Dětský odpad z rybníka: Nebezpečí pro životní prostředí a zdraví

Chemické látky mají svůj vlastní osud. Vznikly proto, aby lidem pomáhaly, ale v současné době zamořily celou planetu - dají se nalézt v ovzduší, dešti i sněhových srážkách, v půdě, povrchové i podzemní vodě, v mlze a dokonce už i v arktických ledovcích.

S ohledem na to, že toxické látky se šíří prostřednictvím potravního řetězce, lze říci, že všechny živé bytosti a s nimi celé životní prostředí na Zemi je těmito látkami kontaminováno. Kruh se uzavírá a lidstvo, které stálo na počátku kontaminace prostředí, se stává jednou z obětí biokoncentrace nebezpečných látek a znečištění všech složek přírody, která jej obklopuje.

Perzistentní organické látky (POPs) a jejich rizika

POPs jsou vzhledem ke svým specifickým vlastnostem lidem a ostatním živočichům nebezpečné již ve velmi malém množství. Jsou to např. aldrin, chlordan, DDT, dieldrin, endrin, hexachlorobenzen (HCB), mirex, heptachlor, toxafen, dioxiny, furany a polychlorované bifenyly.

Jejich hlavním charakteristickým rysem je právě perzistence, což znamená, že jejich poločas rozpadu je několik měsíců až řada let. Další vlastností je snadná rozpustnost v tucích a schopnost přenosu v atmosféře na velmi dlouhé vzdálenosti. Právě z těchto důvodů je nutné zastavit výrobu perzistentních organických látek a usilovat o zamezení jejich vzniku.

POPs mají ještě jednu vlastnost, a to tu, že jejich výroba je levná a jsou tudíž rozšířené především tam, kde je jejich náhrada obtížně dosažitelná, protože by znamenala značné investice. Téměř všechny země s mnoha ekonomickými problémy naráží na neodpovídající nakládání s pesticidy (během jejich výroby, používání, skladování a přepravy). Každoročně jsou kontaminaci těmito látkami vystaveny miliony lidí.

Čtěte také: Praktický a estetický koš pro děti

Jedním z hlavních rysů POPs je bioakumulace, tedy jejich hromadění v živočišných tucích. Hlavním zdrojem, z něhož lidé přijímají převážné množství toxických látek, je potrava.

Zdravotní dopady expozice POPs

I když se jednotlivé látky skupiny PCDD/Fs a PCBs samostatně i ve směsi ve svém zdravotním efektu liší, můžeme zjednodušeně říci, že lze očekávat poškození nenádorová i nádorová (především vnitřních orgánů a plic). Krátkodobá expozice člověka vysoké dávce látek s dioxinovým efektem vede obvykle k projevům poškození kůže známým jako tzv. chlorakné (tvoří se tmavé skvrny na kůži), poškozena je činnost jater.

Dlouhodobá expozice vede k poškození imunitního systému, nervového systému, endokrinního systému (zejména štítné žlázy) a reprodukčních funkcí (pohlavních žláz u mužů). Z epidemiologických studií vyplývá, ze uvedené látky s dioxinovým efektem mohou vyvolávat různé metabolické poruchy a že u vysoce exponovaných skupin populace se vyskytuje vyšší úmrtnost na srdeční a cévní choroby i nenádorová onemocnění jater.

Za nejcitlivější je ovšem považován lidský plod. Kumulace škodlivin v tuku matky trvá delší dobu. Z tohoto depa se pak uvolňují látky do krve matky a procházejí do krve plodu. Po porodu jsou mobilizovány tukové rezervy matky a přecházejí i se škodlivinami do tuku mateřského mléka.

TCDD byl charakterizován jako karcinogen pro člověka až v r. 1997. Dříve byl považován za látku, u které je podezření z karcinogenních účinků podobně jako u PCBs, které dosud nejsou považovány za prokázané karcinogenní látky.

Čtěte také: Zásady Feng Shui v dětském pokoji

Příklady kontaminace a znečištění

Mezi místa pravděpodobně nejvíce zamořená dioxiny na celém světě patří tři budovy, které zbyly po výrobě pentachlorfenolu a trichlorfenolu (pro pesticid nazvaný jako Arboricid E), zahájené v podniku Spolana Neratovice v roce 1965. Provoz byl kvůli zdravotním potížím 80 zaměstnanců, z nichž pět do dnešního dne již zemřelo, v roce 1969 uzavřen. Výroba Arboricidu E však pokračovala i v 70. letech z dovážených chemikálií.

Nejmenší ze zamořených objektů byl v roce 1998 spolu se sudy znečištěnými toxickými látkami z výroby zalit, podobně jako jaderná elektrárna v Černobylu do betonového sarkofágu. Další dvě kontaminované budovy a toxické látky ve dvousetlitrových sudech ještě čekají na likvidaci. Dioxiny z nich zamořují i venkovní ovzduší, ve kterém se denně pohybují zaměstnanci tohoto podniku. Chemická analýza prokázala v gramu prachu z podlahy jednoho ze zamořených objektů obrovské koncentrace dioxinů, až 1400 ng TEQ/g.

Nová spalovna tuhého komunálního odpadu (TKO) postavená v Liberci způsobuje obyvatelům tohoto města mnoho problémů. Kapacita spalovny je 96 000 tun odpadů/rok. Její výstavba stála asi 1,7 miliardy Kč. Začala se stavět v květnu 1997, do trvalého provozu byla uvedena na podzim roku 2000. Měření emisí dioxinů, prováděné od roku 1999, ukázalo značně vysoké koncentrace těchto látek.

Spalovna nemá správně vyřešené nakládání s nebezpečnými odpady. Popel ze dna pece spalovny je směšován s propraným komínovým popílkem a tato směs končí spolu s komunálním odpadem na skládce TKO v Košťálově.

Do poloviny 80. let byly PCBs (Delor 103 a Delor 106) často používány k zahřívání asfaltu v obalovnách živičných směsí. Obalovna vlastněná firmou STRABAG Bohemia leží na okraji Milevska poblíž místního potoka a přímo v sousedství rybníka, vybudovaného v roce 1992. Rozborem půdy, provedeném v témž roce, byla zjištěna kontaminace půdy PCBs a ropnými látkami v okolí obalovny. Průzkum z roku 1993 potvrdil, že území obalovny i její okolí je těmito látkami kontaminováno.

Čtěte také: Výběr dětského odpadkového koše

Závěr průzkumu obsahoval doporučení, aby byla provedena dekontaminace zasaženého území s následným monitoringem celého okolí. Stejný požadavek přišel také z okresního úřadu. Kontaminovaná zemina z areálu obalovny byla sice odvezena na jiné místo, ale k její dekontaminaci nedošlo. Zemina kontaminovaná PCBs a ropnými látkami byla dodavatelem pouze přemístěna z areálu obalovny Milevsko. Tento stav trval do doby kontroly /poznámka: tedy do jara 2000/." (NKÚ 2000).

Znečištěná zemina dodnes leží v areálu vybudovaném firmou Enviro Technology Today v jihočeských Lhenicích společně s tunami transformátorových olejů a hrozí další ekologickou katastrofou (Malota R. 2001). Přibližně 2 000 tun nebezpečného odpadu bylo uloženo v nechráněném volně přístupném prostoru bez jakýchkoli bezpečnostních opatření. Ve 428 rozpadlých sudech se nacházely PCBs, PCE, DDT, kyanid a 1 000 m3 kontaminované zeminy. Úložiště bylo vzdáleno pouhé 2 km od obytných budov a 10 km od jednoho ze zdrojů pitné vody, sloužícího více než jednomu milionu obyvatel hlavního města. PCDD/F byly v odpadu zjištěny v koncentraci 22 ngTEQ/g (Greenpeace ČR 1999).

Milovice - Mladá byla vojenským prostorem. Po odchodu sovětské armády v roce 1991 byla v oblasti zjištěna vysoká kontaminace ropnými produkty. Firma PROEKO zde za nejasných okolností vybudovala spalovnu pro zpracování nebezpečného odpadu, avšak spalovna nikdy nedostala povolení k zahájení provozu. Proto firma soustředila odpad na uvedeném místě. Volně přístupné sudy a zemina tak nadále postupně zamořovaly okolní prostředí. Odpad z bývalého úložiště se stal hrozbou jednak pro obyvatele Lysé nad Labem, kde posloužil jako „zkušební palivo“ pro novou spalovnu nebezpečných odpadů, a jednak pro životní prostředí v Ostravě.

Na místě bývalého úložiště nadále zůstává půda kontaminovaná POPs. S POPs - neviditelnými jedy se budeme vyrovnávat po celá desetiletí. Chemické závody - místa výroby perzistentních organických látek, kde jsou stále ještě sklady starých nepoužitých chemikálií a zamořená půda pod nimi jsou často v bezprostřední blízkosti řek a kontaminují je. Zvláště akutní nebezpečí představují v době povodní, k jakým došlo v roce 1997 a 2002.

Dosavadní praxe ukázala, že při likvidaci starých zátěží či zásob PCBs a pesticidů zcela selhaly kontrolní mechanismy. Často se stává, že vznikne firma založená proto, aby získala státní dotace na jejich likvidaci. Firma zanikne, ale zbude po ní nové úložiště plné perzistentních organických látek. Ze spaloven, ve kterých se PCBs a pesticidy zatím spalují zase unikají do životního prostředí nové perzistentní organické látky. To umožňuje naše nedostatečná legislativa, zneužívaná firmami vyvážejícími tyto technologie.

Doba rozkladu odpadu v přírodě

Jak dlouho se v přírodě rozkládá odpad? Taková dětská jednorázová plena třeba 250 let! Volně pohozené elektrospotřebiče, PET láhev nebo třeba „jen“ žvýkačka se stávají ve volné přírodě její nechtěnou součástí. Odpady pohozené v přírodě se navíc mohou, kromě procesu rozkladu, kdy hyzdí krajinu a představují také nebezpečí pro lidi i zvířata (pohozené konzervy či rozbité láhve), dostat do potravního řetězce. Stát se to může snadno, stačí, aby divoké zvíře spolklo část předmětu spolu s potravou, nebo vypilo zamořenou vodu.

Zkusme se na chvíli zamyslet nad životním cyklem všech výrobků. Od jejich vzniku až po jejich konec. Výroba generuje (ve většině případů) znečištění. Jejich používání generuje také znečištění. Likvidace produktů? To je to samé. Je důležité si uvědomit, že naše potřeby a spotřeba zkrátka nejsou právě ekologickým procesem. Výše uvedené příklady jsou jen některé z mnoha, které se v naší přírodě objevují.

Je tedy jen na nás, abychom odpadu vytvářeli co nejméně, ten vyprodukovaný třídili, dopravili na sběrný dvůr, nebo ho předali k odborné likvidaci - tak to totiž máme dělat automaticky. Tak třiďme odpad vždy a všude, má to smysl a je to tak snadné!

Nakládání se sedimenty (odpady?) z vodních nádrží

Problematika nakládání se sedimenty je upravena změnovým zákonem k zákonu o odpadech, zákonem č. 223/2015 Sb. Při hledání způsobů nakládání se sedimenty je možné vycházet ze skutečnosti, že při vyhovění všem souvisejícím zákonům zůstalo rozhodnutí o tom, zda se sedimenty nakládat jako s odpadem nebo jinak, na vlastníkovi (původci) dotčené věci.

Zákon se nevztahuje na sedimenty přemisťované - tedy nevytěžené trvale z vodního prostředí, respektive zůstávající na pozemcích, o kterých je předpokládáno, že zůstanou součástí míst zaplavovaných při vyšším průtoku nebo úrovni hladiny (bermu). Pokud se předpokládá, že se sedimenty bude nakládáno jinak (budou využity pro rekultivaci půdy), musí být prokázáno, že nemají nebezpečné vlastnosti.

Pro tento výklad je možné použít i odst. (3) citovaného paragrafu: „Tento zákon se nevztahuje na nakládání s nekontaminovanou zeminou a jiným přírodním materiálem vytěženým během stavební činnosti, pokud je zajištěno, že materiál bude použit ve svém přirozeném stavu pro účely stavby na místě, na kterém byl vytěžen.“ Protože vodoprávní úřad vykonává působnost speciálního stavebního úřadu, je možné na činnosti vyžadující povolení nahlížet pod úhlem tohoto ustanovení.

Ustanovení o využití sedimentů k rekultivaci půdy je nejasné. Rekultivace - zahlazování antropogenní činnosti v krajině. Půda - zemědělský půdní fond (zemědělská půda)? lesní pozemky?

V současnosti účinná právní úprava nakládání se sedimenty stanovená v zákoně o odpadech [1] byla realizována zákonem č. 223/2015 Sb., kterým byl zákon o odpadech [1] změněn.

Vzhledem k podmínce uvedené v odstavcích (1)-(3) je nutné se zaměřit na definici pojmu „odpad“, která je stanovena v § 3 zákona o odpadech [1]. Jako podstatný se ve vztahu k „sedimentům“ jeví odst. (1): „Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit“.

Z uvedeného je zřejmé, že zákon nepředpokládá, že všechny usazeniny (sedimenty) budou splňovat definici odpadu a že s nimi bude nutné vždy nakládat v souladu se zákonem o odpadech [1]. To znamená, že až do rozhodnutí vlastníka usazenin, zda se jedná o odpad, nejsou ani zařízení využívaná při nakládání s usazeninami zařízeními určenými k nakládání s odpady. Vlastník usazenin se až po příslušném svém rozhodnutí stává původcem odpadu a vztahují se na něj povinnosti stanovené zákonem o odpadech [1].

Požadavky na nakládání se sedimenty, stanovené ve vyhlášce o podrobnostech nakládání s odpady [17], se vztahují pouze na nakládání se sedimenty, které jsou odpadem.

Při rozhodování o možné aplikaci požadavků stanovených § 37t zákona o odpadech [1] je předpokládáno (vyžadováno) rozhodnutí osoby vlastnící usazeniny (sedimenty), vytěžené z vodních nádrží a vodních toků, o tom, že tyto budou při nakládání podřízeny zákonu o odpadech. Toto rozhodnutí je ve své podstatě oním problémem, který je pro dotčené osoby nejistotou při aplikaci požadavků dotčených ustanovení zákona o odpadech [1] na nakládání se sedimenty.

Za další nejistotu je možné považovat skutečnost, že pojem „sediment“ není v právní úpravě řídící nakládání s odpady a nakládání s vodami definován, stejně jako není definován v jiných (souvisejících) právních předpisech. Z obecného pohledu je sedimentem usazenina nacházející se na dně koryta vodního toku nebo nádrže, zpravidla přenesená sem mechanicky z jiného místa.

Nejčastěji se cituje Smith (1978): „Sediment je produkt akumulace materiálu pocházejícího ze zvětralých a erodovaných hornin a doneseného na místo uložení buďto jako pevné částice nebo v roztoku. Materiál bývá uložen převážně ve vrstvách, a to fyzikálními, chemickými nebo biologickými pochody“.

Pokud bychom v rámci předběžné opatrnosti vycházeli z objektivně známých skutečností, že škodliviny (nebezpečné chemické látky), které by mohly ovlivnit využitelnost usazenin, jsou vázány zejména na jemné částice (kal, bahno), pak bychom mohli dojít ke konsensu, že štěrky a písky nejsou těmi nánosy nebo součástmi dna vodního tělesa či vodního toku (koryta), o nichž by bylo vhodné a rozumné hovořit jako o sedimentu - odpadu, případně i nebezpečném odpadu, v souladu s definicí ve smyslu zákona o odpadech.

Aby se zjednodušilo rozhodování, jak při odtěžování usazenin nakládat se sedimenty (odpady), je vhodné v rámci provozních předpisů upravujících nakládání s usazeninami v konkrétním místě stanovit, že tento materiál obsahující více jak stanovený podíl hmotnosti zrn nad velikost 0,063 mm nebude považován za sediment ve smyslu zákona o odpadech, pokud nenaplní definici odpadu. Tedy, že vlastník se jich nebude zbavovat, ani nebude mít úmysl nebo povinnost se jich zbavit, nebo nebudou znečištěny tak, že by ohrožovaly životní prostředí nebo zdraví lidí.

Usazenina je využita pro opravu nátrží. Neopustí vlastní koryto vodního toku nebo plochu nádrže. Usazenina v takovém případě není odpadem a není nutné odebírat vzorky ke zjištění jejich vlastností a provádět jejich rozbory, ani vést evidenci v souladu s požadavky zákona o odpadech [1].

Usazenina je tvořena zcela převažujícím obsahem štěrku nebo písku, které lze využít např. jako vstupní surovinu pro výrobu tříděného kameniva nebo pro jiné účely - jedná se o výrobek „říční materiál“, který nepodléhá zákonu o odpadech.

Sedimenty (odpady) je možné shromažďovat po dobu nejvýše 1 roku na pozemcích koryta vodního toku (nádrže) nebo pozemcích bezprostředně souvisejících [7]. Této možnosti je možné využít k odvodnění sedimentu, ale i ke zjištění jeho vlastností před dalším nakládáním s ním (odběr vzorků a jejich zkoušení).

Využitím sedimentu na povrchu terénu se rozumí využití odpadu v zařízeních podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech [1]. Takovými zařízeními (místy) mohou být vytěžené lomy, pískovny atd. Sediment je možné využít i v rámci stavebním úřadem povolených staveb (stavby a terénní úpravy s platným rozhodnutím obecného nebo speciálního stavebního úřadu v souladu se zvláštním právním předpisem [8]).

V souladu s Katalogem odpadů [11] se v takovém případě bude jednat o druh odpadu s katalogovým číslem 17 05 04 Zemina a kamení neuvedené pod číslem 17 05 03, kategorie „ostatní odpad“, nebo o odpad katalogové číslo 17 05 03 Zemina a kamení obsahující nebezpečné látky, kategorie „nebezpečný odpad“.

Environmentální výchova dětí

Celosvětová událost Den Země se slaví každý rok 22. dubna. Od zmíněného názvu se v různých zemích a lokalitách odvíjejí další pojmenování připomenutí této události. Environmentální zaměření naší mateřské školy se prolíná celým školním vzdělávacím programem, jehož prostřednictvím se děti nenásilně učí pozitivnímu vztahu k přírodě a úctě k životnímu prostředí.

Děti vnímají okolní přírodní prostředí už tím, že v něm žijí a učí se chápat, že je třeba do přírody příliš nezasahovat, naopak ji udržovat v čistotě a chránit. Každodenní pobyt dětí se uskutečňuje převážně na zahradě mateřské školy, v lese, na louce, u rybníka, u blízké bažantnice apod. Všímají si tedy různých ekosystémů a života v nich. Během školního roku plánujeme pro děti různé činnosti a aktivity zaměřené na environmentální vzdělávání, do kterých zapojujeme i rodiče.

V rámci programu „Den Země“ jsme vedli děti k pochopení významu čistého prostředí (nejen) v okolí naší mateřské školy. Samotné akci předcházely přípravné činnosti - s dětmi jsme si prohlíželi obrázky, na kterých děti porovnávaly čisté a znečištěné životní prostředí, povídali jsme si, co do přírody patří a co tam nepatří a zdůvodňovali jsme, proč. Vyprávěli jsme si, proč je čistota prostředí, kde žijeme, důležitá, četli jsme si různé tematické příběhy.

Na konkrétní den, kdy byla akce Den Země vyhlášena, přišel za dětmi do školky skřítek Vandrovník, který chodí světem a zanechává kolem sebe nepořádek. Skřítek Vandrovník rád putuje světem, ale dělá kolem sebe velký nepořádek. Přijde také za dětmi na zahradu, kochá se krásnou krajinou, přitom si vybaluje svačinu a odpad hází kolem sebe. Kolem právě jde skřítek Lesníček a velmi se podivuje, co to Vandrovník dělá, je smutný, jaký kolem sebe dělá nepořádek a ptá se dětí, zda je to v pořádku.

Na zahradu se přišla podívat také některá zvířátka: přiletí včelka a olizuje kelímek od limonády a plechovku od piva, přijde srnka, která ochutnává chleba i s igelitovým sáčkem, přijde liška a najde sušenku, jezevec přičichává k mastnému papíru od salámu...

Lesníček se dále ptá dětí, zda se jim líbí nepořádek, který po sobě Vandrovník zanechal, ptá se dětí, zda mohou zvířátka jíst odpadky, co by se jim mohlo stát a domlouvá se s dětmi, co s tím nepořádkem společně udělají.

V další části jsme si s dětmi připomněli, kam se uklízí odpadky, jaké barvy mají kontejnery a co do nich podle barev patří. Poté se děti rozdělily do skupin podle barev jednotlivých kontejnerů: na zahradu jsme rozmístili barevné kartičky (modré, žluté, zelené a černé - všechny přibližně ve stejném množství a tak, aby počet kartiček odpovídal počtu dětí), na domluvený signál se děti rozeběhly a každé si sebralo jednu kartičku. Barevné kartičky si děti připevnily na oděv a společně jsme se vydali na vycházku do okolí školky, abychom se podívali, zda tam nejsou nějaké odpadky.

Odpadky v přírodě vůbec nevypadají dobře, a především přírodě škodí. Během vycházky v přírodě jsme vedli rozhovory s dětmi o tom, proč odpadky do přírody nepatří. Děti správně poznamenaly, že by se kromě jiných nebezpečí mohla zranit o nějaké odpadky i zvířata nebo jiní drobní živočichové. Děti vnímaly okolní prostředí velmi citlivě a snažily se svým vlastním přičiněním o jeho pořádek a čistotu.

Paní učitelky pokračovaly s dalšími činnostmi s dětmi v zahradním altánu. V igelitovém pytli měly děti nasbírané odpadky, které ale bylo potřeba roztřídit do jednotlivých kontejnerů podle jejich druhu. Na zahradě mateřské školy však kontejnery nejsou, tudíž děti přemýšlely, kam ty odpady dají. Paní učitelky navrhly dětem, že si kontejnery vyrobí.

Děti se opět rozdělily do čtyř skupin podle barevných kartiček připevněných na oděvu a každá skupina dětí dostala velkou papírovou krabici, kterou pomalovala příslušnými barvami kontejneru - skřítci „plastíci“ pomalovali krabici na žluto, „skelníčci“ malovali zelenými barvami, „papírníčci“ vytvořili modrou a krabice „směsíků“ byla černá. Na barevně pomalované krabice - kontejnery nakonec děti ještě nalepily název odpadu (sklo, papír, plast, směs).

tags: #dětský #odpad #z #rybníka #nebezpečí

Oblíbené příspěvky:

• Životní cyklus Epoxidu
• Likvidace odpadu z betonáren
• Množství Odpadu v ČR
• Mobilní drtící linky a zákon o ovzduší
• Budoucnost počasí v regionech