Devastace přírody za komunismu v Československu

Zatímco ostatní středoevropské státy mohly i v době odklonu od demokracie, diktatur a porážek po mnoho desetiletí přežívat v rámci vlastní historické státnosti a svébytnosti, Československo tento „luxus jistoty“ nemělo. Československý komunismus - později nelogicky upravený na český a slovenský - lze proto vnímat jako projev hluboké nejistoty vlastní identity. Válka, spolu s ideovou omezeností politických elit Čechů a Slováků, tuto šanci zmařily. Z hrdého snu o demokracii, která měla pomoci překonat nacionalismus promíchaných etnik, zbyla jenom prázdná slupka znásilněné kolonie.

Komunismus po druhé světové válce jen dokončil porážku československé demokracie, kterou nejvíce a smrtelně oslabili ti, kdo se v ní považovali za „národní“ demokraty. Čeští a slovenští čelní komunisté nebyli nikdy primárně československými vlastenci nebo státotvornými občany. Poblouzněni ideologií hlásající věčnou spravedlnost a blízkostí „sovětským soudruhům“ se dobrovolně stali otrockými vykonavateli příkazů cizí moci. Sovětská okupace bezprostředně nahradila okupaci nacistickou a českoslovenští komunisté jí a proti zájmům vlastní země od první chvíle poslušně sloužili.

Dopady komunismu na životní prostředí

Čtyřicet let komunismu se krutě podepsalo, kromě jiného, i na stavu životního prostředí. Komíny hutí a elektráren chrlily zplodiny, protože musely plnit plány pětiletek na 150 % a socialistický člověk se dusil. Rozorání mezí v dobách kolektivizace zemědělství navždy poznamenalo zdejší krajinu, stejně jako megalomanské stavby. S důsledky hnojení při intenzifikaci zemědělství se potýkáme dosud v podobě znečištěných řek a přehrad. Přesto až do konce 80. let 20. stalinskému plánu přeměny přírody. Avšak plnění plánů všech odvětví průmyslu bylo důležitější, než čistý vzduch třeba na Ostravsku.

Pro ilustraci stavu životního prostředí v Československu na konci 80. let připomeňme několik tehdy běžných pojmů. Pojem "pohřebné" znamenal, že pokud člověk žil v severních Čechách a umřel, tak dostal dva tisíce korun na pohřeb, takže to byl jakoby důvod lákání lidí do severních Čech, uhelné prázdniny, z toho už je zřejmé, že stav ovzduší byl takový, že se vyhlásily nucené prázdniny pro školy a pracující, takže všichni museli povinně odjet třeba do Krušných hor nebo úplně mimo severní Čechy a dalším třeba lákadlem pro občany, aby bydleli v severních Čechách, byly levné byty nebo lékaři, měli vysoké platy, aby tam léčili.

Velké znečištění ovzduší v severních Čechách vyvolalo už před listopadem vlnu demonstrací. Ani jinde v republice ale nebyla situace o moc lepší. Lidem už nestačily aktivity tradičních organizací jako byl Český svaz ochránců přírody nebo Brontosaurus, který působil pod Socialistickým svazem mládeže. V různých městech začaly vznikat nové radikálnější organizace. Začalo se ekologickými problémy, ale ti lidé docházeli k tomu, že to životní prostředí nelze řešit izolovaně, že je potřeba opravdu změnit ten systém a dosáhnout, aby se o těch problematických projektech veřejně diskutovalo a ti lidé se toho mohli účastnit a možná, že pokud by nedošlo k té listopadové revoluci, tak ta ekologie by byla hnacím motorem dalších změn. Vzpomenu-li na nějaké výzkumy veřejného mínění, tak na začátku 90. let údajně 83 % obyvatel považovalo stav životního prostředí za prioritní a někde dál za tímto tématem byly třeba svobodné volby nebo něco takového. Takže to životní prostředí lidi pálilo čím dál tím více.

Čtěte také: Studie o těžbě a životním prostředí

Zatajování informací

Základním problémem ochrany životního prostředí v totalitě bylo zatajování informací státními orgány. Ten problém spočíval v tom, že se utajovaly informace, které měly sloužit k tomu, aby se ten stav nějakým způsobem zlepšil. Na konci 80. let se životní prostředí stalo tématem i pro vládní moc. Na starost je dostal ministr vnitra. Na nižších stupních státní správy byla ovšem ochrana životního prostředí stále velmi roztříštěná. Například na krajském národním výboru spadala ochrana přírody pod odbor kultury, ochrana vod zase pod odbor lesního a vodního hospodářství. Jeho náplní práce bylo dávat dohromady informace o ochraně životního prostředí a koordinovat pracovníky v této oblasti na různých odborech různých úřadů.

Úřady tehdy skutečně některé informace před veřejností tajily. Tehdy se poodhalilo jenom to, co bylo z jejich pohledu nezbytně nutné a co si lidé vyžádali, že chtějí vědět, anebo co uniklo prostřednictvím lidí, kteří na těch orgánech pracovali a kteří naznali, že by se o tom mělo vědět. To znamená, ten únik informací tady samozřejmě byl, ale oficiálně tam byla skutečně velká bariéra. Na odboru památkové péče a ochrany přírody na krajském národním výboru se říkalo středisko namátkové péče, což tak trochu charakterizovalo tu situaci, kdy se stát tvářil, že se stará o ochranu životního prostředí a přírody, ale moc velká aktivita vyvíjena nebyla. Ta atmosféra v tom krajském středisku byla poměrně liberální. Mohli jsme dělat skoro, co jsme chtěli, ale nesměli jsme samozřejmě se dotknout tehdejší moci a také pravomoci, které tehdy ta krajská střediska měla, byly mizivé.

Dvě podoby ochrany přírody

Přesto ale už třeba v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století existovala, vedle státní ochrany přírody také občanská ochrana, která se dotýkala také tehdy velmi mladé Chráněné krajinné oblasti Šumava. Ta ochrana přírody měla dvě podoby v podstatě jako dneska. Měla jednu státně organizovanou a jednu spolkovou. Ta byla postavená na nějaké konstruktivní pomoci té státní, protože kdo by prosazoval zájmy proti socialismu, proti linii jedné strany, tak by nemohl fungovat. Takže hnutí Brontosaurus, Tis a podobně se snažila něco pro přírodu dělat, ale nebyla to konfrontační záležitost, spíš hledání řešení v takových mantinelech.

Státní ochrana přírody byla naprosto svázaná s tím aparátem a stačí se podívat do časopisu Šumava ze sedmdesátých let, jak vypadaly úvodníky. Bylo potřeba aplikovat závěry sjezdu KSČ a přiměřeně je přenést na ochranu přírody. A bralo se to tak, že ochrana přírody ano, je fajn, ale nemůže bránit soběstačnosti Československé socialistické republiky třeba v potravinách a podobně. Plánované socialistické zemědělství, zvyšování produkce jak v rostlinné, tak i živočišné výrobě, se postupně dostávalo i na Šumavu. Stávalo se to, co by v dnešní chráněné krajinné oblasti vůbec nebylo možné.

Změny po roce 1989

I po listopadu 89 bylo možné začít tím, co bylo nezbytně potřeba. Vzniklo ministerstvo životního prostředí, první český ministr životního prostředí Bedřich Moldán, dnes senátor, vznikla federální komise pro životní prostředí, první federální ministr Josef Vavroušek a ti se velice připraveně postarali o to, aby tady vznikly vlastně první zákony o životním prostředí. První zákon o životním prostředí na území Československa je až z roku 1990. Obdobně se podařilo v roce 92 přijmout takřka dokonalý zákon o ochraně přírody a krajiny.

Čtěte také: Dopady odlesňování na přírodu

Ale řada těch nástrojů není využívaná tak, jak by měla, to znamená, nejsou ty zákonné prostředky uplatňovány především orgány státní správy. Hodně bývají problémy v té sféře nižších správních úřadů, které jsou vlastně propojeny se samosprávou. To znamená, úřad z obce nebo města vykonává státní správu v přenesené působnosti, to znamená v tom jednom úřadu, že se prolíná státní správa a samospráva. Informování obyvatel o životním prostředí se podle Rokose jednoznačně zlepšilo, ale i dnes orgány veřejné správy mají tendenci říkat jenom to, co je nezbytně nutné, a pokud člověk přímo po těch informacích nejde, i třeba s využitím zákona o právu na informace, tak se prostě ty věci nedozví. Zcela neoddiskutovatelně se zlepšila třeba kvalita ovzduší. Teď už si nikdo skoro nevzpomíná, že v okolí cementárny Mokrá byly listy dřevin pokryty hustou vrstvou vápencového popílku.

Na demokracii oceňuje Mojmír Vlašín svobodu slova i rozvoj ekologické výchovy. Na druhou stranu zmínil úpadek dobrovolné práce, protože lidé mají zkrátka více možností, jak se realizovat. Ochráncům přírody přibyli i noví nepřátelé: Boj proti rozhodnutí ústředního výboru KSČ byl složitý a řekl bych i rizikový, ale zdaleka nebyl tak beznadějný, jako boj proti velkým penězům. Dnes, když někdo má veliké peníze a chce něco prosadit, tak má sice neideologickou pozici, ale za to velmi výhodnou, protože ty peníze, jak se mně zdá, dokážou zlomit úplně všechno.

Ať je ten režim totalitní, demokratický, tak státní prostředky jsou samozřejmě tvrdě vynucovací. Rozdíl je samozřejmě v tom, jaké máte možnosti. V totalitním režimu nemůžete získat informace, nemůžete se svobodně sdružovat, nemůžete podávat nějaké námitky, účastnit se nějakých rozhodovacích procesů. V současné době samozřejmě tyto možnosti máme. Podobné je samozřejmě to, že ty vaše názory nemusí někdy být vyslyšeny nebo na ně reagováno.

Počátky ochrany přírody v Česku

Historie ochrany přírody v Česku byla, asi jako všude ve světě, řízená potřebami panovníků. Války, zemědělská výroba a těžba dřeva poměrně zpustošila divokou přírodu, a i když ještě na světě nebylo zdaleka tolik obyvatelstva, infrastruktury a dalších vymožeností moderní doby, krajina, fauna a flóra už značně utrpěly. Žofínský prales, první, a tedy nejstarší národní přírodní rezervace a zároveň jedna z nejstarších rezervací v Evropě letos slaví 185 let. Nachází se v Novohradských horách, jižně od Českých Budějovic a poblíž hranic s Rakouskem. Obě tato místa prohlásil v roce 1838 za chráněnou lokalitu tehdejší majitel panství Nové Hrady hrabě Jiří František August Buquoy.

V jejich čele stál generální konzervátor Rudolf Maximovič a výkonnými orgány ochrany přírody byly v té době dva památkové úřady: v Praze a v Brně. Práce těchto konzervátorů pomohla utvářet nové přírodní rezervace, jejichž počet se v průběhu 14 let zvýšil z 20 na 160 chráněných území. Za socialismu nebylo jednoduché vyvinout jakoukoliv aktivitu bez zásahu politického systému. I přesto v roce 1969 vznikl TIS - Svaz pro ochranu přírody a krajiny, který se v následujících deseti letech zasadil o mnohá zlepšení v oblasti ochrany přírody. Výrazným seskupením se v 80. letech 20. století stalo hnutí Brontosaurus, které se dostalo až do nejpopulárnějšího mládežnického časopisu Mladý svět a motivovalo další zájmové organizace. Bohužel ani to, ani předpisy nezastavily mizení vzácných druhů rostlin, živočichů a zvěře. Pákou na pytláky se stal zákon České národní rady č. 65/1986 Sb., tzv. sankční dodatek, který poprvé umožnil udělovat sankce a pokuty za poškozování přírody.

Čtěte také: Příklady devastace přírody

Důležité milníky v historii ochrany přírody v Česku

Rok 1838 představoval z hlediska historie prvopočátek ochrany přírody v Česku pro další generace. V dalších letech se označení měnila. Mohli jsme se setkat s pojmenováním státní přírodní rezervace, chráněný přírodní výtvor nebo chráněný park a zahrada.

Ekologické skupiny a jejich požadavky tvořily stěžejní součást hnutí, která svrhla komunistické režimy v celém východním bloku. Československo tehdy nebylo výjimkou. Archivní snímek z Děčína, listopad 1989. V těžkým průmyslem zanešvařeném komunistickém Československu byla demokratická revoluce roku 1989 rovněž revolucí ekologickou. Jejím důsledkem byla řada příznivých změn v ekologické politice prosazených hned na počátku devadesátých let. Navzdory tomu začal zájem české společnosti o životní prostředí v nových demokratických podmínkách opadat.

Přední představitelé komunistického režimu měli vášeň pro dlouhé seznamy statistických údajů o počtu vyrobených aut a ledniček, vytěžených surovin, postavených bytů, dokonce i tun vyrobené oceli či cementu. Ve většině čistě ekonomických ukazatelů se česká ekonomika ani zdaleka nepřiblížila výkonu západní Evropy. Technokratické pojetí politiky je v České republice dlouhodobě mimořádně vlivné. A experti jsou tradičně vnímáni jako ti, od nichž se čekají řešení společenských problémů.

tags: #devastace #přírody #za #komunismu #v #Československu

Oblíbené příspěvky:

• Emise v Automobilech
• Druhy nebezpečného odpadu
• Hadice HT DN 50
• Ekologičnost bezsáčkových vysavačů
• Prevence znečištění toalet