Úbytek čolků v přírodě: Příčiny a ochrana

Pozorování našich čolků v době jejich rozmnožování, kdy se samci odění ve svých svatebních šatech neúnavně dvoří samičkám, mě přivedlo k chovu ocasatých obojživelníků. Avšak žádný z těchto druhů se vzhledem nevyrovná kráse našich čolků. Tato skupina se však netěší takové oblibě, jako například hadi nebo ještěři a proto je sortiment nabízených druhů velice skromný. Choval jsem dlouho žebrovníky Waltlovi, axolotly mexické a čolky čínské (Cynops orientalis).

Mnohým z nich se stanou osudné silnice, které musí překonat. Pro mnohé živočichy je jaro dobou páření nebo rození mláďat. Brzké jaro je dobou, kdy do různých stojatých vod přicházejí skokani a ropuchy zplodit své potomstvo. V tuto dobu se asi málokomu podaří nevšimnout si jich, na jejich strastiplné pouti plné nebezpečí. Avšak nejsou to jediní naši obojživelníci, kteří míří za láskou do svých rodných vod. Ty, o kterých zde bude řeč, asi málokdo z vás uvidí, pokud je přímo nehledá. Žijí skrytým způsobem života a i jejich velikost je dosti malá.

Čolci patří do třídy obojživelníků (Amphibia), řádu ocasatých (Caudata), čeledi mlokovitých (Salamandridae). Způsob života našich čolků je dosti skrytý. V období mimo páření žijí ve vlhkém podrostu lesů, na vlhkých loukách a pastvinách, v mokřadech apod. Za dne se skrývají v děrách v zemi, v troudu, v napadaném listí, pod kořeny stromů nebo v drnech. Aktivní jsou v noci nebo za deštivého počasí, kdy loví hmyz, červy a jiné bezobratlé. S příchodem zimy jsou již zalezlí v nepromrzajících děrách hluboko v zemi. Samec čolka obecného brzy na jaře.

V březnu a dubnu vstupují čolci do rybníčků, tůní nebo i jen malých dočasných louží, aby zde zplodili své potomstvo. Ve vodě jim narůstají mezi prsty blány, kůže se stává vláčnou a hladkou, na ocase vyrůstá lem, který jim umožňuje lépe plavat, zbarvení se stává sytější. Kromě toho se samcům vytvoří charakteristické ozdoby v podobě různých pestrých lemů na hřbetě i ocase. Zbarvení samců je křiklavě pestré, avšak svrchu je povětšinou méně výrazné, aby neupoutalo nežádoucí pozornost predátorů. Samičky jsou v této době pronásledovány aktivními samečky, kteří se je snaží zaujmout svým tancem. Tyto tance jsou pro každý druh charakteristické. Jejich účelem je, aby samečkův spermatofor (schránka v níž je uloženo jeho sperma) nasála samička kloakou. Proto ji sameček navádí na místo, kde jej odložil. Samička, jakmile je oplozena, klade malá oválná vajíčka jednotlivě na lístky různých rostlin nebo i listy spadlé do vody. Jakmile je úkol splněn, čolci pomalu ztrácí své svatební šaty a opouští vodu většinou v červnu, aby žili po zbytek roku na souši. Jejich zbarvení je opět fádní, co nejméně nápadné, kůže je suchá a zrnitá. Jen bříško je pestřejší, aby odradilo případné predátory.

Zatímco jsou dospělí na souši, ve vodě roste čolčí drobotina. Jakmile se vylíhne z vajíček, uchytí se na rostlinách zvláštními háčky, tzv. Rusconiho orgánem. Ten po čase zmizí. Nejprve jim (na rozdíl od žabích pulců) narostou hrudní končetiny, pak teprve pánevní. Za hlavou mají bohatě větvené vnější žábry, které jim umožňují dýchat ve vodě rozpuštěný kyslík. Malí čolci se živí nejdrobnějším planktonem. Čím jsou větší, dokážou zdolávat větší kořist, jako jsou různé larvy vodního hmyzu, ale i pulci žab a někdy neušetří ani své menší sourozence.

Čtěte také: Situace Lissotriton montandoni

Jakmile jsou už dost velcí, to je asi tak ke konci léta, čeká je metamorfóza, což je přeměna ve vodě žijící larvy v suchozemsky žijícího čolka. Tato přeměna není nic jednoduchého. Musí dojít k mnoha změnám, jak fyzickým, tak metabolickým. Tělo i končetiny musí dodatečně zesílit, oči získají víčka, ztrácejí se lemy na ocase a hřbetě. Největší změnou prochází dýchací a vylučovací soustava. Zanikají vnější keříčkové žábry a vznikají plíce. Nejen dýchání, ale i hospodaření s vodou v organismu se uzpůsobuje novému životu. Je-li vše připraveno, vylézá jednoho dne malý čolek ze své rodné vody do neznámého světa.

Druhy čolků v České republice

Čolek obecný (Triturus vulgaris) je našim nejhojnějším druhem. Vyskytuje se od nížin až po vyšší polohy. Je velký asi sedm centimetrů. Jedinci žijící ve vyšších polohách dosahují větších velikostí, a to až deset centimetrů. Samečci jsou v době páření tečkovaní a zdobí je vysoký zubatý lem. Na ocase mají namodralý pruh. Samičky jsou popelkami, oděnými jen v zelených až hnědých odstínech. Čolci obecní vyhledávají malé zarostlé tůňky. Ve vodě se zdržuje z našich druhů nejkratší dobu.

Čolek horský (Triturus alpestris) je z našich druhů asi největší parádník. Samci přímo hýří barvami. Jejich boky zdobí modrý pruh a tečkování, bříško je sytě oranžové, hřbet je modročerný. Na hřbetě mají nízký pruhovaný lem, který se až na ocase rozšiřuje. Samičky jsou tmavě zbarveny s oranžovým bříškem lemovaným tečkami. Tento druh dorůstá až dvanáct centimetrů. Samičky jsou větší. Jak druhový název napovídá, vyskytuje se spíše ve vyšších polohách. Tento čolek vyhledává i úplně malé vody, mnohdy se spokojí i s louží nebo příkopem u cesty. Jelikož obývá chladnější prostředí, může u něj docházet k zimování larev a jejich metamorfóza proběhne až příští rok na jaře.

Čolek karpatský (Triturus montandoni). Tento endemit karpatského oblouku se u nás vyskytuje pouze v Beskydech a několik málo lokalit je známo i v Jeseníkách. Je velký asi jako čolek obecný. Jeho zbarvení je i v době jara skromné. Lem má pouze na ocase na jehož konci je vlákénko. K páření mu stačí i pouhá louže. Podobným druhem, který jen okrajově zasahuje ze západu na naše území, je čolek hranatý (Triturus helveticus). Je znám jen z několika málo lokalit. Oba druhy jsou chráněny a jsou to kriticky ohrožené druhy. Čolek karpatský se vzácně kříží s čolkem obecným a dokonce i horským.

Čolek velký (Triturus cristatus) je, jak název napovídá, opravdu velký a to až dvacet centimetrů. Svrchu je hnědě zbarvený. Samec má vysoký kožovitý zubatý lem na hřbetě a ocase. Na ocase má samec ještě světlý až bílý pruh. Břicho obou pohlaví je černě skvrnité na žlutooranžovém podkladě. Tento čolek má rád větší, rostlinstvem dobře zarostlé tůně. Setrvává z našich čolků nejdéle ve vodě a to až do léta. Jeho larva je charakteristická a dobře odlišitelná od předchozích druhů. Má vysoký lem a má dlouhé prsty, které vypadají jako pařáty. Je to chráněný a kriticky ohrožený druh. Jeho dva příbuzní, kteří byli dříve považováni za jeho poddruhy, zasahují do našeho území jen okrajově. Jsou to čolek dunajský (Triturus dobrogicus) z hranic se Slovenskem a čolek dravý (Triturus carnifex), který žije na hranicích s Rakouskem.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Faktory ohrožující čolky

Všechny naše čolky ohrožují různé faktory prostředí. Mnohé z nich má na svědomí lidská činnost v krajině. V dobách minulých byly všechny mokřady a malé vodní plochy považovány za nevyužité jalové plochy, proto docházelo k vysušování, zavážení, melioraci těchto ploch a jejich přeměnu v ornou půdu. Velká chemizace, průmysl, automobilismus narušily čistotu vod v nichž čolci hledali útočiště. Úbytek všech obojživelníků vedl k zákonné ochraně všech našich druhů i jejich prostředí.

Specifické ohrožení čolka velkého

Čolek velký ustoupil především v důsledku změn vodního režimu v krajině a změn v hospodaření v krajině. Velkým problémem je pro něj zejména zarybňování jezírek v lomech a pískovnách a vesměs nešetrné rybářské obhospodařování rybníků (vysoké rybí obsádky a s tím spojený úbytek litorálních porostů a nedostatek potravy, špatná péče o vodní plochy, nešetrné odbahnění se zahlubováním). Čolek velký je poměrně odolný vůči zarůstání mokřadů, ale jen do určité míry. Dlouhodobá absence jakékoli péče v krajině mu tak jako jiným obojživelníkům nevyhovuje, stejně jako příliš intenzivní péče o zemědělské pozemky. Dále jej negativně ovlivňuje nadměrné používání biocidů v zemědělství a lesnictví a příliš intenzivní lesnické hospodaření s jehličnatými monokulturami.

Čolek velký je druh, který na lokalitách svého výskytu nemůže dlouhodobě prosperovat bez provádění pravidelných nebo alespoň občasných managementových zásahů.

Vliv rybníků a rybářského hospodaření

Rybníky jsou v naší současné krajině pro populace podstatného procenta našich druhů obojživelníků zcela nepostradatelným prvkem. Nahradily totiž v minulosti prakticky plošně zlikvidované mokřady, přirozené inundační tůně a další stanoviště se stojatou vodou. Dokáží obojživelníci využívat každý rybník? Nedokáží - tedy alespoň převážná většina našich druhů. Překvapením bude možná pro mnohé konstatování, že by v něm měly být i ryby. Rybí obsádka je totiž významným prvkem, který přispívá k udržení dané vodní plochy (brání např. jejímu přirozenému zániku redukcí zárostu, je důležitým prvkem v transformaci živin apod.). Ekonomický přínos chovu ryb navíc umožňuje nádrž dlouhodobě udržovat (většina majitelů si drží rybník kvůli zisku, jen málo v nich chce chovat jen čolky, žáby či vodní bezobratlé).

Na druhou stranu jsou ale ryby významnými predátory obojživelníků a především jejich vývojových stadií, a pokud se to s některými druhy přežene, dokáží celkem spolehlivě celý rybniční ekosystém rozvrátit. Podstatné je tedy citlivé vybalancování početnosti, druhového složení i věkové struktury rybí obsádky. Obecné pravidlo ale neexistuje - každý rybník snese bez úhony jiné zatížení (závisí to např. na jeho přirozené úživnosti, morfologii apod.). Dalším významným aspektem ve vztahu k obojživelníkům je přítomnost dostatečně rozsáhlých mělkých ploch zarostlých litorální vegetací. Mokřadní a vodní rostliny, popř. jejich odumřelé zbytky, slouží obojživelníkům jako úkryty před predátory, většina z nich sem klade vajíčka a vyvíjejí se tu pak jejich larvy. Dobře vyvinuté litorální porosty navíc mnohdy zcela zabraňují vnikání ryb, které jsou v chovných rybnících nejvýznamnějšími predátory vývojových stadií obojživelníků.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Pokud tedy srovnáme stav panující ještě na počátku 20. století s dnešní skutečností, zjistíme, že průměrná produkce tržních ryb se během posledních zhruba 100 let více než zdesetinásobila. V posledních cca 25 letech tak zažíváme z pohledu obojživelníků pravděpodobně nejhorší období, kdy tlak na rybniční ekosystémy již zjevně překročil únosnou mez a lze tak pozorovat jasné klesající trendy v početnosti jejich populací.

Jak dokládají výše uvedené příklady, dosáhla u nás míra intenzifikace využívání rybníků již zjevně za hranici únosnosti pro všechny naše druhy obojživelníků. Navíc se tlak na co největší zisk stále zvyšuje a dotýká se již i těch posledních „zapomenutých“ nádržek v naší krajině. Tlak rybářů neustojí většinou dokonce ani nádrže v evropsky významných lokalitách či různých typech zvláště chráněných území, k jejichž vyhlášení vedl původně právě zachovalý rybniční ekosystém.

Obojživelníci nám ještě dávají šanci - díky své dlouhověkosti dokáží v krajině na zlepšení podmínek čekat relativně dlouho. Nikoliv ale věčně. Nyní máme ještě šanci tento vývoj zvrátit. Máme k tomu, kromě zdravého rozumu, i zákonnou podporu.

Opatření na ochranu čolků

Opatření na podporu obojživelníků vždy zahrnují péči jak o vodní, tak o suchozemské biotopy. Přímá podpora populací, kdy přímo zachraňujeme konkrétní jedince transferem z rizikového místa, obsahuje záchranné transfery obojživelníků přes vozovku v jarním období roku nebo záchranné transfery z míst dotčených nějakým záměrem (např. likvidace biotopů stavbou silnice). Lepším řešením, pokud je to technicky možné, je vybudování trvalých zábran s navedením do vhodných propustků pod silnicí.

Nepřímá podpora obojživelníků zahrnuje vhodnou péči o lokalitu s jejich výskytem nebo o její okolí. Zaměřuje se na zajištění vhodných podmínek pro rozmnožování i na vhodné suchozemské biotopy pro výskyt obojživelníků mimo období rozmnožování. Zařadit sem lze budování podchodů pod silnicemi pro usnadnění migrace obojživelníků. Nepřímá opatření by měla být vždy prioritní.

Tradičními nepřímými opatřeními jsou především zásahy do tzv. suchozemských biotopů obojživelníků (kosení, pastva, prořezávky křovin a kácení stromů). V dnešní české krajině je problém zejména při obhospodařování bývalých podmáčených luk, která jsou ponechávána zcela bez zásahů a zarůstají náletovými dřevinami. Většina tuzemských obojživelníků vyžaduje otevřené luční biotopy a zarůstání luk tak může představovat vážný problém. Vesměs je pro ně důležitá mozaika biotopů.

Pokud je to možné, měla by na lokalitách převažovat pastva před kosením. Jak bylo již ověřeno v zahraničí, trvalá pastva dobytka s nízkým zatížením (max. 1 kráva na 1 hektar) udržuje v žádoucím stavu vodní i suchozemské biotopy obojživelníků, kteří zde prosperují. Je také vhodné upravit stávající zažité kosení luk. Velkoplošné hospodaření s několika sečemi za rok je většinou naprosto nevhodné. Ideální je jedna maximálně dvě seče za rok a vhodné je kosení po částech (louku rozdělit alespoň na dvě části) a časově odstupňované (např. týden po sobě). Rovněž není vhodné kosit při vyšší vlhkosti (za deště a po dešti). Při dodržování uvedených zásad se výrazně sníží riziko likvidace obojživelníků, kteří se na louce pohybují. Vhodné je též každoročně ponechat část louky nepokosenou. Na mokřadních pozemcích a u rybníků je žádoucí provádět občasné probírky dřevin. Cílovým stavem by téměř vždy měly být převážně otevřené biotopy s menším podílem dřevin. Současný stav rybníků s hustými porosty křovin a stromů na březích je pro obojživelníky naprosto nevhodný.

Významným, v minulosti méně používaným opatřením je budování menších vodních ploch. Dříve šlo o budování rybníčků a tůní zejména za účelem napájení dobytka a zvěře, dnes jsou budovány na podporu rozmnožování obojživelníků nebo biodiverzity mokřadů. Pro obojživelníky jsou většinou nejvýznamnější neprůtočné tůně s převažujícími mělčinami s hloubkou maximálně 40 cm, trvale udržované bez ryb. Pokud jsou tůně budovány k přímé podpoře konkrétního druhu, pak jejich velikost a parametry by mu měly být přizpůsobeny. Např. pro kuňku žlutobřichou musí být tůně malé až drobné, mělké a bez vegetace.

Své místo v podpoře obojživelníků mají i zcela netradiční opatření. Většinou jsou prováděna za účelem blokování sukcese, obnažení půdy a tvorby nových čerstvých vodních ploch. K tomu jsou stále častěji využívány řízené jízdy vojenských a terénních vozidel. Hodí se jako managementové zásahy zejména v bývalých vojenských prostorech, kde tuto činnost dříve prováděla armáda. Jsou vhodným opatřením zejména pro druhy raných sukcesních stadií (mj. pro ropuchu zelenou, ropuchu krátkonohou a kuňku žlutobřichou), a to dokonce i v době jejich rozmnožování. Přestože při jízdách dochází k částečné likvidaci populace druhu, jsou z dlouhodobého pohledu lepší než postupné vyhynutí kvůli trvale špatnému stavu vodních i suchozemských biotopů. Jízdy by však měly přednostně probíhat pouze v období od poloviny září do poloviny dubna. Pojezdy vozidel jsou ze všech nabízejících se možností nejefektivnější a nejlevnější.

K netradičním opatřením patří i budování zimovišť v podobě strojně upravené jámy vyplněné kládami či kameny a přehrnuté zeminou. Jako dobré místo k úkrytu a přezimování však pro obojživelníky postačí v podstatě jakákoli hromada přírodního materiálu - klestí, větví, klád či sena v libovolné kombinaci. Vždy po jakémkoli kácení by na vybraných lokalitách s výskytem obojživelníků mělo několik hromad takového materiálu zůstat, nejlépe na sušších místech.

Doufejme, že karta se obrátí a čím dál častěji budeme moci spatřit tato krásná stvoření při jejich jarních tancích.

tags: #colek #v #prirode #ubytek

Oblíbené příspěvky:

• Dopad dopravy na ovzduší
• Normy klimatických zkoušek
• Odstraňování skvrn z vtoků odpadu
• Průvodce výběrem odpadkového koše Curver
• Likvidace vozidel Ford - odvoz zdarma