Divoká příroda Ukrajiny: Zajímavosti a ochrana

Zakarpatská oblast Ukrajiny, dříve známá jako Podkarpatská Rus, nabízí úchvatnou přírodu a atmosféru starých časů. Je to kus země, kde ještě rychlá doba a technika nevytlačily tradiční způsob života, a kde se zdá, že se čas zastavil před několika desetiletími.

Krajinu zde tvoří horské hřbety a malá políčka, která jsou pro místní lidi stále důležitým zdrojem obživy. A ačkoliv je život v neúrodných horských podmínkách tvrdý, má své osobité kouzlo.

Geografické a klimatické charakteristiky

Ten kouzelný kout světa, který jako nevelký (180 km dlouhý a do 100 km široký) přívěšek patřil necelých 20 let k meziválečnému Československu pod názvem Podkarpatská Rus, je Zakarpatskou oblastí Ukrajiny. Oba dva názvy jsou trošku zavádějící. Vždyť v obou pohledech, tedy „pod Karpatami“ i „za Karpatami“, leží jen poměrně úzký nížinný pruh tohoto území - Potiská nížina a Marmarošská pánev. Více než dvě třetiny zaujímají hory a doliny Východních (Poloninských) Karpat. Nádherné hory!

Východní Karpaty (zde nazývané Ukrajinskými) leží zhruba uprostřed a zasahují směrem na sever i do Lvovské a Ivano-Frankovské oblasti Ukrajiny, směrem na východ do oblasti Černovické. Od Kremence (1 214 m) na hranici se Slovenskem na západě až po Hoverlu (2 061 m) na východě se táhne horské pásmo tvořené flyšem - souvrstvím pískovců a jílovců, pro které je typický měkký, široce zaoblený reliéf. Těch horských hřbetů je pěkná řádka; vytvářejí velkolepé defilé. Na severozápadě to jsou Východní Beskydy s již jmenovaným Kremencem.

Za údolím Uhu následuje Javorník (1 017 m), na který směrem na východ navazuje mohutná Polonina Rovná (1 482 m), pak Polonina Boržava (1 681 m), Polonina Kuk (1 361 m) a Polonina Krásná (Menčul 1 501 m, Gropa 1 568 m). Poněkud na sever jsou vysunuty Gorgany (Dobušanka 1 754 m), směrem k jihu se lomí hřbet Svidovce s nejvyšší horou Bliznicí (1 882 m). Za údolím horního toku Tisy se pak vzpíná nejvyšší pohoří tohoto flyšového pásma - Černá hora. Její nejvyšší kopec Hoverla (2 061 m) je vrcholem nejen Zakarpatské oblasti, ale celé Ukrajiny. Je považován za jeden ze symbolů národní svrchovanosti, a proto je velmi hojně navštěvován. Dvoutisícovou nadmořskou výšku zde překonávají čtyři další vrcholy, mezi nimi i Černá hora neboli Pop Ivan Černohorský (2 026 m).

Čtěte také: Česká stopa na Zakarpatské Ukrajině

Od něho směrem na jihozápad můžeme po horských hřbetech putovat na dalšího Popa Ivana, který se jmenuje Marmarošský. Je sice nižší než ten Černohorský - má „jen“ 1 940 m - zato vyniká svým členitým skalnatým reliéfem. Všechna uvedená pohoří se vyznačují zajímavými formami reliéfu. Na flyši jsou svahy často modelované mohutnými sesuvy. V nejvyšších částech se jak na flyši, tak na krystaliniku setkáváme s tvary reliéfu vzniklými působením horských ledovců - například s kary, morénami a ledovcovými jezírky.

Svoje specifika má i třetihorní vulkanické pásmo táhnoucí se nad Potiskou nížinou od Popričného (1 025 m) na hranici se Slovenskem přes Mukačevo až po město Chust. Pohled na mapu Zakarpatské oblasti vzrušuje nejen převahou tmavě hnědé barvy hor nad zelenou nížin, ale i větvícími se modrými pentlemi řek. Od západu na východ to jsou Uh, Latorica, Boržava, Rika, Terebla a Terešva. Všechny směřují z hor převážně jihozápadním směrem do nížinné Tisy. Její původem starý maďarský název sice prý znamená „bahnitou řeku“, ale i ona má na svém horním toku nad Rachovem, kde se slévají její dvě ramena (Černá a Bílá Tisa), charakter čisté karpatské řeky. Jsou to podhorské řeky štěrkonosné, na svých dolních tocích - na rozdíl od našich regulovaných řek - divočící v širokých štěrkovitých korytech s peřejemi i hlubokými tůněmi.

Klima Zakarpatska má kontinentálnější charakter než území dnešní České a Slovenské republiky. Poloha hlouběji v nitru kontinentu se projevuje především chladnějšími zimami. Průměrná roční teplota se pohybuje od 10 stupňů Celsia v Potiské nížině po necelý 1 stupeň Celsia na nejvyšších hřbetech Karpat.

V rozmezí nadmořských výšek 100 až 2 061 m, v závislosti na klimatických gradientech a členitosti reliéfu, patří Zakarpatská oblast do všech devíti vegetačních stupňů, jak je právě zde začal A. Zlatník ve 30. letech minulého století formulovat:

1. dubového,
2. bukodubového,
3. dubobukového,
4. bukového,
5. jedlobukového,
6. smrkojedlobukového,
7. smrkového,
8. klečového a
9. alpského.

Flora Zakarpatské oblasti

Zbytky převážně dubových lesů se zachovaly v teplejších pahorkatinách jihozápadní části. Hlavní dřevinou Zakarpatska je buk, který zde roste v rozsáhlých nesmíšených porostech, nebo s příměsí jedle, javorů, smrku a dalších dřevin. Smrk má na Zakarpatsku omezený areál, přirozené porosty vytváří jen ve vyšších polohách nejvýchodnější části, na většině území je jeho přirozený výskyt jen sporadický. Proto se zde často setkáváme s vegetačním jevem, který z Česka neznáme - horní lesní hranici netvoří smrkové, ale bukové porosty, často s příměsí javoru klenu, a křivolakého, silně zakrslého vzrůstu.

Čtěte také: Vlna a divoká příroda

Krásnou, ale vzácnou horskou dřevinou je borovice limba rostoucí přirozeně v Gorganech. „Naše“ borovice lesní se v Zakarpatsku přirozeně nevyskytuje. Kolem pramenišť, bystřin i štěrkovitých říčních koryt vytváří porosty olše šedá. V horách, v 8. klečovém stupni, se kromě u nás dobře známé borovice kleče hojně vyskytuje nízká olše zelená. Lavinovými dráhami sestupují tyto dvě keřovité dřeviny často do nižších poloh mezi smrky, buky a jedle.

V bylinném podrostu lesů najdeme řadu druhů bylin i trav, které dobře známe z našich lesů. Z bylin vázaných na Východní Karpaty uveďme především v časném jaru kvetoucí čemeřici nachovou, dále kostival srdčitý, červeně kvetoucí plicník Filarského a našemu lučnímu zvonku rozkladitému podobný zvonek jedlový. Do vrcholného léta zářívají v porostních světlinách zlatisté úbory přes metr vysoké byliny, která se podle Klíče k úplné květeně republiky Československé z roku 1928 nazývala volské oko srdcolisté, ale od poloviny minulého století jí říkáme kolotočník ozdobný.

Fauna Zakarpatské oblasti

Na Podkarpatskou Rus se za první republiky putovávalo i jako do ráje divoké lovné zvěře. Dodnes tam žijí všechny středoevropské velké šelmy - medvěd hnědý, vlk, rys i kočka divoká, i když zřejmě v méně početných stavech než na Slovensku. Rovněž s jelení zvěří je tam možno se setkat vzácněji než u nás či na Slovensku. Zato početnější jsou tam populace třeba tetřeva hlušce, jeřábka a sluky lesní.

Ochrana přírody

Rozmanitá zejména lesní příroda, zachovaná v méně dotčeném stavu než v okolní Evropě, vybízela k obdivu a ke snahám o její ochranu již na přelomu 19. a 20. století, neboť i zde se rozvíjelo intenzivní mýcení lesů. První maloplošné lesní rezervace byly zřízeny z iniciativy maďarských lesníků v letech 1908-1913 ve Východních Beskydech - bukojedlová rezervace Tichá na svazích údolí Uhu a buková rezervace Jasan na svazích Kremence. Zřejmě ve stejné době začala být chráněna i menší území na východním okraji Zakarpatska - na Hoverle a Popu Ivanu Marmarošském. Rozvoj ochrany přírody zde nastal ve 20. letech po připojení území k Československu. Velkou zásluhu na tom mají A. Zlatník a A. Hilitzer.

Návrh přírodních rezervací na Podkarpatské Rusi, který A. Zlatník s A. Hilitzerem publikovali roku 1932, obsahuje 35 položek. Snad díky tomu, že tato oblast byla do jisté míry střežena jako západní hraniční pásmo Sovětského svazu, nebylo ani zdejší lesní hospodářství příliš intenzivní. Bohužel lze říci, že tlak na zdejší přirozené lesní porosty vzrůstá v současnosti. Děje se tak často navzdory ochranářským snahám.

Čtěte také: Svět divoké přírody

Nástupcem profesora Zlatníka v jeho snaze po souladu výzkumu a ochrany se v Ukrajinských Karpatech stal profesor Stěpan Michajlovič Stojko z Ústavu ekologie Karpat Národní akademie věd Ukrajiny ve Lvově. Ochraně přírody se věnuje i tým kolem profesora Vasila Komendara na Užhorodské univerzitě. A samozřejmě i státní orgány.

Výsledkem mnohaletých snah je síť chráněných území více typů. Na prvním místě nutno jmenovat Karpatskou biosférickou rezervaci se sídlem ředitelství v Rachově, sestávající z osmi částí. Tvoří ji Černohorský masiv, Svidovecký masiv, Maramurešský masiv, Kuzujský masiv, Uholsko-Širokolužanský masiv, Dolina narcisů u Chustu a botanické rezervace Černá hora a Julinská hora. Rozloha této evropsky významné a výjimečné rezervace byla postupně od roku 1968 zvyšována a roku 2016 již činila 53 630 ha. Jak je z názvů jednotlivých částí patrno, jejich součástí jsou i některé pralesy, navrhované za rezervace již za první republiky A.

Zatímco Karpatská biosférická rezervace zahrnuje z 90 % lesy, další kategorie velkoplošných chráněných území - národní parky chrání celkovou mozaiku tradiční harmonické zemědělsko-lesní krajiny. Užanský národní park v severozápadní části Zakarpatska o rozloze 39 159 ha (a zahrnující i prales Stužicu) je od roku 1999 považován za součást trilaterální polsko-slovensko-ukrajinské biosférické rezervace Východní Karpaty. Druhým národním parkem Zakarpatské oblasti je Siněvir (40 400 ha) severovýchodně od Chustu, který byl oblíbenou rekreační oblastí s „turbázami“ již v dobách Sovětského svazu. Kromě Koločavy Nikoly Šuhaje loupežníka tam můžeme navštívit například i jedinečné Muzeum lesa a splavování dřeva, obdivovat zručnost a odvahu dávných rusínských dřevorubců, kteří budovali v horách dřevěné přehrady - klauzy zadržující vodu pro splavování vytěžené dřevní hmoty do údolí.

Kromě těchto velkoplošných chráněných území je v Zakarpatsku síť více než sta maloplošných „zakazniků“ lesní i nelesní přírody, odpovídající našim přírodním památkám a přírodním rezervacím.

Turistika a české stopy

Za krásami Zakarpatské Ukrajiny se jezdilo už v době, kdy byla součástí meziválečného Československa. Podle českého značení se po zdejších horách pohybovali turisté už tehdy. Po druhé světové válce se bez obnovy značení staly hory pro individuální turisty opět prakticky nepřístupné. Na popularitě zato nabyla hromadná turistika, kdy vyrážely skupiny čítající i několik desítek lidí na jednodenní výlety s průvodcem.

Na tradici českého značení navázala před deseti lety skupina dobrovolníků ve spolupráci s českou vládou a Hnutím Brontosaurus. Stovky značkařů od té doby dokázaly vymezit přes 1200 kilometrů turistických tras systémem, jaký je důvěrně znám z českých lesů a hor. V současnosti zase dobrovolníci z ČR vyznačili už 1200 kilometrů turistických tras ukrajinskou přírodou.

Starší generace vzpomíná na zlatou éru mezi válkami, kdy tu za Československa vznikaly školy nebo nemocnice. Česká stopa je na Zakarpatské Ukrajině znát na každém kroku.

I přes modernizaci a nové technologie, stále je možno v Zakarpatské oblasti Ukrajiny vstoupit do prostředí, které u nás již hledáme většinou jen marně. Vstoupit do tajemného šera věkovitých jedlobukových pralesů a z nich vyjít do jasu květnatých polonin. Vejít do vesnic na úpatí hor, které dodnes voní senem a hovězím hnojem, a popovídat si s tamními vstřícnými lidmi. Je to oblažující návrat do harmonické krajiny, v níž jsou ekologické a estetické hodnoty v souladu. Zakarpatská Ukrajina je balzámem na duši!

tags: #divoká #příroda #Ukrajiny #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• EVO v ČR
• Tipy na dovolenou v Beskydech se psem
• Drtič odpadu - koleno
• Klimatická změna a společnost
• Udržitelné kelímky