Denní odpad albuminu: Příčiny a význam

Biochemická vyšetření při onemocněních ledvin a močových cest patří k základním vyšetřením, nezbytným pro stanovení diagnózy, sledování průběhu onemocnění a hodnocení účinků terapie. Ledviny se podílejí jak na homeostáze vody a iontů, tak na exkreci odpadních látek a proto sledujeme pomocí biochemických vyšetření převážně změny postihující tyto základní funkce. Vyšetření ledvin musí být komplexní, postupujeme však většinou od vyšetření jednodušších ke složitějším. Potřebné informace získáváme vyšetřením moči, jako konečného produktu funkce ledvin, vyšetřením koncentrace některých látek v krvi a v moči s následnými výpočty a pomocí funkčních testů.

Vyšetření moči

Provádí se z čerstvé, pokud možno ranní moči. Ranní moč vyšetřujeme proto, že v ní bývá nejvíce patologických součástí. Moč se získává nejlépe spontánní mikcí, od cévkování se ustupuje především pro možnost zanesení sekundární infekce do vývodných cest močových. Pacient musí být poučen o nutnosti očištění ústí uretry před mikcí. K vyšetření používáme tzv. střední proud moči. Močí se do suché, čistě vymyté, uzavíratelné nádoby, ve které nesmí být zbytky např. desinfekčních činidel, které by mohly ovlivnit výsledky chemické analýzy. U žen nevyšetřujeme moč v období menses nebo krátce před a po menses (erytrocyty v moči).

Chemické vyšetření moči

K chemickému důkazu přítomnosti jednotlivých patologických složek se dnes používají nejčastěji testační papírky naší i zahraniční provenience, kterými lze současně provést vyšetření až 10 parametrů.

Stanovení pH moči

Zjišťuje se zpravidla testačním proužkem impregnovaným acidobázickým indikátorem. Změny barvy srovnáváne s barevnou stupnicí a vyjadřujeme s přesností ± 0.5 pH.

Měření hustoty moči

Provádí se testačním proužkem, který reaguje s ionty přítomnými v měřené moči. Jejich koncentrace dobře koreluje s hustotou moče. Komplexotvorné činidlo uvolňuje protony (H+) v přítomnosti kationtů. Uvolněné protony reagují s acidobázickým indikátorem, bromthymolovou modří, a mění barvu indikátoru.

Čtěte také: Jak žijí sovy přes den?

Průkaz bílkoviny v moči

U testačních proužků se využívá tzv. proteinové chyby acidobázického indikátoru. Proužek je impregnován acidobázickým indikátorem a pufrem s pH v oblasti normálního barevného přechodu acidobázického indikátoru. V přítomnosti bílkoviny reaguje indikátor, jako by pH bylo alkaličtější a mění barvu. Silně alkalické moče jsou k vyšetření indikátorovým proužkem nevhodné, protože dávají falešně pozitivní reakce. Změna zbarvení indikátorového proužku se srovnává s barevnou stupnicí a tak se odhaduje semikvantitativně koncentrace bílkoviny ve vyšetřované moči.

Bílkovinu v moči lze denaturovat přidáním roztoku kyseliny sulfosalicylové. Projeví se to vznikem zákalu až sraženiny.

Průkaz krve v moči

K důkazu se používá testační proužek, který umožňuje orientační zjištění volného hemoglobinu, případně erytrocytů v moči. Hemoglobin volný nebo vázaný v erytrocytech uvolňuje z organického peroxidu kyslík a ten oxiduje redox indikátor, který je v redukované formě bezbarvý. Oxidovaný chromogen je na rozdíl od redukovaného zbarvený a to se projeví buď difuzním zbarvením proužku (volný hemoglobin) nebo vznikem barevných teček (erytrocyty). Falešně pozitivní reakce bývá v přítomnosti většího množství leukocytů nebo bakterií vybavených pseudoperoxidázovou aktivitou. Hodnocení je semikvantitativní srovnáním s barevnou stupnicí.

Zjištění leukocytů v moči

Nepřímé zjištění přítomnosti leukocytů v moči se provádí testačním proužkem (Leukophan, Cyturtest a j.). Pozitivita testu se projeví změnou barvy a je způsobena esterázovou aktivitou leukocytů.

Průkaz glukózy v moči

Průkaz glukózy v moči má význam hlavně pro zjišťování diabetu a některých renálních poruch. Provádí se specificky testačním proužkem napojeným redox indikátorem a enzymy glukozaoxidázou a peroxidázou. Ty katalyzují oxidaci glukózy na glukonolakton. Současně vzniklý peroxid vodíku se působením peroxidázy štěpí na vodu a kyslík. Vzniklý kyslík oxiduje redox indikátor, jehož oxidace se projeví změnou barvy. Citlivost zkoušky je nad 2 mmol/l. Falešná pozitivita se objevuje u močí obsahujících oxidující látky (chloramin, persteril, peroxid). Falešně negativní může být vyšetření močí s vysokou koncentrací redukujících látek (kys.

Čtěte také: Přírodní šampon

Průkaz dusitanů v moči

Tímto testem zjišťujeme přítomnost bakterií, které jsou schopny měnit dusičnany v moči normálně přítomné, na dusitany. Jde zejména o Escherichia colli, Proteus, Klebsiella, Aerobacter, a o řadu dalších, které mohou vyvolávat infekce ledvin a močových cest. Vzniklé dusitany reagují s modifikovaným Griessovým činidlem za vzniku červeného zbarvení. Vyšetření je třeba provádět z čerstvé ranní moči.

Průkaz ketolátek v moči

Ketolátky se dokazují reakcí s nitroprussidem sodným v alkalickém prostředí (Legalova zkouška). Pozitivita se projeví změnou barvy testační zóny do fialové.

Průkaz urobilinogenu v moči

Stabilizovaná diazoniová sůl v kyselém prostředí reaguje s urobilinogenem téměř okamžitě za vzniku červeného azobarviva. To se projevuje změnou barvy testační zóny do růžovočervené. Falešně pozitívní reakci dávají některé léky. Test je specifičtější pro urobilinogen než dosud používaná zkouška s Ehrlichovým činidlem.

Průkaz bilirubinu v moči

Průkaz bilirubinu je založen na kopulační reakci bilirubinu s diazoniovou solí. Falešně negatívní výsledky mohou být způsobeny vysokou koncentrací kyseliny askorbové ve vyšetřované moči.

Vyšetření močového sedimentu

Jak pro semikvantitativní vyšetření, tak pro kvantitativní vyšetření močového sedimentu se užívají standardizované postupy, aby výsledky jednotlivých laboratoří byly dobře vzájemně srovnatelné. U semikvantitativních vyšetření močového sedimentu se bere ke zpracování ranní moč, která nemá být starší než 2 hodiny. Nelze-li dobu dodržet, konzervuje se moč přidáním několika kapek fenolu nebo 1 ml 10% roztoku thymolu v isopropanolu na 10 ml moči. U kvantitativního vyšetření dle Hamburgera se moč sbírá 3 hodiny. Dobu sběru je třeba udávat s přesností na minuty a do laboratoře se dodá celý objem nasbírané moče, který se přesně změří. Objem nemá být menší než 100 ml. Moč je nutné dodat do laboratoře co nejdříve po skončení sběru.

Čtěte také: Aktivity pro Denní Program

Hematúrie

Samotný chemický nález krve v moči není dostatečně průkazný pro hematurii. Vždy je nutné mikroskopické vyšetření močového sedimentu, které je pro hematurii jedině průkazné. Hematurie může být buď mikroskopická nebo makroskopická. U glomerulární erytrocyturii dojde při průchodu erytrocytu glomerulární membránou k deformaci tvarové a ke změně ve struktuře erytrocytární membrány. Rozlišení mezi erytrocyty, které glomerulární membránou prošly a ostatními je vcelku spolehlivě možné vyšetřením močového sedimentu ve fázovém kontrastu, kde jsou změny tvaru erytrocytů a struktury erytrocytární membrány dobře hodnotitelné.

Leukocyturie

Leukocyturie se vyskytuje u intersticiální nefritidy, zánětlivých onemocnění vývodných cest močových různé etiologie (bakteriální ev. virové infekce), u zánětů způsobených prvoky, plísněmi atd. Opakované leukocyturie bývají u malformací uropoetického ústrojí, při urolitiáze, event. u nádorů močových cest a močového měchýře.

Válce v moči

Válce vznikají výhradně v kanálcích ledvinových jako jejich odlitky. Matrix válců tvoří t.zv. Tammův-Horsfallův protein, což je mukoprotein secernovaný tubulárními buňkami. Jsou tvořeny aglutinovaným proteinem, který vypadává z moči v kyselém prostředí, v blízkosti isoelektrického bodu bílkovin. Jejich nález v moči je projevem proteinurie. V malém množství se mohou nacházet i v moči zdravých osob. Jejich matrix je tvořena Tammovým-Horsfallovým proteinem.

Výklad vzniku granulovaných válců není jednotný. Soudí se, že granula jsou buď z rozpadlých tubulárních buněk, nebo z agregovaných sérových proteinů. Vyskytují se u glomerulárních erytrocyturií.

Jsou tvořeny leukocyty. Nacházíme je v močích pacientů s intersticiální nefritidou.

Jsou velmi málo kontrastní a zachovají se pouze ve skutečně čerstvé moči. Prokazují se nejlépe v polarizovaném světle. Vyskytují se zároveň s masivní proteinurií. K lipidurii dochází díky zvýšené filtraci lipoproteinů. syndrom jsou typické buňky naplněné anisotropními lipidy - oválná tuková tělíska t.zv.

Epitelie v moči

Jsou buď kulaté, nepravidelně polygonální, kubické nebo fasetované, lehce větší než granulocyty s velkým jádrem a lehce granulovaným chromatinem, spíše basofilní. Jejich identifikace je obtížná. U těchto epitelií není možná lokalizace jejich původu do určité části urogenitálního traktu. Jejich tvar záleží na vrstvě epitelu, ze které pocházejí. Pocházejí ze zevního genitálu (vagina) a z uretry. Jsou charakteristické svými rozměry (velké), jsou ploché, event. kubické a mají ve srovnání s protoplazmou velmi malé jádro. S ostatními epiteliemi se nedají zaměnit.

Další elementy v moči

Dalšími elementy, které se v močovém sedimentu mohou vyskytovat, jsou bakterie, krystaly, kvasinky, plísně, trichomonády, občas spermie, vlákna textilu, granule pudru apod. Odhad intenzity bakteriurie je možný pouze ve zcela čerstvých močích; ve starších močích dochází k výraznému pomnožení bakterií. Kvasinky se nalézají zejména v močích diabetiků. Trichomonády lze nalézt jen v čerstvé moči jako organismy s typickým vířivým pohybem bičíku. Z krystalů můžeme nacházet urátové, fosfátové, oxalátové a další.

Kvantifikace bílkovin v moči

Při pozitívním nálezu bílkoviny v moči je užitečné zjistit i celkové množství bílkovin vyloučených za 24 hodin. 100 mg proteinů s maximem 150 mg. Část z toho množství tvoří bílkoviny plazmatické (albumin, IgG, IgA), část bílkoviny secernované v tubulech. Při normální diuréze je koncentrace bílkovin v moči tak nízká, že se běžnými metodami vůbec neprokáží. Kromě kvantifikace ztrát bílkovin je výhodné znát i spektrum vylučovaných proteinů k posouzení selektivity a k rozlišení původu proteinurie.

Typy proteinurie a jejich příčiny

Klasifikace proteinurií má značnou diagnostickou hodnotu.

• Prerenální proteinurie: Vzniká při vysokých plazmatických koncentracích nízkomolekulárních bílkovin, které i za fyziologických okolností mohou procházet do ultrafiltrátu. Glomerulární permeabilita bílkovin nemusí být porušena. Tubulární resorpce může být rovněž normální, ale vzhledem ke zvýšené náloži část bílkovin uniká do moči, protože je překročena resorpční kapacita proximálního tubulu.
• Glomerulární proteinurie: Je projevem zvýšené propustnosti glomerulární stěny pro bílkoviny.
• Tubulární proteinurie: Je podmíněná sníženou tubulární resorpcí normálně profiltrovaných bílkovin. Je charakterizována zvýšeným vylučováním nízkomolekulárních bílkovin (mikroproteinů), které jsou za fyziologických podmínek v tubulech resorbovány (β2-mikroglobulin, α1-mikroglobulin, volné lehké řetězce imunoglobulinů).
• Smíšená proteinurie: Je kombinací neselektivní glomerulární proteinurie a tubulární proteinurie.
• Postrenální proteinurie: Vzniká při krvácení, nádorech a zánětech vývodných cest močových, kdy dochází k přímému průniku plazmy nebo exsudaci bílkovin do moči.
• Funkční proteinurie: Vysvětluje se změnami průtoku krve glomerulem. Setkáváme se s ní po velké fyzické námaze, prochladnutí, při horečkách nebo městnavém srdečním selhání.

Denní vylučování albuminu v moči se pohybuje v rozmezí do 20 až 30 mg za 24 hodin. Sledování albuminurie má dominantní význam pro hodnocení časných změn při diabetické nefropatii. Stoupá-li vylučování albuminu (mikroalbuminurie) nad 30 mg / 24 hod (30 až 150 mg), svědčí to s velkou pravděpodobností o vzniku diabetické nefropatie.

Další vyšetření ledvin

Stanovení kreatininu

Kreatinin vzniká z kreatinu neenzymovou dehydratací. Protože jde o konečný produkt svalového metabolizmu, je velikost svalové hmoty jedním z určujících faktorů koncentrace kreatininu v krvi. Druhým faktorem je vylučování kreatininu z krve ledvinami. Pro stanovení kreatininu v séru i v moči se dosud používají metody založené na nespecifické Jaffého reakci s kyselinou pikrovou v alkalickém prostředí. Kromě kreatininu se uplatňují i t.zv. nespecifické Jaffé-pozitivní chromogeny, jako jsou některé oxokyseliny, kyselina askorbová a pod. Různé metodické úpravy se sice snaží vliv nespecifických chromogenů eliminovat, přesto ale při stanovování koncentrace kreatininu dostáváme díky nim hodnoty až o 10 mmol/l vyšší. nespecifických chromogenů ovšem nebývá konstantní. Koncentrace kreatininu se mění v závislosti na svalové činnosti, na příjmu exogenního kreatininu potravou a na změnách v renálním vylučování. Vztah mezi koncentrací kreatininu a glomerulární filtrací je hyperbolický. Pokles glomerulární filtrace způsobí vzestup koncentrace kreatininu v séru až při poklesu na 50 % původní hodnoty.

Stanovení urey

Urea vzniká jako produkt metabolismu bílkovin. Metabolizováním 2.9 g bílkovin vzniká 1 g urey.

Koncentrace sérové urey se mění v závislosti na poklesu filtrace pod 30 % původní hodnoty (kreatinin pod 50 %). V proximálním tubulu se zpětně resorbuje 40 - 50 % profiltrované urey. V distálním tubulu závisí resorbce na tom, zda je vylučována koncentrovaná, či zředěná moč. Za podmínek vodní diurézy je urea resorbovaná pouze v proximálním tubulu. Při antidiuréze se v distálním tubulu výrazně projeví zpětná resorbce až 60 % urey. Proto se dehydratace organizmu projevuje vzestupem koncentrace urey v séru. U pacientů dobře hydratovaných a při vyvážené dietě je clearance urey proporcionální glomerulární filtraci. Pokles koncentrace močoviny na základě poškození jaterního parenchymu nastává až v době, kdy jsou játra na pokraji selhání. Stanovení močoviny má význam v diferenciální diagnostice prerenálního a renálního selhání. U prerenálního postižení způsobovaného hlavně dehydratací, stoupá koncentrace urey v séru výrazněji než koncentrace kreatininu. Zároveň je...

Fyziologická proteinurie a albuminurie

Fyziologicky obsahuje moč velmi malé množství bílkovin, které není detekovatelné základními srážecími nebo kolorimetrickými technikami - mluvíme o tzv. fyziologické proteinurii. Zdravý dospělý člověk vyloučí močí při běžné fyzické aktivitě obvykle asi 50-80 mg bílkovin, maximálně 96 mg/m2 (tj. asi 150 mg) za 24 hodin („fyziologická proteinurie“). Mikroporézní struktura glomerulární bazální membrány brání průniku plazmatických bílkovin o Mr větší než 100 000-150 000 (např. IgG a IgA).

Močová exkrece albuminu fyziologicky nepřesahuje 30 mg/24 hodin (tj. 20 μg/min nebo asi 15-20 mg/l). Běžnými testy na proteinurii (pomocí diagnostických proužků, zkouškou s kyselinou sulfosalicylovou) však lze prokázat bílkovinu, až když koncentrace albuminu přesáhne asi 150 mg/l, tj. když je prakticky 10× zvýšená. Screeningové vyšetření albuminurie je cenné zejména u pacientů trpících diabetem mellitus 2. typu, ale i u ostatních poruch metabolismu glukózy a u hypertoniků. Zvýšení albuminurie je velmi citlivým ukazatelem poškození glomerulárního aparátu. Je to dáno tím, že albumin v malém množství prochází glomerulární membránou i fyziologicky. Za normálních okolností je ovšem téměř zcela resorbován v proximálních tubulech. Pro monitorování progrese onemocnění a řízení léčby je třeba albuminurii kvantifikovat přesněji. Stanovuje se albumin v moči sbírané přes noc a ztráty se přepočítávají na μg albuminu za minutu. Jinou možností je stanovení albuminu v prvním vzorku ranní moči a vypočítání poměru albumin/kreatinin.

Diagnostické proužky pro průkaz proteinurie

K průkazu patologické proteinurie se používají diagnostické proužky. Princip stanovení bílkovin v moči pomocí diagnostických proužků je založen na tzv. bílkovinné chybě acidobazického indikátoru, např. tetrabromfenolové modři, etylesteru tetrabromfenolftaleinu či 3´,3´´,5´,5´´-tetrachlorfenol-3,4,5,6-tetrabromsulfoftaleinu. Jako každý acidobazický indikátor tyto látky při určitém pH mění svou barvu (chovají se jako slabé kyseliny, přičemž protonovaná forma má jiné zbarvení než disociovaná forma): při pH nižším než 3,5 jsou žluté, při vyšším pH jsou zelené až modré. V reakční zóně testovacího proužku je kromě indikátoru i pufr, který udržuje pH v rozmezí 3,0 až 3,5, indikátor tedy má žlutou barvu. Jsou-li ve vzorku bílkoviny, naváží se svými aminoskupinami na indikátor. Tím ovšem změní jeho vlastnosti - přechodová oblast se posune směrem ke kyselejšímu pH. Znamená to, že při uvedeném konstatním pH mezi 3,0 až 3,5 bude mít indikátor s navázanou bílkovinou zelenou barvu, jako kdyby byl v alkaličtějším prostředí (proto bílkovinná chyba indikátoru). U výrazně alkalických močí (pH nad 8) nebo je-li moč velmi koncentrovaná, může test dávat falešně pozitivní výsledky (dojde k vyčerpání pufru v reakční zóně). V těchto případech moč okyselíme několika kapkami zředěné kyseliny octové na pH 5-6 a test opakujeme.

Nevýhodou testovacích proužků je jejich rozdílná citlivost vůči jednotlivým bílkovinám. Proužky reagují velmi dobře s albuminem a jeho přítomnost indikují v moči od 0,1 až 0,5 g/l. Podstatně nižší citlivost vykazují vůči globulinům, glykoproteinům a Bence-Jonesově bílkovině. Těmito diagnostickými proužky nelze prokázat zvýšení albuminurie na hodnoty do asi 200 mg/l, resp. denní ztráty albuminu v rozmezí 30 až 300 mg/24 hodin, které provází zejména časnější fáze některých nefropatií. Pro skrínink zvýšení albuminurie je možno použít imunochemických metod, např. Reakce je citlivá, prokáže 0,1-0,2 g/l celkové proteinurie. Rozdíly v detekci jednotlivých bílkovin nejsou tak výrazné jako u diagnostických proužků.

Kvantitativní stanovení bílkoviny v moči

Kvantitativní stanovení bílkoviny v moči je metodicky poměrně obtížné. metody založené na denaturaci s následným turbidimetrickým stanovením intenzity zákalu (např. kolorimetrické metody s nebo bez předchozí denaturace bílkovin (např. metody založené na vazbě barviv na bílkoviny (např. Pyrogalolová červeň vytváří s molybdenanem růžový komplex s absorpčním maximem při 470 nm. Po navázání bílkoviny na tento komplex v kyselém prostředí dojde k posunu absorpčního maxima do oblasti 600 nm.

Elektroforéza močových bílkovin

Pro stanovení typu proteinurie je nutné znát spektrum proteinů vylučovaných močí. K tomu se používají elektroforetické metody. Elektroforetické rozdělení močových bílkovin podle jejich molekulové hmotnosti umožňuje semikvantitativní hodnocení jednotlivých diagnosticky významných proteinů a klasifikaci proteinurií. Aby se bílkoviny rozdělily podle velikosti (a nikoliv podle náboje), lze použít polyakrylamidového gelu, jehož hustota se směrem od katody k anodě zvyšuje (tj. postupně se zmenšují „oka“ či „póry“ v gelu). Jinou, častěji využívanou možností, je ošetření vzorku detergentem laurylsíranem sodným (dodecylsíranem sodným - SDS), který bílkovinu „obklopí” a svým záporným nábojem nahradí její vlastní náboj. Vzniklé komplexy mají přibližně stejný náboj (přesněji: mají stejnou povrchovou hustotu náboje). Provádí-li se pak elektroforéza v poměrně hustém gelu, dělí se v závislosti na relativní molekulové hmotnosti: menší molekuly putují gelem rychleji než velké (technika molekulového síta). U glomerulárních proteinurií nalézáme v elektroforeogramu proteiny mezi startem a albuminem včetně (tj. Tubulární proteinurie jsou charakterizované přítomností bílkovin mezi albuminem a anodovým koncem elektroforeogramu (tj.

tags: #denní #odpad #albuminu #příčiny

Oblíbené příspěvky:

• Vše o biologicky rozložitelných komunálních odpadech
• Rozhovor s prof. Petrem
• Více o etice a ochraně přírody
• Zvon na odpad: Průvodce použitím
• Plyn v odpadu: Příčiny a důsledky