Koloběh kyslíku v přírodě

Koloběh uhlíku je biogeochemický cyklus, při němž se uhlík vyměňuje mezi biosférou, litosférou, hydrosférou a atmosférou. Spolu s koloběhem dusíku a koloběhem vody tvoří řetězec dějů, které jsou klíčové pro zachování života na Zemi. Popisuje pohyb uhlíku tak, jak je recyklován a znovu využíván v rámci biosféry včetně propadů uhlíku.

Uhlík existuje v atmosféře hlavně jako plyn oxid uhličitý. Přestože tvoří velmi malý podíl atmosféry (asi 0,04 %), je zásadní pro život na Zemi. K ostatním atmosférickým plynů, které obsahující uhlík, patří metan a antropogenní chlor-fluorované uhlovodíky.

Když svítí Slunce, autotrofní organismy (především rostliny) fotosyntetizují, přičemž pohlcují oxid uhličitý a mění ho na sacharidy a zároveň vylučují kyslík. Na mořské hladině se rozpouští atmosférický oxid uhličitý. Čím je voda chladnější, tím více CO2 může pohltit. Ve vyšších vrstvách oceánu fytoplankton (řasy, sinice) ukládají oxid uhličitý ve svých tkáních a schránkách. Schránky pak klesají ke dnu a zvětrávají. Zvětrávání těchto křemičitých hornin způsobuje kyselina uhličitá. Při tomto procesu se uvolňují hydrogenuhličitany. Na dně se pak ukládají nánosy uhličitanů (např. Respirací živočichů a rostlin. Rozkládáním rostlinné a živočišné biomasy. Hlavní roli v tom mají houby a bakterie. Spalováním organického materiálu. Při sopečných erupcích se uvolňují plyny, které mimo jiné obsahují oxid uhličitý.

Fotosyntéza je jeden z nejdůležitějších dějů v přírodě, V průběhu fotosyntézy dochází k zachycení sluneční energie (fotonů) a k následné syntéze organických látek (sacharidy, mastné kyseliny a prekurzory aminokyselin) z oxidu uhličitého a vody. Mezi organismy mající schopnost provádět fotosyntézu patří vyšší rostliny, zelené a hnědé řasy, jednobuněčné sinice, zelené a purpurové bakterie.

Reakce probíhající během fotosyntézy se dají rozdělit do dvou základních dějů: primární děj (přenos elektronů a protonů) a sekundární děj (fixace uhlíku - Calvinův cyklus).

Čtěte také: Jak funguje koloběh uhlíku?

Primární děj fotosyntézy

Celý proces fotosyntézy je u eukaryotních organismů lokalizován v chloroplastech. Uvnitř chloroplastů jsou diskovité membránové váčky zvané thylakoidy, které jsou vzájemně propojené a vytváří tzv. grana.

Chloroplasty jsou organely velmi podobné mitochondriím. Mají tři typy membrán: vnější membránu, vnitřní membránu a membránu thylakoidů. Membrány určují tři oddělené prostory: mezimembránový prostor, stroma a lumen thylakoidů. Chloroplast patří mezi semiautonomní organely, tzn., že obsahuje svoji vlastní DNA. Primární děj fotosyntézy probíhá především v thylakoidní membráně.

Fotosyntetické pigmenty

Fotosyntéza je pochod poháněný světlem (energií fotonu). Chloroplasty obsahují rostlinné pigmenty, které mají mnoho konjugovaných dvojných vazeb. Takovéto molekuly silně pohlcují viditelné světlo. Hlavní rostlinný pigment je chlorofyl. Chlorofyly lze řadit mezi cyklické tetrapyroly (porfyriny) s komplexně navázaným hořečnatým iontem. Na pyrolové jádro je vázán zbytek alkoholu fytolu (C20), který jim uděluje hydrofobní povahu (viz obr. „Vzorec chlorofylu a, b“).

Kromě chlorofylů, rostliny obsahují i jiné pigmenty (např. karoteny a xanthofyly). Karoteny (např. β-karoten) jsou nenasycené alifatické uhlovodíky o sumarním vzorci C40Hx. Xanthofyly (např. lutein) jsou deriváty β-karotenu obsahující v molekule kyslíkaté zbytky (viz obr. Primární fotosyntetická reakce probíhá ve fotosyntetických reakčních centrech, které jsou lokalizovány v thylakoidní membráně.

Reakční centrum je součástí fotosystému I i II a obsahuje speciální pár molekul chlorofylu a. Pouze chlorofyl a v reakčním centru je schopen se oxidovat, tj. je schopen přeměnit energii pohlceného fotonu na energii chemickou. Ostatní pigmenty fungují jako světlosběrné antény, tj. předávají si energii pohlceného fotonu z jedné molekuly antenního pigmentu na druhou, až nakonec energie pohlceného fotonu dospěje do fotosyntetického reakčního centra, kde dojde k oxidaci molekuly chlorofylu a.

Čtěte také: Cyklus Antonína Dvořáka

Zachycení světelné energie molekulou chlorofylu

Reakční centrum fotosystému je proteinový komplex, který v sobě váže speciální pár molekul chlorofylu a. Chlorofyl a v reakčním centru PS II se označuje P680, podle vlnové délky maxima své absorpce. Po dopadu fotonu dojde k vyzáření elektronu, který je předán akceptoru. Vzniká kladně nabitá molekula chlorofylu, která je velmi silným oxidačním činidlem.

Kladně nabitá molekula chlorofylu ihned přebírá elektron od donoru a vrací se do svého základního stavu. Donor elektronu se regeneruje elektronem vzniklým fotolýzou vody. Kyslík uvolňující komplex naváže dvě molekuly vody a usnadňuje vznik kyslíku tím, že postupně odjímá elektrony a protony. Protony se uvolňují do lumen thylakoidu. Elektron z akceptoru (= feofytin) je přenášen na plastochinon. Aby vznikla jedna molekula kyslíku, musí se oxidovat dvě molekuly vody tak, že se jim odeberou čtyři elektrony. Kyslík se uvolní až v posledním kroku.

Přenos elektronu z reakčního centra fotosystému II na NADP-reduktasu

Oxygenní fotosyntéza probíhá na třech komplexech (cytochrom b6-f komplex, PS I and II), které prostupují thylakoidní membránou. Mezi těmito komplexy přenášejí elektrony pohyblivé přenašeče: plastochinony (pQ) a plastocyanin (pC). Elektron z feofytinu je přenášen na molekulu plastochinonu (pQ), která je pevně vázána na PS II v QA místě. Plastochinon v QA místě se chová jako jednoelektronový akceptor.

Elektron je přenášen na další molekulu pQ, která je slabě vázána na PS II v QB místě. Plastochinon v QB místě se chová jako dvouelektronový akceptor. Úplná redukce pQ na plastochinol (pQH2) vyžaduje vazbu dvou elektronů a dvou protonů. Zredukovaná molekula pQH2 se uvolní z PS II a pohybuje se thylakoidní membránou až do oxidačního místa (QO místo) cytochrom b6-f komplexu. Jiná molekula oxidovaného pQ se váže do QB místa PS II, proces se opakuje.

Molekula pQH2 v QO místě je oxidována cytochrom b6-f komplexem. Jeden z elektronů přechází na Rieskeho centrum (Fe2S2), druhý elektron přechází na cytochrom bL. Elektron z Rieskeho centra přechází na cytochrom f, z něhož přechází na malý protein zvaný plastocyanin (pC). Plastocyanin (pC) předává elektrony z cytochromu f na fotosystém I (PS I). Elektron z cytochromu bL je přenesen na cytochrom bH a následně na jinou oxidovanou molekulu pQ, která je vázána v redukčním místě (QR místo). Oxidovaná molekula pQ je uvolněna z QO místa a je nahrazena redukovanou molekulou pQH2.

Čtěte také: Význam uzavřeného cyklu

Další molekula oxidovaného pQ se váže do QB místa PS II. Redukovaná molekula pQH2 je oxidována cytochrom b6-f komplexem v oxidačním místě (QO místo). pQH2 je následně uvolněna z QR místa a váže se do QO místa. Jiná molekula oxidovaného pQ se váže do redukčního místa (QR místa). Procesy se opakují. Při tomto přenosu se na jeden elektron, který projde cytochrom b6-f komplexem, zároveň přenesou dva protony ze stromatu do lumen thylakoidu. Tento mechanismus se nazývá "Q-cyklus".

Fotony v PS I pohlcuje molekula chlorofylu a s absorpčním maximem při vlnové délce 700 nm (P700). Uvolněná energie je využita pro excitaci elektronu z molekuly chlorofylu a. Excitovaný elektron přebírá akceptor fotosystému I, ze kterého přechází na ferredoxin (Fd). Oxidovaná molekula chlorofylu přijímá elektron z plastocyaninu (pC). Plastocyanin přebírá elektron z cytochrom b6-f komplexu a vrací se do svého původního stavu.

Tvorba ATP

V průběhu fotosyntézy se vytváří elektrochemický protonový gradient. Prvním procesem, který přispívá ke vzniku protonového gradientu, je fotolýza vody. Druhým procesem, který přispívá ke vzniku protonového gradientu, je přenos protonů ze stromatu do lumen prostřednictvím plastochinonu (na každý přenesený elektron jsou přeneseny přibližně 2 protony). Třetím procesem, který přispívá ke vzniku protonového gradientu, je redukce NADP+ na NADPH. Při této reakci jsou spotřebovány dva protony.

Tyto tři procesy vytvářejí elektrochemický protonový gradient (koncentrace protonů je v lumen daleko vyšší než ve stromatu). Energie uložená v rozdílu koncentrací protonů na obou stranách membrány se využívá k syntéze ATP (adenosintrifosfát) prostřednictvím ATP-synthasy. Při přechodu protonů zpět do stromatu vzniká energie, která pohání syntézu ATP (adenosintrifosfát) z ADP (adenosindifosfát) a anorganického fosfátu P. Tato syntéza ATP se nazývá fotofosforylace. Předpokládá se, že na vznik jedné molekuly ATP je zapotřebí zpětného přenosu čtyř protonů v závislosti na velikosti protonového gradientu.

U rostlin dochází k fotochemickým reakcím ve dvou reakčních center patřících PS I a PS II, která pracují v sérii. Z excitovaného PS II se vymrští elektron, který prochází řadou přenašečů až na PS I. Elektron, který se vymrští z excitovaného PS I, přechází na ferredoxin. Posléze redukuje NADP+ na NADPH. Energie uložená v rozdílu koncentrací protonů na obou stranách membrány se využívá k syntéze ATP prostřednictvím ATP-synthasy.

PS II obsahuje kyslík uvolňující komplex, který oxiduje 2H2O na 4H+ a kyslík, který se uvolní až po odebrání všech čtyř elektronů.

PS II vytváří silné oxidační činidlo, schopné oxidovat H2O, a současně slabé redukční činidlo (není schopno redukovat NADP+). PS I vytváří slabé oxidační činidlo (není schopné oxidovat vodu) a současně silné redukční činidlo, které je již schopno redukovat NADP+. Slabé redukční činidlo (PS II) je schopno redukovat slabé oxidační činidlo (PS I).

Elektron z ferredoxinu se může vrátit na plastochinon do QR místa. Tím se uskuteční cyklický přenos elektronů mezi PS I a cytochrom b6-f komplexem. Cyklický tok elektronů má za následek zvýšení protonového gradientu, což může vést k vyšší tvorbě ATP.

Sekundární děj fotosyntézy - Calvinův cyklus

Produkty primárního děje fotosyntézy (molekuly ATP a NADPH) vstupují do sekundárního děje fotosyntézy, do tzv. Calvinova cyklu. NADPH zde působí jako redukční činidlo, ATP jako makroergická sloučenina, která svým rozkladem dodává energii endergonickým procesům. V Calvinově cyklu se anorganický uhlík (vázaný v molekule oxidu uhličitého) mění na uhlík organický.

Akceptorem oxidu uhličitého je ribulosa-1,5-bisfosfát, enzym katalyzující tuto reakci se nazývá ribulosabisfosfátkarboxylasa (RuBisCO).

Rostliny nemusí kyslík pouze produkovat, ale mohou ho (vedle mitochondriálního dýchání) vázat místo CO2. Jedná se o tzv. fotorespiraci, která omezuje rychlost rostlin. Některé druhy rostlin koncentrují CO2 ve fotosyntetizujících buňkách, čímž se omezí ztráty vzniklé fotorespirací. Jedná se o tzv. C4 rostliny. Mezi tyto rostliny patří tropické rostliny (např. třtina cukrová či kukuřice).

C4-rostliny obsahují 2 typy buněk: mezofylové buňky (fixace CO2) a buňky pochvy cévního svazku (uvolnění CO2 do Calvinova cyklu). V chloroplastech mezofylových buněk chybí Rubisco. Tyto buňky přeměňují CO2 na HCO3-, který reaguje s fosfoenolpyruvátem za vzniku oxalacetátu. Oxalacetát je redukován na malát, který přechází do buněk cevního svazku, kde se dekarboxyluje na pyruvát. Vzniklý CO2 vstupuje do Calvinova cyklu. Oxalacetát a malát jsou čtyřuhlíkaté kyseliny, proto označení C4 rostliny.

tags: #cyklus #kyslíku #v #přírodě #popis

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelná budoucnost
• Ohrožené děti v ČR: statistiky
• Ekologické dopady exponenciálního růstu
• Dopady nanočástic na zdraví
• Zelená energie Liberecký kraj