Ekologická továrna snů: Koncept Freyji Mathews

Freya Mathews je významná australská ekofilosofka, která patří k předním představitelům ekologické etiky. Působí jako docentka environmentální filosofie na Univerzitě La Trobe v Melbourne. Její filosofie má kořeny v panpsychismu - v přístupu, který považuje mentalitu za základní aspekt přírodního světa. Mathews jako první aplikovala panpsychismus na kontext environmentální filosofie a rozvinula v této souvislosti koncept ontopoetiky jako specifickou verzi panpsychismu.

Zaměřuje se také na oblast ekologické metafyziky (na kritiku metafyziky modernity) a zkoumá možnosti rozvoje nové ekologické civilizace. V této spojitosti studuje domorodé perspektivy udržitelnosti a to, jakým způsobem by se daly přizpůsobit kontextu současné globální společnosti. Zabývá se též etikou a obnovou divočiny a vedle svých výzkumných aktivit spravuje soukromou rezervaci biologické rozmanitosti Barabungle Park v severní Victorii. Freya Mathews je členkou Australské akademie humanitních věd. Publikovala knihy The Ecological Self (1991); For Love of Matter: A Contemporary Panpsychism (2003); Journey to the Source of the Merri (2003); Reinhabiting Reality: Towards a Recovery of Culture (2005); Ardea: a Philosophical Novell (2016); Without Animals Life is not Worth Living (2016). Tento její text On Desiring Nature vyšel v antologii Vše kolem mne jako já žije, cítí… (Pilgrim, 2020). Překlad: Jiří Zemánek.

Dnes, kdy tato moderní společnost musí více či méně připustit nutnost ekologické udržitelnosti, se ekofilosofické bádání může soustředěněji zaměřit na otázku, v čem by taková udržitelnost měla spočívat - co přesně by bylo potřeba udělat, abychom naše společnosti učinili ekologicky udržitelnými. Na první pohled se zdá, že odpověď na tuto otázku leží na dosah ruky. Moderní společnosti se stanou ekologicky udržitelnými tehdy, až se opět začlení do přírody, to znamená až se sjednotí s rozsáhlými životními systémy planety. To je fakt. Ale jak by se toho dalo dosáhnout?

Obvykle se v této souvislosti uvádějí dva způsoby. Na jedné straně bychom mohli krotit své žádosti a snížit svou spotřebu, a tím zmírnit náš celkový dopad na biosféru. Nebo bychom mohli povolit otěže svým tužbám, ale přesto najít alternativní způsoby, jak je uspokojit, aby to mělo na přírodu malý dopad. Takže místo redukce naší energetické spotřeby bychom například mohli přejít na obnovitelné zdroje energie. Nebo bychom mohli přebudovat zastavěné městské prostředí tak, aby využívalo toky přírodní energie. Budovy by se daly například navrhnout takovým způsobem, aby se vyhnuly použití umělé klimatizace tím, že napodobí mravenčí termitiště, která využívají k regulaci své interiérové teploty vnitřní komíny.

Obě tyto strategie - na jedné straně omezení tužeb, nebo na straně druhé jejich uspokojení bezpečným způsobem - jsou samozřejmě chvályhodné. Budou redukovat náš dopad na přírodu. Nicméně příroda vyžaduje víc než omezení našeho vlivu na ni. Příroda není něco daného, z čeho si můžeme donekonečna brát, i kdybychom to dělali tak, že jí neškodíme. „Stát se součástí přírody“ znamená tedy víc než ji pouze nepoškozovat, než minimalizovat náš dopad na ni; spíše to znamená aktivně ji doplňovat ve všem, co děláme, aktivně biosféru znovu vytvářet.

Čtěte také: České supermarkety a bio

V konečném důsledku jde o to, dokázat sjednotit naše tužby s tím, co od nás biosféra požaduje. Naše touhy se musejí navzájem propojovat s touhami ostatních prvků ekosystému v tom smyslu, že účinky našich aktivit, které podnikáme, abychom svá přání uspokojili, musejí poskytovat právě ty podmínky, které potřebují ostatní prvky tohoto systému. Takto biosféra funguje. Každá bytost v usilování o své vlastní dobro slouží zároveň potřebám ostatních. Tak třeba - jeden z mých oblíbených příkladů - klokánek králíkovitý (kriticky ohrožený malý vačnatec žijící v lesních oblastech jihozápadní Austrálie, pozn. překl.).

V přírodě bylo tohoto vzájemného prolnutí zájmů a této spolupráce dosaženo samozřejmě přírodním výběrem: klokánek králíkovitý se nerozhoduje, že chce zrovna lanýže; jednoduše se vyvinul, aby je chtěl. Na druhé straně naše lidská touha zjevně není tímto způsobem omezena. Naše touhy jsou zprostředkovány kulturou a kultury se napříč prostorem a časem mění. V naší současné kultuře konzumerismu jsou naše touhy hluboce v rozporu s tím, co po nás chtějí potřeby biosféry: činnosti, které podnikáme, abychom svá přání uspokojili, obecně nevytvářejí jako své průvodní jevy právě ty podmínky, které jsou pro výživu ostatních prvků ekosystému potřebné.

Naopak, vedlejší účinky aktivit, které podnikáme, abychom svá přání uspokojili, vytvářejí podmínky, jež jsou hluboce v rozporu s ostatními prvky ekosystému. Jak by se k takovému posunu dalo dospět? V této souvislosti se jako řešení obvykle uvádí vzdělání. Vědy jako ekologie a biologie ochrany přírody začínají poskytovat vhled do potřeb biotických systémů. Některé z těchto věd si dnes nacházejí svou cestu do programů udržitelnosti ve školách i v místních komunitách. Mnoho škol v mém domovském státě Victoria zde v Austrálii například kontroluje, jak využívají energii a vodu, zavádějí správné nakládání s odpady a recyklační systémy, zakládají zeleninové zahrady a monitorují ekologický stav místních vodních toků a buše.

Věda je samozřejmě klíčová a vzdělávací programy, které z ní vycházejí, jsou neocenitelné. Je ale nepravděpodobné, že samotné tyto programy vyvolají masové přehodnocení našich tužeb, které vyžaduje hluboká udržitelnost. Koneckonců není tak snadné si touhu osvojit. Touha je neoddělitelná od emocí: láska a nenávist, strach a averze, zášť a něha - všechny tyto emoce prostupují složitými texturami touhy a samy jsou jimi prostupovány. Je nepravděpodobné, že se naše přání změní bez toho, že by došlo k posunu v našich emocích, a stejně tak je nepravděpodobné, že se naše emoce zásadním způsobem změní díky vědě.

Za prvé je tomu tak proto, že věda se zaměřuje výlučně na intelekt, a i když emoce v žádném případě nejsou pro rozum nedostupné, racionální argumentace je pro vyvolání zásadní změny v našich hluboce zakořeněných emocích naprosto neúčinná. Za druhé, věda je ve svém zobrazení přírody silně dualistická v tom smyslu, že představuje přírodu v čistě materialistických pojmech. To platí o ekologii stejně jako o jiných vědách: ekosystémy jsou chápány jako čistě fyzické systémy bez vnitřních korelací, jako je sebeuvědomění a sebevýznam. Jak potom můžeme očekávat, že lidé, jejichž hodnoty a nejhlubší motivace jsou utvářeny v rámci významotvorných systémů, budou schopni navázat emociální vztah se systémy, které jsou prezentovány jako zcela postrádající niterný význam?

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Chtít po lidech, aby svým emocím, a tudíž i svým touhám dovolili, aby se utvářely aktivitami ekologických entit, které jsou „nevidomé“ v tom smyslu, že jsou aktivovány pouze fyzikálními příčinami spíše než významy, znamená, podle všeho, nás žádat, abychom se vzdali významu ve prospěch bezvýznamnosti pouhé hmoty. V podstatě jsme žádáni, abychom se nevzdali ničeho menšího než své lidskosti. Nelze se proto divit, že se lidé brání volání hlubinných i dalších ekologů po „ekologickém já“, pokud právě tohle je to, co ekologické já znamená!

Má-li být možné, abychom se skutečně „stali součástí přírody“, v tom smyslu, abychom chtěli to, co po nás příroda žádá, pak si nejprve budeme muset znovu představit životní systémy jako významové systémy - jako systémy, které jsou tak jako lidské systémy naplněny psychickou aktivitou stejně jako fyzičností, které mají charakter subjektu stejně jako objektu. Klíčem zde může být, domnívám se, přímé pozorování v terénu. Tím nemyslím experimentální manipulaci s přírodními entitami za účelem zodpovězení předem formulovaných otázek - což je druh pozorování předepisovaný vědou. Spíš mám na mysli něco, co se podobá pozorování přírody terénními přírodovědci.

Trpělivé a nenápadné pozorování rodiny střízlíků v zahradě nebo aktivit pavouka v rohu garáže či divadla proměňujících se ročních dob místního potoka v nás může časem vyvolat pocit spoluúčasti s těmito existencemi. Když sousedova kočka zabije střízlíky nebo když návštěvník dupne na pavouka nebo když místní továrna vypustí do potoka chemikálie, je pravděpodobné, že to člověka rozčílí. Nicméně i když nás celkový postoj pozorné lásky může přivést k tomu, abychom náš vliv na přírodu omezili a vedli svůj život tak, abychom jí neškodili, nelze ve skutečnosti kalkulovat s tím, že by tento postoj naše touhy přetvořil, že by je restrukturalizoval do radikálně nových kreativních možností, které jsou nezbytné, máme-li přírodu aktivně doplňovat a skutečně jejím potřebám sloužit.

Jinými slovy, pozorná láska nás může přimět udržet naše přání na uzdě, ale pravděpodobně nebude ve svých účincích dostatečně mocná, aby v souladu s požadavky našeho „začlenění do přírody“ dokázala způsobit jejich celkovou transformaci. Abychom se dokázali psychicky situovat uvnitř systému jako jeho skuteční aktéři s vyhlídkou, že se opravdu „sjednotíme s přírodou“, potřebujeme, zdá se, udělat další krok, který by se dal popsat v rámci synergie. Synergií myslím, přesně řečeno, spojení dvou či více účastníků takovým způsobem, kdy významy vlastních já, která do tohoto setkání vnášejí, se vzájemně ovlivňují a rozšiřují prostřednictvím komunikace, ke které mezi nimi dochází.

Díky synergii se významy našich já stávají spíše vzájemnými než výlučně odkazujícími na sebe a v tomto procesu se dál rozšiřují a proměňují. V čem by mohly spočívat příklady synergie mezi lidmi a přírodou? Někteří hudebníci, například Jim Nollman, psali o společném vytváření hudby s ptáky či velrybami. Taková setkání budou pravděpodobně mocná. Představte si prožitek hudební improvizace, řekněme se zpěvným ptákem - a uvědomte si, že pták s vámi sdílí něco ze svého vlastního významu, že bezprostředně komunikativně reaguje na vaše hudební rytmy a že oba společně vytváříte něco, co je větší než kdokoli z vás, a přesto to stále ve svých hudebních vzorech obsahuje signatury každého z vás.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Je méně snadné poskytnout příklady synergie s živým systémem obecně. Když dáme stranou naše dualistické předpoklady a připustíme, že svět je potenciálně komunikativní a že na nás reaguje, budeme si muset představit formy oslovení, které napomáhají setkání našeho já a světa. V tomto bodě se hledání hluboké udržitelnosti asi protíná s praktikami náboženství nebo spirituality. Jak by se dalo očekávat, že na naše vzývání větší řád věcí zareaguje? Ve spirituálních kontextech, které takovou reakci připouštějí, se to tradičně děje skrze smysluplná spojení, skrze šťastná či synchronní uspořádání okolností. V tomto smyslu je „jazyk“ světa konkretizován a specifikován.

Je to jazyk poetiky, jazyk obraznosti, jazyk významu, který se vyjadřuje prostřednictvím symbolické rezonance věcí. Právě v takovém jazyce - tradičně jazyce poetického příběhu - proto asi naše invokace musejí být formulovány. Když svět oslovuji pomocí referenčního rámce příběhu s poetickým podtextem, který charakterizoval posvátné legendy a příběhy starověkých společností, a když na mě svět reaguje emanací situací (emanace znamená vyvěrání či vyzařování; jako filosofický pojem se objevuje u řeckého filosofa Plotina a v gnózi, pozn. překl.), které jasně odkazují na týž příběh, nemohu si pomoci než být ohromena.

Odpověď světa je nezaměnitelná ve své poetické výstižnosti, která je nám již dobře známá z noční říše snů, přesněji řečeno, z těch snů, do nichž se v každém případě otiskla neobvyklost zdroje za hranicemi běžných zkušeností. A právě v této výstižnosti, ve sladění této reakce s konkrétní poetikou našeho vzývání, je obsažena pravdivost, jež přímo odkazuje k významům v našem vlastním nejosobnějším jádru a neodvratně nás vtahuje do důvěrného spojení. Pokaždé, když se svět uspořádá s poetickým záměrem, vždy se manifestuje v poetickém obraze naší invokace, jako by se nám představoval vůbec poprvé.

Jako by se odhrnul závoj všednosti a byl nám milostivě poskytnut mýtický svět, který existuje jen pro naše oči, panenský a nedotčený a stále ještě ojíněný rosou stvoření. V tomto odhalení je taková důvěrnost, taková neporovnatelná štědrost v obdarování, taková dechberoucí neočekávanost, že si nemůžeme pomoci než se mu odevzdat. Vzývání v současném smyslu se dá provádět soukromě, nebo kolektivně.

Současné příklady kolektivních praktik zahrnují formy invokace, prováděné v rámci bioregionálních rituálů - v rámci obřadů nebo slavností pořádaných k oslavě místa či krajiny nebo jiných aspektů většího životního systému. Jeden takový festival, klasická jarní oslava regenerace a obnovy, se každým rokem koná v sousedství centra mého vlastního města. Organizuje ho CERES (The Centre for Education and Research in Environmental Strategies / Centrum pro vzdělávání a výzkum environmentálních strategií), náš místní environmentální park, který se nachází na březích říčky Merri Creek (Radostný potok) v Melbourne.

Účelem této akce je přivítat zpět v říčce krásného malého azurově modrého ptáčka, který se jmenuje ledňáček posvátný. Ten migruje z jihovýchodní Asie až dolů do hnízdišť svých předků v jižní Austrálii, avšak před několika desetiletími z Merri Creeku zcela vymizel kvůli urbanizaci a industrializaci. Festival navštěvují tisíce místních lidí, kteří jsou vítáni domorodými stařešiny a tanečníky. Podílejí se na něm stovky účinkujících včetně dětí ze škol z celého Melbourne. Tyto děti, převlečené za žáby a hmyz, za ptáky a duchy této říčky, mají v obřadu zvláštní role. Všechny se učí boogie ledňáčka posvátného, což je taneček, který napodobuje ledňáčkův charakteristický hlas a jeho natřásání.

Každým rokem nabízejí místní domorodí stařešinové jiný příběh z času Snění, jenž poskytuje téma pro představení ve velkém měřítku, které vplétá prvky Snového času do současného příběhu o regeneraci a sounáležitosti. Každým rokem se tato událost stává také obřadnější, obecenstvo je zváno, aby se účastnilo takových rituálů, jako je instalace kuželu světla a rituální procesí, takže přestože je údolí potoka lemováno telegrafními sloupy a horizontem velkoměsta, za soumraku se mění v tajemné archaické místo s uctívači, kteří procházejí a tančí mezi posvátnými ohni a vzývají duchy svého domova.

Místo, které je tímto způsobem implicitně či explicitně invokováno, na to odpovídá s oslnivě synchronizovanou poetikou. V jednom roce došlo k tomu, že představení, vycházející z příběhu Duhové ženy času Snění, vyvrcholilo skutečnou duhou, rámující terén tanečního prostoru. Druhý rok bylo „publikum“ vyzváno, aby šlo průvodem podél potoka a zasadilo dlouhé zapálené svíce do hromady písku, která představovala domov zesnulých duší. Vedle této posvátné mohyly stál strom. Pod tímto stromem „ducha“ seděla harfenistka a hrála jemnou hudbu pro vracející se duše. Když se písková mohyla zaplnila hořícími svícemi, strom ducha náhle explodoval v ohlušující píseň, protože v tu chvíli si jej a právě jen jej vybraly pro své večerní zpěvy tisíce cikád.

tags: #ekologická #továrna #snov #koncept

Oblíbené příspěvky:

• Rozměry WC setů Geberit a Kolo Rekord
• Kanalizace a odpad pro umyvadlo HT DIN
• Úložiště radioaktivního odpadu v ČR
• České podzimní scenérie
• Kulatý koš s imitací kovu - recenze