Příroda je nebezpečná i sama sobě, natož když do ní stále intenzivněji vstupuje člověk. Ten pak zvyšuje zdravotní rizika v celém systému. Právě civilizace postupující do odlehlých pralesů, výstavba nových silnic, těžba dřeva i nerostných surovin a rychlá urbanizace zvyšují rizika šíření nových pandemií. Ekonomický rozvoj planety posledních dekád s sebou nese „skryté náklady“ rizika šíření nových virových onemocnění.
Tímto fenoménem se zabývá nový obor, takzvaná planetární medicína (planetary health). „Ničíme tropické pralesy i ostatní divokou přírodu, jež ukrývá mnoho druhů zvířat a rostlin. Lidé kácí vzácné dřeviny, chytají zvířata a často je ilegálně prodávají na trzích. „Narušujeme stávající ekosystémy a s tím také uvolňujeme viry z jejich přirozených hostitelů. Když k tomu dojde, potřebují nového hostitele. Výskyt nových infekčních onemocnění v posledních dekádách roste. Patogeny se často přenášejí ze zvířat na lidi a zvyšuje se jejich schopnost rychle se šířit. Některá onemocnění, jako je mor nebo vzteklina, ohrožují člověka po několik staletí, jiná jsou méně rozšířená. Například virová hemoragická horečka marburg, kterou přenášejí netopýři. Smrtnost (podíl zemřelých na počet nakažených, pozn. red.) jejího viru, který je příbuzný s ebolou, dosahuje až 88 procent. V této zemi se objevilo několik případů v roce 2007 a v letech 2005 a 2015 v Angole.
Veterinář a odborník na infekční nemoci Eric Fevre z University of Liverpool upozornil na rizika hustě obydlených měst, kde se na jednom místě vyskytují netopýři, ptáci, hlodavci, domácí zvířata a lidi. Úbytek divoké přírody podle něj jednoznačně zvyšuje riziko přenosu nových virů z volně žijících zvířat na člověka. „Patogeny nerespektují hranice jednotlivých druhů. Přitom se domnívá, že současné šíření nemoci je pouhou špičkou ledovce, většina patogenů, jež mohou mít i vážnější dopady na člověka, nebyla ještě objevena a popsána.
Odborníci navrhují, že by se měla posílit globální biologická bezpečnost. K tomu musí přispět bohaté i chudé země. To znamená, že je třeba mít připraveny rychlejší odpovědi a opatření na šíření nových typů infekčních nemocí. „Nevíme, odkud přijde nová pandemie. Zejména země třetího světa se potýkají s ničením životného prostředí.
Korupce a ochrana přírody
Nová rozsáhlá studie sledovala, jaký vliv na to má korupce. Výsledky jsou překvapivé, protože naznačují, že korupce může ochraně přírody paradoxně pomáhat. Podle nové studie, která vyšla v časopise Journal of Cleaner Production, korupce funguje - pomáhá lépe chránit přírodu a lépe hospodařit s omezenými zdroji. S jednou důležitou podmínkou: toto pravidlo ale platí jenom v zemích třetího světa.
Čtěte také: prevence znečištění vody při těžbě
Vědci prozkoumali účinnost opatření na ochranu přírody napříč různými zeměmi. Ve většině zemí světa byly výsledky v souladu s očekáváními - ale v rozvojových zemích ne. „Korupce může v zemích se slabými institucemi usnadnit hospodářskou soutěž a zlepšit tak účinnost péče o životní prostředí,“ tvrdí jeden z autorů studie Panagiotis Zervopoulos z Univerzity v Šardžá ve Spojených arabských emirátech.
Studie obsahovala data ze 144 zemí, z nichž 35 je podle databáze Mezinárodního měnového fondu (MMF) World Economic Outlook považováno za rozvinuté a zbývajících 109 za rozvojové. Autoři hodnotili environmentální účinnost napříč zeměmi na základě analýzy práce, zásoby kapitálu, spotřeby energie, HDP a emisí oxidu uhličitého. Tvrdí, že jejich výzkum je prvním, který rozpracovává vliv institucionálních faktorů na environmentální účinnost.
Zjednodušeně řečeno tyto výsledky znamenají, že v zemích, kde existují a dobře fungují instituce, pomáhá to účinně chránit přírodu. Ale existují také státy, které si z mnoha různých důvodů nemohou dovolit kvalitní státní aparát, který by nastavoval a hlídal pravidla ochraňující přírodu. A právě v nich může korupce plnit jakousi náhradu výše popsaných mechanismů. Díky ní navíc společnosti ekonomicky nestagnují, takže mají zdroje udržovat alespoň nějaká pravidla pro ochranu přírody. Může to působit kontraintuitivně, protože korupce mnohdy vede k devastaci přírodních zdrojů - podle studie je přesto efekt v rozvojových zemích pozitivní. Statisticky významně, dopad ale není moc silný. Spíše kompenzuje negativní dopady devastace.
Profesor Zervopoulos ale varuje před výkladem, který by ospravedlňoval korupce. Cílem společností je totiž, aby byly rozvinuté - takže by jejich vývoj měl vést k rozvinutým institucím, jež jsou v ochraně přírody mnohem účinnější.
Těžba ropných písků v Kanadě
Přestože ekologické organizace ve světě bijí na poplach a vedou kampaně proti těžbě ropných písků v kanadské Albertě, u nás je toto téma prakticky neznámé. Světové ekologické organizace považují za nejdestruktivnější těžbu ropných písků v kanadské Albertě, kde se rozkládají boreální lesy (tajga). Jde o největší industriální projekt na planetě, který se dotýká území většího než Česká a Slovenská republika dohromady.
Čtěte také: Fosfor a ekosystémy
Kanada má hned po Saúdské Arábii největší těžitelné zásoby ropy na světě a s jejich čerpáním pozvolna začala už od poloviny devadesátých let. V současné době je největším dodavatelem Spojených států, čímž v posledním desetiletím předběhla Mexiko a Saúdskou Arábii. Ropné písky leží v různé hloubce zemské kůry, podle čehož pak těžaři volí způsob, jak je získat.
Povrchová těžba trochu připomíná severočeskou hnědouhelnou pánev: odlesněním povrchu prakticky zanikají místní ekosystémy, to znamená především boreální lesy a rašelinné mokřady. Elektrická rypadla dolují zeminu do hloubky několika desítek metrů a obří trucky ji převážejí k průmyslovému zpracování. Ze dvou až čtyř tun zeminy těžaři získají barel ropy. Většina (zhruba 80 %) ropných písků se však nachází hluboko pod zemí. K jejich těžbě je zapotřebí vysokotlaké injektáže.
Ekologičtí aktivisté upozorňují především na změny klimatu. Právě to byl jeden z hlavních impulsů, proč se rozhodli tomuto gigantickému projektu zabránit. Těžba ropných písků totiž uvolňuje třikrát až pětkrát více oxidu uhličitého než konvenční těžba; samotný ropný průmysl ovšem připouští navýšení o pouhých 10-15 %.
Nadměrné čerpání vody ovlivňuje životní prostředí především na regionální úrovni. Pro každý barel ropy je potřeba 2-4 barely vody (podle jiných zdrojů 3-7). Z řeky Athabasca, hlavního zdroje, těžaři ročně odpumpují 539 milionů m3 vody, přičemž jen pouhých 5-10 % se vrací zpátky, protože má dostatečnou čistotu. Už dnes vykazuje tento říční ekosystém známky stresu.
Těžba za sebou navíc nechává velká toxická jezera tvořená pískem, jílem, bahnem a jedovatými látkami. Loni zabírala plochu 130 km2; údajně jsou viditelná i z vesmíru. Tím, že leží blízko řeky Athabasca, ohrožují nejen ji, ale také ekosystémy nacházející se po proudu.
Čtěte také: Veletov: Životní prostředí a těžba
Původní boreální lesy padají nejen kvůli samotné těžbě, ale také kvůli infrastruktuře. Ta zároveň tajgu rozděluje na menší celky, což nevyhovuje už tak klesající populaci sobů karibu. Seismologická činnost vyvolaná těžbou způsobuje další odlesnění. V blízkosti dolů se nacházejí tři chráněné oblasti: Wood Buffalo National Park, Clearwater River Provincial Park a Meadow Lake Provincial Park, které mohou být ohroženy kontaminací toxických látek.
Devastací tajgy těžbou ropných písků však přicházejí zkrátka rovněž práva původních národů, které v Albertě žijí. Smlouvy podepsané v 19. století totiž indiánům zaručovaly „právo vykonávat jejich obvyklé činnosti jako lov, užívání pastí a rybaření“. Jenže řada domorodců cítí, že jim těžaři tohle právo vzali. To potvrdila i studie Alberta Health Services, která zkoumala oblast ve Fort Chipwyan na břehu jezera Athabasca, ležícího daleko po proudu od mnohých ropných dolů. Analýzy potvrdily rizikové koncentrace jedovatých látek ve vodách, sedimentech i rybách.
Někteří kmenoví vůdci sice s ropnými společnostmi podepsali několik dohod, ovšem v mnoha komunitách převažuje názor, že jsou jejich práva obcházena. Z dohod mají podle nich prospěch pouze někteří, pro původní komunity jako celek jsou však nevýhodné.
I Rada pro lidská práva Spojených národů v roce 2008 dala za pravdu indiánům: expanze těžby ropných písků probíhá bez jejich souhlasu, a přitom se bezprostředně dotýká jejich zdraví, způsobu obživy i prostředí, které po staletí obývají.
Kanada mívala renomé dobře fungující demokratické společnosti, která bere ohled na lidská práva. Ovšem s příchodem ropných společností začaly mít navrch jejich zájmy, a tato představa se pomalu sesouvá jako domeček z karet. Zkušenost z mnoha zemí potvrzuje, že ropa koroduje politiku, a stranou pak jdou i práva lidí. Stačí si připomenout popravy aktivistů, kteří kritizovali těžbu společnosti Shell v Nigérii.
Rovněž kanadská vláda podléhá ropné lobby a propaguje klimaskeptickou politiku, což se ukázalo i na klimatické konferenci v Kodani. Kanadský premiér Stephen Harper, zapletený s ropnými společnostmi, směřoval do Kodaně pozdravy přímo z ropné Alberty.
Státní propagaci ropného průmyslu doprovází umlčování jejích kritiků. Například lékař John O’ Conner, který jako první upozornil na zdravotní problémy lidí ve Fort Chipewyan, byl v letech 2007 až 2009 vyšetřován policií a hrozila mu ztráta licence. Mimo jiné ho obvinili ze šíření poplašné zprávy, ale i toho byl nakonec zproštěn. Vláda však nelenila a alespoň se pokoušela zlehčovat informace o zdravotních následcích. Podobný tlak vyvíjejí i ropné společnosti. Snaží se ovlivňovat kmenové vůdce a mezi kmenové mluvčí, kteří zastupují původní obyvatele před těžařskými firmami, se snaží prosazovat loajální osoby.
V Albertě jsou do těžby ropných písků zapleteny snad všechny větší ropné společnosti. Seznam aktivistické protitěžařské organizace Rainforest Action Network čítá 46 položek, mezi nimiž nechybí staré známé firmy jako Shell, British Petroleum (BP), Chevron, Exxon Mobil, Total, ale i domácí magnáti Suncore Energy, Syncrude, Imperial Oil a Petro Canada. Žádná z nich se jistě nechce připravit o velký zisk z krájení kanadského ropného koláče.
Ovšem těžba ropných písků vyžaduje vysoké investiční náklady do infrastruktury, podstatně vyšší než při běžné těžbě. Proto se ropné společnosti neobejdou bez bank a jejich půjček. Do dolů, ropovodů, rafinerií a dalších nutných technologických zařízení od roku 2000 nalily už 86 miliard amerických dolarů a nyní chtějí investovat dalších 125 miliard.
Například ve Velké Británii, kam přeskočil boj proti devastaci kanadské tajgy, mají aktivisté na mušce nejen ropaře BP, Shell, ConoccoPhilips a Enbridge, ale také britské banky, které jim poskytují úvěry: Royal Bank of Scotland (RBS), HSBC a Barclays. Letos na jaře obsadili grassroot aktivisté ze skupin jako Rising Tide, Earth First a Climate Camp benzínky firem BP a Shell, a kreativní pouliční party upozorňovaly na porušování lidských práv a ničení přírody, které mají tyto společnosti na svědomí.
Letošní britský Climate Camp aktivisté zaměřili proti RBS, která v Británii poskytuje největší úvěry na těžbu ropných písků. Tuto banku vláda v době krize zachránila injekcí miliard liber z veřejných peněz, přičemž zdravotnictví nebo školství postihly rozpočtové škrty. Ekologičtí aktivisté obsadili golfové hřiště patřící nejvyššímu vedení RBS a tlačili finančníky k etickým investicím.
Ložiska ropných písků ovšem leží také třeba v Jordánsku, Venezuele, Kongu, Maroku, Austrálii, Číně nebo na Madagaskaru. Možnosti těžby na Madagaskaru nebo v Jordánsku už sondují některé ropné společnosti. Technologie, které se nyní testují v Kanadě, však bude nutné přizpůsobit místním geologickým podmínkám. A jen těžko si můžeme dělat iluze o tom, jak budou dodržována lidská práva v Kongu, chráněna příroda na Madagaskaru nebo získávány vodní zdroje v Jordánsku, když selhává i Kanada, patřící mezi „osm nejvyspělejších států světa“.
Navíc: vize těžby ropných písků nás oddaluje od skutečných řešení v podobě úspor nebo využívání obnovitelných zdrojů energie.
Kůrovcová kalamita
Mnohé lesy v České republice jsou postiženy kůrovcovou kalamitou, a to včetně lesů v chráněných územích, jako je Boubínský prales. V rezervacích je boj proti kůrovci často předmětem sporů, zda je vhodné zasahovat, či nikoliv.
Když se však na stejnou věc podíváme i očima biologů, hydrologů, paleontologů, historiků a dalších, problematika kůrovcové kalamity otevírá daleko širší perspektivu.
Hlubinná těžba
Po celém světě roste poptávka po nerostných surovinách. Je to dáno tím, že se jednotlivé země postupně zbavují fosilních paliv a snaží se zvýšit svou energetickou bezpečnost. Kontroverzní těžba z mořského dna, díky které jsou tyto látky získávány, ale může nenávratně poškodit oceánské ekosystémy i ohrožené druhy, včetně plejtváků obrovských.
Hlasité a neustálé zvuky strojů používaných k hlubinné těžbě mohou rušit jedinečné frekvence, které velryby, delfíni a sviňuchy používají ke komunikaci a navigaci v oceánu. Hrozí, že hluk oddělí mláďata od matek, naruší krmení a donutí tyto mořské savce, aby se rychleji vynořovali na hladinu, uvedli vědci z Exeterské univerzity. To může způsobit, že zvířata budou zmatena a zneklidněna, což způsobí změny jejich chování.
Po kritických nerostných surovinách je stále větší poptávka, protože se země postupně zbavují fosilních paliv a snaží se posílit své energetické zabezpečení. Ekoložka Kirsten Thompsonová z Exeterské univerzity hluk přirovnala k neustálým silničním pracím v zalidněné čtvrti, které nelze nijak přehlušit. "Představte si, že by ve vašem okolí vypukly stavební práce, které probíhají nepřetržitě - váš život by se dramaticky změnil," řekla vědkyně. "Vaše duševní zdraví by bylo ohroženo, možná byste změnili své chování, abyste před tím unikli. Velryby podle Thompsonové ukazují zdraví oceánu.
Také mají klíčové postavení v potravním řetězci - když se krmí, rozptylují živiny ve vodním sloupci a při migraci i napříč oceány. Hlubokomořská těžba je relativně nová metoda získávání surovin ze dna oceánů. Mnozí výzkumníci doufají, že materiály uložené na mořském dně by mohly pomoci vytvořit nové, ekologičtější technologie, jako jsou elektromobily s dlouhým dojezdem, lehčí dobíjecí baterie a větrné turbíny, které odolají extrémnímu počasí.
Stanovisko Akademie věd ČR k těžbě hnědého uhlí
V důsledku snah ministra průmyslu a uhelného lobbisty Vladimíra Tošovského o prolomení limitů těžby hnědého uhlí pod obcí Horní Jiřetín vypracovala své odborné stanovisko i Akademie věd. Předseda komise Radim Šrám zdůvodnil potřebu současné analýzy také tím, že k úvahám o prolomení limitů vedla i zjednodušená interpretace závěrů tzv.
Podle zprávy důsledky výrazně poznamenaly i genetickou výbavu obyvatel a negativně ovlivnily další generace. Ničivý dopad má těžba i na stav krušnohorských lesů. Kontaminace půdy způsobuje i po letech obtíže s obnovou lesních porostů. Je také příčinou úbytku dříve běžných rostlinných a živočišných druhů.
Těžba až po patu horských svahů představuje také bezpečnostní riziko pro pracovníky lomů, důlní stroje i ekosystémy bučin na svazích. Zpráva akademiků také zdůrazňuje krátkozrakost těžby uhlí vzhledem ke světové snaze o omezení emisí CO2 a zabránění změnám klimatu.
Orgány veřejné správy by naopak měly podporovat vznik nových pracovních míst, které nebudou mít souvislost s těžbou a do budoucna umožní rozvoj kraje jiným směrem bez negativních vlivů na životní prostředí. Zpráva také upozorňuje na vážný psychický dopad na obyvatele, kteří byli nuceni se opakovaně kvůli těžbě stěhovat ze svých domovů a přišli o přirozené sociální prostředí.
„Všechny tyto argumenty mluví v současné době jednoznačně ve prospěch zachování územních ekologických limitů těžby přinejmenším v následujících dvou desetiletích,“ zdůrazňuje studie ve svém závěru.
Podle Akademie věd je nanejvýš žádoucí, aby stát konečně výrazněji podporoval diverzifikaci ekonomického profilu kraje tak, aby nebyl nadále závislý jen na konečných a neobnovitelných zdrojích, jako je uhlí.
tags: #tezba #a #devastace #prirody #studie
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]