Doprava je v současnosti jedním z hlavních zdrojů znečištění životního prostředí, na pomyslném žebříčku předběhla i průmysl.
Celkový počet motorových vozidel ve světě se pohybuje kolem jedné miliardy a neustále se zvyšuje.
Zatímco u nových motorových vozidel se produkce emisí razantně snižuje, průměrné emise CO2 z automobilové dopravy se zatím stále zvyšují.
V roce 2018 se v České republice podílela doprava na emisi skleníkových plynů téměř 15 %, z toho 2/3 tvoří osobní automobilová doprava.
Spalovací motory při své činnosti neprodukují pouze už zmíněný oxid uhličitý, ale také jiné skleníkové plyny jako jsou oxidy dusíku, oxidy síry a vodní páru.
Čtěte také: Emise a doprava v Praze
Celkový počet motorových vozidel ve světě se v roce 2018 pohyboval kolem 1,3 miliardy a do roku 2040 se odhaduje nárůst na 2 miliardy.
V Evropě se ročně vyrobí téměř 20 milionů automobilů, z toho 1,3 milionu v České republice.
Průměrné emise oxidu uhličitého (CO2) u nových osobních vozidel na českém trhu loni klesly o jeden gram na 137 g/km.
Je to zhruba o 27 gramů více, než byl před rokem průměr EU.
Důvodem pomalého poklesu průměrných emisí je obliba vozů SUV, které loni získaly podíl 45 procent, a naopak pokles zájmu o menší vozy.
Čtěte také: Činnosti odboru životního prostředí Prostějov
Pod průměrnou hranici 137 g/km se loni dostalo 11 značek.
Lídrem mezi nejregistrovanějšími značkami v České republice v oblasti průměrných emisí CO2 byl Citroën se 119 g/km, následoval Peugeot 122 g/km a Opel 123 g/km.
Z 20 nejvíce prodávaných značek jich 12 emise CO2 meziročně snížilo, nejvíce Opel o 8,2 procenta.
"I přes nárůst počtu nových vozidel s nulovými lokálními emisemi jak těch bateriových, tak s vodíkovým palivovým článkem, tvořil jejich podíl pouze tři procenta, zatímco země EU dosáhly dvouciferného podílu už v roce 2022.
Vliv na emise má bezesporu také obliba segmentu SUV a terénních vozidel, který vloni dosáhl dalšího historického maxima.
Čtěte také: Skládka Hudlice: Co potřebujete vědět
Průměrné emise CO2 nových automobilů v zemích Evropské unie měly podle údajů z roku 2022 hodnotu 110 g/km, nejnižších dosáhlo Švédsko (66,6 g CO2/km), Finsko (85,3) a Dánsko (86,3), v zemích Visegrádské skupiny pak Maďarsko (131,6), Polsko (136,8), Česká republika (138,1) a Slovensko (138,5).
Globální emise skleníkových plynů dosáhly v roce 2024 opět bezprecedentního maxima.
Jak ale uvádí Evropská komise, hlavním světovým ekonomikám se daří skloubit hospodářský růst s omezením emisí.
EU je v tomto lídrem.
Jak uvedla na svých stránkách evropská exekutiva, podle databáze emisí Evropské komise pro globální atmosférický výzkum (EDGAR) vyprodukovaly lidské činnosti v roce 2024 celkem 53,2 gigatun ekvivalentu CO2.
To představuje nárůst o 1,3 % oproti předchozímu roku a přibližně roční emise celého Německa.
Tento růst byl způsoben především energetickým sektorem, který zaznamenal největší absolutní nárůst.
Navzdory tomuto globálnímu trendu se Evropské unii podařilo snížit své emise skleníkových plynů o 1,8 %, což odpovídá téměř 60 milionům tun.
Například Japonsko dosáhlo snížení o 2,8 %, zatímco Indie zaznamenala největší absolutní nárůst - celkem o 165 milionů tun ekvivalentu CO2 ve srovnání s předchozím rokem.
Zpráva zdůrazňuje, že osm největších emitentů - Čína, Spojené státy, Indie, EU, Rusko, Indonésie, Brazílie a Japonsko - se v roce 2024 podílelo na dvou třetinách globálních emisí.
Všechny hlavní ekonomiky ale dle Komise vykázaly pokrok ve snižování intenzity emisí.
V případě USA, Ruska a Japonska jsou výsledky ještě lepší: dosáhly takzvaného absolutního oddělení (decoupling) růstu emisí na jednotku HDP PPP.
Role využívání půdy a lesnictví situaci dále komplikuje.
Celosvětově spravované lesy v roce 2024 z atmosféry odstranily 5,5 gigatun CO2, čímž kompenzovaly téměř 14 % antropogenních emisí.
Odlesňování a lesní požáry přispěly do atmosféry celkem 5,8 gigatunami. Bez započtení emisí z požárů tak lesy celkově uložily 1,3 gigatun CO2, což představuje pouze 2,4 % globálních emisí.
Lesy jsou přitom jedním z hlavních pohlcovačů emisí skleníkových plynů, na které se lidstvo v tomto spoléhá.
V přírodě probíhá velké množství chemických reakcí mezi živou a neživou přírodou a uhlík je prvkem, který se na těchto procesech podílí velkou měrou.
Jednotlivé procesy jsou propojeny do uhlíkového cyklu a probíhají v určitém pořadí a s různou rychlostí.
Součástí tohoto cyklu je i vznik a spotřeba oxidu uhličitého.
Je prakticky jisté, že nárůst hodnot je v současné meziledové době přirozený proces, ale je také pravda, že tak rychlý růst jeho obsahu v atmosféře způsobuje lidstvo svojí nešetrnou a často bezohlednou činností.
Hlavní příčinu zvyšujících se obsahů CO2 v atmosféře představuje spalování fosilních paliv (ropa, uhlí, zemní plyn), některé průmyslové činnosti produkující oxidy dusíku, metan a dříve také freony a samozřejmě i doprava.
Evropská unie vyvíjí značný tlak na snižování emisí skleníkových plynů a to i v oblasti dopravy.
Zatím se většina automobilových koncernů ubírá směrem k elektromobilitě nebo hybridním typům automobilů.
Na spalovací motory jsou kladeny stále vyšší nároky, což v konečném důsledku představuje hlavní úkol pro jejich konstruktéry - snižování spotřeby paliva.
Vzrůst prodeje elektromobilů je v posledních letech nepřehlédnutelný.
Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) jezdilo v roce 2019 po silnicích celého světa 7,2 milionu elektromobilů, z toho 47 % v Číně.
Přechod ke kompletnímu elektrickému vozovému parku není úplně snadný a levný.
Pravdou je, že elektromotor je složen z méně součástek než motor spalovací, jednodušší je převodovka a zcela odpadá výfuková soustava s katalyzátorem či filtrem, což představuje asi o 30 % menší pracnost při výrobě.
I tak je cena vozu téměř dvojnásobná v porovnání s konvenčním, protože bateriové články tvoří 30 až 50 % ceny vozu.
Abychom mohli bez omezení používat elektromobily, potřebujeme dostatečně silnou elektrickou infrastrukturu - zejména síť dobíjecích stanic.
Dosavadní statistiky ukazují, že více jak 90 % všech dobíjení se děje doma nebo v zaměstnání.
Masivní zavádění elektromobilů vyžaduje adekvátní technická řešení.
Odborníci předpokládají, že v roce 2030 zde bude jezdit 250 - 500 tisíc elektromobilů.
To bude vyžadovat instalaci až 40 000 dobíjecích stanic, což představuje náklady kolem 40 miliard korun.
Kromě přechodu na elektrovozidla existují i jiné postupy, které vedou ke snižování dopravních emisí.
Některá evropská města zakázala nebo zpoplatnila vjezd starším automobilům a vozidlům s dieselovým motorem.