Ekologické občanství, preventivní princip a jejich definice v kontextu českého práva

Princip odpovědnosti státu za ochranu životního prostředí byl do našeho ústavního práva zaveden dne 11. července 1960 článkem 15 odst. 2 Ústavy ČSSR (č. 100/1960 Sb.). Šlo zřejmě o druhé nestarší ekologické ustanovení v ústavním právu nějakého státu po článku 150 výmarské ústavy Německé říše z roku 1919, formulovaném pruským profesorem přírodních věd Hugo Conwentzem (1855 - 1922), podle nějž "umělecké, historické a přírodní památky, jakož i krajina požívají ochrany a péče státu."

Některými autory (kupř. L. M. Kuba, J. Čeřovský, V. Stejskal) byl přitom pojem "ochrana přírody" užívaný socialistickou ústavou chápán nikoli jen v úzkém slova smyslu (stricto sensu) - v podústavním právu upraveném zákonem č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, ale rovněž jako synonymum k ochraně životního prostředí, a to tak, jak ji známe dnes. V šedesátých letech 20. století byl totiž, patrně pod vlivem teorie sovětských představitelů právní vědy (např. akademika O. S. Kolbasova), používán pojem ochrana přírody namísto dnešního pojmu ochrana životního prostředí (STEJSKAL 2012, str. 72).

Doc. Vojtěch Stejskal upozorňuje na to, že důvodem ochrany čl. 15 odst. 2 Ústavy ČSSR nebyla hodnota přírody a krajiny sama o sobě, ale pouze prospěch člověka. Jakkoliv lze uznat, že ochrana zdraví člověka - když tehdejší ústava používala užší pojem "pracující" - je jedním z cílů i současné ochrany životního prostředí a její právní úpravy (STEJSKAL 2012, str. 72).

S nástupem demokratických poměrů byl s účinností od 23. dubna 1990 novelou č. 100/1990 Sb. změněn čl. 15 odst. 2 Ústavy ČSSR.

Zatímco Ústava SR ze dne 1. září 1992 upravovala problematiku životního prostředí velmi komplexně, a to jak ve formě základních práv, tak odpovědnosti státu za ochranu životního prostředí ve znění: "Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů, o ekologickou rovnováhu a účinnou péči o životní prostředí" (čl. 44 odst. 4 Ústavy SR), v původním vládním návrhu Ústavy ČR nebyl životnímu prostředí věnován jediný odstavec.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Je obecně známo, že autorem dnešního článku 7 Ústavy ČR byl teprve Václav Havel, který svůj doplňující návrh odůvodnil následně: "Zdá se mi, že by bylo smutné, kdyby Ústava vznikající koncem dvacátého století neobsahovala jediný ekologický paragraf. Jeho původně navrhované znění bylo: "Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství, jeho rovnováhy a druhové rozmanitosti". Tento návrh se nakonec do textu Ústavy prosadil, byť v poněkud redukované podobě (ŠIMÍČEK 2010, str. 131).

Článek 7 přitom navazuje na část preambule, která pojednává o odhodlání občanů "společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství". Kromě těchto ustanovení už v Ústavě ČR nenajdeme nic, co by mělo environmentální dimenzi; podobně jako Ústava ČSSR tak opět náš základní zákon nepoužívá pojem životního prostředí.

Prof. Milan Damohorský to připisuje politickému rozložení sil v Parlamentu ČR a vztahem státu k ochraně životního prostředí v době, kdy Ústava ČR byla přijímána (DAMOHORSKÝ 2009, str. 98).

Výklad Článku 7 Ústavy ČR

Pro výklad čl. 7 Ústavy ČR je klíčové pochopení dvou základních pojmů: přírodní zdroje a přírodní bohatství.

Přírodní Zdroje

Povinnost státu dbát o "šetrné využívání přírodních zdrojů" byla převzata oběma ústavami nástupnických republik z čl. 15 odst. 2 Ústavy ČSFR. Pojem přírodní zdroje je přitom třeba vykládat v nejširším slova smyslu jako jakékoli "části živé nebo neživé přírody" (§ 7 odst. 1 zák. č. 17/1992 Sb., o životním prostředí), nikoli jen kupř. nerostné bohatství (PEKÁREK 2009, str. 39).

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Přírodní zdroje se obecně dělí na obnovitelné (renewable resources) a neobnovitelné (non-renewable resources). Přičemž už názvy napovídají, že ty druhé spotřebováváním zanikají, kdežto ty první mají schopnost se obnovovat, ať už částečně nebo úplně, ať už samy nebo za přispění člověka (§ 7 odst. 2 zák. č. 17/1992 Sb., o životním prostředí).

Při této analýze je samozřejmě předně nejdůležitější to, že Ústava žádné takové dělení nečiní a svou ochranu poskytuje "přírodním zdrojům" obecně, tedy i obnovitelným. To je významný přínos tohoto ustanovení. "Nešetrná" exploatace obnovitelných zdrojů může totiž v konečném důsledku vést k tomu, že se stanou fakticky neobnovitelnými, tedy nebudou "schopny se obnovovat", pokud chceme užít určitého eufemismu například pro vyhubení určitého živočišného druhu na daném území.

Tento závěr je potvrzen principem 3 Stockholmské deklarace: "Schopnost Země vytvářet životně důležité obnovitelné zdroje musí být zachována a - pokud je to možné - obnovena nebo zlepšena."

Každé využití části neobnovitelného zdroje vede k jeho budoucímu spotřebování. Jedinou otázkou tu není "zda", ale "kdy". A to je nejspíš v pozadí tohoto principu i významu "šetrného" využívání ve smyslu čl. 7 Ústavy ČR.

Podobně jako u pojmu přírodní zdroje lze dojít k závěru, že velmi obecným slovem "využívání" lze rozumět nejen těžbu nerostů, vodní hospodářství, těžbu dřeva, lov zvěře či ryb, sběr rostlin apod., ale jakékoli nakládání s přírodním zdrojem, kupř. vypouštění odpadních vod do řeky či omezování půdního fondu v zájmu výstavby.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Povinnost šetrného využívání přírodních zdrojů je určitým korektivem jí odpovídajícího svrchovaného práva každého státu "využívat své vlastní zdroje podle své vlastní politiky životního prostředí", plynoucího z mezinárodního práva a vyjádřeného v čl. 1 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (New York, 1966), v principu 21 Stockholmské deklarace, v zásadě 2 Deklarace o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro, 1992) či v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.

Za základ čl. 7 Ústavy lze považovat princip 2 Stockholmské deklarace. Pojem "šetrné využívání" z české Ústavy není přehnané spojovat s příbuznými termíny Stockholmské deklarace "careful management" (pečlivé či šetrné hospodaření) a "more rational management" (racionálnější hospodaření).

Ústavní soudce Vojtěch Šimíček píše, že výraz "šetrné využívání" přírodních zdrojů "nalezl svůj odraz na úrovni zákona (č. 17/1992 Sb., § 11 a násl.), podle něhož platí, že území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení" (ŠIMÍČEK 2010, str. 131-132).

Podle § 17 odst. 2 zák. č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, pak každý, kdo "využívá (...) přírodní zdroje" je povinen takovou činnost provádět jen po "zhodnocení jejich vlivů na životní prostředí a zatížení území". Toto rámcové ustanovení je v případě nejrizikovějších činností provedeno zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.

Aniž by bylo třeba zacházet do podrobností, je třeba též upozornit na úzký vztah čl. 7 Ústavy k čl. 35 odst. 3 LZPS. K šetrnému využívání přírodních zdrojů, jakož i ochraně přírodního bohatství, může sloužit též čl. 11 odst. 2 LZPS, který vytvořil zákonodárci prostor pro určení majetku, který smí být výlučně ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob. Takovýmto zákonem je z hlediska čl. 7 horní zákon (ŠIMÍČEK 2010, str. 132).

Přírodní Bohatství

Pojem "přírodní bohatství" (v angličtině je používán ekvivalent "natural wealth") byl do českého, resp. československého ústavního práva zaveden až Ústavou ČR (když v předchozích poválečných ústavách šlo najít toliko pojem "nerostné bohatství"). Kromě čl. 7 se objevuje v její preambuli ve frázi "přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství".

Podle doc. Pekárka není důvod k pochybnostem o tom, že se tímto "přírodním a kulturním bohatstvím" rozumí dochovaný stav životního prostředí, a to včetně prostředí člověkem vytvořeného nebo přeměněného (PEKÁREK 2009, str. 37). S tím se ztotožňuje i doc. Stejskal (STEJSKAL 2012, str. 143).

Klíčové pro výklad poněkud neurčitého pojmu "přírodní bohatství" přitom je, zda jej lze zaměňovat s dobře definovaným pojmem "přírodní zdroje", a zda by se tak oba komponenty ustanovení čl. 7 (šetrné využívání přírodních zdrojů a ochrana přírodního bohatství) měly vykládat dohromady. Jinými slovy, zda ochrana přírodního bohatství je ve skutečnosti jen pompéznějším vyjádřením ochrany přírody, potažmo životního prostředí. Tedy to, čemu rozumíme z jednoznačného ustanovení čl. 45 odst. 1 LZPS.

Pojem bohatství by sice mohl signalizovat jistou unikátnost, která nemusí patřit nutně všem přírodním zdrojům, na druhou stranu nemožným není ani závěr, že zděděná příroda jako taková je nenahraditelným bohatstvím, jak se preambule snaží naznačit. V takovém smyslu se jeví i formulace § 2 zák. č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, podle nějž stát chránil přírodu a krajinu, aby tím napomáhal zachování, obnově, zvýšení a využívání "přírodního bohatství naší vlasti". Obdobně používá pojem "přírodní bohatství" § 4 odst. 1 dnešního zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Ačkoli v některých zákonech jsou za "přírodní bohatství" výslovně označeny zemědělský půdní fond (§ 1 odst. 1 zák. ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu), zvěř (§ 2 písm. b) zák. č. 449/2001 Sb., o myslivosti) či ložiska vyhrazených nerostů (zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství), nelze z toho dovozovat, že by se mělo jednat o taxativní výčet.

Naopak se sluší uvést jeden příbuzný pojem, který byl před přijetím české Ústavy použit již Listinou základních práv a svobod, a to "druhové bohatství přírody". Tento termín z čl. 35 odst. 3 LZPS se zdá být užším, neboť se vztahuje pouze k organismům.

Text čl. 7 Ústavy by konečně neměl být vykládán izolovaně od dalších souvisejících ustanovení ústavního práva životního prostředí. Pokud podle státu nesmí nikdo při výkonu svých práv ohrožovat ani poškozovat "životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody" (čl. 35 odst. 3 LZPS) a pokud tento stát zaručuje právo na "příznivé životní prostředí" (čl. 35 odst. 1 LZPS), může se tak dít jen tehdy, pokud bude dbát o ochranu životního prostředí, či slovy článku 7 Ústavy "o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství". Terminologie jednotlivých ustanovení není jednotná, jejich účel však ano. Právu každého na příznivé životní prostředí odpovídá povinnost státu takové právo zaručit.

Přesně k tomu slouží čl. 7 Ústavy, i on chrání "životní prostředí". Avšak nejen k tomu. Tím, že uvádí pojmy "šetrné využívání přírodních zdrojů a ochrana přírodního bohatství" má i jiný, teď už nikoli antropocentrický rozměr (lidských práv).

Byť se Ústava o ochraně životního prostředí výslovně nezmiňuje, je podle prof. Damohorského "zřejmé, že se k ní hlásí prostřednictvím ochrany přírody a přírodních zdrojů a prostřednictvím Listiny základních práv a svobod, která byla článkem 3 Ústavy prohlášena za součást ústavního pořádku ČR. Konkrétní ústavní základy ochrany životního prostředí jsou totiž zakotveny v Listině" (DAMOHORSKÝ 2010, str. 47).

Prof. Damohorský navíc poukazuje na skutečnost, že pojmy "přírodní bohatství" a "druhové bohatství přírody" mají též hodnotový význam.

Článek 7 Ústavy zavazuje stát, aby "dbal šetrného využívání přírodních zdrojů a ochrany přírodního bohatství, které patří v podobě životního prostředí k nejvyšší hodnotě (bohatství) společnosti" (DAMOHORSKÝ 2010, str. 51). Užitím slova "bohatství" tak pojmy samy upozorňují na důležitost těchto statků. Jsou tak vyjádřením principu nejvyšší hodnoty, stěžejní zásady práva životního prostředí.

Zařazením principu odpovědnosti státu do jednoho z úvodních článků Ústavy svědčí o skutečnosti, že Česká republika považuje ochranu přírodního bohatství za jednu ze svých největších hodnot (STEJSKAL 2012, str. 144).

Princip nejvyšší hodnoty přitom "vychází z poznání, že životní prostředí je (stejně jako lidský život a zdraví) nenahraditelnou hodnotou, na jehož příznivém stavu závisí nejen osud lidstva, ale i existence samotného života na této planetě. Proto je mu obdobně jako lidskému životu a zdraví poskytována nejvyšší ochrana" (DAMOHORSKÝ 2010, str. 50).

Rovněž Federální shromáždění ČSFR při přijetí zákona o životním prostředí vycházelo ze skutečnosti, že "člověk je spolu s ostatními organismy neoddělitelnou součástí přírody", a pamatovalo na "přirozenou vzájemnou závislost člověka a ostatních organismů" (preambule zákona o životním prostředí). Ochrana životního prostředí a přírody a jejich příznivý stav je jednou ze základních biologických a věcných podmínek a předpokladů přežití lidské populace. Proto je třeba dávat jim nejvyšší prioritu (DAMOHORSKÝ 2009, str. 45).

Nejpodstatnější pak patrně je, že pojmy použité v čl. 7 Ústavy ČR ztotožňuje s "ochranou životního prostředí" i judikatura Ústavního soudu ČR. Tak kupříkladu v jeho nálezu ze dne 21. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06 [omezení vlastnictví podle § 60 vodního zákona], se píše: "Jak plyne z citovaného čl. 7 Ústavy - ochrana životního prostředí (...) je veřejným statkem, pro jehož zájem je možno zákonem ústavně chráněné základní právo na vlastnictví omezit."

tags: #ekologické #občanství #preventivní #princip #definice

Oblíbené příspěvky:

• Heidrun Althea 60 l - recenze
• Zařízení pro pobyt v přírodě
• Jak správně třídit odpad s barevnými pytli?
• Životní prostředí Horního Slezska
• Ekologické odličovací houbičky