Přehled Ekologických Konvencí a Smluv

Ekologické konvence a smlouvy jsou konkrétním projevem odpovědnosti států za stav a vývoj životního prostředí na globální, regionální a subregionální úrovni. Česká republika je smluvní stranou několika desítek důležitých mnohostranných environmentálních smluv. Státy se ratifikací smluv závazně přihlašují k naplnění jejich cílů.

Česká republika svou angažovaností v mnohostranných mezinárodních smlouvách přispívá k řešení stávajících problémů environmentální dimenze udržitelného rozvoje v souladu s Cíli udržitelného rozvoje, Paktem pro budoucnost a příslušnými dokumenty EU a OECD.

Mnohostranné environmentální smlouvy mohou být členěny dle svého věcného zaměření. Typicky se jedná o smlouvy zaměřených na ochranu vodních toků či ovzduší.

Konference OSN o Změně Klimatu (COP)

Konference OSN o změně klimatu jsou každoroční konference pořádané při Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (UNFCCC), která vstoupila v platnost v roce 1994 a která vyzvala země světa k dobrovolnému snižování emisí skleníkových plynů. Zkratka COP (conference of the parties) znamená "konference smluvních stran" úmluvy. Přijata byla na 3. Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji, označované jako "summit země, v roce 1992 v Riu de Janeiro.

Konference v Riu výrazně přispěla zejména k popularizaci myšlenky udržitelného rozvoje. Jejím výsledkem byl mimo jiné dokument nazvaný Agenda 21. Obsahoval dlouhodobé vize o tom, jak dospět k zachování rovnováhy mezi ekonomickými a sociálními potřebami lidstva na straně jedné a přírodními zdroji a ekosystémy Země na straně druhé. Ne všechna opatření se za uplynulé tři dekády podařilo naplnit.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Kjótský Protokol

Závazné limity pro snižování emisí určil teprve Kjótský protokol snížení emisí plynů způsobujících tzv. skleníkový efekt, který byl přijat v prosinci 1997 na konference OSN o změnách podnebí COP 3. Tento dokument určil závazné limity pro snižování emisí, ovšem neratifikovaly ho USA a k závazku snižování emisí se nepřipojily ani Čína nebo Indie.

Na prodloužení Kjótského protokolu nejméně o pět let se v roce 2011 shodli delegáti na konferenci v jihoafrickém Durbanu (COP 17) s tím, že začnou pracovat na nové smlouvě o kontrole emisí. Kanada po konferenci oznámila, že od Kjótského protokolu odstupuje.

O rok později byla na konferenci o změnách klimatu v Dauhá (COP 18) platnost Kjótského protokolu prodloužena do roku 2020.

Dokument měl však od počátku řadu kritiků. Jedni mu vyčítali, že je vzhledem k vynaloženým nákladů neefektivní, jiní jej zase kritizovali jako málo ambiciózní.

Pařížská Úmluva

Protokol nakonec nahradila pařížská úmluva OSN o změně klimatu z roku 2015 (COP 21), která vstoupila v platnost v listopadu 2016. Podle ní má být oteplování udrženo pod dvěma stupni Celsia, nejlépe do 1,5 stupně ve srovnání s předindustriálním obdobím.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Tuto smlouvu podepsalo 196 zemí včetně ČR a k říjnu 2016 se podařilo dosáhnout cíle, aby dohodu ratifikovalo 55 zemí, které se celkově podílejí na více než 55 procentech emisí skleníkových plynů světa.

Spojené státy, které jsou po Číně druhým největším producentem CO2, však od smlouvy v červnu 2017 odstoupily. Americký prezident Donald Trump tehdy uvedl, že dohoda by stála Američany biliony dolarů, zrušila pracovní místa a brzdila ropný, plynárenský, uhelný a zpracovatelský průmysl. Trumpův nástupce Joe Biden Trumpovo rozhodnutí zvrátil.

Na zatím poslední, loňské konferenci COP 28 v Dubaji se představitelé téměř dvou stovek zemí shodli na nové dohodě, která vyzývá k postupnému omezování fosilních paliv s cílem odvrátit klimatické změny.

Globální emise skleníkových plynů by podle textu měly stoupat maximálně do roku 2025, u některých rozvíjejících se zemí, mezi které patří i Čína - jeden z největších světových znečišťovatelů - může vrchol přijít později. Dohoda také připouští, že by při omezování fosilních paliv mohla hrát roli takzvaná přechodná paliva, což by se podle některých pozorovatelů mohlo týkat i zemního plynu.

Představitelé malých ostrovních států, které jsou dopady změny klimatu ohroženy nejvíce, kritizovali, že dohoda nečiní dost pro jejich ochranu. Rozvojovým zemím vadí, že text přímo nevyžaduje, aby jim bohatší země poskytovaly finanční podporu. Další kritika se týkala nespravedlnosti, tedy skutečnosti, že rozvinuté státy zbohatly během desítek let, kdy spalovaly fosilní paliva, ale teď chtějí rozvíjejícím se ekonomikám stejný růst upřít.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Mezinárodní Úmluvy v Oblasti Kulturního Dědictví

Památková péče v České republice má mnohaletou tradici. Její právní základ i metodické principy se samozřejmě utvářely v souladu a při spolupráci s odbornými aktivitami v zahraničí, zejména v Evropě. V rámci UNESCO nebo ve spolupráci UNESCO a jiných mezinárodních organizací byla uzavřena celá řada mezinárodních úmluv v oblasti vzdělávání, kultury, životního prostředí nebo sportu.

Úmluvy či jiné mezinárodní dokumenty mohou napomoci při formulaci odůvodnění odborných vyjádření NPÚ či závazných stanovisek výkonných orgánů státní správy. Webové stránky NPÚ nemají za cíl suplovat či dávat odkaz na všechny úmluvy či jiné strategické dokumenty.

Dokumenty, které mají právní relevanci systematicky zveřejňuje na svých stránkách Ministerstvo kultury v kontextu obecného právního rámce pro památkovou péči a pro ochranu kulturních statků. Mezinárodních dokumenty jsou obvykle výsledkem mnohaleté činnosti mezinárodních subjektů na různé úrovni.

Mezinárodní úmluvy definují pravidla, která se země, které k úmluvě přistoupí, zavazují respektovat. Doporučení jsou dokumenty, jejichž prostřednictvím Generální konference UNESCO, tedy státy samy na ní zastoupené, formuluje principy a normy pro jednání v určitých problémových okruzích. Deklarace jsou dalším prostředkem vyjádření společných názorů mezinárodního společenství zastoupeného vládními delegacemi na Generální konferenci. Nejsou předmětem ratifikace, ale formulují obecná stanoviska tohoto společenství k určitému důležitému problému.

Příklady mezinárodních úmluv:

• Úmluva na ochranu kulturního dědictví při ozbrojeném konfliktu (1954)
• Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků
• Úmluva o zachování nemateriálního dědictví
• Úmluva o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů
• Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy
• Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy
• Evropská úmluva o krajině

UNESCO chránění rovněž dokumentární dědictví nadnárodního významu, a to prostřednictvím programu Paměť světa (Memory of the World). Na jeho základě je sestavován seznam tomto seznamu má Česká republika rovněž již řadu součástí svého kulturního dědictví. Národní památkový ústav je zapojen do meziresortní mezioborové pracovní skupině pro program Paměť světa, která působí při České komisi pro UNESCO.

ICOMOS

ICOMOS je Mezinárodní rada pro památky a sídla (zkratka názvu International Committee of Monuments and Sites), která se věnuje kulturnímu dědictví a na základ. Ve spolupráci ČNK ICOMOS s NPÚ a jeho institucionálními předchůdci vzniklo několik publikací (již dávno rozebraných), které měly za cíl krátce po společenských změnách na konci 80. let 20. století co nejrychleji zapojit i památkovou péči do kontextu mezinárodních odborných tezí a zejména směřovat ji k využívání již existujících kvalitních metodických textů. Mezi prvními publikacemi to byla zejména Ochrana historických měst v evropském a světovém kontextu (z roku 1993) a Mezinárodní dokumenty ICOMOS k ochraně kulturního dědictví (z roku 2000).

Hlavním cílem dokumentu je poskytnout návod a doporučení všem zainteresovaným subjektům, které se přímo nebo nepřímo podílí na projektech financovaných Evropskou unií s možným vlivem na kulturní dědictví, zejména pak na stavební dědictví a kulturní krajinu. Dokument zejména doporučuje sledovat kvalitu u projektů, jejichž součástí jsou intervence do kulturního dědictví. Obsahuje doporučení a nabízí postupy, jak vyvažovat rozvoj a ekonomické cíle s potřebou zachovat historické, kulturní a estetické hodnoty pro budoucí generace.

Dokument zároveň zdůrazňuje v rámci realizací projektů financovaných ze strany EU význam interdisciplinární spolupráce, dodržování zásad udržitelnosti a transparentnosti i zapojení místních komunit při ochraně hodnot kulturních památek. Dokument připomíná i negativní zkušenosti se situacemi, kdy se kulturní dědictví stávalo nepřímým předmětem výzev k předkládání návrhů v jiných odvětvích, ale bez účasti odborníků na kulturní dědictví vybavených požadovanými znalostmi a zkušenostmi.

Orgány pověřené organizací výzev by proto měly zajišťovat kvalitní zadání, výzvy k předkládání návrhů a technické specifikace formulovat srozumitelným jazykem. Již v zadávacích dokumentech by se přitom mělo požadovat, aby projekty respektovaly autenticitu hmotných a nehmotných aspektů kulturního dědictví a s cílem jejich zachování byly v souladu s existujícími mezinárodními standardy v oblasti kulturního dědictví.

V případě programů, z nichž se financují projekty s vlivem na kulturní statky, by se mělo provádět posouzení vlivu na dědictví (Heritage Impact Assessments - HIA), se zohledněním rozdílu mezi posouzením vlivu a posouzením rizik.

Tento dokument byl připraven jako oficiální překlad metodické příručky Pokyny a nástroje pro posuzování vlivů v kontextu světového dědictví, kterou vytvořila organizace UNESCO společně s poradními organizacemi Centra světového dědictví ICCROM, ICOMOS a IUCN. Oficiální český překlad dokumentu zajistil Národní památkový ústav s finanční podporou Ministerstva kultury.

Příručka slouží jako průvodce jednotlivými kroky při posuzování vlivů na dědictví, a to jak kulturní, přírodní nebo dědictví s hodnotami obou typů, tedy smíšené. Klade si za cíl především sloužit jako přehledný návod, jak zadávat, provádět a přezkoumávat posuzování vlivů nejrůznějších typů projektů na světové dědictví, a to jak pro malé i velké projektové záměry. Kromě návodných kroků příručka obsahuje přehledné uvedení do základních principů ochrany světového dědictví.

Úmluva Rady Evropy o Krajině

Úmluva Rady Evropy o krajině je výsledkem společného zájmu zemí v úsilí o udržitelnost rozvoje krajiny, založeném na vyvážených harmonických vztazích mezi sociálními potřebami, hospodářskou činností, ochranou a tvorbou životního prostředí. Předmětem zájmu Úmluvy je celá krajina, jak přírodní, venkovní, městská tak industriální, tj. Úmluva se věnuje jak pozoruhodné krajině, tak i běžné či narušené. Krajina se chápe jako prostor, v němž žijí obyvatelé, jako výraz rozmanitosti společného kulturního a přírodního dědictví a základ jejich identity.

Cílem Úmluvy je podpořit ochranu, péči a plánování v krajině a organizovat mezinárodní spolupráci v této oblasti. Úmluva ukládá jednotlivým státům začlenit krajinu do svých politik jak plánovacích, tak kulturních, environmentálních, zemědělských, sociálních, hospodářských, politiky vzdělávání, všech, které mají přímý či nepřímý dopad na krajinu na všech úrovních veřejné správy. Dále pak mají jednotlivé strany Úmluvy provádět taková opatření, která přispějí k zajištění výše uvedeného cíle, a to i formou zvyšování povědomí občanské společnosti, soukromých organizací a veřejných orgánů o hodnotě krajiny, její úloze a změnách. Důraz je přitom kladen na zapojení veřejnosti a vzdělávání v této oblasti.

Jedním z hlavních úkolů vyplývajících z naplňování Úmluvy je, pro zlepšení úrovně znalosti svých krajin, provést vymezení a hodnocení krajin včetně definování cílových charakteristik. Úmluva se dále věnuje mezinárodní spolupráci, dotýkající se zohledňování krajinného rozměru mezinárodních politik, vzájemné pomoci a výměny informací, jakož i přeshraniční spolupráci na místní a regionální úrovni.

Historie Úmluvy

Úmluva Rady Evropy o krajině byla podepsaná dne 20. října 2000 ve Florencii, vstoupila v mezinárodní platnost dne 1. března 2004. K únoru 2026 Úmluvu ratifikovalo 41 zemí.

Úmluva v ČR

Jménem České republiky byla Úmluva podepsaná ve Štrasburku dne 28. listopadu 2002 a po ukončení ratifikačního procesu dne 1. října 2004 vstoupila v platnost. Přístup ČR k Úmluvě je logickým vyústěním naší tradice ve vztahu k hodnotám krajiny a péči o její přírodní a kulturní dědictví.

Vláda svým usnesením č. 1049/2002 ze dne 30. 10. 2002 uložila Ministerstvu životního prostředí, Ministerstvu zemědělství, Ministerstvu kultury, Ministerstvu pro místní rozvoj a Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, aby zabezpečili provádění Úmluvy. Na základě bodu IV.3. tohoto usnesení vlády byl v roce 2006 ustanoven meziresortní výbor pro implementaci Úmluvy (dále MKV), jako konzultační orgán bez rozhodovacích pravomocí.

Předmětem činnosti výboru jsou příprava dokumentů, konzultace, výměna informací, zkušeností a poznatků, koordinace a plnění úkolů vyplývajících z implementace Úmluvy v ČR a z jednání s Radou Evropy. Kontaktním místem Úmluvy je Ministerstvo životního prostředí.

Ekologické Smlouvy

Ekologické škody vzniklé v období socializmu jsou u podniků privatizovaných v rámci "Velké privatizace" řešeny prostřednictvím tzv. Ekologických smluv, které s kupujícími uzavíral Fond Národního Majetku (FNM).

Postup tohoto procesu se nezměnil ani po zrušení Fondu národního majetku ČR (viz zákon č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky). Kompetence FNM přebralo od 1. ledna roku 2006 Ministerstvo financí.

Kompetence MŽP

OEREŠ kontroluje a posuzuje celý proces odstraňování starých ekologických zátěží z hlediska životního prostředí. V rámci realizace § 10 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, se OEREŠ vyjadřuje k návrhu na uzavření nových ekologických smluv. Současně kontroluje, zda v seznamu návrhů rozhodnutí o privatizaci je v souladu s § 6a tohoto zákona zpracován ekologický audit.

V další fázi se OEREŠ vyjadřuje k zadávacím dokumentacím při zadávání veřejných zakázek organizovaných MF v rámci nápravy starých ekologických zátěží, posuzuje analýzy rizika, účastní se vlastních výběrových řízení na zhotovitele analýzy rizika, zhotovitele sanačních prací a v případě sanací s velkým objemem sanačních prací i výběrových řízení na zhotovitele supervize. Roli odborného garanta zastává OEREŠ účastí na kontrolních dnech a posuzováním etapových a ročních zpráv, vyjadřuje se k úpravám garancí, metodickým změnám, eventuelním navyšování finančních prostředků a v konečné fázi k ukončování ekologických smluv.

Lisabonská Smlouva

Náš kontinent se musí v tomto století vyrovnat s globalizací hospodářství, stárnutím obyvatelstva, změnou klimatu, zajištěním energie i s novými bezpečnostními hrozbami. Členské státy Evropské unie na zmíněné problémy samy nestačí. Lisabonská smlouva reformuje evropské instituce a jejich pracovní postupy, posiluje demokratickou legitimitu EU a upevňuje její základní hodnoty.

Smlouva je výsledkem jednání mezi členskými státy v rámci tzv. mezivládní konference. Práce konference se účastnily též Evropská komise a Evropský parlament. Aby mohla smlouva vstoupit v platnost, musí ji ratifikovat všech 27 zemí EU. Způsob ratifikace si zvolí jednotlivé země v souladu se svým ústavním pořádkem. Členské státy si stanovily za cíl ratifikovat smlouvu včas na to, aby mohla vstoupit v platnost 1.

Na politické úrovni o navržené smlouvě poprvé diskutovali ministři zahraničních věcí či ministři pro evropské záležitosti v Lucemburku 15. října 2007 a posléze se jí zabývali prezidenti či předsedové vlád členských států v Lisabonu ve dnech 18. - 19. Nová smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a zařadí se za Maastrichtskou, Amsterodamskou či Niceskou smlouvu.

Lisabonská smlouva mění stávající zakládající smlouvy EU (tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o založení ES), aniž by je nahrazovala. Poskytne Evropské unii odpovídající právní rámec a nástroje pro řešení budoucích výzev a naplnění očekávání občanů. Poprvé přehledněji určí, jakými pravomocemi disponuje Evropská unie, v připojené deklaraci bude zároveň potvrzeno, že kompetence lze Unii i odebírat. Přestane se rozlišovat mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím - Unie nahradí Společenství a bude jí výslovně přiznána právní subjektivita.

Mezi stěžejní právní dokumenty EU i připadne Listina základních práv. Evropskou unii budou nově ztělesňovat předseda Evropské rady a vysoký představitel EU pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku.

Smlouva přizná vnitrostátním parlamentům právo vyjadřovat se k návrhům legislativních aktů Unie. Z popudu většiny vnitrostátních parlamentů bude dokonce možné, při splnění některých dalších podmínek, zamítnout navrhovaný unijní akt. Evropský parlament, který je přímo volený občany EU, získá významné nové pravomoci ve vztahu k evropským právním předpisům, rozpočtu a mezinárodním smlouvám.

Národní parlamenty se budou moci lépe zapojit do činnosti EU, a to zejména díky novému mechanismu sledování toho, zda unie přijímá opatření pouze tam, kde je činnost na evropské úrovni efektivnější z hlediska požadovaných výsledků (zásada subsidiarity). Díky tzv. Hlasování kvalifikovanou většinou v Radě bude rozšířeno do nových oblastí, čímž se rozhodování zrychlí a zefektivní. Od roku 2014 se bude kvalifikovaná většina počítat na základě dvojí většiny členských států a obyvatel, která je odrazem dvojí legitimity EU.

Smlouva zvyšuje akceschopnost EU v několika oblastech, jimž občané v současnosti přikládají velký význam. Jedná se zejména o boj proti terorismu a trestné činnosti a další otázky z oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Smlouva stanoví, že EU a její členské státy budou jednat společně v duchu solidarity, pokud by některý členský stát byl cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy. EU získá vyšší akceschopnost v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, a bude tedy lépe vybavena pro boj proti trestné činnosti a terorismu.

Lisabonská smlouva zajistí soudržnost jednotlivých složek evropské politiky vnějších vztahů při tvorbě a přijímání nových politik. Z popudu Polska bude ztížena možnost změnit či zrušit rozhodnutí Rady, které by po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost mělo dovolit početnější skupině členských států, aby blokovala rozhodnutí, s jehož přijetím nesouhlasí.

tags: #ekologické #konvence #a #smlouvy #přehled

Oblíbené příspěvky:

• Odpadkový koš pro Škoda Rapid
• Zkušenosti s dobrovolným odchodem z civilizace
• Proč mizí obojživelníci?
• Snížení Ekologické Zátěže
• Umístění odpadkových košů