Ekologická Likvidace Vozidel a Legislativa Evropské Unie v České Republice

07.03.2026

Evropská unie udělala významný krok směrem k udržitelnějšímu automobilovému sektoru.

Po intenzivních jednáních Rada EU a Evropský parlament dosáhly dne 12. prosince 2025 provizorní dohody o novém komplexním rámci, který má transformovat návrh, výrobu a nakládání s vozidly po skončení životnosti.

Evropské orgány představily návrh nové regulace, která sjednocuje a nahrazuje stávající směrnice o vozidlech po skončení životnosti (ELV) a zavádí přísnější požadavky na oběhovost a environmentální výkon automobilů v jejich celém životním cyklu.

Cíl je jasný: zvýšit míru recyklace i znovuvyužití materiálů, snížit ekologickou zátěž výroby a likvidace vozidel a zabránit únikům drahých a kritických surovin z evropské ekonomiky.

Nová Opatření a Cíle EU

Klíčovým pilířem nové legislativy je zásada tzv. circular designu - tedy povinnost navrhovat vozidla tak, aby jejich komponenty a materiály bylo možné snadno demontovat, znovu použít nebo recyklovat autorizovanými zařízeními.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

V návrhu je stanoveno, že nové typy vozidel budou muset obsahovat minimální podíl recyklovaných plastů: 15 procent během prvních šesti let od vstupu předpisu v platnost a 25 procent do deseti let.

Z těchto cílů pak musí alespoň 20 procent pocházet z plastů získaných z vozidel po skončení životnosti či součástek odebraných během jejich provozu - systém tzv. closed loop.

Součástí dohody jsou nové mechanismy rozšířené odpovědnosti výrobců (extended producer responsibility - EPR).

Výrobci budou po určité období finančně i organizačně zodpovědní za sběr a řádné zpracování vozidel po skončení životnosti bez ohledu na to, ve které členské zemi se vozidlo ocitne.

Rovněž byly upraveny podmínky převodu vlastnictví ojetých vozidel, aby se minimalizovalo riziko zániku vozidla bez evidence nebo bude předmětem nelegálních manipulací.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Nové požadavky stanoví, že při převodu ojetiny bude nutné doložit, že vozidlo není považováno za end-of-life nebo že má platný technický průkaz, přičemž pro soukromé osoby existuje povinnost doložit tyto informace jen v případech, kdy je vozidlo prohlášeno za totální škodu či je prodej uzavřen výhradně online.

Součástí balíku je rovněž zákaz vývozu vozidel, která již nejsou způsobilá k provozu, do třetích zemí.

Prognózy Evropského parlamentu odhadují, že v EU je registrováno více než 285 milionů motorových vozidel a zhruba 6,5 milionu z nich každoročně dosahuje konce své technické životnosti.

Stávající systém nakládání s těmito vozidly čelí opakovaným výzvám, včetně nelegálního exportu „mizejících vozidel“ nebo nedostatečné recyklace materiálů.

Legislativa v České Republice

Právní předpisy upravující v České republice oblast nakládání s vozidly s ukončenou životností se v dnešní době řídí zejména legislativou tvořenou na úrovni Evropské Parlamentu a Rady.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

V současné době (11/2016) platným základním právním předpisem v České republice, který nakládání s vozidly s ukončenou životností upravuje, je zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen zákon o odpadech), který před vstupem České republiky do Evropské unie prošel novelizací.

Speciální právní úpravou nakládání s autovraky se zabývá díl 7. části čtvrté tohoto zákona.

Oblast nejprve charakterizuje vozidlo s ukončenou životností, neboli autovrak jako „každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí … a stalo se odpadem podle § 3“ (zákon o odpadech, díl 7., § 36, odst. a), tzn. dle v zákoně uvedené definice odpadu[1].

Nejpodstatnější oblastí zákona o odpadech je jeho návaznost na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES, konkrétně § 37, odst. 7 b).

Ta upravuje pro osoby oprávněné ke sběru, výkupu, zpracování, využívání a odstraňování autovraků způsob nakládání s vybranými autovraky[2], aby byla splněna kritéria ohledně procentuálního množství jejich opětovného využití či recyklace.

Kromě výše uvedeného zákona existuje celá řada vyhlášek a jiných podzákonných právních předpisů, bez jejichž znalosti se subjekt vstupující do právních vztahů souvisejících autovraky neobejde.

Problematika nakládání s vozidly s ukončenou životností, jako se specifickým druhem odpadu je problematika ochrany životního prostředí jako takové.

Proto v širším pojetí je tato oblast řešena v legislativních pramenech ostatních právních odvětví nebo obecně.

Například Ústava České republiky obsahuje pasáže, které zdůrazňují obecně principy prevence nebo trvale udržitelného rozvoje a únosného zatížení území.

Směrnice a Nařízení EU

Potřeba redefinování pravidel nakládání s autovraky v rámci Evropské unie byla diskutována již od roku 1997.

Opatření však byla přijata až se směrnicí 2000/53/ES.

V současnosti se Evropská unie snaží vydávat právě takové nařízení a směrnice, které jsou členskými státy přímo aplikovatelné a implementovatelné, přičemž hlavní pozornost Evropské unie je kladena na tzv.

Stěžejním dokumentem je již zmíněná směrnice evropského parlamentu a rady 2000/53/ES, o vozidlech s ukončenou životností (dále jen směrnice 2000/53/ES).

Je harmonizujícím a závazným právním předpisem a členské státy jsou povinny mu přizpůsobit své vnitrostátní úpravy[1].

Hlavním důvodem pro její vytvoření byla potřeba snížit zatížení životního prostředí vozidly s ukončenou životností, harmonizovat opatření ohledně této problematiky v rámci všech členských států a zajistit funkci vnitřního trhu a konkurenceschopnosti.

Kromě snahy vyhnout se v co největší míře produkci odpadu (§ 4), jsou ve směrnici zdůrazňovány i snahy o zavedení sběrných míst s návazností na zpracování a využití vozidel s ukončenou životností (§ 6).

V tradici odpadové hierarchie je dáván přednost opětovnému využití a recyklaci před tepelným využitím či skládkováním (§ 5), přičemž dle § 12 této směrnice by „recyklace všech plastů z vozidel s ukončenou životností by měla být trvale zlepšována“ (směrnice 2000/53/ES, § 12).

Zde je stěžejní především článek 6, Zpracování, a článek 7, Opětné použití a využití, směrnice 2000/53/ES.

Jelikož je zde řečeno, že autovraky musí být před zpracováním či jiným využitím rozebrány (popř. jsou provedena jiná opatření, která v maximální možné míře omezí negativní dopady na životní prostředí).

V čl. 7., odst. 2a a 2b jsou zmíněny dvě skutečnosti, které v současnosti způsobují zásadní obrat v náplni práce zpracovatelů vozidel s ukončenou životností a dávají prostor pro hledání nových metod nakládání s odpady vzniklých z autovraků.

Přesné znění obou požadavků je řečeno níže (směrnice 2000/53/ES, čl. 7., odst.

„Nejpozději dne 1. ledna 2006 bude pro všechna vozidla s ukončenou životností míra opětného použití a využití stanovena na nejméně 85 % průměrné hmotnosti vozidla a rok.

„Nejpozději dne 1. ledna 2015 bude pro všechna vozidla s ukončenou životností míra opětného použití a využití zvýšena na nejméně 95 % průměrné hmotnosti vozidla a rok.

Tato pasáž byla přenesena i do novely zákona o odpadech.

Její český překlad stěžejní části pasáže je „míra opětného použití a využití stanovena na nejméně 85 % průměrné hmotnosti vozidla a rok“ a „míra opětného použití a recyklace zvýšena na nejméně 80 % průměrné hmotnosti vozidla a rok“ (zákon o odpadech, § 37, odst. 7a, 7b).

Významově formulace znamená, že celková míra plnění zpracování opětovným použitím a využitím v sobě zahrnuje i možnost energetického využití (např. spalování pneumatik v cementárnách).

Pro rok 2006 tedy byla stanovena hranice využití na 80 %, resp. 85 %, přičemž toto procento se má po 9 letech, tzn. v roce 2015, zvýšit na 85 %, resp. 95 %.

Neméně důležitým dokumentem je směrnice evropského parlamentu a rady 2005/64/ES o schvalování typu motorových vozidel z hlediska jejich opětné použitelnosti, recyklovatelnosti a využitelnosti (dále jen směrnice 2005/64/ES).

Cíle této směrnice je kromě jiného definovat recyklovatelnost a využitelnost vozidel a stanovit míru recyklovatelnosti, neboli Rcyc, a míru využitelnosti vozidla, neboli Rcov.

Tyto dva pojmy zákon definuje jako „podíl nového vozidla v procentech hmotnosti, který může být opětně použit a recyklován“ (Rcyc; směrnice 2005/64/ES, Čl. 4, odst. 16) a jako „podíl nového vozidla v procentech hmotnosti, který může být opětně použit a využit“ (Rcov; směrnice 2005/64/ES, Čl. 5, odst.

Příloha I této směrnice uvádí požadavek pro nově vyráběné automobily, aby jejich konstrukce byla z materiálů, jež je možné po vyřazení vozidla z užívání opětně použít či recyklovat nejméně v rozsahu 85 % hmotnosti vozidla, resp. v rozsahu 95 % hmotnosti vozidla (GHK, 2006).

Zároveň tedy u těchto nových vozidel odpadá „starost“ s řešením, na kolik je daný typ automobilu opětovně použitelný či recyklovatelný (směrnice výrobci ukládá povinnost zpracovat informační dokument pro ES schválení typu vozidla[3], jehož součástí je právě i zmiňovaný výpočet Rcyc a Rcov.

Dalšími důležitými právními předpisy jsou směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES, o odpadech, či nařízení č. 1013/2006, o přepravě odpadů nebo tzv.