Výskyt kočky divoké v České republice

Na světě žije řada druhů divokých koček. V Česku, přestože jen v zajetí, žijí i divoké kočky z Mongolska, manulové (Otocolobus manul). Tuto samičku chová Zoopark Chomutov.

Řadu šelem, které člověk u nás kdysi vyhubil a dnes se vrací do krajiny, doplňují také kočky divoké. Ač je jejich populace zatím malá, podle odborníků by už mohla být schopná vlastní reprodukce a počty se mohou v příštích letech zvýšit.

Kolik žije v Česku koček divokých (Felis silvestris), vědci zatím přesně nevědí. „Žádná data o jejich počtu neexistují. Od loňska probíhá ve vybraných oblastech cílený monitoring, který by měl přinést alespoň nějaký odhad. „Nejdéle je monitorována populace na Doupově, kde probíhá i odchyt, a tam to může být odhadem deset až dvacet jedinců,“ řekla Krojerová.

Odkud jsou ale šelmy z další populace, na moravsko-slovenském pomezí, zatím úplně jasné není. Počty se zjišťují různými metodami. V únoru se dokonce ve vojenském újezdu Hradiště v Doupovských horách podařilo odchytit historicky prvního samce kočky divoké v Česku. Matěj, jak vědci pětikilového kocoura pojmenovali, dostal telemetrický obojek a teď pozorují jeho pohyb. Jiné metody zahrnují monitoring pomocí fotopastí a chlupových pastí.

Historie výskytu kočky divoké v ČR

Kočky divoké žily na našem území několik století. Lehké to ale neměly. Kočku divokou v minulosti vnímali lovci jako škodnou i kožešinové zvíře a její populaci vybili. „Lovci je vnímali jako škodnou, a proto je lovili. Šelmy navíc provázela pověst brutálních stvoření, které svůj život nedaly lacino.

Čtěte také: Česká stopa na Zakarpatské Ukrajině

Chutné masíčko, krásný kožich a pověst ničivého predátora vedly k tomu, že se kočku povedlo v roce 1952 na území tehdejšího Československa vyhubit. K jejímu návratu do české krajiny začalo docházet až o mnoho desítek let později. Dnes už má úřední ochranu, zákaz lovu ale sám nestačí.

Kočka divoká byla v Česku téměř vyhubena, v posledních letech se ale pomalu do české přírody vrací. I když ještě zhruba v polovině 18. století byly kočky divoké běžným obyvatelem českých lesů, od začátku 19. století začala jejich populace rychle ubývat a do poloviny 20. století z přírody kočky divoké prakticky vymizely. Myslivci je totiž intenzivně lovili, neboť je považovali za vážného škůdce malé zvěře. Dokonce prý v minulosti končila kočka divoká i na talířích, lidé totiž věřili, že má její maso zázračné účinky.

Vzhledem k tomu, že přirozeným biotopem kočky divoké jsou zejména listnaté a smíšené lesy vrchovin a pahorkatin (Stahl & Leger, 1992), se historicky kočka divoká vyskytovala v české přírodě ještě v 17. století téměř na celém území. V polovině 18. století se v důsledku intenzifikace lesního hospodářství a proměny přirozeného prostředí začala oblast jejího výskytu postupně zmenšovat. Ve stejnou dobu se stala kočka divoká lovenou zvěří, jelikož byla spolu s dalšími šelmami považována za škodnou. V polovině 19. století dochází k definitivnímu ústupu tohoto druhu a později ve 20.

Současný výskyt a monitoring

Není jisté, zda k současnému pozorování kočky divoké v České republice dopomohly moderní monitorovací metody a ve skutečnosti se po našem území pohybuje již delší dobu, nebo je její návrat opravdu záležitostí posledních let. Každopádně se pravděpodobně jedná o toulavé jedince ze sousedních zemí. Pohyb kočky divoké byl zachycen především v horských oblastech blízko hranic se Slovenskem, Německem a Rakouskem. Jde zejména o oblast jihovýchodní Moravy, Šumavy, jihovýchodní části Českého lesa či Doupovských hor.

Dobrá zpráva je, že i přes malé populační počty se kočka divoká nejspíš zvládá rozmnožovat a není závislá jen na migraci. „Reprodukce je opakovaně dokládána z oblasti Doupova, jedna ne zcela potvrzená pak i z oblasti Českého lesa. Předpokládáme, že se kočky u nás reprodukují. Moc důkazů o tom ale zatím není.

Čtěte také: Vlna a divoká příroda

V Českém lese, jedné z nejmladších chráněných krajinných oblastí u nás, žijí divoké kočky. První záznam výskytu divoké kočky v Českém lese pochází z roku 2014. Od roku 2018 pak záznamy postupně přibývají. Toto zvíře se pohybuje v lesích na skalkách, ale lze se s ním setkat i třeba na loukách, kde loví.

Monitoring pomocí fotek a chlupových pastí. O divokých kočkách se pořád ví relativně málo. I proto od loňského roku probíhá projekt Technologické agentury České republiky, jehož cílem je aktualizovat data o výskytu tohoto druhu pomocí genetického monitoringu v jihozápadní části Česka. „Monitoring probíhá především prostřednictvím fotopastí a také chlupových pastí. Ty jsou potřené specifickým atraktantem, jenž kočky láká a díky němu se o pasti otírají,“ popisuje Václav Bystřický. „V Českém lese máme umístěno zhruba 20 foto a 25 chlupových pastí.

Monitoringu se aktuálně odborníci věnují kromě Českého lesa také v Národním parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, Slavkovském lese, na Křivoklátsku a v Doupovských horách. V Doupovských horách je prováděno mimo jiné i mapování pomocí telemetrických obojků, které mají někteří jedinci nasazené.

Popis a rozeznávání kočky divoké

Potkat kočku divokou (Felis silvestris) bez znalostí je kvůli její plachosti extrémně obtížné. Ta je podobná kočce domácí, ale odlišuje se od ní velikostí, zbarvením, větší hlavou s menšími ušními boltci i kratším ocasem. Kocour může dosáhnout hmotnosti až 9 kilogramů, což je více, než váží některé lišky.

Kočka divoká patří mezi nejvzácnější druhy naší fauny. Je podobná mourovaté kočce domácí, ovšem je větší, huňatější a zavalitější. Divoké kočky mají širší a mohutnější lebku než kočky domácí a celkově je jejich vzhled robustnější a silnější. Od zdivočelých koček domácích se rozezná dobře podle huňatého ocasu s výraznými černými prstenci a podle jemného pruhování celého těla. Ocas nevybíhá do špičky, nýbrž je na konci pokryt nejdelšími chlupy, takže vypadá, jako by byl tupě zakončen.

Čtěte také: Svět divoké přírody

Mezi oběma druhy koček je několik rozdílů. Ten nejtypičtější je zbarvení srsti na hřbetu. U divoké kočky převládá šedohnědý až šedožlutý odstín, nohy a ocas mají výrazné pruhy. Pruhů je ale méně a méně kontrastních než u domácí kočky. Divoká kočka má také mnohem mohutnější ocas s tupou špičkou a také pruhovaný. Rozpoznat je lze i podle tlapek, kočky domácí mají obvykle černé celé zadní tlapky, divoké jen částečně.

Způsob života

Kočka divoká ožívá především v noci. Odpočatá se vydává na lov hlodavců, kteří jsou její nejčastější kořistí. Podle příležitosti je doplní obojživelníky, plazy, hmyzem, drobnými ptáky. Může se pohybovat na území velkém desítky i stovky hektarů. Je samotářská. Pouze v období námluv (od února do března), se páry potkávají.

Patří mezi nejúspěšnější predátory, vyskočí až do třímetrové výšky, má ostré drápy, při lovu je téměř nehlučná a vybavena smysly, o kterých mohou lidé jen snít.

Ohrožení a ochrana

Obecně je kočka divoká, podle červeného seznamu Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů, zařazena k nejméně ohroženým druhům s klesajícím trendem populace. Největším ohrožením jejich populací je především křížení a kompetice s kočkou domácí, ztráta vhodného prostředí i silniční doprava (Yamaguchi et al., 2015).

K navýšení počtu populací je podle Martina Duľy potřeba, aby kočka našla pro sebe ten správný terén. „Má omezený okruh biotopů, kde žije. Preferuje skalnatější terén a smíšené, vzácné lesy. Loví na loukách, ale úkryty hledá v lesích. Mnoho koček umírá i pod koly aut, omylem je podle vědců mohou i střelit myslivci, když si je spletou s domácí kočkou.

Protože se kočka divoká rozšiřuje postupně i do českého prostředí, je důležité zamyslet se nad potenciálem její ochrany, která by mohla ovlivnit širší ochranu přírody, protože jde o ideální deštníkový druh nížinných lesních oblastí. Její ochrana může být dobrou motivací pro změnu hospodaření v českých lesích a celkové změny v krajině, protože vyžaduje rozmanité rozsáhlé a souvislé území. Z ochrany kočky divoké by v tomto případě mohly benefitovat i mnohé další druhy vázané na stejný typ prostředí.

Populace kočky divoké vyžadují různorodé prostředí s hustou vegetací a přirozenou strukturou lesa, tedy s výskytem odumřelého dřeva. Z toho vyplývá, že je třeba udržovat lesy s určitým stupněm rozmanitosti a s přirozenou dynamikou ekosystému. Naopak intenzivní lesnictví způsobuje radikální úbytek úkrytů nejen pro kočky divoké, proto je důležitým aspektem z hlediska celkové druhové ochrany udržování přirozené struktury lesa spolu s udržováním různých stupňů vývoje. Kromě toho je pro úspěšnou ochranu kočky divoké v daných oblastech třeba zamezit i samotným rušivým aktivitám člověka (Jerosch et al.

Potenciál ochrany kočky divoké pro širší druhovou či územní ochranu je významný, ať už v pozici vlajkového nebo deštníkového druhu, kde mohou být inspirací zkušenosti ze zahraničí.

tags: #divoká #kočka #výskyt #Česká #republika

Oblíbené příspěvky:

• Znečištění ovzduší
• Aktivity ZŠ Lukavice
• Údržba vířivé vany
• Rekonstrukce paleoklimatu pomocí izotopů kyslíku
• Udržitelné stavebnictví