S naším údolím Desné mají Janovice mnoho společného, především s Vízmberským panstvím, se kterým stovky let sousedily a navzájem si konkurovaly v důlní, hutnické činnosti a v myslivosti. Zástavní panství Rabštejn získal od panovníka do zástavy nedlouho před rokem 1516 Petr ze Žerotína, majitel šumpersko-novohradského panství.
Počátky Janovické Tvrze
Již na počátku správy založil v Janovicích mezi lety 1520-30 tvrz na nevysokém suchém pahorku, obklopenou ze dvou stran kličkou Podolského potoka a na druhé straně chráněnou terénem trvale rozmáčeným mlýnskými náhony. Její základy bychom mohli hledat v místech nejstarší části janovického zámku kolem hranolové věže v prostoru dnešní obřadní síně, dříve cínového (někdy též rytířského) sálu. Správa panství tak sestoupila do přístupnější polohy a dříve dominantní hrad Rabštejn (mj. nejvýše položený hrad Rýmařovska i celé Moravy), který se připomíná v roce 1318, postupně přišel o své správní postavení, ba i rýmařovská tvrz Vestenhof ztratila svůj dosavadní význam.
Petr ze Žerotína býval na tvrzi v Janovicích zřejmě jen občasným hostem, přesto pro rozvoj zdejšího hornictví, hutnictví a dalších živností udělal mnoho dobrého. Tím se také nesmazatelně zařadil mezi nejvýznamnější podnikatele na Rýmařovsku. Po jeho smrti (1530) přešla zástava panství na jeho syny Viléma, Přemka, Zikmunda a Bedřicha.
Janovická tvrz se stala plně funkčním správním centrem panství a na dosud nevelkém Rabštejně patrně zůstávali jen někteří úředníci, a především ti, co měli na starosti lesní hospodářství. Žerotínům panství utápějící se v neustálých sporech k srdci nepřirostlo a drželi jej jen do roku 1535. Přestože jim zástavu král Ferdinand I. nakonec o tři roky prodloužil, odstoupili mu za 6 000 zlatých zboží zpět. Žerotínové se na Rýmařovsku angažovali nejméně do roku 1545. Tehdy měl zástavní pán rabštejnsko-janovického panství Marek Weisinger skoupit podíly obou svářících se důlních těžařstev olomouckého a žerotínského na Horním Městě, vyplatil Žerotínům rýmařovský Vestenhof i janovický dvůr s železným hamrem, pivovarem a Podolským mlýnem.
Po Žerotínech získal panství rabštejnské od panovníka Vilém Kuna z Kunštátu (1535-1539). Toho vystřídal horlivý důlní podnikatel Marek Weiseneger z Weisengau (1539-1552). Od roku 1552 získali Rabštejnsko s Janovicemi Ederové ze Štiavnice (Banská Štiavnica). Ti pocházeli z Horních Uher.
Čtěte také: Akrylátová vana a poškození odpadní vodou
Éra Ederů ze Štiavnice a Hoffmannů z Grünbüchlu
Šimon Eder ze Štiavnice získal od domácích stavů moravské občanství a byl přijat na přímluvu německého císaře Karla V. Už v roce 1556 přechází panství na jeho syna Jana Víta Edera ze Štiavnice. Ten nepochybně doufal ve zdárný konec svých podnikatelských snah - hornictví a hutnictví, protože zahájil úpravy janovické tvrze, jež už nemohla vyhovovat nárokům bohatého vlastníka. Rozhodl se totiž vybudovat nákladnou rezidenci v Rýmařově, předměstský palác měl být nepochybně sídelním místem rodu. Vysoký dům (Hohenhaus), jak se nazýval, tvořila mohutná reprezentační dvouposchoďová palácová budova se sedlovou střechou a vstupními renesančními štíty. Budovu obklopovaly hospodářské budovy a rozsáhlý dvůr.
Vysoký dům však nikdy nesloužil zamýšlenému účelu a postupně degradoval na nezajímavou součást městské zástavby. Přesní moravský kasteolog Miroslav Plaček je přesvědčen, že janovickou tvrz nestavěli Žerotínové (1520-1530), ale právě Ederové ze Štiavnice. Rozměrný monoblok (33x20m) se vstupní rohovou věží a nárožní polygonální věžicí patrně začal stavět krátce po roce 1552 Šimon Eder a ve stavbě pokračoval syn Vít, který od roku 1556 v Janovicích také sídlil. Plaček dále uvádí, že k rozšíření sídla došlo po roce 1586 za Ferdinanda Hoffmanna z Grünbüchlu a Střechova. Přitom byla nepochybně upravena starší tvrz. Její část byla zbořena při dostavbě dvou západních raně barokních křídel Wolfangem Fridrichem Hoffmannem okolo roku 1662.
Janovické tvrziště se rozkládalo na vrcholu nevysokého pahorku, jak již bylo řečeno, chráněného z jedné strany Podolským potokem a z druhé sítí náhonů mlýnů a hamrů. Výběr nebyl nejvhodnější. Voda z okolních toků terén kolem pahorku podmáčela a ten se ve vlhčích obdobích roku měnil v močál (na téměř shodném terénu byla postavena v Losinách Žerotíny tvrz, později zámek). Odvodnění přímého okolí se tak stalo problémem provázejícím stavbu s jistými přestávkami dodnes. Tvar ani vzhled objektu není znám a zatím jej nelze ani rekonstruovat. Mínění, že oble klenuté sklepy renesanční části jsou pozdně gotické, a souvisí tedy s původní stavbou, stěží lze s jistotou prokázat, ale je v celku logické.
Tvrz sloužila svému účelu podle kupní smlouvy ještě v roce 1583, kdy panství přes odpor královské rady zakoupil za 31 858 zlatých oblíbený dvořan Rudolfa II. Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu a Střechova. Ještě Hoffmannův vklad majetku do zemských desek z roku 1586 uvádí,,.. hrad pustej Rabštejn a druhý hrad pustej Štrotek... ves Janovice s dvorem a poplužím, též s loukami i zahradami, s chmelnicemi, s mlejnem moučnejm při tejž tvrzi Janovicích ležícím... "
Přestavba na Panské Sídlo
V 80. letech 16. století se tolerovaný luterán, uznávaný president dvorské komory, ještě cítil bezpečně ve své hodnosti, která jej nutila pobývat nablízku císaři v Praze. Třebaže zatím asi nepočítal s odchodem na chladné Jesenicko, začaly na Janovicích první stavební práce už patrně ke konci 80. let 16. století. Stavba se začala měnit ve větší a pohodlné panské sídlo, které již mohlo sloužit k trvalému pobytu i náročnému vlastníkovi. Autor přestavby zatím bohužel zůstává anonymní. Lze jen dedukovat, že bohatý, vlivný, uměnímilovný a vzdělaný Hoffmann měl dostatek příležitostí najmout si případně některého z významných rudolfinských architektů pražského okruhu. Nový objekt, jak se zdá, situovali jinak než dnes. Záchranný archeologický výzkum totiž narazil na pokračování jihovýchodní zdi, nejstarší části zámku, v místech, kde ještě z počátku 19. století běžela zídka s vnějšími opěráky.
Čtěte také: Inspirace pro motivační dopis v odpadovém hospodářství
Na velmi kvalitně založené základy (hloubka 0,5m) navazovalo masivní dokonal lícované kamenné zdivo. Zeď se dala sledovat v přímé linii v délce 11 metrů, ale běžela ještě dál k severovýchodu. Vně zdi jsme zaznamenali na mírně klesajícím terénu k modravé náplavové vrstvě velké množství zlomků renesanční keramiky, stolního i okenního skla atd. Zajímavým prvkem jsou i zlomky nádobkových kachlů, jež se kromě lépe pálené hlíny nijak neliší od středověkých vzorů a mohou tedy rovněž odkazovat na období pozdně gotické žerotínské tvrze. Analýza skupin kachlů užívaných u jednotlivých kamen odhaduje jednak hrubý počet otopných zařízení, jednak obývaných jizeb.
Dostáváme se k počtu kolem 20, a pokud bychom nádobkové kachle vyloučili jako starší, zůstává stále ještě nejméně 19 typů skupin. Ačkoli se kamna jistě používala i v řadě místností pro personál zámku , počet komnat vrchnosti byl nejspíše úctyhodný. Nevíme sice nic o užití krbů, nelze však jejich přítomnost bagatelizovat a mohly by počet místností ještě zvýšit. Jediný dosud dochovaný krb v cínovém sále vznikl patrně někdy na konci 90. let 19. století podle návrhu hraběte Františka Harracha, avšak ani zde nevylučujeme, že mohl případně nahradit analogické starší otopné zařízení. Kromě kachlů se sporadicky objevily též zlomky vysoce kvalitního bílého štuku, jež zcela jistě pochází z interiérů.
Víme též, že zdivo zámku kombinuje kámen a v malém množství dvakrát pálené nafialovělé cihly, typické středověké "buchty". Červenou prejzovou střechu naznačují četné zlomky dobře pálených bobrovek uhlazovaných prsty do dřevěných forem obdobně jako cihly. Okna zasklili většími tenkými skleněnými puklicemi spojovanými olovem (dodnes je lze spatřit na velkolosinském zámku). Je tedy jasné, že zámek nebyl zanedbatelným venkovským sídlem, ale reprezentační rezidencí význačného muže. Nejstarší část zámku by jistě zasloužila stavební průzkum, ale i tak dodnes nalezneme navzdory přestavbám celou škálu zajímavých prvků v přízemí včetně Cínového (rytířského) sálu.
Zajímavým zjištěním je, že nejméně nejvyšší patro hranolové věže postavili z hrázděného zdiva. Obdobně bylo postaveno patro renesanční části zámku Vízmberk (Loučná). Ze stejné doby pochází typická renesanční víceboká rohová věžice.
Hoffmann v Ústraní a Válečné Události
Ke konci 90. let 16. století zesílil na císařském dvoře protireformační tlak a mladým radikálům, katolíkům, se podařilo luterány včetně F. Hoffmanna (+ 1607) z okolí panovníka vytlačit. Znechucený a patrně i unavený velmož se asi roku 1600 stáhl na vzdálené Janovice do tichého ústraní jesenického azylu. O významném postavení rodového sídla svědčí to, že sem hrabě převezl ze Štýrska svou vynikající knihovnu, jež patřila k nejrozsáhlejším v Evropě té doby a čítala tisíce svazků. Na zámku pak poklidně trávil zbytek života uprostřed krásné přírody, své rodiny a spisů Lutherových, textů Jana Husa i francouzských, latinských a italských (vlašských) prací. Ferdinand Hoffmann byl bratrancem a blízkým přítelem posledních Rožmberků Viléma (1535-1592) a Petra Voka (1539 - 1611).
Čtěte také: Přínos Michala Kadlece
Po jedenácti letech relativního klidu vstoupila do zapadlého kraje předlouhá válka a nastaly nekonečné strasti rodu. ① Příliš mladý Ferdinandův vnuk Wolfgang August (narozen 1607) se sice rebelie stavů Koruny české nemohl účastnit, víru však neopustil, a tak musel zemřít teprve čtyřiatřicetiletý v polském exilu. Na úpravy sídla nebylo pochopitelně ani pomyšlení, veškerou energii i prostředky vynaložila rodina k zachování majetku devastovaného válečnými událostmi. Teprve poslední Hoffmann Wolfgang Bedřich konvertoval ke katolictví (1655) a mohl se po letech trapných pří zboží (panství) konečně ujmout. (Obdobně se tak stalo i u sousedních Žerotínů). Také on měl eminentní zájem, aby janovické sídlo zůstalo důstojným centrem moci janovické linie rodu, proto po uklidnění situace a zacelení nejvážnějších stop války rozhodl o rozsáhlých úpravách své rezidence.
Barokní Přestavba
Nejprve nechal v letech 1656-58 postavit mimo hlavní objekt kruhovou kapli, rondel, neznámým stavitelem. Zanedlouho však uzavřel smlouvu na raně barokní přestavbu celého zámku s Alexandrem Samuelem Canevallem (+1678), který zahájil práce roku 1663. Nejednalo se o stavitele z Istrie, jak se někdy uvádí, ale naturalizovaného obyvatele Moravy, jenž patří ke skromnějším a méně známým příslušníkům široce rozvětvené vlašské stavitelské rodiny Canevallů, z níž se Giacomo Antonio (1664-1731) dokonce honosil titulem "Capo maestro di Corte di sua Maestca". Alexandr byl kamenickým mistrem v Kroměříži, kde dodnes stojí památkově chráněný zdobný Canevallův dům a jeho majitel se v odborné literatuře uvádí jako stavitel a autor přestavby renesančního (tehdy spíše barokního) zámku Hoffmannů v Janovicích v letech 1663-4. Mistr též staví zámeckou zeď a přistavuje budovy ke starému zámeckému pivovaru , jehož polohu neznáme, pokud nebyl později zahrnut do stavby Weisserovské.
Majitel panství podlehl se ženou 1664 epidemii neštovic v kladských lázních Landek, ale práce stavitel dokončil. Víme jen, že původní dispozice dosahovala dnešní výše , jak ukazuje nejstarší dosud známé zobrazení zámku z roku 1697 na Wischerově mapě Moravy. O tom, jak asi zámek vypadal po raně barokní přestavbě, si tedy můžeme učinit jen velmi přibližnou představu. Kartograf znázornil na mapě celý objekt jen schematicky. Vlevo lze identifikovat nízký rondel, dnešní hlavní hranolovou vstupní věž, vlastní stavbu zámku s dvěma podlažími i renesanční nárožní věžicí. Věže kryjí jednoduché strmé kuželové helmice. Patrná je i ohradní věž a další nedochovaná vížka zcela vpravo.
Oběma osiřelým dědičkám Hoffmannů se stal poručníkem Karel Dietrichstein a jeho péči nepřežila knihovna Ferdinanda Hoffmanna. Již roku 1678 se nacházela v zámku v Mikulově. Bibliofilský kníže si tak patrně kompenzoval ztrátu vlastní knižní sbírky rozkradené Švédy. Díky tomu alespoň nevelká část spisů přežila dodnes. Po sňatku Marie Alžběty Hoffmannové s hrabětem Filipem Sigmundem z Dietrichsteina se stal janovický zámek jen občasným sídlem panstva, neboť dědičku panství vázaly povinnosti manžela, důstojníka císařské gardy, k Vídni.
Alžbětina dcera Marie Arnoštka, choť Jana Václava Gallase (+1719), habsburského diplomata a místodržitele neapolského, sice rovněž rezidenci udržovala, ale byla velmi zaneprázdněná a na Janovicích se příliš dlouho nezdržovala. V době jejich nepřítomnosti je zastupoval zámecký hejtman, který řídil jejich hospodářství i panství, zejména železárenské podniky. Domníváme se, že ve druhé půli 17. století nedošlo na zámku k žádným významným stavebním změnám, takže popis z roku 1710 uvádí velký sál a 15 číslovaných místností, patrně v tom nejsou zahrnuty jizby služebnictva, a zřejmě není označeno ani další množství pracovních prostor, spíží atd. Seznam uvádí i rondel stojící dál mimo hlavní objekt. Původní je asi také dochované schodiště s plastikou sedícího lva.
Harrachové a Další Úpravy
Druhým sňatkem ovdovělé Marie Arnoštky z Dietrichsteinu (Gallasové) vstoupila na panství roku 1721 jilemnická hrabata Harrachové a zámek se stal vedlejším sídlem rodu. Navzdory tomu zahájil Ferdinand Bonaventura Harrach (1708-78) zásadní přestavbu zámku. Už jeho otec Alois (1669-1742) uzavřel roku 1740 smlouvu o úpravě janovického zámku s Gottfriedem Weisserem, který pak zahájil práce. ② Uvádí se chybně, že proběhly až v letech 1763-65 v pozdně barokním slohu. Výzkum Ferdinandova zámku v Náměšti na Hané (tzv. Horní zámek) a studium archiválií přivedly Mgr. phil. Petru Kalouskovou z Vídeňské univerzity, která první objevila souvislosti janovického zámku se staviteli Canevallem a Fabichem, k logickému závěru, že je třeba dataci korigovat a posunout praktické Weisserovo působení blíže k datu dohody o díle, tj. do 40. a stěží až k počátku 50. let 18. století. Nezdá se konečně ani racionální uzavřít stavební smlouvu čtvrtstoletí před její realizací.
K velké škodě se Weisserův projekt nezachoval, nebo zatím nebyl nalezen, což umožnilo vznik řady nepravděpodobných hypotéz. Výsledkem práce stavitele, o němž se bohužel mnoho neví a bývá uváděn jako vídeňský, častěji žerotínský architekt, se nejpravděpodobněji stalo dotvoření zámku na dnešním půdorysu. Jedinou viditelnou připomínkou předcanevallovských úprav je dobře čitelný letopočet 1757 vyrytý ve zjednodušeném vavřínovém věnci do původní (!) omítky těsně před vrcholem jihovýchodního štítu weisserovského křídla, které je značně vysunuto k severovýchodu.
Weisserovi lze patrně (snad) přičíst také stavbu obou nárožních válcových věží nového křídla. Věže kryté barokními cibulovitými helmicemi s lucernami zdobily na vrcholu vždy trojice původních polychromovaných erbovních harrachovských pštrosích per stejně jako hranolovou vstupní věž. Pouze na ní se však dochovalo znamení celé, jinde jen zbylé části. Stavitelským dílem bylo tedy celé velkolepé severozápadní a ustupující severovýchodní křídlo na půdorysu mírně otevřeného písmene L.
Roku 1750 se ve zprávě o čištění vodního kanálu dovídáme poprvé o stálých potížích se spodní vodou. Problém bohužel přetrvával staletí a teprve orýhování zahrady po severním a západním obvodu...
tags: #dvoran #odpadove #hospodarstvi #vidně
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]