Duchové přírody v české mytologii

Dovídám se, že naše země je vlastně naprosto ideální k zrození různých legend a bájí. Je to tím, že je převážně tvořena kopcovitou až hornatou krajinou, kdy jí před několika staletími dominovaly poměrně hluboké lesy, jež se vyznačovaly řadou významných, až jedinečných skalisek, roklí či lavinovitých kamenných polí.

Fabián, duch Brd

„Dříve v Brdech byla spousta osad či vesnic, které dnes již neexistují. Probíhala zde intenzivní hospodářská činnost, kdy lidé žili v bezprostředním kontaktu s okolní přírodou a setkávali se s jevy, které si potřebovali nějak vysvětlit - včetně úkazů, které třeba až tak nesouvisely s konkrétním místem, ale měly třeba vliv na určité těžkosti při práci, ať už se jednalo o hornickou, lesnickou či zemědělskou činnost. Legenda se tak skrze místní folklór volně formovala a Fabián postupně získával svou podobu a vlastnosti. Lidé si jej potřebovali přiblížit i vizuálně, přičemž některé anály líčí, že duch Brd měl být dokonce i spatřen.

„Mezi nejvýznamnější autory patřil například Jan Čáka, jenž byl jeden z nejvýznamnějších badatelů, kteří se zabývali problematikou Brd a Podbrdska. Čáka při své tvorbě vycházel z historických pramenů a Fabiána ztvárnil jako figurku člověka, který má tělo ze smrkových šišek, na hlavě nosí klobouk a má mechové fousy. Nosí brašnu, mívá přes rameno flintu a často bafá z fajfky.

„Častým zvykem také bylo, a stále je, že si jej lidé z těchto přírodnin vyráběli a umisťovali ho do oken. S touto tradicí se dá setkat i dnes, “ říká historik. Kde se ale vzalo jméno Fabián a co vlastně samotná legenda praví? Mezi prvními o ní psal etnograf, badatel a sběratel lidové slovesnosti Václav Krolmus.

Podle legendy měl být na místě, kde se dnes nachází skalní útvar Fabiánovo lože, hrad. Historici dokonce potvrdili, že v těchto místech v dávných dobách osídlení existovalo. Ale legenda je jiného názoru. Do svého hradu si tedy měl rytíř Babí Jan přivést ze šlechtické rodiny krásnou a mladou nevěstu Medulínu (jméno Fabián mělo přitom vzniknout díky jeho foneticky podobnému přízvisku). Babí Jan, neboli Fabián, se tedy s dívkou oženil.

Čtěte také: Jorge A. Livraga: Elementálové

Pod hradem se totiž zjevila rytířem zhrzená milenka Megera, která byla čarodějnicí. Ta těžce nesla, že se Fabián oddal jiné ženě, spolčila se tak se zlými duchy, do Brd přivolala bouři, která hrad zničila, a Fabiána proklela v brdského ducha. Ale protože jako člověk byl Babí Jan lidmi vážený dobrodinec, kletba nedokázala jeho osobnost zcela zlomit. Medulínu čarodějnice proměnila v bylinu zeměžluč. Od té doby Fabián bloudí brdskými lesy a svým houkáním volá po své milé.

Nejlepší je vyrazit po modré turistické stezce od Zátor v Hostomicích. Je to relativně krátká a snadná procházka o délce asi dvou kilometrů. Nicméně jde o úžasný zážitek, když procházíte kolem majestátních buků lesních, kteří se tyčí vysoko k obloze. V jarních a letních měsících doslova pocítíte ohromující vitalitu životem vibrujícího lesa. Procházka navíc vede kolem pramenu Brdlavka, odkud vyvěrá průzračná živá voda.

Ještě před tím, než jsme se vydali z vrcholu Velké Baby dál úzkou stezkou mezi stromy, která vede k loži, byli jsme odměněni nádherným výhledem na Hostomice. Poté docházíme k samotnému skalnímu útvaru. Fabián je znám jako vrtošivý duch a rád například pocestné potrápí neduhy počasí. U lože jsme strávili něco přes půl hodiny. A zřejmě už jsme ducha Brd rušili, anebo se zrovna vrátil a nelíbila se mu naše přítomnost, protože v jinak teplém pozdním květovém dni se náhle zvedl poryv studeného větru, který nás při odchodu vyprovodil.

Slovanská mytologie a duchové přírody

Ze slovanské mytologie se zachovaly různé střípky rozprostřené v prostoru od Polabí až po dnešní Rusko. Sami Slované si své mýty, božstva nezaznamenávali, takže písemné zmínky existují z druhé strany - od křesťanských kronikářů, kteří často pohanstvím opovrhovali nebo mu příliš nerozuměli. Většina kronikářů navíc zachycují pohanství u Polabských Slovanů, které bylo navíc nejpokročilejší a nejlépe zorganizované, aby mohlo být fungující ideologií prot tlaku christianizace ze západu.

Mýty o stvoření světa

Hned v první teorii je vidět vliv křesťanského dualismu. Svět podle ní stvořili dva ptáci, černý (Satan, Černoboh) a bílý (Bůh, Svarog), kteří seděli na dvou dubech nad praoceánem. Vynášeli ze dna písek a oblázky a z nich stvořily zemi i nebeská tělesa. Černý pták symbolizoval zlo, stvořil pohoří, skály, bažiny, bílý pták naopak úrodnou zemi. Podle jiného mýtu svět vznikl z kosmického vejce, které snesl boží kohout. Z tohoto vejce vyplynulo sedm velkých řek. I mýtus o stvoření člověka nebude nejspíš původní. Člověka tak měl stvořit démon Rod z hlíny, nebo Bůh z potu (u Slovinců).

Čtěte také: Inspirace přírodou u českých autorů

Slovanský panteon bohů

Slovanské náboženství bylo polyteistické, Slované uznávali celý panteon bohů, kteří měli určitou hierarchii, zároveň existovaly lokální kulty věnované místním bohům. Nejvýznamnější, minimálně na Rusi v době křtu kyjevského knížete Vladímíra byl Perun - bůh blesku, hromu, později i deště a úrody. Mezi jeho atributy patřily skála, hora, strom, dub, sekera. Bohem úrody, stejně jako bohem dobytka a magie, byl zřejmě původně Veles. Významným bohem byl i Svaroh (nebo Svarožic, pokud koncovka -ič není otčestvo), který byl bohem války, ohně a kovářství. Jeho synem byl Dažbog (uváděný jako Svarožic, tedy syn Svaroha), který byl bohem Slunce, mezi jeho atributy patřil kůň a divoké prase. Mezi méně významné bohy patřila Mokoš, bohyně země, ovcí a přadlen, Rod byl snad bohem plodnosti a Morana smrti. Z Černoboha se zřejmě vyvinulo negativní božstvo, alternativa Satana.

Lokální kulty a svatyně

Další Bohové byli zřejmě uctívání jen regionálně. Nejvíce zpráv o lokálních kultech nabízí oblast na východ od řeky Labe. U Ránů na ostrově Rujana (Rügen) existovala v Arkoně svatyně, která byla zasvěcena bohu Svatovítovi. Organizovaný kult soše boha se čtyřmi obličeji a picím rohem v pravé ruce se rozšířil zřejmě v polovině 11. století. V Garzu na Rujáně byla svatyně Rujevíta, vedle Porevíta a Porenuta. Rujevítova socha byla stejně jako Svantovítova také zničena během dánského tažení v roce 1168, měla sedm hlav, u boku stejný počet mečů, poslední, osmý meč socha držela v rukách. Sochy obou další bohů měly pět tváří. Břežané ve Wolgastu a Havelbergu zase uctívali Jarovíta, který měl výrazné válečné rysy, ve Vágrii byl uctíván Prove. V Brandenburgu a v okolí Štětína byl uctíván trojhlavý bůh, Triglav.

Duchové přírody a nadpřirozené bytosti

Slované si nemohli svět, přirodu a život v ní představit bez duchů a bytostí přírodních sil. Kult bohů tak doplňoval kult nadpřirozených bytostí. Většina z nich byla spojena s určitým prostředím a byli často negativní. Pro hory to byli různí duchové hor, horské víly, permoníci, pro vodní plochy - vodník, víly, rusalky, žínky, pro vzduch - mráz, baba Jaga, pro oheň třeba zmek, rarach, pták Ohnivák, plivník, skřet, drak a pro pole například žitná bába, žithola.

Další strašidla jsou spojena s lidskou společností a zpravidla vznikají neobvyklou a nečekanou smrtí (utopení, poprava): polednice, klekánice, půlnočnice, vlkodlaci a upíři. Bohy různých úrovní a nižší nadpřirozené bytosti u Slovanů doplňovalo uctívání přírody. Velké vážnosti se těšily hory (Ślęża ve Slezsku, zřejmě i středočeský Říp), skály, lesy a háje. Posvátným stromem Slovanů byl nejdříve dub, později lípa.

Rituály a obřady

Staří Slované měli zřejmě velmi bohatý duchovní život, ze kterého se zachovaly jen zbytky. Určitě slavili slunovraty (Letní slunovrat - Kupala) a rovnodennost (Jarní rovnodennost - Zelené svátky). Mezi další obřady patřilo rituály nebo oběti, které měly přinést dobrou úrody, úspěch v boji, nebo rituální orba. Některé obřady vykonával původně kníže (odtud podobnost slov kněz a kníže), starosta obce nebo hlava rodiny (rituální orba na počátku zemědělského cyklu), později vzniká specializovaná kněžská vrstva pohanské společnosti. U Polabanů byl kněz nazýván žrec , což je příbuzné s dnešním ruským slovem žertva жертва (oběť), na Rusi zase volchv (волхв).

Čtěte také: Jak mluvit s Duchy Přírody

Obřady měly svoji specifickou dramaturgii - existovaly pohanské modlitby, jejichž text se nezachoval. Součástí pohanských rituálů byly oběti - nejčastěji se bohům obětovalo jídlo (obilí, ovce, selata, zabitý kohout), případně i vojenská kořist. K individuálním rituálu stačil nějaký menší bůžek ze dřeva (Dalimil mluví o tom, že Slované po příchodu k Řípu nesli na ramenou dědky). K veřejným kultovník místům patřily posvátné, hory, hájky (obehnané plotem se dvěma vchody).

Pohřební rituály a představy o posmrtném životě

Specifickým rituálem byl pohřeb. Zřejmě i oni měli svoje nebe a peklo. Nebe (ráj) nazývali Nava, dostali se tam ti, kteří vedli spořádaný život. Ostatní propadli peklu a stávali se z nich upíři, vlkodlaci a další běsové. Pojdříve své mrtvé pálili, popel nebožtíků byl dáván do uren (popelnic) a na nich byly stavěny mohyly. Do hrobů byly často přidávány i milodary. Kostrové pohřbívání se rozšiřuje až 9. a 10. století. Ještě Kosmas na začátku 12.

Zánik pohanství

Slovanské náboženství zaniká pod tlakem křesťanství ještě v průběhu raného středověku. Moravané přijímají křesťanství již na počátku 9. století, českní kníže Bořivoj na konci téhož století. Polské knížectví je formálně křesťanské od 10. století, stejně jako Kyjevská Rus. Nejdéle pohanství jako knížecí ideologie vydrží ve východním Německu u Polabských Slovanů - zřejmě i jako reakce na ohrožení ze strany křesťanských sousedů (Říše, Polska, Dánska). Pohanství bylo podporováno místními knížaty jako stmelující prvek, součást identity integrující společnost.

V roce je 1068 dobyta Retra (kde měl svůj kult Svarožic), Pomořany v roce 1120, Obodrité byli podmaněni k roce 1147. Posledním pohanským chrámem je Arkona, která je dobyta dánským králem Valdemarem v roce 1168. Přijetí křesťanství zhora ale neznamenalo okamžitý zánik pohanských věroučných prvků nezaniká ihned. V Polsku vypuká v třetině 11. století pohanské povstání, v Čechách v roce 1092 kníže Břetislav nechá kácet posvátné háje a likvidovat hadače a čaroděje, proti volchvům musí zasahovat ruská knížata.

Rozpoznání boha ve slovanské mytologii

Na základě současného stavu bádání lze konstatovat, že rozpoznání boha (v praslovanštině rekonstruováno jako *bogъ) ve slovanském mytologickém systému a jeho odlišení od nižších bytostí, jako jsou duchové, démoni či divy, se opírá o několik klíčových, vzájemně provázaných atributů. Neexistuje jediný, izolovaný znak, ale spíše soubor charakteristik, které ve svém celku definují božský status.

1. Nejzásadnějším rozdílem mezi bohem a jinými nadpřirozenými entitami je rozsah jejich působnosti. Bohové vládnou fundamentálním sférám univerza a lidské existence. Jedná se o nejvyšší principy, jako je nebeský oheň a bouře (Perun), podsvětí, magie a hospodářství (Veles), sluneční oheň a řemeslo (Svarog/Svarožic) nebo osud a válka (Svetovít). Jejich působnost není omezena na jeden les, řeku či dům; jejich domény pokrývají celý svět Slovanů. Jak uvádí Michal Téra, bohové představují „personifikované přírodní síly a společenské funkce nejvyššího řádu“ (Téra, M. Duchové a démoni (např. lešij, vodník, domovoj) jsou naopak bytostmi topograficky vázanými (tzv. démons de lieu). Lešij je pánem svého konkrétního lesa, vodník své tůně. Jejich moc je omezena na jejich teritorium a jejich funkce jsou úzce specializované (ochrana lesa, topení lidí, správa domu).
2. Toto je nejvýraznější a archeologicky i historicky nejdoložitelnější atribut božství. Svatyně a chrámy (kapišča, chrámy): Písemné prameny, jako jsou kroniky Thietmara z Merseburgu (popis hradiště Riedegost/Radegast) nebo Saxona Grammatica a Helmolda z Bosau (popis svatyně v Arkoně na Rujáně), explicitně popisují složité chrámové komplexy. Archeologie tyto zprávy potvrzuje nálezy kultovních center, např. v Gross Raden (Německo) nebo na hoře Ślęża (Polsko) (Słupecki, L. P. Interakce s duchy postrádá tuto institucionalizovanou formu. Domovnímu duchovi se nechává trocha jídla na misce, vodníkovi se hází drobek chleba do vody.
3. Jména hlavních slovanských bohů často odkazují na hluboké indoevropské kořeny a zapadají do širšího srovnávacího mytologického rámce. Jméno Perun je lingvisticky spřízněno s baltským Perkūnasem, severským Fjörgynem a chetitským Pirwou. Všechna tato jména vycházejí z praindoevropského kořene *Perkʷunos, označujícího boha hromu a dubu (Brückner, A. Mitologia słowiańska i polska, 1985; Dynda, J. Jména nižších bytostí jsou naproti tomu často odvozena přímo od místa jejich výskytu nebo činnosti (lešij od les, vodník od voda, domovoj od dom).
4. Ačkoliv jsou naše znalosti fragmentární, zdá se, že bohové byli ústředními aktéry kosmogonických a etiologických mýtů - příběhů o stvoření světa, jeho uspořádání a vzniku základních institucí. Nejznámějším příkladem je mýtus o souboji nebeského hromovládce (Peruna) s jeho chtonickým protivníkem (Velesem), který představuje základní dynamický princip slovanského kosmu (Ivanov, V. V., Toporov, V. N. Duchové a démoni v těchto velkých příbězích nevystupují jako hlavní hybatelé. Jsou spíše součástí již existujícího světa, jeho „inventářem“, a objevují se v lokálních pověstech a tzv.

V případě, že pro danou nadpřirozenou bytost chybí přesvědčivé doklady o organizovaném, nadregionálním kultu a její moc se omezuje na specifické místo či jev, nelze ji s jistotou zařadit mezi bohy v plném slova smyslu.

tags: #duchové #přírody #v #české #mytologii

Oblíbené příspěvky:

• Likvidace autovraku Hyundai
• Sdružení PRO-BIO
• Dopad aut na životní prostředí
• Změna klimatu a podniky
• Kontakty odboru životního prostředí v Prostějově