Důkaz Boží Existence z Přírody: Hledání Smyslu a Racionality

Ať už v Boha věříme, či nikoli, každý máme pro svůj postoj určitou racionalizaci. Od prosté důvěry v Bibli až k filozofickým rozvahách o tom, že vesmír nemůže fungovat na bázi chaosu.

Úvahy o boží existenci se v průběhu let staly předmětem řady filozofických pojednání a věhlasní filozofové vytvářeli vzorce uvažování směřující k nezpochybnitelné víře v božskou přítomnost.

Filozofické Přístupy k Existenci Boha

Náboženský filozof Blaise Pascal (1623-1662) založil víru v Boha čistě na oportunismu. Pokud Bůh existuje, čeká nás po smrti nebe či peklo. Jestli neexistuje, nestane se nic. Podle Pascala je lepší věřit v Boha, protože můžeme žít tak, abychom se dostali do nebe, a pokud selžeme a ukáže se, že Bůh není, neskončíme v pekelné jámě.

Jestliže v Boha nevěříme, a on přesto existuje, skončíme v pekle, protože jsme žili tak, jako by neexistoval. Proto je výrazně lepší v Boha předběžně věřit.

Teolog Anselm z Canterbury (1033-1109) se snažil dát víře v boží existenci pevnější rámec. Vycházel z předpokladu, že Bůh je nejdokonalejší bytost. Pokud by Bůh neexistoval, byla by nejdokonalejší jiná bytost.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Matematický Důkaz Kurta Gödela

Zatím nejhmatatelnější argument pro reálnou existenci Boha poskytl matematik Kurt Gödel (1906-1978). Ten vytvořil matematickou rovnici, jež dokazuje, že Bůh nad námi skutečně dlí. Rovnice byla poprvé zveřejněna v roce 1987 a tady je její přesný výklad:

Rovnice začíná axiomem čili předpokladem. Definuje pozitivní vlastnost, která by měla být vlastní Bohu. Zároveň Gödel předpokládá, že je-li něco pozitivní, musí mít i negativní protiklad podle daných vlastností jednotlivých věcí. Například pokud zdraví je pozitivní, nemoc jako jeho protiklad je negativní. Ve své rovnici se tedy opírá o tyto dva protiklady.

Druhý předpoklad vychází z toho, že pozitivními vlastnostmi je Bůh definovaný a zároveň nemá žádné negativní vlastnosti. Třetí předpoklad uvádí božství jako pozitivní charakteristiku, což znamená, že pokud x - výsledek rovnice - má všechny pozitivní vlastnosti, dá se definovat jako božské.

Čtvrtým předpokladem je, že pozitivní vlastnosti se neztrácejí, takže pokud x je skutečně Bůh, zůstane jím navždy. Podle pátého předpokladu se existence počítá mezi pozitivní vlastnosti, což je celkem přijatelné. Má-li tedy Bůh všechny pozitivní vlastnosti, patří mezi ně i existence, takže Bůh nepochybně je.

Kritika Gödelova Výpočtu

Matematický postup samotné rovnice byl oficiálně shledán správným, přesto ale Gödelova úvaha má pár děr, kterých si odborníci všimli. V první řadě, proč by měl být svět rozdělen jen na pozitivní a negativní? Zároveň Gödel neposkytuje příliš vodítek k tomu, jak přesně definovat pozitivní vlastnost.

Čtěte také: Božská moudrost a Rosekruciánství

Přestože postup rovnice byl technicky správný, nestojí na přesvědčivých základech. Dokazuje, že existence Boha je možná, pokud vnímáme Boha jako soubor pozitivních vlastností, přitom ale není ničím podložený předpoklad, že Bůh tím souborem opravdu je. Gödel tak dokázal především platnost vlastní definice Boha, ale nikoli Boha jako takového.

Důkazy Boží Existence Podle Tomáše Akvinského

Nejznámější výčet důkazů boží existence podal ve své Teologické sumě Tomáš Akvinský, v 13. století (Suma theologická, I. část; 2. otázka: O Bohu: Zda je Bůh; 2. článek: Zda to lze dokázat; 3. odpověď). Skromně je nadepisuje jako „pět cest k poznání boží existence“, a to „přirozeným rozumem“.

K důvodům samozřejmě mohlo patřit dodatečné ujištění a taky snaha o obhajobu víry. Ale před kým? Když člověk čte středověké teologické spisy, nabude dojmu, že se kolem jejich autorů rojí kvanta „pohanů“ a dokonce „ateistů“.

Hlavní důvod byl metodologický. Důvodem bylo zařazení teologie mezi vědy, pak samozřejmě i nadřazení nad ně. Aby v pojetí Tomáše Akvinského byla teologie vědou, musí mít dokázáno, že předmět jejího bádání existuje.

Pečlivě rozlišuje mezi teologií ve smyslu „posvátné vědy“ (scientia sacra) „na základě zjevení“, čímž myslí na základě Bible a dogmat, o kterou mu jde především, - a teologií čistě racionálně stavěnou („ve světle přirozeného rozumu“), která má metodicky založit onu kýženou „posvátnou vědu“.

Čtěte také: Výhrady Božího Daru k CHKO

Tu racionální přejímá z největší části od starého pohana Aristotela, hlavně z jeho Fyziky. Proč však dokazoval boží existenci Aristotelés? Důvod byl také metodologický, ale jiný.

Důkazy nepotřeboval kvůli své pohanské zbožnosti, ale kvůli metodickému ukotvení svého pojetí fyziky a metafyzického řádu příčin. (Ponechám teď stranou, že právě fyzika patří k nejproblematičtějším částem jeho odkazu.)

Pět Cest k Poznání Boží Existence

Z „pěti cest“ u Tomáše Akvinského jsou první dvě přímo převzaté z Aristotelovy Fyziky a sledují i koncept jeho Metafyziky: důkazy z pohybu a z příčiny účinné. Nic se neděje bez příčiny, tedy ani pohyb. Nejde přitom pouze o pohyb ve smyslu změny místa (lokomoce), ale o jakoukoliv změnu. Pohyb čehokoli (každá změna) musí mít příčinu, zdroj svého pohybu. Tím je opět něco, co se pohybuje, co předalo svůj pohyb, v nejjednodušším případě na způsob šťouchance.

Tak bychom mohli pokračovat, jenže by to hrozilo nekonečným regresem. Aristotelés je však v duchu své doby přesvědčen, že bezmezné mohou být jenom potenciality (oblast možného). Proto musí být ten řetěz šťouchanců spočetný, konečný, byť mnohočetný.

Není pro něj představitelné ani to, že by ten řetěz mohl mít podobu zašmodrchaného klubka, dokonce s příčnými provázáními. Celý veletoč tedy končí tím, že „První nehybný hybatel“ je dosazen za křesťanského boha, aby byla možná „posvátná věda“.

Kdo chce takové dosazení provést, může. Kdo ne, zůstane sice křesťanem, ale bude ochuzen o metodickou vědeckost posvátné vědy na způsob Tomáše Akvinského. Kdo by však důkazu odporoval, ten by v očích scholastika byl odpůrcem vědeckosti, člověkem iracionálním, tedy zlým, a ateistou.

Samozřejmě, že takhle tvrdě to platí jen uvnitř rétoriky jedné školy, jiná škola má jiné důkazy, nebo taky žádné. Naštěstí není tak zle, i když je marné hledat chybu uvnitř jeho formálního běhu. Jenže každý důkaz má své předpoklady a kontexty. V tomto případě je mezi předpoklady konečnost řetězce sdílení pohybu (alias příčin). To přece vůbec není samozřejmé!

Další Důkazy Boží Existence

Ano, jsou, dokonce jich je spousta. Jen v Teologické sumě hnedle další tři: ze vztahu nahodilosti a nutnosti (z kontingence všeho plyne nutnost Jednoho); ze stupňů dokonalosti (různá míra dokonalosti věcí vyžaduje měřítko, dokonalost samu); z řízení věcí ve světě (z účelnosti, tedy finality alias teleologie).

Krom toho posledního jsou myšlenkově bohatší než ona známější a výše představená verze, čerpají z novoplatónské tradice. Nutno vědět, že scholastici sice na podobných důkazech velice lpěli, ale na druhé straně je nespojovali s nějakou věroukou tak krátkozrace, jak si dnes spousta křesťanů i ateistů myslí. Byla to taková nejvyšší liga scholastických soutěží.

K tomuto sportu vyvracení a dokazování patřilo, že pořádný scholastik nějaké stávají důkazy boží existence vyvrátil, aby pak nějaký nový, přinejmenším novou verzi starého, zavedl. Například „důkazy“ Tomáše Akvinského popíral už jeho současník z konkurenční františkánské školy, svatý Bonaventura.

Argumenty pro a Proti Boží Existenci

Argumenty pro a proti Boží existenci nikam nevedou, protože Boha nelze ani dokázat, ani vyvrátit. Jako křesťané v Boha věříme a svědčíme o něm.

Smíme ukázat, že naše víra je založena na rozumných důvodech, i když nestojí na exaktních, vědecky opakovatelných důkazech. Dnešní doba je charakteristická kladením důrazu na vědecké myšlení. Lidé jsou přesvědčeni tím, co je možno dokázat.

To není špatné. Je však třeba si uvědomit, že je-li Bůh skutečně Bohem, nemůže se stát předmětem vědeckého bádání. Nelze jej takovýmto způsobem testovat, zkoumat či poznat.

V průběhu dějin lidé přišli s různými argumenty ve prospěch Boží existence. Známé jsou zvláště čtyři filozofické "důkazy" Boží existence, které však ve skutečnosti nejsou schopny Boha dokázat. Proti každému tomuto filozofickému tvrzení je totiž možno postavit protiargumenty.

Naše víra v Boží existenci stojí na Božím sebezjevení, jehož obsah je v souladu s úsudkem zdravého rozumu, a na ochotě toto Boží zjevení přijmout.

Čtyři Filozofické "Důkazy" Boží Existence

• Ontologický důkaz: Podle něho je již samotný pojem "bůh" důkazem, že Bůh musí existovat. Bůh je bytost, nad niž již nic vyššího nelze vymyslet. Kdyby takováto nejvyšší a nejdokonalejší bytost neexistovala, nedokázali bychom si ji vůbec představit ani vymyslet. Existence musí být součástí takovéto dokonalé a nutné bytosti, to znamená, že taková bytost ve skutečnosti existuje. Problémem této argumentace je např. skutečnost, že z existence pojmu nelze usuzovat na existenci předmětu (pojmy jako vodík, skřítek, mořská víla apod. vůbec neodkazují na skutečné bytosti). Je zde reálné nebezpečí, že si člověk vymyslí nějaký pojem, protože ho potřebuje (tak vznikli různí bůžkové). Naše představy nemusí mít někdy nic společného s reálným světem.
• Kosmologický důkaz: Tento argument je postaven na předpokladu, že každý následek má svou příčinu. Nelze si představit, že by stůl vznikl sám od sebe bez práce stolaře nebo že by se Národní divadlo postavilo samo bez přičinění architekta, stavbyvedoucího a dělníků. Stejně nemožné je představit si, že by naše země nebo vesmír vznikly samy od sebe, aniž by za tím vším stál nějaký první hybatel nebo prvotní příčina. Úskalím této filozofické argumentace je zastavení řetězce příčinnosti na samém začátku, kdy už se neptáme po prvotní příčině Boha, prvního hybatele či prapříčiny. Vše musí mít svou příčinu, avšak Bůh ji nemá, protože jako duchovní bytost stojí nad časem a prostorem. Je pravda, že řetězec příčin a následků se musí někde zastavit. To uznávají nakonec i odpůrci tohoto důkazu (viz např. tvrzení o věčnosti hmoty nebo hypotézu o velkém třesku). Tento argument tedy lze použít, avšak rozumně a opatrně.
• Teleologický důkaz: Je postaven na myšlence, že všude ve vesmíru a v přírodě okolo sebe pozorujeme řád a účel. Pozorujeme-li například motýla, orchidej, lidský mozek nebo nebe plné hvězd, jsme uchváceni jejich tvarem, harmonií barev, velkolepostí, účelností a krásou a přemýšlíme, že za tím vším musí stát nějaká nejvyšší inteligence nebo jedinečný architekt. Tento důkaz je velmi závažný, avšak ve světě, kde panuje zlo, nemá všechno svou logiku, účel, smysl a řád.
• Mravní důkaz: Immanuel Kant prohlásil: "Dvě věci, čím více o nich přemýšlím, mě naplňují úžasem: hvězdnaté nebe nade mnou a mravní zákon ve mně." Svědomí a mravnost odlišují člověka od zvířat. Lidé touží po "nejvyšším dobru", po spravedlnosti. Přejí si, aby zvítězilo dobro nad zlem. Tato vnitřní touha ukazuje, že musí existovat nějaký nezávislý zdroj lidské mravnosti - Bůh jakožto mravní bytost. Tento argument je komplikován tím, že hřích poskvrnil svědomí a způsobil, že se člověk stal hříšníkem. Mravnost člověka je ovlivňována prostředím, v němž žije, výchovou, vzděláním a jeho vlastními prožitky.

Na obhajobu Boží existence se kromě výše uvedených důvodů uvádějí různé vhodné i méně vhodné argumenty z oblasti přírodovědy, jako například druhý termodynamický zákon, zákon entropie, zákonitosti platící ve fyzice, astronomii, biologii a podobně. Jen ten, kdo je v této oblasti doma, je může dobře použít.

Jestliže věříme v Boží existenci, nemusíme se za to stydět. Vždyť i mnozí vědci, držitelé Nobelovy ceny a světoznámí odborníci, jako například Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Blaise Pascal, Isaac Newton, Allessandro Volta, André Marie Ampére, Louis Pasteur, Thomas Alva Edison, Alexis Carrel, Albert Einstein a mnozí další, věřili a věří v Boha.

Jak Poznát Boha

I když my si klademe otázky po Bohu, ve skutečnosti je to on, kdo se nám představuje. Ne my hledáme Boha, ale on hledá nás. To, co o něm víme, nevíme proto, že bychom na to sami přišli, ale protože on se nám zjevil. Bůh naše vědění nekonečně převyšuje, proto ho nemůžeme plně pochopit (Dt 29,29). Boha známe jen do té míry, do jaké se nám dává poznat.

Máme k dispozici dva zdroje, z nichž se můžeme dovědět něco o Bohu. Prvním z nich je kniha přírody, která o Bohu může jen něco naznačit (Ř 1,19-20) a druhou prostřednictvím Bible. Jedná se o jeden proces.

Pozorováním přírody však můžeme Boha jen tušit, můžeme vidět jeho stopy, které záměrně za sebou zanechává (Ž 19,1-3; Sk 17,28; Mt 6,25-30). Plné zjevení Boha dostáváme jen prostřednictvím Bible. V přírodě není například nikde nic napsáno o osobě Ježíše Krista, o jeho díle, o jeho druhém příchodu apod. Jedinečnou zvěst Písma nemůže nic nahradit nebo zastoupit.

Pouze z tohoto speciálního zjevení se dovídáme, že "Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (J 3,16).

K pravému poznání Boha vede jen jedna cesta, nikoli cest několik, jako třeba cit, intuice, svědomí, zkušenost, dějiny, rozum, zjevení atd. Tou jedinou cestou je Ježíš Kristus (J 14,6), kterého můžeme poznat pouze prostřednictvím Božího slova - Bible. Proto se Biblí jako takovou budeme zabývat v příští lekci.

Jaký je Bůh

Poznat někoho znamená poznat, jaký je. To poznám z toho, jaké má vlastnosti a charakter, jak se projevuje, jak se chová, jak jedná, co dělá. Celá naše existence závisí na správném poznání Boha (J 17,3). Nejde přitom jen o intelektuální, "technické" poznání Boha, ale o poznání existencionální, bytostné, praktické, o poznání na základě zkušenosti.

Bůh se nám dává poznat ve svém slově jako dobrý, laskavý, spravedlivý a důvěryhodný Bůh. Není to jen jakási neosobní kosmická síla, ale osoba. Osoba, která miluje (1 J 4,16), rozumí člověku, respektuje jeho svobodu a individualitu, jedná s ním s úctou, pečuje o něj.

Tato výjimečná bytost odpouští, řeší problém viny a zla, mění člověka, pomáhá mu, dává sílu k novému životu. Nenávidí zlo, hřích, sobectví, faleš, zradu, nevěru, přetvářku a podobně.

Bůh se nám v Bibli představuje ve třech rozdílných osobách - jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý (Mt 28,19; 2 K 13,13). Ti tři jsou jedno v podstatě, úmyslu, záměrech, ve vztahu k člověku a v cílech, které sledují (J 10,30). Mají však rozdílné funkce.

• Bůh Otec je ten, který vše řídí a spravuje. Je svrchovaným vládcem celého vesmíru (Da 7,9.10; 1 Tm 1,17).
• Bůh Syn je prostředníkem stvoření (J 1,1-3) a vykoupení (Sk 4,12), vykonává soud (J 5,22) a vykonává úlohu prostředníka (1 Tm 2,5). Ježíš přišel na naši zem a stal se jedním z nás. Přijal na sebe lidství, avšak nepřestal přitom být Bohem. A proto na této jedinečné postavě Ježíše Krista, na jeho životě a díle nejlépe poznáváme, kdo je a jaký je Bůh (J 1,18; 14,9). V něm je krásný Boží charakter plně odhalen.
• Bůh Duch svatý oživuje, usvědčuje, usměrňuje a vede člověka (J 16,7-11; Za 4,6). Je to on, kdo věřícímu pomáhá, aby byl zakotven v pravdě a žil v Kristu, a dává mu sílu k novému životu praktického křesťanství (J 16,13; 14,26; Ef 4,3).

Někoho poznat znamená jej milovat.

Závěr

Přemýšliví lidé touží mít zodpovězeny tři základní otázky, které souvisejí s jejich bytím a s existencí Boha - odkud jsem přišel, proč jsem zde, a kam jdu. Lidé jsou přitahování tím, co je přesahuje, všelijakými neznámými a tajuplnými skutečnostmi. Chtějí poznat záhady života, různé neznámé.

Existuje něco víc než to, na co se dá sáhnout, co se dá změřit nebo co můžeme vypočítat? Je někdo vyšší neznámý nad námi? Co je to ono "neznámé"? Je to neosobní kosmická síla nebo strašná inteligence, která diktátorsky řídí vesmír, anebo je to osobní laskavý Bůh?

Lidé si kladou tyto otázky a ptají se: Je nad námi někdo? Kdo to je? Existuje Bůh? Jestliže ano, jaký vlastně je? Existuje-li laskavý a důvěryhodný Bůh, jak jej mohu poznat?

tags: #důkaz #boží #existence #z #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Jak namontovat granitový dřez
• Programy SEVER
• Nakládání s odpady v Hněvotíně
• Ochrana přírody s Ivanem Bednárem
• Art Plast stojan na pytle: Kompletní recenze