Přírodní jevy: Od bahenních sopek po krvavé vodopády

Příroda dokáže vyčarovat neuvěřitelné úkazy, které okouzlí nejedno oko. Na naší planetě existují tisíce zázraků a hlubiny zemského povrchu stále ještě ukrývají svá tajemství. Na naší planetě se objevují místa, kde se země probouzí a z hlubin svého nitra vrhá na povrch svoje „vnitřnosti“.

Tyto přírodní jevy jsou zajímavým spojením zemských hloubek a záhad jejího podzemního světa.

Bahenní sopky

Mezi tyto jevy patří také bahenní sopky. I když možná nevypadají tak dramaticky jako jejich vulkanické výbušné horské protějšky, jejich bahenní výlevy dokážou mnohdy nemile překvapit. Na druhou stranu jejich obdivuhodná krása a složitost přitahují naše zraky.

Připojte se k nám na cestě do světa bahenních sopek, které odhalují neuvěřitelné přírodní procesy a tajemství, jež se skrývají pod povrchem naší planety.

Ze sopky se nemusí valit jen žhavá láva. Bahenní sopky chrlí z hlubin země na povrch bahno, vodu a plyny, především metan. Někdy se může uvolňovat také oxid uhličitý nebo dusík.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Oproti svým lávovým příbuzným jsou tyto sopky daleko chladnější, někdy dokonce i studené. Teplota bývá stabilní a pohybuje se v rozmezí 2-100 ºC. Teploty převyšující stovku jsou zřídkavé.

Avšak rozměry bahenních sopek jsou mnohdy úctyhodné. Ti opravdoví velikáni mají průměr v kilometrech, jejich výška pak dosahuje stovky metrů. Za největší bahenní sopku světa je považována Taragaj Dagh v Ázerbájdžánu, která se ze základny půldruhého kilometru rozrůstá do výšky 410 metrů.

Bahenní suspenze, která tvoří sopku, vzniká tak, že se promísí horká voda s podzemními minerálními ložisky. Díky nerovnováze podzemního tlaku pak dochází v místě, kde se nachází geologický zlom nebo nějaká puklina, k vytlačování této suspenze na zemský povrch.

Tento popis možná na někoho působí dost negativně, ale není tomu tak. Některé bahenní sopky mají ryze pozitivní vlastnosti, když se využívají pro léčebné koupele.

Na naší planetě se nachází velké množství míst, kde se bahenní sopky vyskytují.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

Chcete-li pozorovat bahenní sopky, nemusíte se vydávat do zahraničí. Na našem území se jich vyskytuje přes 200. Jejich bublání a syčení si můžete užít třeba v přírodní rezervaci Soos, která se rozkládá nedaleko Františkových Lázní a někdy se jí přezdívá český Yellowstone.

Některé sopky chrlí bahno častěji, jiné jen tak občas. Některé připomínají malé otvůrky v zemi, jiné tvoří obrovské krátery. Neexplodují však vodu a bahno do žádných závratných výšek. Občas si jen tak trochu „odplivnou“ a z nitra země se vyvalí trochu bláta a vody. Bahenní sopečné krátery dodávají okolí ráz měsíční krajiny.

Místní krajina je rozbrázděná erozí a pokrývá ji žlutá a bíla vrstva, kterou vytvářejí minerální soli. Dnem vyschlého jezera vede naučná stezka. Zavítat můžete i do muzea, které je zaměřené na přírodu Soos a okolí Chebu.

Sopka Gunug Merapi

Vybuchující sopky děsily lidstvo po celá staletí. Ve východní části ostrova Jáva se nachází unikátní sopka Gunug Merapi, jinak nazývaná „Hora ohně“. Nejedná se ale o obyčejný vulkán, tento chrlí modrou lávu. Když jsou sirné plyny vystaveny kyslíku a ozářené roztavenou horkou lávou, zbarvuje ji do safírově modré barvy. Její tok je navíc pomalejší a má vyšší teplotu v rozmezí 600-900 °C. U sopky se také nachází malebné vulkanické jezero s tyrkysově zbarvenou vodou. Koupání v něm se ale nedoporučuje.

Krvavé vodopády

Krvavé vodopády v Antarktidě objevil v roce 1911 Griffith Taylor. Ve skutečnosti o žádné vodopády nejde. Vědci totiž nemohli přijít na to, proč voda pod ledovcem nezamrzá, i když je její průměrná teplota -17 °C, a co je příčinou její prapodivné červenohnědé barvy. Speciální radar ale prokázal, že zbarvení vyvolává oxid železa. Pod ledovcem se totiž nachází síť řek se slanou vodou, která obsahuje oxid železnatý. Sůl ve vodě pak navíc vytváří teplo, díky čemuž voda neustále taje. Jezero je staré už více než dva miliony let.

Čtěte také: Brněnská příroda: Kam na výlet?

Jezero Natron

Africké jezero s rozlohou 600 km2 a hloubkou 3 metry patří k nejpodivnějším místům na zemi. Zvířata se zde mohou změnit v kámen. Jak je to možné? A její teplota dosahuje až 60 °C. Pro zvířata, která tu nejsou zvyklá žít, to může znamenat rozsudek smrti. Voda je může popálit, hlavně na kůži a očích. Uhličitan sodný, který je obsažen ve vodě, je skvělým konzervantem.

Poušť Atacama

Poušť Atacama v Chile patří mezi nejsušší místa na Zemi. Prší zde jen velmi zřídka. V jejím středu se údajně nacházejí oblasti, kde nepršelo stovky až tisíce let. Naposledy se tak stalo v roce 2015, kdy Atacamu skropily silné lijáky a proměnily ji v růžově kvetoucí oázu. V některých částech zde napršelo během 12 hodin tolik, co jindy za celých sedm let. Teploty na poušti se v létě přes den pohybují okolo 50 °C, v noci padají až k 0 °C.

Pororoca

Člověk si představuje nekonečné vlny většinou na širém moři. Tento úkaz se ale vyskytuje na řece Amazonce v období února a března. Místní indiáni jej nazývají slovem pororoca. K vytvoření vlny dochází k momentu, kdy se oceánský příliv dostane k ústí Amazonky. Vlna zpočátku dosahuje výšky kolem 5 metrů, postupně se ale snižuje. Vlnu mají v oblibě především surfaři.

Island

Tajemný ostrov Island je proslulý svou geotermální činností a vulkanickou aktivitou. Nachází se zde mnoho gejzírů a horkých pramenů, ale také tzv. parních věží. Roku 1783 došlo na Islandu k největšímu výlevu lávy, jaký lidská historie zaznamenala. V jižní části ostrova se z trhliny Lakagígar, 25 km dlouhé, vylilo během 50 dnů 10 km3 lávy, která pokryla 370 km2. To odpovídá asi 2 300 m3/sec, což je střední průtok Rýna před jeho ústím. Po 8 měsících, kdy erupce skončila, byl celkový objem vylité lávy 12,3 km3 a pokrytá plocha 565 km2.

Příčinou mimořádné sopečné aktivity Islandu a jeho i jinak výjimečné geologické stavby je souběh dvou okolností: jednak polohy na středoatlantském hřbetu, jednak přítomnosti hluboké, v zemském plášti zakořeněné geotermální anomálie zvané plášťový chochol nebo hřib, či horká skvrna.

Zemská kůra Islandu, tvořená převážně lávami, má více než dvojnásobnou tloušťku než normální oceánská kůra. Už samo vyvýšení Islandu svědčí pro anomální povahu pláště pod ním. Ohyb osního vulkanicko-tektonického pásma (prolomu, riftu) existuje už během celé geologické historie Islandu. Tento strukturní rys odráží rané stadium činnosti „hřibu“. Litosféra se v nadloží „hřibů“ zdvihá a praská podél tří riftů, z nichž dva se mohou stát osami rozpínání. Celé osní riftové pásmo Islandu je vůči navazujícím částem středoatlantského riftu odchýleno směrem k jihovýchodu.

V nejmladším geologickém období, zahrnujícím holocén (posledních 10 000 let), je sopečná činnost na Islandu soustředěna do charakteristicky prohnutého a rozdvojeného riftového pásma. To je dnešní pásmo rozpínání a současná hranice litosférických desek, americké a eurasijské. Výpočty ukazují na průměrnou rychlost rozpínání severního Atlantiku asi 2 cm ročně.

Rozpínání litosféry (riftogeneze) je patrně hlavním činitelem řídícím velké lineární erupce, tj. takové, při nichž se láva vylévá na trhlinách dlouhých až desítky km. Taková lineární sopka je někdy činná třeba i jen v jediné erupci: další výlev může nastat při otevření jiné, paralelní trhliny. Poměrně nedávno bylo na Islandu zjištěno, že magma vystupující po strmých trhlinách může proudit i mnoho kilometrů bočně a vylít se na místě mimo původní výstupní dráhu. Tyto jevy lze studovat pomocí přesných geodetických a geofyzikálních měření: magma „pumpované“ do trhlin v kůře se projevuje zvedáním povrchu.

Vulkanicky aktivní pásmo na Islandu má však také sopky centrálního typu, s typickým kuželem svědčícím o opakování erupcí z magmatického ohniska fixovaného v určitém místě litosféry.

Před 3 100 000 lety se začaly na Islandu střídat doby zalednění (kryoméry) s teplými „meziledovými“ dobami (termoméry). Tento časný nástup glaciální cykličnosti změnil i obraz Islandu jako sopečné krajiny. Do té doby převážně suchozemská lávová plošina s ojedinělými kužely centrálních sopek byla během kryomérů pokryta ledovcem s výjimkou některých sopek, které vyčnívaly.

Existující i nově vznikající sopky „žily“ za jiných podmínek, podobných podmínkám na dně moře nebo jezera. Vznikaly tu tzv. polštářové lávy, postupně tuhnoucí při styku s vodou v nahromaděných boulovitých útvarech. Působením ohřáté vody a páry se chladnoucí láva chemicky rozkládala na žlutavě zbarvenou směs vodnatých minerálů.

I v současnosti leží některé islandské sopky pod ledovci, které tu zůstaly od posledního zalednění a popřípadě přetrvávaly i teplejší klimatická období. Největší z ledovců, Vatnajökull, ukrývá ve své západní části sopku Grímsvötn se zamrzlým kráterovým jezerem. Také sopka Katla je z větší části pokryta ledovcem.

Erupce těchto dvou sopek patří k nejnebezpečnějším erupcím na Islandu, ne však pro vlastní exploze a lávové proudy. Uvolněným teplem je náhle roztavena velká masa ledu, voda se řítí v korytech vyhloubených pod ledovcem a unáší písek, štěrk i větší balvany. Tento „ledovcový úprk“ po vývěru zpod ledovce smete vše, co mu stojí v cestě, a po překonání pobřežní plošiny, která lemuje Island na jihovýchodě, se zastaví až v moři.

U jezera Mývatn, ale i na řadě dalších míst Islandu překvapí množství drobných kuželovitých kopečků z nahromaděných lávových úlomků. Po zamítnutí představy, že vznikly na společném magmatickém rezervoáru ležícím těsně pod povrchem, byl přijat tento výklad: Ohromný lávový příkrov pokryl močál nebo mělké jezero a zahřátím se uvolnilo takové množství páry, že její exploze vynášely na povrch rozdrobenou lávu a vytvořily pseudokrátery.

V mnohem větších rozměrech se interakce vody a vulkanického tepla uplatňuje při vzniku horkých pramenů a gejzírů, a neobejdou se bez ní ani vysokotermální jevy (fumaroly, solfatary). Horké prameny se vyskytují po celém Islandu, nejen ve vulkanicky aktivním pásmu. Zdrojem tepla horkých pramenů, zejména nízkotermálních (tj. s povrchovou teplotou do 100 °C), jsou totiž starší sopečné horniny - až před 10 milionů let. Zvláště vyhaslé centrální sopky se svým doprovodem menších i větších intruzí nahromadily během statisíců až milionů let své činnosti mnoho tepla, které stále ještě předávají svému okolí. Voda horkých pramenů je převážně srážkového původu, infiltrovaná do hloubky a tam ohřátá. Vysokotermální výrony jsou vázány na vulkanicky aktivní pásmo. Nedaleko jezera Mývatn je jejich příkladem známá „ďáblova kuchyně“ Námafjall.

Projevy sopečné a geotermální činnosti ve spojení s polohou ostrova při polárním kruhu vytvářejí na Islandu životní prostředí, které nemá na Zemi obdoby. Pro přírodovědce je Island úžasnou přírodní laboratoří, ale pro Islanďany jsou jeho drsné přírodní podmínky realitou.

Z hlediska sopečných rizik tedy vypadá situace Islandu na první pohled hrozivě, ale značně ji zmírňuje řídké osídlení, které je navíc soustředěno při pobřeží, dostatečně daleko od větších sopek. Aktivní sopky Hekla, Krafla, Askja, Katla a Grímsvötn život obyvatel neohrožují.

Světlejší stránkou života na Islandu jsou výhody, které tu příroda nabízí v podobě geotermální energie. Zatímco sopečné riziko je omezeno na několik míst, využitelné geotermální zdroje se vyskytují téměř po celém ostrově. Celkem se jejich kapacita odhaduje na 12 000 MW, z čehož se v současnosti využívá 1 500 MW (údaj z r. 1995). Využíváním geotermální energie ušetří Island stejné množství ropy, jaké spotřebuje v dopravě, průmyslu a rybolovu.

Všechny tři způsoby se na Islandu praktikují, přičemž výrazně nejvyšší efektivnost má dálkové vytápění. S využitím termálních vod pro vytápění se nejdříve začalo v Reykjavíku (1939), který je dnes městem bez komínů (a patrně metropolí s nejčistším vzduchem na světě). Postupně se napojila na různé geotermální zdroje (většinou vrtané studny) většina obcí severního a západního Islandu a přibývají k nim další. Na ostrově je asi 150 geotermálních koupališť (se standardními plaveckými bazény délky 25 m a islandskou specialitou malými kruhovými bazénku pro relaxaci v přírodní termální vodě).

Další zajímavé přírodní jevy

• Ledové květy: Tyto přírodní útvary vyrůstají z povrchu nově vytvořeného ledu, a to za nízkých okolních teplot a suchého podnebí.
• Vodopád Koňský ohon: V Yosemitském národním parku se nachází vodopád nazývaný „Koňský ohon“, který padá z 610 metrů vysokých skalních útesů nejvyššího žulového monolitu světa, hory El Capitan. Úkaz lze pozorovat jen několik dnů v měsíci únoru kolem poledne.
• Blesky nad Maracaibo: Ve Venezuele existuje město Maracaibo, které proslulo jako magnet na blesky. Tato neustálá bouře trvá už miliony let. Vědci jsou přesvědčeni, že příčinou bouřky jsou geologické vlastnosti terénu kolem řeky, které způsobují neustálý nízký tlak. Ročně zasáhne místo přes milion blesků. Ty se staly výborným navigačním signálem pro rybáře i cestovatele. Město je vidět až na vzdálenost 450 km.
• Velká modrá jáma: V Honduraském zálivu, asi 72 km od Belize City, se nachází Velká modrá jáma. Jedná se o závrt krasového původu, kdy se rozpouštěla vápenatá hornina.
• Malström: V Norském moři mezi Lofotskými ostrovy se objevuje silný mořský proud, který získal označení Malström. Vír o průměru 40 až 50 metrů ale na rozdíl od ostatních vírů nevzniká v průlivu ani zátoce, nýbrž v otevřeném moři. Proudy s sebou nesou různé mikroorganismy, čímž přitahují ryby a rybářské čluny.
• Duhové eukalypty: Duhové eukalypty vynikají nejen svou krásou, ale také tím, že patří mezi jediný druh blahovičníku, který neroste v Austrálii. Kůra se z něj totiž loupe sama, a to způsobem, že se pod ní ukazují různě zbarvené pruhy lýka.
• Podmořské kruhy: Autory těchto geometrických tvarů jsou samci ryby fugu (čtverzubec). Maličcí samečci čtverzubce tímto uměním lákají samičky k páření.
• Migrace „vánočních“ krabů: Migrace „vánočních“ krabů je označována za jeden ze zázraků přírody. Krabi si svou cestu „plánují“ tak, aby k moři dorazili v období novoluní, kdy je nejvyšší příliv.

tags: #jevy #přírody #sopky

Oblíbené příspěvky:

• Zábava pro děti v přírodě
• Třídění odpadu v ČR – legislativa
• Zkoumání identity a prostoru
• Plíseň bramborová
• Třídění odpadu a kelímky od svíček