Leonardo da Vinci: Průkopník přírodních věd a vzdělání

Leonardo da Vinci je jméno, které nese uznání a nezpochybnitelnou genialitu. Italský renesanční génius Leonardo da Vinci se v žebříčcích už nežijících géniů umisťuje pravidelně na prvním místě. Zdá se, že co do velikosti IQ nemá konkurenci. Navzdory tomu máme stále ve znalosti jeho života povážlivé mezery. Jenže je třeba zdůraznit, že se narodil v době, v níž osudy neurozených či méně významných nikoho nezajímaly, tedy alespoň do té doby, dokud se nějakým způsobem neprosadili.

Mládí a vzdělání

Leonardo se narodil 15. dubna 1452 ve „třetí hodině noci“ (tedy podle našeho způsobu měření času asi hodinu před půlnocí) v horské vesnici Anchiano u městečka Vinci. Nebyl „legálním“ manželským synem - jeho otec, bohatý florentský notář Piero Fruosino di Antonio da Vinci, se nějak zapomněl s Kateřinou, pouhou vesnickou dívkou. Leonardovo plné jméno bylo Leonardo di ser Piero (tedy Leonardo od pana Piera), později přijal přídomek da Vinci, což znamenalo pouhé označení původu z města Vinci. V jeho době se totiž ještě nepoužívala příjmení, jak je známe dnes.

Ačkoliv byl Leonardo nemanželský, měl na svého otce štěstí - na rozdíl od mnoha jiných podobných pánů, kteří si zašpásovali s chudými holkami, Leonardův otec se zachoval solidně a syna přijal za vlastního (ovšem pouze neoficiálně, Leonardo nebyl nikdy právně legitimizován, což mu způsobilo problém s dědictvím). O jeho mládí je toho známo velice málo. Prvních pět let strávil se svou matkou, později žil na statku svých prarodičů (z otcovy strany, samozřejmě) ve městečku Vinci.

Jeho matka se provdala za muže jménem Accattabrigo a o jejím dalším vlivu na Leonarda není mnoho známo, snad pouze, že s ním žila krátce před svou smrtí a Leonardo zorganizoval její pohřeb. Jeho macecha Albiera jej měla prý velice ráda, ovšem zemřela mladá a bezdětná už v roce 1465. Otec se v roce 1468 oženil podruhé se slečnou Francescou Lanfredini, ale ani ta mu děti nedala. To se podařilo až jeho třetí manželce Margheritě (porodila dětí šest) a posléze manželce čtvrté Lucrezii (dalších šest).

Nejsou známy žádné podrobnosti o jeho mládí a studiu. Byl vzdělán jako většina tehdejších měšťanských synů v základech latiny, geometrie, matematiky, historie, ale postupně vlastním úsilím nastudoval i další tehdejší znalosti, například základy „přírodní filozofie“. Právě fakt, že neměl žádné formální univerzitní vzdělání, hrál v jeho pozdějším úsilí o prosazení na poli vědy zásadní roli. Na jedné straně jej tehdy vládnoucí aristotelismus nijak nesvazoval, detaily aristotelského precizního logicky podloženého (a často chybného) vysvětlení mnoha jevů jednoduše neznal, a pokud znal, tak na ně nedbal. Na druhé straně jej ale tehdejší vědci mezi sebe nikdy nepřijali, neboť zkrátka nebyl jedním z nich, ale obyčejným samoukem, kterým univerzitní mistři obvykle pohrdají.

Čtěte také: Quittova klasifikace (1971)

Umělecká dráha

Nikdy se například nenaučil pořádně latinsky. Z jeho deníků jsou známy seznamy latinských slov, které se pokoušel biflovat, nicméně přikreslené obrázky znuděných tváří jasně ukazují, jak jej to „bavilo“. Své vzdělání proto získával detailním pozorování a četbou knih, v čemž mu hodně pomohl nově vynalezený knihtisk. Jeho osobní knihovnička utěšeně rostla, od osmi knih kolem roku 1480 po desetkrát tolik o patnáct let později, přičemž v mnoha poznámkách si připomínal, kterou knihu a od koho si chce vypůjčit.

Je zajímavou a nezodpověditelnou otázkou, proč mu otec, který se k němu znal a podporoval jej, univerzitní studia nezajistil. Pravděpodobně se už v raném věku projevil Leonardův malířský talent, takže usoudil, že mnohem výhodnější pro něj bude kariéra umělce. Leonardo da Vinci je snad jedna z největších renesančních osobností. Leonardo se narodil venkovské dívce Catarině. Jeho táta byl florentský notář Piere da Vinci a s Catarinou nežil. Catarina se později vdala za jakéhosi pasáka krav. Leonardo vyrůstal jednak v rodině vznešeného táty ve Florencii a jednak u svého dědečka Antonia, venkovského vinaře v obci Vinci.

Po příchodu do mistrovy dílny se tu Leonardo setkal s jeho nejstarším žákem Andreou Botticellim. Mistr Verrocci byl velmi vzdělaný muž, byl malířem, sochařem, zlatníkem, mědirytcem, kovotepcem i hudebníkem. V roce 1472 Leonarda přijali do cechu florentských umělců, ale přesto pokračoval v práci u Verrochia. Od 21 let maloval samostatně obrazy na plátno i fresky na zdech. Pracoval však pomalu, protože si pořizoval mnoho studijních kreseb, zkoušel nové techniky, brzy se naučil techniku olejomalby, která do Florencie přišla z Holandska.

Už v patnácti letech, když pobýval ve Florencii v renomované malířské dílně, použil novou techniku kresby, která dávala jasnější a výraznější barvy. Navíc měl velmi dobrou techniku přímo v rukou. Tím vším docílil toho, že důležité motivy na jeho obrazech vynikaly výrazně více, než na obrazech ostatních malířů. Jeho díla se vyznačují výrazným a výmluvným gestem, šerosvitem s jemnými přechody světelných efektů. To vše vytváří takový prostor, který již dává tušit malířskou problematiku nadcházejícího baroka.

Velmi pravděpodobně ovlivnil osud jeho budoucích technických vynálezů rok 1476. Leonardo byl totiž toho roku obviněn z nedovolených homosexuálních styků, a proto byl vyslýchán. Skupina přátel, mezi nimiž byl Leonardo, měla údajně obcovat s mladým prostitutem. Tento čin byl protizákonný a byl trestán i smrtí. Mezi obžalovanými ale naštěstí byl i syn jistého vlivného florentského občana. Celý proces byl tedy zastaven a jeho aktéři vyvázli jen se symbolickým tělesným trestem. Tato zkušenost vedla k tomu, že Leonardo přestal být důvěřivý a uzavřel se do sebe.

Čtěte také: Africké klimatické oblasti

V roce 1482 odešel na pozvání vévody Lodovica Sforzy ze svého dosavadního působiště (Florencie) do Milána. Tam potom kolem sebe shromažďuje skupinku následovníků, z nichž někteří mu zůstávají věrni až do konce života. Ve svých výtvarných dílech Leonardo odmítá geometrickou formu perspektivy. Aby vytvořil hluboký pohled do krajiny v obraze, využívá volně kompozice bohatých vztahů všeho živého na plátně. Ve svých obrazech vyjadřuje vnitřní dynamiku postav v esovitém tvaru těla, který se tak stává jedním ze základních modelů pro klasické figury šestnáctého století.

Vědecké zájmy

Kolem roku 1483 začíná Leonardo studovat aerodynamiku, fyziku, anatomii, meteorologii, astronomii a kosmografii. Zajímá se také o Pythagorovy výsledky v matematice, kterou si velmi rychle osvojuje a ta se stává pro něj základem dalších vlastních bádání. Poznatky získané prostřednictvím vědeckého zkoumání pak využíval k dramatickému efektu celé kompozice svých obrazů. Leonardo má ve svých poznámkách spoustu úvah o významu matematiky pro zkoumání přírody a pro umění. Leonardo da Vinci spolupracoval s matematikem Lucou Paciolim, který koncem 15. století vydal encyklopedii aritmetiky a geometrie nebo psal o zlatém řezu.

V roce 1495 začíná pracovat na svém obraze Poslední večeře. Při jeho vytváření použil nové techniky s temperovými barvami a s olejem. Tato volba se však ukázala jako nešťastná, neboť dílo brzy zchátralo. Již v polovině šestnáctého století bylo popsáno jako úplně zničené, a tak bylo podrobeno mnoha pokusům o opravu. Leonardova kompozice obrazu dodává obrazu tajemné rozměry, divák je pozván do světa citu a nekonečné dynamiky světla. Volba barev se stává prostředkem k popsání atmosféry, jemná kombinace světla a stínu vytváří novou formu a podporuje představivost diváka.

V roce 1499 se Leonardo vrátil zpět do Florencie a až do roku 1507 zde žil u matematika Pacioliho, pro jehož dílo o zlatém řezu a architektuře měl údajně vytvářet ilustrace. V nemocnici Panny Marie konal svá anatomická studia. Zabýval se také otázkou regulace řeky Ama ve spojitosti s vysoušením močálů. Ve třiceti letech získal místo vojenského inženýra u milánského vévody Ludovica Sforzy. Bylo to v době, kdy vytvořil Poslední večeři páně a model Jezdecké sochy, vedl několik stavebních prací. Navrhoval ulice, kanály, pevnosti a mimo jiné i dvoupodlažní centrum města.

V době, kdy sloužil u milánského vévody, zpracoval desítky návrhů jak na zdokonalení používané vojenské techniky, tak na zbraně. Leonardo vysvětlil volný pád jako zrychlený pohyb, svit Měsíce jako odlesk slunečního světla od Země, podrobněji prozkoumal páku a jiné jednoduché stroje, dospěl k pojmu moment sil, rozlišoval mezi třením smykovým a valivým, mezi prací a silou, zvuk považoval za vlnění podobně jako vodní hladinu, pozoroval kapilární jevy, chtěl využít menší hustoty teplého vzduchu a zkonstruovat balon. Díky experimentům, zkušenostem a praxi vyvodil základní zákon hydrostatiky (Pascalův zákon). Blaise Pascal se ho dozvěděl od Leonarda díky G. B.

Čtěte také: Integrovaný plán pro klima a energetiku

Zkoumáním letu ptáků dospěl k vysvětlení, že let je způsoben tlakem vzduchu na spodní plochu křídla. Zkoumal proto stavbu a anatomii létacích orgánů, dynamickou úlohu těžiště pro pohyb ve vzduchu, odpor vzduchu a jeho proudění. Zabýval se problémy statiky a pohybem na vodorovné rovině i na nakloněné rovině, podobně jako Kusanus uvažoval o setrvačném valení koule a rozvíjel myšlenku akce a reakce zejména v souvislosti s účinky vesla, kormidla a ptačích křídel. Z biologie měl správnou představu o koloběhu krve v těle. Trávil také dlouhý čas na pitevně a snažil se prozkoumat anatomii každého svalu a šlachy lidského těla.

Vynálezy a technické návrhy

I když je Leonardo daleko víc známý jako malíř, za svého života se spíš označoval za inženýra a konstruktéra. Zanechal po sobě spoustu náčrtků a poznámek, které v roce 1504 sám sepsal do seznamu, kde uvádí 64 traktátů. Nic tiskem neuveřejňoval (znal princip knihtisku a sám vymyslel několik vylepšení), ale pravděpodobně část přednášel na Akademii umění (a věd), kterou založil a řídil. Traduje se, že za svůj život mohl popsat 30 tisíc stran poznámek a náčrtků.

Mimo jiné navrhl: automobil a nejrůznější jeho součástky (kliková hřídel, převody, pružina apod.), parní motor skládající se z turbíny poháněné parou a doplněnou o cylindr a píst, helikoptéru, kluzák, padák, ornithopteru s pohyblivými křídly, tank ze dřeva a obrněné vozidlo. V roce 1495 nakreslil schéma zdymadlových vrat s malými otvory, kterými měla proudit voda mezi komorami.

1. létací stroje - Leonardo byl fascinován létáním a vytvořil podrobné studie letu ptáků a plány na sestrojení několika létajících strojů - včetně helikoptéry poháněné čtyřmi lidmi (ta by ovšem patrně nefungovala, protože by začala celá rotovat) a lehkého rogala. V jeho poznámkách se také vyskytuje náčrt létacího stroje s velmi precizně propracovaným koncovým kormidlem. 3. ledna 1496 neúspěšně vyzkoušel létací stroj, který sám sestrojil. Konstrukce svých létacích strojů vytvářel podle křídel ptáků nebo netopýrů. Ve svých poznámkách se také zabýval myšlenkou padáku, který však rozpracoval jen teoreticky.

3. válečné stroje - mezi tyto vynálezy patří kulomety, obrněný tank s lidským či koňským pohonem, klastrová bomba a další. Tyto vynálezy navrhoval i přesto, že pokládal války za nejhorší lidskou činnost. Zkonstruoval také ekvivalent bojového děla, u kterého bylo možné nastavovat elevační úhel a výšku a které bylo pohyblivé a využitelné v boji. Mezi jeho další vynálezy patří tachometr, anemometr (určoval velikost rychlosti větru), anemoskop (určoval směr větru), průtokoměr a inklinometr sloužící ke kontrole vodorovné pozice během letu. Dále je autorem vynálezu ponorky, zařízení s ozubenými kolečky, které může být považováno za první mechanickou kalkulačku, a auto poháněné pružinovým mechanismem. V čase svého pobytu ve Vatikánu plánoval průmyslové využití sluneční energie pomocí parabolických zrcadel na ohřívání vody. Dále vynalezl skafandr, ve svých studiích jej do detailů rozpracoval, i když v té době byl složen pouze ze zvonu na hlavu a plovacích ploutví. Až později domyslel kožený oděv určený na pobyt pod vodou. Také zkonstruoval vrtačku složenou z hlavice, kolečkového mechanismu a kliky, pomocí které se otáčela.

Bohužel řadu těchto vynálezů nedovedl do praktické realizace, protože to bylo kromě jiného nad síly jednoho jediného člověka. Leonardo se během svého života pokusil sepsat několik knih o různých oblastech poznání. Jeho poznámky jsou však značně neucelené a roztříštěné. Literární Leonardův odkaz obnášející podle odhadu asi 30000 stránek, z nichž se zachovala přibližně třetina, byl později sebrán a dnes jej lze pod kodifikovanými názvy najít ve význačných galeriích či různých evropských knihovnách ale i u soukromých sběratelů. Leonardo připravoval veledílo o anatomii, malířství, přírodě a světlu a stínu. Bohužel však žádný z jeho poznámkových cyklů nedospěl k ucelenější a publikovatelné formě. Sám Leonardo zmínil, že napsal 120 knih. Míněny jsou patrně poznámkové bloky, které psal florentským nářečím.

Leonardo da Vinci po sobě zanechal mnoho nedokončených maleb i vynálezů a značná část jeho poznámek se za staletí ztratila. Výzkum Leonardových deníků není dodnes ukončen. Zachovalo se 3500 svazků technických náčrtků a 48 až dosud nalezených svazků rukopisů a poznámek; většina z nich je ale šifrovaná, je psána tajným písmem, které vymyslel sám Leonardo. Řada vynálezů, ke kterým nakreslil obrázek nebo skicu, se realizovala až v 19. století nebo ve 20. století. Důvody jsou dva základní: jednak je nebylo možné v době Leonardova života nebo krátce po jeho smrti realizovat proto, že to prostě nebylo technicky možné a bylo nutné počkat na vývoj daných technologií. Leonardo dodnes fascinuje jako nadšenec pro vědecký pokrok a jako studnice udivujících nápadů, kterých vymyslel opravdu požehnaně.

Závěr života

V roce 1506 se do Milána vrátil. Zaměstnal ho francouzský král Ludvík XII. V roce 1513 byli Francouzi vyhnáni a da Vinci vstoupil do služeb papežova syna Cesara Borgia jako vrchní inspektor pevností. V roce 1516 přijal pozvání krále Františka I. (nástupce Ludvíka XII.), aby žil ve Francii. Král mu daroval penzi a zámeček v Cloux nedaleko Amboise. Po lehké mrtvici ochrnul a po druhém záchvatu zemřel v 69 letech. 2. května 1519 Leonardo da Vinci zemřel. V hodině smrti s ním byl prý i samotný krátl František I.

tags: #Leonardo #da #Vinci #přírodní #vědy #vzdělání

Oblíbené příspěvky:

• Využití jedlé sody v domácnosti
• Drcení polystyrenu
• Obraz Přírody v Socialistickém Realismu
• Dopad na Českou republiku
• Odpadkové koše pro infekční odpad