozimou meziplodinou. Na 9 ha je pěstován chmel, tradiční odrůda Žatecky poloranný červeňák.

Čtěte také: Život odpadu na skládce

Základem hospodaření je asi rostlinná výroba, ale vidím i živočišnou část hospodaření. Máme 100 kusů dobytka plemene Limousine na maso, je to chov krav s telaty, které jsou na pastvě od jara do podzimu. Sami si živočišné produkty nezpracováváme. Rostlinnou produkci se snažíme co nejvíc rozčlenit, principem našeho hospodaření je soulad s přírodou, máme tu obiloviny, pšenici, ječmen, žito, máme i řepku, proti řepce se sice hodně negativně mluví, ale v určité rozsahu je i v osevních postupech pozitivní.

Rozčleňuje osevní postupy, máme hrách, zkoušeli jsme bob, máme jetel na semeno, takže máme široký záběr. Nesmím zapomenout ani na chmelnice. Nechceme stavět hospodaření na pšenici a řepce, protože si myslím, že zemědělství je i o něčem jiném. Když budeme mít úzký osevní postup, tak půda bude trpět, museli bychom to kompenzovat velkým množstvím pesticidů, hnojiv atd.

Jestliže ale máme rozčleněné hospodaření tak, že dáváme dobré přeplodiny, které obohacují půdu dusíkem, tak nemusíme dávat dusíkatá hnojiva, a to se projeví i v celé ekonomice. Naše kritérium není jen to, co nám plodina vynese, ale co nám dá i do půdy. Například když plánujeme někam pšenici, tak rok předtím dáme na pole hrách, i když pro nás není tak ekonomicky zajímavý. Hrách nebo bob byl na některých polích totální propadák, ekonomicky jsme byli rádi, že se sotva pokryly náklady, ale nám se tak snížily náklady náklady na hnojení a zvýšily výnosy při následující plodině. Ekonomika je postavená na tomto dlouhodobém aspektu.

To považujeme za samozřejmost, máme všude, kde to jde, zaseté meziplodiny, většinou je to kombinace svazenky a jetelů, které necháváme do předjaří, abychom neměli holou půdu přes zimu. Využíváme externího poradenství Ing. Hemerky, se kterým vše konzultujeme. Například nám tu navrhoval jen svazenku, ale z ní jsem neměl takovou radost, protože není zase tak ideální pro zvěř. Takže jsme zkombinovali svazenku s pohankou, ale ta se zase ukázala jako ne úplně ideální meziplodiny, nahradili jsme ji proto pro zvěř mnohem atraktivnějšími jetelovinami.

Takže nevidíme jen zemědělskou produkci a tvorbu humusu, to, co meziplodiny přináší do půdy, ale snažíme se volit meziplodiny tak, aby byly také příspěvkem pro zvěř. Je tu černá zvěř, srnčí, daňčí, ale velkou radost máme i z bažantů a zajíců, kteří tu dříve téměř nebyli. I když z mysliveckého a loveckého hlediska nehrají žádnou roli a hrát ani nebudou, úžasný je jen ten pocit, že bažanta slyšíme a vidíme, že tu probíhají zajíci.

Čtěte také: Zimní spánek ještěrek

V poslední době se hodně mluví i o obrovských výměrách plodin, o nedozírných lánech jedné plodiny. My plochy plodin, resp. jednotlivých polí rozčleňovali už od začátku, je tio přirozená součást našeho systému hospodaření. Asi největší plocha tu byla 40 ha, tu jsme rozdělili na třetiny, momentálně máme největší pole asi 18 ha, ale i to se snažíme rozdělit a osevní postup volit tak, aby se vytvářela pestrá krajina, aby tu nebyla monotónnost, aby bylo radost se na hospodaření v krajině podívat v kteroukoliv roční dobu.

Druhým aspektem je, že krajina je prostředím pro spoustu živočišných druhů, nejen pro zvěř, ale i pro ostatní druhy, bezobratlé a hmyz atd. Jestliže tu chceme mít bažanty, musíme tu mít hmyz, který je ale potravou i pro mnoho druhů zpěvných ptáků. Rodinná filosofie, kterou se řídí hospodaření na statku, vychází z tradic převzatých od předcházejících generací a její podstata spočívá v tom, že zemědělství není vnímáno jen jako produkce potravin a ekonomický faktor, ale že zároveň nese i zodpovědnost za ekologickou stabilitu a tvářnost krajiny.

Skoro všechny plochy, které máme, mají na okraji buď remízek a nebo biopás. A pokud biopás, pak s plodinami, které mají dobrou nutriční hodnotu pro zvěř a pro hmyz. Zkoušíme různé směsi plodin. Obnovujeme remízy a vytváříme pásy se stromy a keři. Například v minulém roce jsme vysázeli ve spolupráci s Chráněnkou krajinou oblastí Kokořínsko - Máchův kraj, se kterou máme velice dobrý vztah a spolupráci, 160 ovocných stromků, především staré původní odrůdy, které tu dnes vymizely.

Je potřeba je uchovat a my budeme jen rádi, pokud se tu u nás vytvoří postupně jakýsi skanzen starých odrůd ovoce. Sice ta jablka a hrušky těžko někdy budeme sklízet ve velkém a nějak ekonomicky využívat, ale bude radost na jaře projít kvetoucími alejemi a když člověk půjde, tak si bude moci utrhnout a ochutnat. Staré odrůdy chutnají totiž jinak, než ty, které se kupují v supermarketu. Pro mě je velká radost, když jdu, jsou tam staré švestky, které sázela moje babička, to už se doslova těším, až vyrazím, ochutnám, zavzpomínám a půjdu zase dál.

V rámci podpory biodiverzity prostředí a ochrany volně žijících zvířat jsou seče na trvalých travnatých porostech za účelem konzervace krmiv (travní siláže, seno) prováděny tak, že větší související plochy nejsou sekány najednou, ale vždy s určitým časovým odstupem, aby zvěř na těchto plochách stále nacházela dostatek potravy. Místa s výskytem vzácných druhů rostlin jsou při seči cíleně vynechávána.

Čtěte také: Péče o zdraví andulek

Než se vytvoří klasický sázený remíz, tak to trvá, není to jednoduché, keře i sazenice stromů jsou vystaveny okusu zvěře, musí se chránit a zalévat. Ale dá se to velice snadno urychlit a efekt vyvolat téměř okamžitě. Z prořezávek stromů se vezmou větve, udělají se valy z větví, do toho můžeme zasázet sazenice dřevin. Ale hlavní vtip spočívá v tom, že se ponechá přírodě přirozený vývoj, val z větví vytváří kryt, začne prorůstat tím, jak se na větve sedají ptáci, nocují tam, přinesou v trusu semena.

A tak od samého začátku val prorůstá, stává se docela rychle remízem a útočištěm pro zvěř, hmyz a ptáky. A takový val vlastně funguje hned od času nula, jakmile jsou navrstvené větve, hned začnou vytvářet přirozený kryt pro zvěř a ptactvo a také ochranou vzcházejících rostlin. Srnci mladé stromky a keře ani neotloukají, ani je neokusují, vcelku rychle se vytvoří krásný remíze.

Pojďme ale také k myslivosti. Jsme ve společenstevní honitbě, jsme jeden z hlavních vlastníků pozemků, okolní lesy patří litoměřické diecézi. Velice dobře, my máme honitbu v nájmu, takže v honitbě myslivecky hospodaříme, ale nešlo nám, abychom tu lovili sami, prakticky nelovíme, ale snažíme se honitbu formovat a utvářet, prostě si hrajeme s chovem zvěře.

Naše myšlenka od prvopočátku byla, že dáme možnost místním myslivcům aby lovili, ale za předpokladu, že se budou držet nějakých pravidel hry. Máme mysliveckého hospodáře, vše s ním proberu, jak a kam chceme myslivost vést a jeho úkolem je uvádět vše do reality, protože já nemám čas, abych sledoval kdo a jak loví a jak se o zvěř stará. Myslivecký provoz má na starost hospodář, my si stanovíme jasná pravidla na daný rok, jakým způsobem co se bude v honitbě dělat apod.

Velký problém je tu černá zvěř, ta nám dělá školy, musíme se starat, aby byly únosné. Po dohodě s hospodářem se snažíme zaměřit lovecký tlak na problematická místa, musí se pravidelně lovit, a my musíme ale zase v systému našeho zemědělského hospodaření vytvářet vhodné podmínky k lovu černé zvěře. Žádnou plodinu nemáme až k lesu, vytváříme pruhy, vytipováváme vhodná místa k postavení posedů a kazatelen.

Loví tu momentálně deset myslivců, upravují staré cesty, pomáhají s prořezávkou starých remízů, mají také povinnost se starat o posedy a o krmeliště. Je to součást jejich aktivity, samozřejmě musí obstarávat krmné zařízení, aby v zimě zvěř nebyla o hladu. Co se týká černé zvěře, tak to je opravdu potenciál škod. Proto máme domluveno, že kromě řadových myslivců platíme jednoho místního mladého nadšeného myslivce, který dostává určitou dohodnutou částku měsíčně s tím, že když uloví černou zvěř, tak dostává prémie.

Cíleně loví, což sice platí i pro ostatní, ale on je pro nás takovým tím pravidelným lovcem, který loví operativně tam, kde je nejvíc potřeba. Je to šikovný kluk, příjemný, rád s ním konzultuji, co je potřeba, chci znát i jeho názory, protože on je v honitbě takřka neustále a ví nejlépe, co se kde děje. Když si dělám porovnání, co se platí za nájmy v okolí, tak se snažíme, aby vlastníci půdy měli pocit, že je honitba v dobrých rukou a i na nich je, aby měli pocit, že půda má nějakou hodnotu i z hlediska myslivosti.

My si na normované stavy nijak nehrajeme, to jsem nastavil od začátku. Při stanovování honitby tu sice byly stanovené nějaké normované stavy, my ale víme, že skutečné stavy jsou úplně někde jinde. Takže jestliže chceme se zvěří hospodařit solidně a dlouhodobě a jestliže nám jde o to, abychom tu měli zdravou a kondičně kvalitní zvěř, tak musíme uvést do souladu úživnost honitby a stavy, které tu v honitbě reálně jsou.

Nebudeme si hrát na bonitaci, to je něco, co bylo nastavené podle nějakých téměř imaginárních kritérií. Jestliže budeme zlepšovat životní prostředí, dělat pastevní plochy, zvyšovat úživnost honitby, tak tím zlepšujeme úživnost a kvalitu prostředí a bonita se zvyšuje, aniž by to bylo nějakým způsobem se to odráželo ve stanovení normovaných stavů. Víme, že srnčí zvěře je tady dost, jestliže chceme zlepšit kvalitu, tak musíme sáhnout do stavů. A to hlavně do holé zvěře.

Přezimování motýlů

V době, kdy jsem toho o motýlech věděla pramálo, mne v polovině března překvapil při procházce podél Labe žluťásek řešetlákový. Byl to první motýl, kterého jsem ten rok potkala. Zajímalo mne, jestli někde přezimoval a nebo už je čerstvě vylíhnutý. Zjistila jsem, že je to jeden z nejdéle žijících motýlů u nás a zároveň motýlí otužilec. Začala jsem pátrat, jak zimní období přežívají ostatní druhy motýlů.

Dospělec žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhamni) žije téměř celý rok. Dělá to rafinovaně: prostě si nejen v zimě, ale i v létě nějaký čas trochu pospí. Koncem zimy stačí pár slunečných dní a žluťásek se začne poohlížet po prvních zdrojích nektaru. Nezřídka ho můžete spatřit v únoru či březnu v místech, kde ještě leží zbytky sněhu. Tvar jeho křídel je velmi charakteristický.

Žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) patří do čeledi běláskovití (Pieridae). A jak to tedy je s tím přezimováním ostatních motýlích druhů? Většina motýlů u nás nepřezimuje jako dospělec, ale ve stadiu vajíčka, housenky (např. Další druhy přečkávají zimní měsíce ve stavu strnulosti (hibernace). K takovým patří třeba babočky (babočka kopřivová a jilmová, paví oko, žluťásek řešetlákový, babočka bílé C a babočka osiková).

Pár zimujících baboček paví oko jsem měla možnost pozorovat počátkem února v jedné ze starých štol v CHKO Český kras. Jsou to motýli - cestovatelé, kteří ve střední Evropě nepřezimují. Jsou mezi nimi velmi zdatní letci, kteří dovedou překonat široké mořské úžiny i alpské průsmyky.

Řadu zajímavých informací můžete hledat i v knihách, které jsou určeny dětem. Například nakladatelství Beta vydalo v roce 2006 překlad velmi zajímavé německé knížky Motýli - průvodce naší přírodou. S oblibou listuji také v drobné knize z edice OKO nakladatelství Albatros Naši motýli, kterou napsal Jiří Zahradník a ilustracemi doprovodil František Severa.

tags: #co #dělá #v #zimě #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Kovový odpad Svojanov a okolí
• Podmínky životního prostředí Olomouc
• Definice komunálního odpadu
• Nároky hortenzií na stanoviště
• Příklady nepřímé recyklace