Ekologické problémy sopečné činnosti

Sopečná činnost je z hlediska člověka zvláštním přírodním procesem. Erupce sopek představují velké hazardy a často i katastrofy. Na druhou stranu mohou být doprovodné projevy vulkanismu, spojené se zvýšeným tokem geotermální energie, velmi pozitivně společností využity. Podle Z. Kukala (1983, 120) je ve srovnání se zemětřesením ohrožena asi 1/10 obyvatelstva.

Na celé planetě se každým rokem přihlásí o slovo několik desítek sopek, přesto pouze menší část z nich představuje akutní ohrožení lidských životů. Nebylo by ovšem moudré toto riziko podceňovat, neboť mnoho vulkánů se probudí náhle a právě díky nepřipravenosti a podcenění často umírá množství nevinných obětí.

Velmi obecně je za sopku považována vyvýšenina na zemském povrchu tvořená sopečným materiálem, v rámci které dochází k výstupu magmatu na zemský povrch (KUKAL, Z., 1983, 121). Mezi základní prvky morfologie sopky patří vlastní sopečný kužel budovaný vulkanickými horninami, kráter, místo erupční činnosti a sopouch, jakýsi přívodní kanál hlavního kráteru.

Pod povrchem musí být sopka spojena s magmatickým krbem, který představuje zdroj energie i materiálu pro sopečnou činnost. Magmatický krb je zpravidla umístěn v hloubce 30 - 100 km (KUKAL, Z., 1983, 121). V magmatickém krbu se horniny nacházejí v tekutém stavu, který se nazývá magma.

Existuje několik příčin, proč dochází k zvýšení teploty a tavení hornin (KUKAL, Z., 1983, 121). Může to být větší koncentrace radioaktivních izotopů, kdy je energie uvolňována jejich rozpadem. Další příčinou jsou tektonické tlaky (např. subdukce desek). Zvýšený tepelný tok může souviset i s konvekčním prouděním v zemském tělese (místa tzv. horkých skvrn).

Čtěte také: České supermarkety a bio

Magma jako takové je komplexní směs silikátů, plynů a dalších natavených minerálů (SMITH, K., 2002, 156). Jak magma stoupá směrem k zemskému povrchu (většinou podél tektonických poruch), dochází k poklesu tlaku, což má za následek rozpínání plynných komponent. Pokud má magma pod povrchem zahrazenou cestu, stlačené plyny spolu s nahromaděnou energií zpravidla způsobují vulkanickou explozi, při které dochází k proražení zemské kůry a k výstupu celé směsi na povrch. Množství uvolněné energie při sopečném výbuchu je obrovské.

K. Smith (2002, 157) uvádí, že při průměrné explozi je uvolněno 10¹⁵ - 10¹⁸ J. Pro srovnání atomová bomba o hmotnosti 1 kt by uvolnila energii "pouze" o velikosti 4 x 10¹² J. Povahu erupční činnosti do značné míry ovlivňuje charakter složení magmatu. Je to především obsah křemičitanů a plynných složek, které ovlivňují tekutost a rozpínavost směsi. Podle těchto vlastností rozlišujeme dva hlavní typy magmatu (SMITH, K., 2002, 157).

Typy magmatu

• Felsické (kyselé) magma: Je svým složením podobné složení rhyolitu. Obsahuje velké množství plynů a asi 70% tvoří SiO₂. Tento druh magmatu je charakteristický pro vulkanismus subdukčních zón (např. jihoamerické Andy), kde dochází k natavování zemské kůry z podsouvaných desek, která je charakteristická velkým množstvím silikátů. Felsické magma je velmi viskózní (málo tekuté), což s velkým procentem plynných složek zapříčiňuje silné explozivní erupce.
• Bazické (též mafické) magma: Svojí složením připomíná čedič. Tvoří jej materiál, který pochází z větších hloubek, především ze svrchního pláště, a tak je tento druh magmatu vázán na riftové oblasti a vulkanismus horkých skvrn (např. Havajské ostrovy). Směs obsahuje malé množství plynů a jen asi 5% SiO₂. Magma je mnohem tekutější a erupce bývají poklidné, dochází pouze k výlevům magmatu na povrch.

Magma, které se dostává na zemský povrch, označujeme termínem láva. Pokud stéká po svazích sopky, vznikají lávové proudy, které jsou jedním z hlavních vulkanických hazardů. Při erupci mohou ale sopky vyvrhovat i množství pevných částic, které označujeme jako pyroklastika. Jedná se o ztuhlé magma i kusy hornin sopečného kužele, které jsou při explozi rozmeteny po okolí. Pyroklastický materiál, který opět dopadá na povrch nazýváme souhrnně pojmem tefra (KUKAL, Z., 1983, 129).

Jednotlivé částice se mohou lišit svojí velikostí. Největší označujeme jako sopečné pumy, menší jako lapilli, dále se může jednat o sopečný popel nebo prach. Pyroklastický spad může pokrýt značné území v okolí vulkánu a negativně tak ovlivnit např. zemědělskou produkci v několika následujících letech. Tefra také utváří část vlastního materiálu kužele. Pokud v morfologii sopky dochází ke střídání kompaktní lávy a pyroklastických usazenin, vzniká typická vrstevnatá struktura sopečného kužele. Takto budovaná vyvýšenina je pak označována jako stratovulkán.

V případě velké exploze může být vytvořen destruktivní tvar sopečného kužele označovaný termínem kaldera. Dochází ke zničení horní kráterové části vulkánu a rozšíření jícnu sopky a snížení celkové nadmořské výšky hory. Kaldera vznikla například při erupci Vesuvu roku 79, nebo při výbuchu indonéské sopky Krakatau roku 1883. I při katastrofě na ostrově Théra v roce 1470 př. Kr. došlo k vzniku kaldery, při kterém byla pohřbena převážná část ostrova, jenž tak dostal dnešní podobu.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Typy sopečných erupcí

Sopečná činnost je velmi různorodá, proto je i složité ji nějak klasifikovat. Oproti zemětřesení neexistuje žádná univerzálně uznávaná škála, která by hodnotila rozsah procesů podle velikosti, množství uvolněné energie nebo negativních účinků hazardu. Částečně je možné rozčlenit několik typů sopečných erupcí, které jsou obecně nazývány podle známých zástupců každé kategorie. Toto členění opět odráží především charakteristiky magmatu a morfologie sopek.

Sopky můžeme dále dělit na podle toho, kdy naposled vykazovaly svou aktivitu (KUKAL, Z., 1983, 121). Vyhaslé sopky jsou ty, u nichž nebyla v historické době zaznamenána erupční činnost, jde tedy pouze o hory tvořené vulkanickými horninami. Magmatický krb může přestat z různých funkcí pod sopkou fungovat. Může dojít k přerušení jeho spojení s povrchem, k vyčerpání zdroje jeho energie, nebo k posunu litosférické desky nad horkou skvrnou.

Činné jsou naopak sopky, které o sobě daly v průběhu lidské historie vědět. Dále můžeme ještě vyčlenit sopky dřímající, tedy takové, které neměly žádnou erupci, ale u kterých doprovodné ukazatele značí možné riziko. Podobné rozdělení je ovšem poněkud neprůkazné. Historie lidského pozorování vulkanických procesů (max. 6000 let) je neporovnatelně krátká s životním cyklem geologických pochodů. K. Smith (2002, 156) proto udává, že všechny sopky, které byly aktivní za posledních 20 000 let, by měly být považovány za potenciálně aktivní.

Sopečná činnost sama o sobě je termín, který nezahrnuje pouze sopečné erupce, ale i ostatní doprovodné vulkanické projevy, které souvisejí s přítomností magmatu v blízkosti zemského povrchu a se zvýšeným tokem geotermální energie. Jedním z těchto projevů jsou exhalace plynných látek, jak u činných sopek, tak i jako doklad posopečné aktivity. Rozlišujeme tři hlavní typy unikajících vulkanických plynů (KUKAL, Z., 1983, 150). Základem všech plynů je vodní pára, která je dále doplněna oxidy síry, kyselinami HF a HCl a oxidy uhlíku (CO, CO₂).

Exhalace plynů s hlavním podílem H₂O jsou označovány jako fumaroly (teplota 200 - 800°C). Pokud převažuje obsah síry, nazýváme výrony termínem solfatary (100 - 250°C). Moffety (do 100°C) jsou naopak charakteristické převládajícím obsahem oxidů uhlíku. Další doprovodné projevy jsou spojeny především se zvýšeným tokem hydrotermální energie (gejzíry, termální prameny).

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Je zajímavé, že tato stránka sopečné činnosti nepředstavuje hazard, ale většinou je naopak člověku prospěšná (BRÁZDIL, R., et al, 1988, 208). Může být využita k výrobě elektrické energie, vyhřívání skleníků, a dále k lázeňství a rekreaci. Zanedbatelná není ani estetická hodnota sopečných krajin (např. národní park Yellowstone), která přispívá k rozvoji cestovního ruchu.

Geografické rozšíření sopek

K. Smith (2002, 156) uvádí, že na celé planetě je přibližně 500 činných vulkánů, z nichž asi 50 se každým rokem aktivně projevuje erupcemi. Geografické rozložení sopečné činnosti je ovšem velmi nerovnoměrné. Stejně jako zemětřesení je vázáno především na rozhranní litosférických desek. Vysvětlení je nasnadě. V těchto oblastech dochází vlivem zvýšených tektonických tlaků k natavování horniny, která pak stoupá k povrchu. Pohyb magmatu je rovněž usnadněn množstvím tektonických poruch podél deskových rozhranní.

Hlavní vulkanickou zónou planety je pacifický "Kruh ohně" (Ring of Fire), které je vázán na okraje tichomořské desky a desky Nasca. Zde se nachází 2/3 všech činných sopek Země. Jedná se především o sopečnou činnost spojenou se subdukčními procesy. Další významnou zónou je jižní okraj desky Euroasijské (středomořské a indonéské sopky). Vulkanismus se projevuje i podél středooceánských hřbetů a pevninských riftových zón (Východoafrický rift).

Podle charakteru deskových rozhranní rozděluje Z. Kukal (1983, 158) čtyři geologická prostředí, které jsou příznivé pro vznik sopečné činnosti.

Vulkanické hazardy

Vulkanické hazardy je možné dělit, stejně jako hazardy spojené s otřesy, do dvou skupin. Primární hazardy zahrnují rizika, která jsou iniciována výlevy lávy a vyvrhováním pyroklastického materiálu. Jsou to lávové proudy, výbuchy spojené se spádem tefry, žhavá mračna (nuées ardentes), exhalace plynných látek a vznik sopečných zemětřesení.

Sekundární hazardy jsou s činností sopky spojené nepřímo. Zahrnují deformace povrchu (zdvih nebo pokles související s pohybem magmatu v nitru sopky), ukládání vrstev pyroklastik, které mohou způsobit nestabilitu svahů vulkánu, sesuvy svahového materiálu (především nánosů tefry), laharové proudy (tj. sopečné bahnotoky) a tsunami. E. Bryant (2005, 235) zařazuje mezi sekundární důsledky vulkanismu také vznik kyselých dešťů, které vytvářejí sopečné plyny (především oxidy síry) při kontaktu s vodou v atmosféře. Sopečné erupce mohou způsobit i povodně v důsledku tání ledovců. Tento proces bývá označován islandským termínem jäkulhlaups (BRYANT, E., 2005, 237).

Pro účely předpovědi a ochrany se podobně jako u nebezpečí zemětřesení sestavují mapy vulkanického ohrožení. Při jejich sestavování se vychází především z historických statistik erupcí daného sopky a z hodnocení minulých účinků. Do mapy se zakreslují oblasti, které mohou být postiženy jednotlivými vulkanickými hazardy. Jedná se hlavně o zóny dopadu pyroklastického materiálu, možné trasy lávových a laharových proudů apod.

Vlastní predikce sopečné erupce vychází z řady měření prováděných v blízkosti vulkánu, které se zaměřují na doprovodné známky života sopky. Pouze souhrnné poznatky získané z těchto analýz mohou odhalit ukazatele budoucí aktivity. K. Smith (2002, 174) uvádí jako hlavní měření těchto ukazatelů:

• Zemětřesná aktivita: V blízkosti aktivního vulkánu bývá umístěna řada seismických stanic. Zaznamenané otřesy mohou indikovat postup magmatu k zemskému povrchu.
• Deformace povrchu: Pomocí technologií DPZ a GPS je možné určovat změny v terénu (poklesy, vzestupy) v okolí sopky.
• Geochemické monitorování: Bylo zjištěno, že před erupcí často dochází ke změně ve složení plynů před budoucí aktivitou sopky.

E. Bryant (2005, 199) kromě výše zmíněných ukazatelů připojuje ještě měření změn magnetického pole v oblasti dané sopky jako další varovný signál možné erupce, vyvolaný pohybem natavených hornin pod zemským povrchem. Ačkoli pozorování zmíněných doprovodných známek vulkanické aktivity je zřejmé, je nutné dodat, že vždy nevede k úspěšné předpovědi hazardu. Některé vulkány explodují, aniž by bylo možné zaznamenat jakýkoli z uvedených varovných signálů. Na druhou stranu se stává, že příslušné úřady vydají varovná hlášení, případně proběhne evakuace, ale k erupci přes množství změřených ukazatelů nedojde.

Ochrana před účinky vulkanismu má jako u ostatních hazardů formu aktivní a pasivní. Aktivní obranou je například bombardování nebo ochlazování lávových proudů či stavění ochranných bariér a koryt. Pasivní ochranou je myšlena evakuace obyvatelstva z ohrožených území. Důležitou složkou ochrany a prevence vulkanických hazardů je rovněž plánování land-use (SMITH, K., 2002, 177). Jedná se hlavně o citlivé zónování oblastí pod činnými sopkami. Tato území vzhledem k úrodnosti sopečných půd a estetické hodnotě přitahují velké množství lidí, kteří jsou ale o to víc vystaveni možnému nebezpečí. Využití krajiny by se mělo řídit údaji na mapách zemětřesného ohrožení a hlavní rizikové oblasti by rozhodně neměly být osidlovány nebo jinak využívány. Problém nastává často v LDCs, kde s ohledem na absenci historických dat chybí i podklady pro zpracování těchto mapových podkladů.

Na celé planetě bylo v průběhu historie bezpočet činných vulkánů, které za svůj aktivní život daly vzniknout mnoha erupcím. Některé sopky se nachází v neobydlených oblastech a jejich exploze mohly tak zcela ujít lidské pozornosti. Jiné naopak představovaly a představují velká rizika pro danou společnost. Pro ilustraci vulkanických hazardů jsme vybrali několik velkých a známých historických katastrof. Jen ty největší (např. Tambora 1815) označujeme jako kataklyzmatické erupce.

Sopečná činnost a globální klima

Během erupcí se ve výšce deset až padesát kilometrů nad povrchem země (ve vrstvě atmosféry zvané stratosféra) uvolňuje množství sopečných plynů, aerosolů a popela. Větší částice popela ovlivňují klima krátkodobě, protože většina z nich spadne během několika hodin nebo dnů po erupci a usadí se na zemi. Malé částice popela mohou v nízké vrstvě atmosféry (troposféře) vytvořit mrak, který na určitou dobu zastíní a ochladí oblast pod sebou. Nejmenší částice prachu však pronikají do stratosféry a jsou schopny urazit velmi velké vzdálenosti. Tyto malé částice jsou tak lehké, že mohou ve stratosféře setrvat měsíce, blokovat sluneční světlo a způsobovat ochlazení.

Mraky sopečného popela se mohou šířit na velkých plochách, měnit denní světlo ve tmu a výrazně snižovat viditelnost. V extrémních případech mohou sopečné mraky způsobit „sopečné zimy“. Příkladem je erupce sopky Mount Tambora v Indonésii v roce 1815, která byla největší erupcí v historii měření. Tehdy průměrná globální teplota klesla až o tři stupně Celsia, což po dobu tří let způsobilo extrémní povětrnostní podmínky po celém světě. V důsledku sopečného popela uvolněného při erupci sopky Tambora zažily Severní Amerika a Evropa v roce 1816 „rok bez léta“, který přinesl špatnou úrodu, hladomor a nemoce.

Jakmile se sirné emise ze sopky uvolní do atmosféry, přemění se na sulfátové aerosoly, které tam mohou vydržet několik měsíců až jeden rok. V průběhu minulého století způsobily sopečné erupce pokles průměrné teploty na zemském povrchu až o 0,5 °C po dobu jednoho roku až tří let. Dobrým příkladem je erupce sopky Mount Pinatubo 15. června 1991, jedna z největších erupcí 20. století. Do stratosféry vyvrhla oblak sírového dioxidu známý jako Pinatubský oblak, největší oblak tohoto druhu, jaký byl od začátku satelitních pozorování ve stratosféře zaznamenán.

Zatímco oxid siřičitý uvolněný při současných sopečných erupcích může způsobit znatelné ochlazení spodní atmosféry, oxid uhličitý uvolněný při sopečných erupcích v novodobé historii nezpůsobil znatelné oteplení atmosféry. Lidská činnost měla v roce 2010 na svědomí přibližně 35 gigatun emisí CO₂. Silné sopečné erupce přesto mohou do atmosféry vypustit značné množství CO₂. Například erupce sopky Mount St. Helens v roce 1980 uvolnila přibližně deset milionů tun CO₂ za devět hodin. Větší korporaci dnes stačí na takové množství 2,5 hodiny. Jenže zatímco velké výbušné erupce, jako byla tato, jsou vzácné a globálně se vyskytují jednou za několik let, antropogenní emise nepřetržitě rostou.

Život po erupci

Výbuch sopky má v naší představivosti vyhrazený obraz totální destrukce. A platí to pro veškeré živočišné a rostlinné druhy. Vulkanická erupce s sebou vezme vše, co včas nestačí utéct. Při líčení drastických následků sopečného výbuchu ale nesmíme zapomínat, jak příznivá je taková katastrofa pro formování budoucích ekologických společenstev.

Výbuch sopky je rychlým začátkem konce prakticky veškerého stávajícího života. Rostliny, které zmizet nemohou, jsou lávou (tedy žhavým magmatem, který se dostane na povrch) zničeny prakticky okamžitě. Nejde ale jen o výron žhavé hmoty: z jícnu a širokého okolí sopky unikají na povrch jedovaté plyny, vše je rychle zasypáno lavinami kamení, ohnivých pum a popelem. Stačí jen 150 mm popílku, aby se zelená vegetace „vypnula“. Kvůli tomu obvykle ihned zmizí hmyz, a s tím i na něj potravně navázané druhy.

Sopečná erupce je z praktického hlediska synonymem pro lesní požáry, zemětřesení a ničivé vlny tsunami. Může dojít k vypaření nebo otrávení existujících vodních toků, k rapidnímu okyselení příbřežních zón oceánu. Pod hladinou moří dochází ke změnám proudění i drastickým proměnám teplot. Pokud v ekosystému ovlivněném sopkou platila nějaká pravidla a panoval rovnovážný stav, berou tyto podmínky za své. Potrava přestává existovat, je narušen běh pravidelných migrací či hnízdění.

Určitou omezenou šanci na záchranu mají ptáci. Jenže let v povětří zamořeném prachem a popílkem je velmi náročná disciplína a ptáci si snadno mohou obrousit křídla až na kost. Ostatní živočichové (snad jen s výjimkou těch vysoce mobilních či mořských) už tolik štěstí nemají. Než ale počítat nevyhnutelné ztráty, je zajímavější pozorovat, kdy a v jaké podobě se život do zdevastované krajiny znovu vrátí. Sopka svým výbuchem totiž vymazala z krajiny vše, co zde fungovalo dosud. A nový začátek může jít i výrazně odlišnou cestou vývoje.

Tím nejpodstatnějším faktorem, který rozhoduje o znovuosídlení a sukcesi celého zasaženého prostoru, je jak často v oblasti prší. V krátkodobém horizontu je erupce sopky drastická, ale s větším časovým odstupem působí na přírodu spíše jako požehnání. Láva totiž s sebou na povrch vezme křemík, vápník, hořčík, sodík i dusík, které nebývalým způsobem oživí složení půdy. Jakékoliv semínko vzduchem přiletí (nebo je zaneseno z nezasažené půdy, případně „přiletí“ na tělech ptáků), tu má uchystány podmínky lepší než v květináči. Každá rostlina přitom bojuje svými kořínky se sopečnou půdou a drolí ji na menší a přístupnější kousky. Brzy začíná zápas o výhodnější pozice, místa s příhodnější půdou, lepším mikroklimatem a vlhkostí. A protože živin je slušně řečeno nadbytek, rostliny nemusí šetřit a ženou svůj růst do všech stran.

Dopady na lidskou společnost

Ačkoliv erupce zřejmě přímo nezpůsobila žádné ztráty na životech (bylo zaznamenáno jen jedno úmrtí související s odklízením popela), dopady životy místních jsou i tak nepředstavitelné. Tisíce lidí přišly o domovy, zaměstnání nebo podnikání a řada z nich se zřejmě už nikdy nevrátí do svých domovů. Sopečná činnost tak místním zničila životy, i když nijak neohrozila jejich zdraví.

Nejde jen o zasaženou půdu a pozemky, jde i o vztah lidí k těmto místům. Můžeme lidem postavit domy jinde, ale oni měli ke svým domovům určitý vztah, vzpomínky a je těžké vše vrátit do stejného stavu, jako to bylo dřív. Problém je také nový vulkanický turismus, kdy možnost spatřit následky erupce láká bezpočet návštěvníků z celého světa. Ti se ale na místech zasažených výbuchem sopky chovají často neuctivě. Místní bojují s následky katastrofy, je to pro ně hodně bolavé a turisté si je při tom fotí. Byl to pro nás ze začátku šok. Ale na druhou stranu, turismus je pro nás klíčový, takže jsme jako biosférická rezervace například vydali brožuru, ve které turistům radíme, jak se dostat k vulkánu a zároveň se k místním chovat s respektem. Erupce je navíc podle ní i příležitost udělat spoustu věcí znovu a lépe, například vybudovat udržitelnější infrastrukturu. Bude to ale vyžadovat ještě spoustu úsilí a peněz.

Ekologické problémy v historii

Ekologické problémy současnosti jsou vnímány jako důsledek moderní doby, moderního způsobu života. Naše civilizace však není první civilizací, které začínají tyto problémy přerůstat přes hlavu. Většina rozvinutých civilizací, které zanikly, se taktéž potýkala s proměnami přírodního prostředí, které si částečně zavinily. Pohled do minulosti by zvláště v tomto případě měl přispět k zamyšlení nad tím, jestli a co můžeme pro prostředí kolem nás udělat. Dnes nás trápí globální oteplování, stoupání hladiny moří, znečištění prostředí. Co však trápilo lidi v minulosti? S jakými ekologickými katastrofami a problémy se museli potýkat? Podíváme se do minulosti Evropy, jak na tom byli předchůdci naší civilizace.

V první řadě je důležité zmínit, že změny podnebí a počasí jsou přirozené. Tam, kde je dnes Florida, bylo dříve moře, kde je Severní moře, byl před 10 000 lety poloostrov Doggerland a je skoro jisté, že za nějakou dobu pod hladinou moře zmizí Benátky a kus Holandska, na druhé straně se zase zvětší dnešní Finsko. Tyto „velké“ změny jsou činností člověka ovlivnitelné pouze částečně, souvisí s pohyby zemských desek a s kolísáním hladiny moří, jsou spojené s cyklem dob ledových a meziledových. Výhodou je, že se jedná o změny velmi pomalé - počítáno měřítkem lidského života, z geologického hlediska jsou to děje relativně rychlé.

Celkově lze ekologické problémy člověka rozdělit na přirozené (např. Kolísání hladiny moří je dáno množstvím vody vázané v ledovcích, která je dána především teplotou na Zemi. A vše pramení z pohybu Země kolem Slunce. Země jako planeta, ani její oběžná dráha, nejsou zcela symetrické, také sklon zemské osy a způsob jakým se kolem ní Země otáčí, jsou proměnlivé. Tyto tři pohyby (pohyb Země kolem slunce, sklon zemské osy a pohyb země kolem ní) se nazývají Milankovičovy cykly. Každý z těchto cyklů má jinou dobu trvání periody - vše v řádech tisíců let a proto nejsou ani doby ledové a meziledové stejné. Liší se jak v délce trvání, tak i v intenzitě. Cykly udávají hrubý rámec teplot a srážek na Zemi, od nich se pak odvíjejí mnohé další jevy, které mají na výslednou podobu počasí na zemi zásadní vliv (např. proudění v oceánech). Tyto nepravidelnosti v pohybu Země jsou základem podoby počasí. Další výkyvy do celku činitelů vytvářejících podobu počasí mohou vnést jednorázové události. Ty mohou být fatální, jako například dopad vesmírného tělesa, což je jedna z teorií o tom, proč vyhynuli na konci druhohor dinosauři. Anebo se může jednat o změny, které mají dopad jen dočasný. Příkladem mohou být erupce sopek, u nichž je známo, že mnohdy způsobily celkové ochlazení na zemi i o několik stupňů a to nikoliv lokálně, ale v rámci průměrné teploty na Zemi.

Historické sopečné katastrofy

Za výrazný vliv erupce sopky na lidskou společnost v Evropě je považovaný výbuch Théry (Santorini, Řecko) v období doby bronzové. Odhaduje se, že tento výbuch byl 4 x silnější erupcí, než dobře dokumentovaná erupce Krakatoa. Právě tento výbuch je považovaný za jednu z inspirací k příběhu o zániku Atlantidy. K výbuchu došlo zhruba mezi lety 1600 - 1500 před Kristem. Důsledkem byla velká neúroda na celé severní polokouli, která je zaznamenaná od Irska po Čínu. Jedna z teorií zániku Minojské civilizace se pojí právě s výbuchem Théry. Menší výbuchy, jako např. Vesuv v r. 79 AD, pak vedly pouze ke zničení jednotlivých měst, v případě Vesuvu Pompejí.

Závěr

Nelze říct, že by ekologické problémy trápily pouze moderní lidi, vyskytovaly se odedávna a moderní doba je pouze prohloubila. Na jedné straně je náš život pohodlnější a příjemnější, na druhé straně je negativní dopad na přírodní prostředí stále větší. Původní způsob lidského života, sběr a lov, byl na proměny klimatu ve své podstatě uzpůsobený a generace lidí byly schopny žít i v nepříznivých podmínkách doby ledové a adaptovaly se i na holocénní oteplení. Jestli je naše civilizace schopna přečkat dobu ledovou je těžké odhadnout.

tags: #ekologicke #problemy #sopky

Oblíbené příspěvky:

• Od pravěku k současnosti v Moravském Krasu
• Přírodní skvosty Bozkov
• Historie ochrany přírody v Chrudimi
• Divoká zvířata Aljašky
• Hodnocení ekologických staveb