Ekologické kauzy Duha: Pohled na environmentální aktivismus v Česku

V roce, který začal mediálním zájmem o enviromentální aktivismus kvůli polévce vylité na ochranné sklo Mony Lisy, přinášíme šest příběhů, které přibližují možnosti běžných lidí debatu o změně klimatu měnit. Příběhy kolektivů ze současného Česka budujících ostrůvky nových světů ukazují, co všechno by mohlo být jinak. Média se tomuto i jiným aktivistickým útokům na známá umělecká díla intenzivně věnovala.

Vícekrát jsme za posledních pár let mohli sledovat videa, na nichž lidé různě po Evropě potřísňují ochranná skla vzácných maleb, architektonické památky nebo sochy. Mediální krajina začala jev různými způsoby rozklíčovávat. Zintenzivnila se debata o tom, zda jsou přímé akce kontraproduktivní, protože společnost poštvávají proti aktivistům a jejich tématům, anebo mají špatně měřitelný, avšak dlouhodobý vliv na povědomí o environmentálních problémech, rozšiřování klimatického hnutí i politiku.

"Kdyby se ta akce neodehrála, tak tu společně nesedíme a nebavíme se o tom," argumentovala v Českém rozhlase Klára Bělíčková (dříve Fridays For Future), a upozornila na některé z bezpočtu akcí a iniciativ českého klimatického hnutí, které pomohly vytvořit tlak na představitele českého státu a například urychlit odchod od fosilních paliv. "O nich se veřejnost ale většinou nedozví."

Může to znít otřepaně, notná část české společnosti má však v poslední době představu environmentálního aktivismu tvořenou obrazy maleb politých polévkou a lidí přilepených k silnici. "Nekraďte nám naše děti, nepřilepujte se s nimi k dálnicím," čítávají a slýchávají členové karvinské environmentální vzdělávací iniciativy, kteří pro mladé lidi pořádají přednášky nebo kurzy například o vodě a jejím dostatku v krajině.

Tendence zesměšňovat aktivistické přímé akce je v Česku silná. Vychází z dekády zakořeněné nedůvěry k aktivistům převládnuvší v 90. letech navzdory výraznému environmentálnímu akcentu sametové revoluce, které dokonce předcházel ekologický protest v Teplicích. Názory Čechů a Češek na klimatickou změnu a možnost lidí ji zpomalit se podle průzkumů nezdají beznadějné, fanoušků aktivismu u nás ale moc nenajdete. Přitom je tolik potřebný. Mentální nastavení velké části zdejších politiků prosazování zelených politik nijak neusnadňuje.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Podle odborníků na životní prostředí, kteří mají zkušenosti s prací na enviromentální legislativě, politická reprezentace stále uvažuje dominantně o produkci. "Při pohledu na divokou louku mají čeští politici pocit, že není k ničemu. Přírodu chtějí pořád krotit, nezregulovaná krajina jim připadá nebezpečná. Nás mají za magory, že ji chceme chránit," uvádí jedna z odbornic na zadržování vody v krajině, která má zkušenosti s prací pro členy poslanecké sněmovny.

Přímé akce a mediální zájem

Udělat show v Česku je zkrátka nezbytné, aby si jich média všimla. Ekologické kauzy zřídkakdy bývají předmětem mainstreamového zájmu, přestože na ně zdejší hnutí pravidelně upozorňují. Přitažlivost přímých akcí pro média vyplývá i z toho, že zprvu vyvolávají šok, neklid nebo přinejmenším údiv a mohou i lehce mást.

Jak píše kolektiv autorů nedávno vydané publikace Pravidla vkusu: "Škoda na uměleckých dílech je chápána jako škoda transcendentní, poškozeno je celé kulturní dědictví naší společnosti." Máme tedy při diskuzích o politém sklu před Monou Lisou tendenci přemýšlet o mnohém, například i hodnotě vizuálního umění. Stačí však jen zběžná analýza, aby nám tento druh aktivismu hlavu plést přestal.

Potřísňování uměleckých děl je taktikou, kterou klimatické hnutí zdědilo po sociálních hnutích 60. let i hnutích za práva žen na začátku 20. století. Začátkem roku o tom pro Český rozhlas psala šéfka Hnutí Duha Anna Kárníková: "Žádná změna neproběhla bez narušování běžného řádu věcí a bez kontroverze spojené s přímou konfrontací existujícího řádu. Je to logické -⁠⁠⁠⁠⁠ status quo, jakkoliv neudržitelný, má vždy své zastánce, a střet s nimi je nevyhnutelný," zní jeden z jejich argumentů, kterými vyjasňuje, proč aktivisté nejsou na hlavu padlí, když plánují další kontroverzní protesty přes negativní názor části veřejnosti. Přidává také britský výzkum, podle kterého disruptivní akce pomáhají environmentálním kauzám, a to poměrně výrazně.

Pokud o tom víme, zdá se přebarvování památek jako je Braniborská brána, vylévání polévek na obrazy i blokování dopravy spíš jako praktické události, které spíš než údiv vyvolávají tenzi svojí naléhavostí. Pokud se na věc díváme takto, podivuhodné nám spíš mohou připadat všechny ostatní příběhy související s bojem proti klimatické změně, které se k nám běžně nedostávají.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

V roce, který začal mediálním zájmem o enviromentální aktivismus daným vylitou polévkou, jsme se proto ve spolupráci s Nadací Heinricha Bölla rozhodli přinést vám na webu Page Not Found šest příběhů ze současného Česka. Týkají se kolektivů lidí budujících doma nebo v sousedství ostrůvky světů, které nám ukazují, co všechno by mohlo být jinak. Jde přitom o škálu aktivit zahrnující sdílení energie, úpravy krajiny tak, aby v ní zůstávala voda, i promýšlení celé společenské transformace.

Příklady environmentálních iniciativ v Česku

Od lesní guerrilly na úřad

Na jihovýchodě Šluknovského výběžku, kam se dostanete z Prahy po pár hodinách cesty vlakem a chvíli přitom jedete přes Německo, můžete kromě dramatické sudetské krajiny (i architektury) objevit třeba lidi, kteří ji chtějí zachránit před největším problémem souvisejícím se změnou klimatu - suchem. A už vědí jak. Od experimentů s permakulturou na vlastní zahradě a guerrillovým systémem zadržování vody v lesní půdě to tady dotáhli až ke studii krajiny celého Varnsdorfu i okolí, která ukáže všechna místa nutných úprav, aby voda v krajině zůstávala.

Od tátů ve středním věku se syny v pubertě kopajícími společně s nadšením tůně se tu energie přenesla i ke starostům a úředníkům, kteří chtějí mít expertní podklad k tomu, aby u sebe v kraji uměli vodu zadržet. Teď už na to mají i příslib peněz. Jejich práci by mohli snadno okopírovat i v jiných městech a v mnoha z nich se skutečně pokoušejí o něco podobného. Někde už své studie mají. České sucho a nedostatečná činnost státu už na mnoha místech vygenerovala aktivní skupinky obyvatel, které obnovují mokřady, sázejí aleje a shánějí peníze na větší úpravy.

Nejpodivuhodnější je ve Varnsdorfu intuitivnost, s níž místní v lese přemísťují klacky tak, aby neodtékala voda a mluví u toho o zemědělcích dob minulých, kteří znali krajinu tak dobře, že přesně věděli, kam motykou zamířit, aby byla v půdě větší vláha. V jednom z textů popíšeme, jak to celé začalo, a proč místní, z nichž mnozí jezdí vydělávat za hranice do Německa, nepřestávají být propojení se svou krajinou.

Farmy, které pěstují i vztahy

Podivuhodný je i úspěch Farmářské školy, jejíž zakladatele leckdo odrazoval s tím, že se v Česku ekologické zemědělství nemá šanci chytnout. Zemědělství je u nás totiž trochu depresivní téma. Ekologickým způsobem Češi a Češky podle dat za rok 2022 hospodaří pouze na 16,2 procentu zemědělské půdy - u orné je to pouze 4,5 procenta. O většinu se stará zemědělství, které nejčastěji nese jedno ze tří přívlastků: konvenční, intenzivní či průmyslové.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Přesto se první ročník Farmářské školy před čtyřmi lety naplnil celý, v dalších letech musela odmítat a v roce 2023 se proměnila v akreditovaný vyšší odborný program. A zatímco v roce 1990 u nás existovaly jen tři ekologické farmy, ke konci roku 2022 už jich bylo přes 5 tisíc.

My jsme se podívali na Farmu Jednorožec v obci Roblín, asi 20 kilometrů od Prahy, kde nás zajímalo, jak se daří provozovat ekologický podnik, který na trhu jen těžko konkuruje průmyslu, a musí si proto zákazníky hledat jinak. Byli jsme zvědaví, jak ekologické farmy pracují na dalším ze svých cílů - budovat zdravé lidské vztahy, komunitu uvnitř farmy i okolo ní.

"Nemůžeme zneužívat pracovní sílu k tomu, abychom levněji produkovali zeleninu v bio kvalitě. Chtěl bych, aby se tu zaměstnancům líbilo, zůstali u nás dlouho a měli prostor pro vlastní realizaci," řekl nám Jakub Prachař z Farmářské školy.

Poslat elektřinu ze střechy do zoo

Rok 2024 je prvním, kdy je v Česku možné začít s komunitní energetikou. "Představit si ji můžeme jako síť stovek a později tisíců střech, fasád a balkonů, hlukových bariér podél silnic a dalších ploch osazených malými decentrálními elektrárnami," popisuje v předmluvě pražského Klimatického plánu Martin Bursík.

"Provoz své vlastní mikroelektrárny - úspory spotřeby elektřiny, nákladů za elektřinu i zmenšení své uhlíkové stopy byste sledovali na svém chytrém telefonu. A přebytky vyrobené elektřiny od vás za motivační cenu nakoupí energetická komunita, jíž jste členem či členkou a poskytne ji jinému členovi, který ji právě potřebuje."

V praxi si to můžete představit i tak, že elektřinu ze svojí střechy půjde v budoucnu poslat do něčí firmy, na městský úřad nebo třeba do zoo. Výrobcem a dodavatelem se bude moct stát každý. První české energetické družstvo, jehož existenci umožňuje nová legislativa, organizuje Hnutí Duha, a má už 210 členů.

Během roku se scházejí a debatují o tom, kde by mohlo být užitečné umístit další solární panely, jejichž přebytky by se daly sdílet. První projekt bude na farmě Velké Hostěrádky na jižní Moravě, solární panely se umístí na střechu nového skladu. Kromě družstva Hnutí Duha pak existuje dalších 72 projektů společenství, které mají do roku 2025 zájem sdílet elektřinu.

Podle Ondřeje Paška je nová legislativa revoluční proto, že lidé už nebudou jen pasivními spotřebiteli, ale každý dostane možnost stát se i výrobcem a dodavatelem. Vznikne tak alternativní prostředí s čistou energií, která by časem mohla být stejně levná jako ta nakupovaná nyní. V textu popíšeme i podrobnosti o tom, jak přesně takové družstvo funguje a jak ho lze založit.

Epicentrum stigmatu

Kromě novinek nás ale zajímaly i staré rány, kvůli nimž jsme zajeli do českého centra environmentálního stigmatu - na Karvinsko. Právě tady mají lidé zkušeností s astmatem nebo kyselými dešti a zároveň paradoxně nízkou otevřenost vůči zeleným tématům. "Environmentálních aktivit je tu i kvůli tomu méně než jinde v republice. Zdejší společnost na ně ještě není připravená," vysvětlili nám členky a členové Karvina Sustainably.

Ti, které zajímá klima, jsou na Karvinsku často vnímaní jako extrémní aktivisté. Spolek tu pracuje právě proto, že je tu podobných aktivit nedostatek. Ve spolupráci s místní univerzitou vysvětluje mladým lidem, co mohou pro zpomalení změny klimatu dělat jednotlivci i společnost. Členové Karvina Sustainably vědí, že důvodem neprostupnosti zelených témat jsou mnohdy ekonomické obavy. A vědí také, že zatímco dospělí často setrvávají v tom, co znají, mladší lidé jsou takovým tématům otevřenější a chtějí se učit.

Od nich i od jejich pedagogů dostávají pozitivní zpětnou vazbu a pomáhají ovlivnit minimálně desítky mladých lidí v regionu i mimo něj. Karvina Sustainably i místní buňka Fridays For Future ví své nejenom o silně zakořeněných mýtech, nepřekonatelnosti generačních zákopů, ale také o dezinformacích o environmentálních tématech. Konkrétně například o Green Dealu. Jsou to nakonec hlavně dezinformace, s nimiž by měli bojovat? A zůstanou vůbec ve svém kraji? Jedním z témat naší návštěvy se nakonec stal plánovaný odchod z "temného" regionu.

V zahrádce uprostřed staveniště

Ve třiatřicetistupňovém horku jsme uprostřed léta procházeli pražské Vysočany, které mohou snadno posloužit jako symbol městské čtvrti zaseknuté v logice produktivity a zisku vydávané za příklad úspěchu. V místě starých továrních hal rostou stavební projekty bez vzájemné návaznosti a vybavenosti, mizí zelené plochy a v létě stoupá teplota. Místnímu narychlo vzniklému občanskému sdružení Rokytka žije! se loni povedlo zachránit před developerskou výstavbou hektar zahrádkové kolonie obklopený obří rozvojovou plochou, kterou má kompletně zaplnit výstavba.

V horku tu jde vydržet deset minut stát jen tady - pod stromy obepnutými popínavými rostlinami a další "neperspektivní" zelení. Aby se tu v létě dalo dýchat, bylo by třeba získat zahrádek více a se zbytkem zástavby aktivně pracovat. Nic takového se však nechystá. Lidé od Rokytky jsou rádi, že ubránili malý kus půdy, ze které se mezitím museli vystěhovat zahrádkáři.

Do boje vložili kus práce, energie a odolnosti. Mnohokrát kvůli jednomu hektaru zeleně obklopenému výstavbou dostali nálepku NIMBY, tedy spolku, který chce jen za každou cenu bránit výstavbě. Zajímala nás jejich zkušenost potřebná pro záchranu dalších ostrůvků zdravě fungujících míst v dnešních českých velkoměstech, která v létě začínají připomínat středomořské metropole, z nichž odteklo moře.

Zjišťovali jsme také, proč česká města nemají lepší mechanismy pro vlastní ochranu a růst, než spoléhat na volný čas skupinek odhodlanců. Jak přesně se v dnešní Praze dá s developerem dospět k oboustranně prospěšnému řešení, mnoho spolků vyprávět nemůže. Vysočanský příběh je unikátní, v lecčems ale pro dnešek typický.

Panika kvůli nerůstu

Zcela nejpodivuhodnější nám může připadat, že v době, kdy je i v environmentálních kruzích málo času na kolektivní reflexi a objevování nových přístupů, se povedlo drobné skupině, kterou dohromady nedrží ani dva celé úvazky, dostat do médií a povědomí mnoha lidí téma nerůstu. (Medvědí) službu této věci udělalo kontroverzní kladení otázek zdejších moderátorů a redaktorů zděšených tím, že by snad někomu mohlo jít o návrat do minulého režimu, i následné úpravy editorů.

Nerůstový kolektiv však svou trpělivostí dosáhl toho, že se během dvou let ve společnosti povědomí o celospolečenské transformaci zaměřené ne na kvantitu, ale na kvalitu, ne na výrobu, ale na budování vztahů, péči o lidi i přírodu dozvědělo velké množství lidí, kteří vnímali i odlišnost vize od jakéhokoliv stadia československého státu před rokem 1989.

"Vadilo nám, že se otázka změny klimatu redukuje, neřeší se sociální otázky nebo téma globálního jihu. Celá transformace se smrskne na snižování emisí skleníkových plynů, což pak ale přinese problémy pro lidi po světě," vysvětluje Tadeáš Ždárský z jádra nerůstové skupinky. Podle něj nám ve společnosti chybí radikálnější analýza současnosti, kterou dodává právě nerůst.

Hnutí Duha a jeho role v environmentálním hnutí

Aktivisté tak propadli iluzi, že mají-li na ministerstvech životního prostředí své lidi, půjde vše samo. Jenže ouha! Psal se rok 1992 a do čela vlády nastoupil Václav Klaus, propagátor neoliberální ekonomiky, která se na životní prostředí neohlížela, pro něhož byla ekologie jen „šlehačkou na dortu“, na niž si musíme nejprve vydělat. Tato metafora zamíchala kartami ve společnosti tak mohutně, že vytlačila environmentalisty mimo legitimní diskurs a o tři roky později je dokonce katapultovala na seznam extremistů.

Vadili našemu tzv. přirozenému návratu do Evropy, neboť vadila jejich kritika neregulovaného ekonomického růstu a konzumního způsobu života, kterou Václav Klaus považoval za útok na lidskou svobodu. Aktivisté ze své počáteční euforie museli chtě nechtě vystřízlivět, sebrat odvahu a pustit se do konfrontace s mocí. Tato konfrontace byla nejostřeji viditelná na boji za záchranu severočeské obce Libkovice a na blokádách proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín (JETE).

V souvislosti s prohrou v „kauze“ Libkovice připomíná Novák slova zakladatele Hnutí Duha Jakuba Patočky z roku 1999, že ačkoliv bylo dobojováno a boj prohrán, podařilo se těžařskou lobby natolik zdiskreditovat, „že si od té doby nemohla dovolit vystoupit s vážně míněným návrhem na boření dalších obcí“.

Druhá vyhrocená konfrontace s mocí se odehrála na půdorysu dostavby JETE. Předcházely jí protesty ze sousedního Rakouska, a to jak od ekologických organizací, tak od oficiálních představitelů státu. První přímou akci proti JETE uspořádali aktivisté z Greenpeace (1990), o dva roky později se přidaly Děti Země a Jihočeské matky, teprve později Hnutí Duha.

Když se pak navzdory stále sílícímu občanskému nesouhlasu rozhodla Klausova vláda (10. března 1993) pro dostavbu, Greenpeace i Děti Země boj vzdaly. Naopak pro Hnutí Duha se stal Temelín hlavním bodem programu. Zorganizovalo blokádu elektrárny, ovšem ukrylo se, jak Novák píše, „pod hlavičkou neformální iniciativy Občané proti Temelínu“.

Změny ve vedení Hnutí Duha

Začátek roku 2025 přinesl změnu na pozici ředitelky Hnutí DUHA. Anna Uhnák Kárník předala po téměř šesti letech vedení největší české environmentální neziskovky Zuzaně Szabó Lenhartové. Jedna může bilancovat, druhá už pár měsíců hledá cesty, jak si poradit s aktuálními výzvami, třeba se sníženým rozpočtem. Obě se ale shodují, že občanskou společnost v Česku čekají těžké časy a že je potřeba, aby se ekologické hnutí připravilo na nečekané útoky.

Zuzano, přicházíš z hodnotově spřízněného, ale přeci jen odborně odlišného prostředí. Jak se ti daří učit se ekologické problematice po sociálních tématech a migraci? Z: Z hlediska řízení organizace mám nač navazovat (Zuzana založila a vedla organizaci Pomáháme lidem na útěku, pozn. red.). V otázce budování odolnosti hnutí mám bohaté zkušenosti, protože to, co přichází jako nová hrozba pro ekologické hnutí, se v tom migračním řeší už deset let. Což se snažím předávat dál. Samozřejmě z hlediska odbornosti aktuálně spíše naslouchám a učím se, přeci jen pracuji s nejlepšími odborníky v republice, kteří se svým tématům věnují i desítky let. Dlouhodobě ale environmentální témata vnímám a řešíme je doma s manželem, protože jeho rodiče na východním Slovensku založili a vedou ekocentrum, takže v enviroaktivismu vyrůstal.

Z: Přede mnou je jednak vyřešení finanční udržitelnosti a vytvoření strategického plánu na následující roky, ale ty největší výzvy nás podle mne čekají po volbách.

Výzvy a perspektivy environmentálního hnutí

Ochrana životního prostředí a klimatu a lidé s ní spojení budou vnímaní jako nepřátelé. Druhá strana formuluje, jak připsat problémy kolem nás právě na vrub ochrany přírody. Nejspíš budeme slýchat dost šílenou rétoriku.

Často jsem českou společností příjemně překvapená. Je tu ale velká spousta lidí, kteří dělají velmi pozitivní věci, ale nejsou při tom vidět. Vždycky mi dávalo smysl nabídnout lidem, aby se zapojili nějakým aktivním krokem. Ať už přijdou na demonstraci, pošlou peníze, nebo osobně jedou pomáhat, ukáže se, že jsou tu, jen se nechtějí hádat na sociálních sítích, přičemž právě z dění na sítích v současnosti vychází náš celkový dojem o společnosti.

tags: #ekologické #kauzy #Duha

Oblíbené příspěvky:

• Zázraky přírody
• Geologická formace Ronov
• Podnebné pásy planety
• Svoz odpadu Troubsko – aktuální informace
• Podrobný rozbor problematiky potravinového odpadu