Jak lidé dříve chápali přírodu a lidské tělo

Je tomu už velmi dávno, kdy se lidé začali tázat po tom, co nebo spíše kdo to je člověk, přesněji řečeno, čím nebo kým jsou právě oni sami.

Zachovaly se zprávy o pozoruhodném nápise na řeckém chrámu, který zněl: „Poznej sebe sama!“

Jeden z největších předsokratovských myslitelů prohlásil: „Hledal jsem sebe samého.“

Žalmista pak se táže: „Co je člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ?“

Jsou známy také odpovědi na otázku, co to je člověk, a některé jsou zvláště slavné.

Čtěte také: Jak dlouho trvá rozklad?

Tak třeba Aristotelés charakterizoval člověka jako politického živočicha, nebo jako zvíře, které mluví; tento druhý výměr byl později přeložen do latiny jako animal rationale, tedy rozumný živočich.

Co je společné těmto vybraným definicím? Všechny tři převádějí bytostné určení člověka na něco jiného, než je člověk, totiž na zvíře nebo živočicha (ZÓON, animal). Už to je něco velmi nesamozřejmého, ano problematického. Jistě nebudeme pochybovat o tom, že po tělesné stránce stojí člověk velmi blízko primátům.

Ale je člověk jenom tělo? Anebo je alespoň svou podstatou tělo? A je ostatně rostlina nebo živočich svou podstatou tělo?

Rádl v Útěše z filosofie píše, že živá bytost je vlastně neviditelná, i když je vázána na tělo, které je viditelné.

Upozorňuje nás na to, že život je jakousi vládou, podobající se vládě ve společnosti.

Čtěte také: Jak dlouho trvá rozklad odpadu?

Můžeme si vztah mezi živou bytostí a jejím tělem přiblížit i jinak.

Strom, který před sebou vidíme (v létě zelený, v zimě bez listí), nebo pes, který kolem nás právě proběhl, nejsou nikdy vidět jako opravdový celek, jakým jsou.

Nejde jen o to, že je nikdy nejsme schopni vidět ze všech stran najednou, ale zejména ve všech fázích vývojových. Nikdy nemůžeme dnes vidět strom nebo psa, jak vypadal včera, před půl rokem, před pěti lety, a už vůbec ne, jak bude vypadat v budoucnosti.

A přece jsou strom i pes živé bytosti, které se nějak zrodily, vyrůstaly, dospívaly a stárly, a které před sebou mají ještě další kus života. Tyto živé bytosti vcelku nejsme s to vidět ani nahmatat, ale vždycky vidíme nebo nahmatáme jen to, čím jsou právě zde a teď.

Bývalo zvykem, že hospodář při narození dítěte zasadil na zahradě nový stromek, a stromek pak rostl s dítětem. Celá rodina se vztahovala k stromku v jeho plné časové dimenzi.

Čtěte také: Kompostování krok za krokem

Ještě užší pouta spojují člověka se psem a psa s člověkem. Minulost a budoucnost „toho druhého“ podstatně náleží k jeho aktuální přítomnosti.

A u lidí to už je zcela rozhodující: bereme si životního partnera i s jeho minulostí a zapojujeme ho (stejně jako sebe) do společné budoucnosti.

„Ten druhý“ ovšem nejenom není pouze tělo, ale není redukovatelný ani na svou minulost.

„Ten druhý“ zkrátka není jen „dán“, není daností, daným jsoucnem, ale tím nejdůležitějším na něm je pro nás právě ne-danost, ne-jsoucnost, tedy to, co „ještě“ není, ba dokonce právě to, čím nebo kým se (ještě) nestal.

A také my sami jsme pro „toho druhého“ nejdůležitější jako ti, kterými (ještě) nejsme. Jen tak mají slova „společná budoucnost“ vůbec nějaký lidsky významný smysl.

Ovšem také sám k sobě se člověk vztahuje nejenom jako k tomu, čím a kým byl a ještě nyní jest, nýbrž především jako k tomu, čím a kým bude, čím a kým „má být“.

Zde nám může být velmi užitečné přihlédnout blíže k tomu, co nám napovídá sám jazyk. Běžně hovoříme o tom, že máme ruce, nohy, hlavu atd., zkrátka tělo. Nejsme tělem, ale jsme těmi, kdo jsou zvláštním a jedinečným způsobem spojeni s určitým tělem.

A stejně tak mluvíme o tom, jaký kdo z nás měl život. Neříkáme, že jsme svým vlastním životem, ale že každý má svůj vlastní život.

Nejsme tedy zcela dáni ani předurčeni ani svým tělem, ani svým (dosavadním) životem, ale jsme těmi, kdo ovládají pohyby svého těla a kdo mohou ovlivňovat svůj další život.

Naše pohyby a náš celý život se neodvíjí jako něco jednoznačně předem naprogramovaného, ale my sami jsme těmi, kdo mohou a dovedou za svůj příští život převzít odpovědnost.

To vůbec neznamená, že si volíme svou situaci; právě naopak. Stále se dostáváme do situací, které jsme si nevybrali; někdy jsou pro nás tyto situace a jejich okolnosti výhodné, jindy nevýhodné a často i nespravedlivé.

Ale to, co uděláme, není nikdy pouhým důsledkem, produktem situace, ale je to vždy výsledek našeho setkání a střetnutí se situací, tedy naše reakce na situaci.

Ve své reakci bereme sice okolnosti na vědomí, tj. bereme je vážně, i když jsme si je nezvolili, ale zároveň na sebe bereme odpovědnost za to, co s nimi uděláme, jak je zvládneme a překonáme, jak jich využijeme nebo jak je změníme. V tom spočívá naše svoboda: okolnosti si nemůžeme libovolně vybírat (jen někdy můžeme volit mezi různými okolnostmi), ale můžeme na ně díky své svobodě po svém reagovat.

Tak jsme mohli rozpoznat, že člověk je vlastně jakási jednota trojího, tedy jakási trojina. Člověk je jednak tělo, které je vždy jen zde a nyní, jednak je celkem živé bytosti (tomu budeme říkat FYSIS), a posléze je subjektem, díky své svobodě schopným odpovědnosti. Díky této svobodě se člověk může také tázat, a může se dotazovat také na sebe samého.

Kdybychom chtěli konkurovat zmíněným Aristotelovým výměrům člověka, mohli bychom říci, že člověk je nejenom živá bytost, mající tělo a schopná promlouvat, ale také a dokonce především subjekt, který je s to se tázat, kým - právě jakožto subjekt, ne tedy jako živá bytost vůbec - vlastně „jest“, kým „bude“, zejména však kým „má být“.

Puberta se obvykle projevuje dříve u dívek, a to mezi jejich jedenáctým až třináctým rokem věku. U chlapců většinou nastává o něco později, nejčastěji mezi třináctým a patnáctým rokem. Dívky i chlapci v této době výrazně vyrostou (dívky v průměru až o dvacet, chlapci o třicet centimetrů), přibírají také na váze.

Nejvýraznější proměnu přináší samozřejmě pohlavní dozrávání, které u dívek vrcholí první menstruací a u chlapců první polucí.

Psychoterapeutka a kulturoložka Terezie Dubinová to vysvětluje následovně: „U chlapců byl rituál přechodu do dospělosti spojen se zkouškou odvahy, síly, nezávislosti a samostatného důmyslného řešení úkolu. Tak, aby se chlapec stal sebevědomým mužem ochraňujícím život - ženy, děti, komunitu i životní prostředí. U dívek šlo o objevení vlastní posvátné ženské energie, jejímž prostřednictvím je udržován veškerý život. Šlo o to, aby dívka zakořenila ve své ženské sebeúctě, ve vědomí svého spojení s hlubší moudrostí přírody a vesmíru. Nemusí si nic dokazovat, nemusí lačnit po vnějších atributech slávy nebo moci.

František Růžička, který za účelem přechodových rituálů chlapců už mnoho let organizuje Víkendy pro otce s dospívajícími syny, se také dělí o zkušenosti: „Přemýšlel jsem, jak našim současným mladíkům umožnit opětovný zážitek rituálního přechodu do dospělosti, který hodně souvisí i s mužskou spiritualitou. Přečetl jsem mnoho knih na téma vztahu otce a syna. Hledal jsem i v zahraničí, abych nevymýšlel vymyšlené. Bylo jasné, že k tomuto úkolu musím najít další spolupracovníky. Požádal jsem o spolupráci několik mužů kolem třicítky, ze kterých postupně vznikl dvacetičlenný tým organizátorů. Tito naši ‚starší‘ v naprosté většině nejsou ve věku otců, mají kolem třiceti let, díky tomu se ale zase snáze stanou ‚synům‘ kamarády. Ve věku dospívání mívá starší kamarád na syna větší vliv než otec, snažíme se tohoto faktu využít. Naši ‚starší‘ jsou horolezci, alpinisté, ski-alpinisté, stromolezci, cestovatelé, jeden má černý pás v karate.

Dostáváme se k jednomu z nejbolestnějších momentů současného západního dospívání. Jak dívky, tak chlapci v naprosté většině žádnými výraznějšími přechodovými rituály neprocházejí, a snad právě zde jsme u kořenů novodobého fenoménu „nedospělých dospělých“, věkově zralých lidí, kteří však způsobem svého života setrvávají v nezralé dětinskosti nebo závislosti na svých rodičích či na nejrůznějších náhražkách smysluplného života.

Obě pohlaví zažívají během puberty v západní kultuře významné kulturní deficity i poškození. Co se dívek týká, jsou vystaveny cílené a masivní reklamě, do které mnohá průmyslová odvětví vkládají skutečně hodně energie a peněz. Téměř vše, co je dívkám předkládáno, se zaměřuje na jejich fyzický vzhled a konzum. Dokonce i ty, které po vleku módních trendů netouží, narážejí na bariéru kulturně dané představy a nezřídka bývají pohlceny. Velké obavy vzbuzuje zjevný nedostatek schopnosti současných dívek žít aktivní autentický život a jejich malá odolnost vůči vnucovaným trendům. Mnohé se odpojují od skutečného smyslu svého života, posléze pak ale reagují „voláním o pomoc“ v podobě duševních poruch.

„V západní kultuře jsou ženy od svého těla nezřídka odcizené, odpojené. Znevážení ženství, ženské sexuality, mateřství i ženského těla jako takového v minulosti naší civilizace má dosud ve zdejší ženské psychice hluboké důsledky - absenci sebeúcty, nepřijetí vlastní tělesnosti i strach z ženské síly. Není divu: která z nás, našich matek nebo babiček byla v době své první menstruace s láskou uvedena do tajemství měsíčního krvácení a ženství? Bylo to spíš ‚špinavé‘ tajemství, o kterém se raději nemluvilo. Toto vědomé či nevědomé trauma si v sobě neseme.

U chlapců je zřejmě největší bolestí absence přesvědčivých mužských vzorů. K podstatným mužským transformačním okamžikům vždy patřilo opuštění světa žen (rozumějme především vymanění se z péče matky) a poznání hranic vlastních možností, a to obvykle v přírodním prostředí. Jenže současní chlapci v naprosté většině případů žádnými přechodovými rituály neprocházejí.

Uměle pořádané akce mohou pomoci: „Nutně tu nemusí být účasten otec a syn, dospívající chlapec může s sebou přivést i jinou mužskou osobu, které důvěřuje. Rozhodující je, že pobyt splní svůj účel, když na samém závěru setkávání chlapce čeká přechod do světa dospělých mužů. Odkrýváme chlapcům chlapské nitro a spiritualitu. Drsným pobytem v přírodním prostředí jim dáváme poznat, jak nelehká je cesta k plnosti mužství a že ani žádný ‚otec‘ to na ní nemá snadné. Rodí se základy nového partnerství nejen v dosavadním vztahu otec - syn, ale nově také ve vztahu muž - muž. Dobrodružství, adrenalin, tajemství, ale i přátelství, mužské prostředí a dobrá parta jsou natolik lákavé, že se účastníci ve velké většině dobrovolně hlásí na další společné mužské pobyty…,“ tvrdí František Růžička.

V pubertě se mozek bez milosti zbavuje svých nejslabších spojení a ponechává jen ta, o nichž zkušenost svědčí, že jsou užitečná. Toto synaptické tříbení sice pokračuje i v dalším životě, ale nejvíc k němu dochází právě během dospívání, kdy synapse nesoucí nejvíce zpráv zesílí a ty slabé jsou naopak odříznuty.

V dospívajícím mozku dochází ke zrání čelních laloků, jejichž funkce nám pomáhá plánovat, přemýšlet, ovládat impulzy a činit moudrá rozhodnutí. Zvláštnost mozku dospívajícího spočívá v tom, že vykazuje největší aktivitu v oblastech emočních, které jsou vyladěny na boje, útěky či milostné románky, a ne už tak dobře na plánování, ovládání impulzů či předvídání. Milují vzrušení (i sexuální), intenzitu a burcování. Přitahuje je podivná hudba, náruživost a hororové filmy. Rádi vydávají přehnané druhotné signály - vyvalují oči, zhluboka a dlouze vzdychají a podobně.

Žádat od adolescentů přehnanou organizovanost je jako chtít po psovi, aby se učil fyziku. My dospělí známe ten pocit, když se sejdeme v jedné místnosti s mladými lidmi. Je to tu samá ruka, samá noha, spousta pupínků. Jako by měli v tomto stadiu vývoje k dispozici silného, nadupaného sporťáka s velkým zrychlením, ale velmi slabými brzdami a s řidičem, který má bídný smysl pro orientaci. Jsou nabiti emocemi, ale v emocích svých i druhých se vyznají prachmizerně.

Jestliže dnes už víme, že mozek dospívajících je takto vyladěn, proč z toho my dospělí nedokážeme nic získat? Zdá se, že teprve musíme pochopit, že potřebují specifické zacházení. Zároveň nesmírně záleží na tom, jak jsme vztahy s nimi pěstovali v době, kdy byli malými dětmi. Jak naznačuje Andrew Fuller, kvůli dočasné pubertální „emoční nesvéprávnosti“ záleží opravdu hodně na chování nás dospělých.

Vůbec nejdůležitější je samozřejmě situace v rodině, která - vyjdeme-li z podobenství o rodině jako sociální děloze - v čase puberty v optimálním případě začíná pracovat k sociálnímu porodu. Velkou pozornost je třeba upínat k potřebě dospívajícího postupně se od rodičů zdravě separovat a mít i svá tajemství, přičemž s privilegiem rostoucí svobody potřebuje jít ruku v ruce svěřená odpovědnost.

K nejčastějším chybám na straně rodičů patří nezájem, nebo naopak přehnaná kontrola: „Dítě usilující o samostatnost může být zastrašeno negativním postojem a přehnaně kritickými komentáři rodičů,“ upozorňuje ve své knize Dospívání - Kniha pro rodiče americký psychiatr George H. Orvin s tím, že v komunikaci je důležitá především srozumitelnost, přímost, naslouchání a empatie. Jenže strach ze ztráty kontroly žene spoustu rodičů do extrémního chování - například ke snaze zakazovat, vnikat dospívajícímu do soukromí, vynucovat si poslušnost. Nic z toho nemá smysl.

„Nemysleme jen na to, jak vyvrátit, co děti právě řekly. Přemýšlejme o tom, co vlastně říkají a proč. Zkusme vidět věci jejich očima. Co je vede k jejich postojům a chování?,“ inspiruje rodiče Orvin. Jsou na nás hubatí i hrubí, přesto od nás podvědomě čekají otevřenou náruč. Jenže! Mnoho rodičů se stáhne. Cítí se chováním svých teenagerů zraněni, uraženi. Dojde k přerušení komunikace. Je opravdu veliká škoda, pokud rodiče na obtížné chování svých teenagerů rezignují, situaci svedou na „nesnesitelnou pubertu“ a přestanou de facto se svými dospívajícími mluvit (resp. komunikace se omezí na „provozní“ věci).

Dospívání není doba, kdy rodiče mohou vypnout. Naopak. S tím, jak se dospívající touží osamostatnit, přehodnocuje pro něj dosud významné názory svých rodičů a porovnává je s názory vlastní generace. K mimořádným střetům dochází, když se děti začnou vymezovat vůči politickému přesvědčení nebo náboženství svých rodičů. Ani zde není řešením lpění na vlastních postojích.

Dospívající je schopen přijmout slabiny svých rodičů, pokud jsou oni schopni je přiznat. Dospívající nezajímá proklamace našich osobních ideálů, ale má na ně velký vliv, zda podle nich žijeme. V dospívání více než kdy dříve platí, že už nevystačíme s oním rodičovským „Dělej, co ti říkám“. Kromě toho dítě agresí a drsností často jen maskuje smutek a nejistotu. Možná vypadá, že zcela ignoruje naše rady a doporučení a že před vlivem jeho kamarádů nemáme šanci. Přesto platí, že co jsme do dítěte vložili, to tam je.

Dospívající mají větší potřebu spánku, než měli jako děti - potřebují asi devět a čtvrt hodiny. Raději chodí pozdě spát a vstávají později než dříve, kdy byli dětmi. Mozek většiny teenagerů není vybaven na vstávání před osmou nebo devátou hodinou ranní. Dospívající jsou náchylnější k poruchám vyplývajícím z každodenního stresu. Silněji reagují na stresové situace také fyziologicky - mají vyšší krevní tlak a větší srdeční výkon. Mívají tendenci vyhodnocovat situace spíše negativně a ztrácet nad nimi kontrolu. To zvyšuje jejich pocit bezradnosti.

Čím víc negativních životních zkušeností dospívající má, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se u něj objeví nějaké problematické chování, a tím menší je pravděpodobnost, že se zapojí do širokého spektra pozitivních aktivit.

Agrese má kořeny v limbických oblastech a zvlášť v amygdale, která souvisí s emocemi a dává formu bojovným nebo útěkovým odpovědím. Ve své emocionálnosti mají adolescenti nižší aktivitu v čelních lalocích a víc aktivity v amygdale než dospělí. Amygdala se u dospívajících snadněji aktivuje. Výsledek jednoho zajímavého výzkumu ukázal, že mladí lidé s nízkým pulzem při odpočinku vykazují větší náchylnost k agresivitě a vysoce rizikovému chování.

tags: #jak #lidé #dříve #chápali #přírodu #a

Oblíbené příspěvky:

• Vlci a medvědi v Česku
• Recenze fotoaparátu Canon EOS 5D S
• Programy pro školu v přírodě MŠ
• Nejmenší stát USA: Rhode Island
• Recept na totální herbicid