Dopady ekologické újmy a statistiky v České republice

Rostoucí nároky v oblasti ochrany životního prostředí kladou na podniky vysoké požadavky, a to nejen technologické a ekonomické, ale stále častěji také právní. Ačkoliv by základem mělo být stabilní, předvídatelné a srozumitelné právní prostředí, realita bývá jiná. Český právní rámec trpí v oblasti ekologie roztříštěností a absencí metodické podpory. Výsledkem je právní nejistota, která zdržuje investice, komplikuje přípravu projektů a může odradit jinak motivované podniky od jejich realizace.

Evropská unie v posledních letech výrazně posílila právní rámec environmentální politiky - ať už v podobě Green Dealu, nových emisních cílů nebo mechanismu CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism). Česká republika však implementuje unijní pravidla často na poslední chvíli, případně hledá vlastní cestu, která je často nad rámec požadovaného. Výsledkem jsou v některých ohledech přísnější pravidla a podmínky, než které jsou ze strany Evropské unie požadovány.

Praktickým problémem přitom není výhradně samotná přísnost předpisů, ale časová nejistota a nepředvídatelnost toho, jaký bude jejich konečný obsah. Podniky se tak dostávají do situace, kdy musí plánovat investice do zařízení nebo změn procesů bez jistoty, jak bude finální česká úprava vypadat. Prováděcí předpisy jsou pak rovněž v mnoha případech přijímány s časovým odstupem, jejich výklad bývá nejednoznačný a doprovodné metodiky zpravidla chybí. Příkladem může být situace v oblasti odpadového hospodářství či emisních limitů, kde praktické uplatnění naráží na nedostatečně konkrétní právní úpravu.

Komplikace v provádění compliance a prevence

V prostředí právní nejistoty se jen s obtížemi budují efektivní interní systémy pro řízení environmentálních rizik. Přesto právě tyto systémy (compliance programy) však budou do budoucna zásadní pro prokazování, že podniky jednaly v souladu s péčí řádného hospodáře. Nedostatek metodické podpory ze strany státu, neexistence vzorových nástrojů či neujasněný vztah k odpovědnosti členů statutárních orgánů však podnikům ztěžuje zavádění takových programů v praxi.

Zvláštní pozornost si zaslouží právní úprava ekologické újmy podle zákona č. 167/2008 Sb. Zákon je postaven na principu objektivní odpovědnosti provozovatelů rizikových činností za škodu na životním prostředí. V praxi se ale téměř vůbec nepoužívá. Ani rozsáhlé havárie posledních let nenaplnily podmínky zákona - a to mimo jiné kvůli úzké a nejednoznačné definici ekologické újmy.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Připravovaná novela, za kterou stojí Ministerstvo životního prostředí ČR, má přinést zpřesnění definice i jasnější kritéria pro její posouzení. Jejím hlavním cílem je posílit preventivní odpovědnost podniků a umožnit včasný zásah při hrozbě škody - nikoliv až potom, co dojde k nevratnému poškození ekosystému. V ideálním případě by měla novela také vymezit vztah k dalším složkovým předpisům a posílit vazbu na interní compliance systémy. S ohledem na nadcházející podzimní volby je ovšem téměř jisté, že se projednání a přijetí novely nestihne, a je proto otázkou, zda bude legislativní proces obnoven.

Na základě nové evropské směrnice 2024/1203 o trestněprávní ochraně životního prostředí bude nutné do českého práva zavést nápravná opatření jako součást sankcí. Tato opatření umožní uložit vedle pokut i povinnost obnovit poškozené prostředí nebo zaplatit náhradu, pokud obnova není možná.

Trestní odpovědnost právnických osob za ekologické delikty tedy získává nový rozměr. Vzhledem k tomu, že škodlivé jednání podniků může mít rozsáhlý a trvalý dopad, je důležité, aby podniky měly nastaveny efektivní preventivní mechanismy - nejen pro minimalizaci rizika, ale i pro možné vyvinění se z odpovědnosti podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

Náklady a nejistota spojené s CBAM

CBAM je novým nástrojem Evropské unie pro eliminaci uhlíkového úniku a narovnání podmínek na vnitřním trhu. Jeho zavádění nicméně provází vysoká administrativní náročnost a nejistota ohledně praktické aplikace. Dovozci zboží do EU musí doložit uhlíkovou stopu, zajistit data od zahraničních dodavatelů a nakoupit certifikáty odpovídající emisím.

V praxi je sběr těchto dat často problematický. Podniky navíc dosud neví, jak budou nová pravidla vymáhána a zda se v nich neobjeví další změny. Pokud bude nejistota přetrvávat až do ostrého startu CBAM v roce 2026, dá se očekávat obcházení pravidel a spory s kontrolními orgány.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Problémům se podniky často nevyhnou ani v případě již zavedených povolení a pravidel, což platí mimo jiné pro získání integrovaného povolení (IPPC) a zajištění souladu s BAT - tedy nejúčinnějšími a zároveň technicky i ekonomicky dostupnými technikami, zahrnujícími technologie, postupy a provozní metody, které slouží k prevenci nebo minimalizaci emisí a negativních dopadů na životní prostředí. Nejde totiž jen o samotná technická zařízení, ale i o organizaci provozu, údržbu, školení zaměstnanců apod., jejichž zajištění je pro mnohé podniky stále obtížnější. Zvlášť menší podniky pociťují při získávání IPPC zvýšenou administrativní zátěž spočívající v povinnosti zajištění množství dokumentace, odborných posudků a dalších podkladů.

Požadavky v oblasti emisních limitů ve vztahu k BAT se navíc pravidelně aktualizují, na což musí podniky reagovat technickými úpravami provozů, někdy i se zásadním dopadem na jejich fungování. Nejedná se přitom pouze o požadavky na pořízení nových zařízení, ale i o změnu pracovních procesů a dopady do výrobních kapacit.

Možnosti zlepšení v oblasti ekologické újmy

Zkušenosti z každodenní právní praxe, a to jak na straně podnikatelských subjektů, tak ve vztahu ke státní správě, ukazují, že současné právní prostředí v oblasti ochrany životního prostředí je pro řadu adresátů nepřehledné, nejednotné a obtížně aplikovatelné. Tato situace zpomaluje investice, komplikuje projektovou přípravu a v konečném důsledku podkopává i důvěru ve smysluplnost environmentální legislativy jako celku. Proto je na místě formulovat konkrétní a systémová doporučení, která by napomohla tomu, aby bylo právní prostředí srozumitelnější, stabilnější a skutečně funkční - tedy aby nejen stanovovalo povinnosti, ale současně podporovalo jejich efektivní plnění a motivovalo k odpovědnému přístupu podniky i jednotlivce.

Především je nezbytné zpřesnit a sjednotit samotnou definici ekologické újmy, která je v současné právní úpravě formulována poměrně nejednoznačně, což významně komplikuje její praktické uplatnění. Dosavadní zkušenosti ukazují, že správní orgány i dotčené subjekty často tápou v tom, jaký zásah do životního prostředí už naplňuje zákonné znaky ekologické újmy a kdy jde pouze o jinou formu narušení chráněných složek životního prostředí. Vedle toho je nutné jasně vymezit vztah mezi obecnou právní úpravou ekologické újmy podle zákona č. 167/2008 Sb. a jednotlivými složkovými zákony (např. zákonem o ochraně přírody a krajiny, vodním zákonem či zákonem o odpadech), které samy obsahují vlastní definice pojmů újmy nebo škody. Bez takového vyjasnění hrozí duplicitní nebo naopak nekoordinované uplatňování odpovědnosti za újmu, což nejenže oslabuje účinnost těchto mechanismů, ale zároveň zvyšuje právní nejistotu regulovaných subjektů. Sjednocení a zpřesnění těchto pojmů a vztahů by tak významně přispělo ke srozumitelnosti a předvídatelnosti právního rámce v oblasti ochrany životního prostředí.

Nezbytné je rovněž zajistit včasné vydávání prováděcích předpisů, metodik a výkladových stanovisek k nové legislativě, což podnikům umožní lepší plánování a předcházení rizikům. Významným krokem by byla podpora zavádění interních compliance programů prostřednictvím dostupných vzorů a praktických doporučení, dále zavedení pozitivních pobídek - kupříkladu zvýhodněných povolovacích režimů pro podniky, které aktivně předcházejí ekologickým rizikům. V neposlední řadě je důležité zabránit přílepkům a nesystémovým legislativním změnám, které oslabují důvěru v právní stabilitu a brání dlouhodobému plánování.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Změny v ochraně životního prostředí jsou potřebné, ale v řadě případů přicházejí pozdě. Právě proto je nezbytné, aby nová pravidla byla jasná, včasná a metodicky podporovaná. Zákony by měly být především nástrojem rozvoje a ochrany, nikoliv překážkou a komplikací. Obrazně řečeno, právní nejistota je v oblasti životního prostředí škodlivá zhruba stejně jako technická nedbalost. Chceme-li po podnicích, aby investovaly do udržitelnosti, musí jim stát nabídnout více než jen sankce - minimem jsou v tomto směru srozumitelná pravidla, stabilita a odborný dialog.

Lépe se bránit a napravovat škody na vodě, půdě nebo stanovištích chráněných druhů. To je cílem novely zákona o předcházení ekologické újmě a o její nápravě. Díky novele bude možné zefektivnit a zrychlit proces řešení nejzávažnějších škod na životním prostředí a také rychle reagovat při provádění preventivních opatření tak, aby se co nejvíce minimalizovaly negativní dopady na životní prostředí a lidské zdraví.

„Havárie na řece Bečvě, kdy stát nemohl uplatnit pravidlo „znečišťovatel platí“, jasně ukázala, že je třeba oddělit působnost zákona o ekologické újmě od působnosti ostatní legislativy, jako je vodní zákon, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon o ochraně přírody a krajiny. Definice ekologické újmy v platném zákoně sice plně odpovídá definici obsažené ve Směrnici o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí, obsahuje nicméně řadu neurčitých pojmů, jejichž výklad činí v praxi potíže. A zejména brání rychlému vyhodnocení, zda se v konkrétním případě o ekologickou újmu jedná či nikoliv, a zda má být tento zákon aplikován. „Cílem novely jsou v prvé řadě preventivní opatření v případě bezprostřední hrozby vzniku škody a v druhé řadě nápravné opatření, pokud již ke škodě dojde. Novela zpřesňuje definici ekologické újmy tak, aby bylo možné zákon snadněji použít například i v regionálních případech, a také jasně odlišuje působnost tohoto zákona od působnosti složkových předpisů. Novela proto směřuje k zpřesnění definice ekologické újmy. Ekologická újma na vodách je například navázána na překročení konkrétních limitních hodnot stanovených prováděcími právními předpisy. To klade důraz na rychlost reakce při provádění preventivních opatření, která má být co nejvyšší s ohledem na minimalizaci negativního vlivu.

Klíčová je otázka jednoznačného zdroje financování opatření právě v případech, kdy není znám původce ekologické újmy nebo v případech, kdy provozovatel nekoná tak rychle, jak by měl, a příslušný orgán musí konat sám. Novela zachovává kompetence České inspekci životního prostředí (ČIŽP), která je jednotným příslušným orgánem pro vedení řízení podle zákona o předcházení ekologické újmě na území celé České republiky. Správní řízení se navíc nebude nově zahajovat automaticky pouze podáním žádosti, ale na základě zhodnocení ČIŽP. Pro zefektivnění řízení je zároveň posílena odborná pozice Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK). Ta by měla nově vydávat závazné stanovisko v řízeních ve věci ekologické újmyna druzích a přírodních stanovištích.

Zákon 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů (dále jen zákon) je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí do právního řádu České republiky. Zákon ze dne 22. dubna 2008 vstoupil v platnost 17. srpna 2008.

Zákon definuje povinnosti k předcházení ekologické újmě, případně její nápravě. Ekologickou újmou je dle zákona jen taková újma, která je měřitelná a má závažné nepříznivé účinky na vybrané přírodní zdroje, tj. chráněné druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a jejich přírodní stanoviště, povrchové nebo podzemní vody a půdu. Zákon stanoví podmínky, za nichž vzniká povinným osobám (podnikatelé a další osoby vykonávající rizikovou provozní činnost - příloha č.

Principy zákona:

• Princip prevence - provozovatel vybraných činností má v případě bezprostřední hrozby ekologické újmy povinnost provádět nezbytná preventivní opatření, nést s tím spojené náklady a informovat o tom příslušný orgán státní správy. Příslušný orgán může ukládat preventivní opatření, stanovit jejich podmínky a určit lhůtu k jejich provedení.
• Princip „znečišťovatel platí“ - provozovatel, jehož činnost způsobila ekologickou újmu nebo bezprostřední hrozbu takové újmy, má být finančně odpovědný; tím mají být provozovatelé nuceni přijímat opatření a rozvíjet postupy ke snižování rizik vzniku ekologické újmy, aby riziko jejich finanční odpovědnosti bylo sníženo.
• Princip naturální restituce - při nápravě závadného stavu se upřednostňují nápravná opatření před peněžní náhradou a klade se důraz na efektivní dekontaminaci a obnovení nebo nahrazení poškozeného přírodního zdroje uváděním nebo navrácením do původního stavu anebo směrem k tomuto stavu.
• Princip objektivní odpovědnosti - z něj vychází povinnost prevence nebo nápravy ekologické újmy. Podstatnou změnou, kterou přináší tento zákon, oproti stávající legislativě je, že podmínkou provedení nápravných opatření provozovatelem vybraných činností uvedených v příloze č. 1 k zákonu není jeho protiprávní jednání. Ke vzniku odpovědnosti, resp. povinnosti provést nápravné opatření, postačuje prokázání příčinné souvislosti mezi provozní činností uvedenou v příloze č.

Výkon státní správy:

Prvoinstančními orgány, které mají např. vést řízení o ukládání preventivních a nápravných opatření, evidovat případy ekologické újmy, rozhodovat o náhradě nákladů nebo ukládat pokuty, jsou:

• Česká inspekce životního prostředí,
• správy NP či CHKO (na území národních parků a CHKO),
• újezdní úřady (na území vojenských újezdů).

Druhoinstančními orgány, které mají přezkoumávat rozhodnutí prvoinstančních orgánů, jsou Ministerstvo životního prostředí (rozhodnutí ČIŽP a správ NP a CHKO) a Ministerstvo obrany (rozhodnutí újezdních úřadů). Ministerstvo životního prostředí má rovněž postavení ústředního správního úřadu na úseku předcházení a nápravy ekologické újmy, vykonává vrchní státní dozor nad tím, jak další orgány vykonávají působnost stanovenou tímto zákonem, vede souhrnnou evidenci případů ekologické újmy nebo spolupracuje s příslušnými orgány ostatních členských států v případě, že by se ekologická újma dotýkala několika členských států ES.

Finanční zajištění k náhradě nákladů: Finanční zajištění k nápravě je nástrojem k zajištění preventivních a nápravných opatření. Podmínky tohoto finančního zajištění jsou upraveny zákonem. Nicméně zákon odkládá účinnost ustanovení o finančním zajištění k nápravě o 5 let (do roku 2013). Zákon se vztahuje pouze na ekologické újmy, které vzniknou po nabytí účinnost tohoto zákona, tedy po 17. srpnu 2008.

Případ Dieselgate jako modelový příklad ekologické újmy

Kauza Dieselgate se stala symbolem moderního ekologického podvodu. Zatímco výrobci deklarovali splnění emisních limitů, ve skutečnosti jejich automobily produkovaly až čtyřicetkrát vyšší množství oxidů dusíku, které jsou pro lidské zdraví i přírodu mimořádně nebezpečné. Z environmentálního hlediska se tak jedná o typický případ kolektivní ekologické újmy - miliony vozidel po celém světě přispěly k dlouhodobému znečištění, které nelze jednoduše odstranit. V některých zemích, například v Německu či USA, byla tato skutečnost zohledněna při ukládání vysokých pokut výrobcům. V Evropě je situace komplikovanější, protože právní rámec pro odškodnění ekologické újmy je více roztříštěný.

Kauza Dieselgate ukázala, že manipulace s emisními testy mohou mít nejen ekonomické, ale i závažné dopady na životní prostředí. Právní rámec náhrady ekologické újmy vychází z českého zákona o předcházení ekologické újmě a evropské směrnice 2004/35/ES, které ukládají povinnost nahradit škodu způsobenou znečištěním půdy, vody nebo ovzduší. Na rozdíl od běžné majetkové škody má ekologická újma veřejný charakter a její nápravu mohou požadovat stát, obce nebo ekologické organizace. Dieselgate se tak stala příkladem, kdy by měl výrobce nést odpovědnost za zvýšené emise a zhoršení kvality ovzduší, i když škoda postihla celé společnosti.

Doporučení: Pokud se jednotlivec, obec nebo organizace domnívá, že došlo k poškození životního prostředí, existuje několik právních možností, jak se bránit. Podat podnět k orgánům ochrany životního prostředí (např. Právní zastoupení advokátem je v těchto sporech téměř nezbytné, protože dokazování i právní argumentace bývají složité. Obce či města mohou rovněž žádat o kompenzační opatření - například financování projektů na zlepšení ovzduší nebo podporu veřejné dopravy. Pokud máte podezření, že došlo k poškození životního prostředí ve vašem okolí, neváhejte se obrátit na odborníka.

Komentář ke kauze Bečva

Komise pro životní prostředí již sedm měsíců sleduje neutěšený vývoj v kauze otravy řeky Bečvy s následkem masivního úhynu ryb v září 2020. O vyšetřování případu, který hojně komentují média jako plný pochybení či minimálně sporných postupů a o němž veřejnost není dostatečně informována, nejsou a ani nemohou být známy detaily, které by umožnily hlubší a objektivní zhodnocení dosavadního přístupu kompetentních orgánů.

Právní úprava ekologické újmy v ČR není funkční. Zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, v platném znění („zákon o ekologické újmě“), byl přijat, aby transponoval evropskou směrnici 2004/35/ES, tzv. Environmental Liability Directive. Jejím cílem, a tedy i cílem českého zákona, je zajistit prosazení tzv. polluter pays principu v případě škod na životním prostředí. Okolnosti případu Bečvy tak, jak jsou veřejnosti známy, s nejvyšší mírou pravděpodobnosti naplňují definici „ekologické újmy“ ve smyslu § 2 písm.

Zákon v § 8 odst. 1 ukládá příslušnému orgánu (jímž je podle § 16 odst. 3 Česká inspekce životního prostředí), aby v případě, že se dozví o skutečnosti, která nasvědčuje tomu, že mohlo dojít k ekologické újmě, neprodleně zahájil z moci úřední řízení o uložení nápravných opatření. Toto řízení může být zahájeno rovněž na základě podnětu právnické osoby typu ekologického spolku. Není nám známo, že by některý ekologický spolek takový podnět podal. Proto tak měla učinit Česká inspekce životního prostředí z vlastní iniciativy - neučinila. K závěru, že v kauze havárie na řece Bečvě mělo dojít, ale nedošlo k aktivizaci režimu zákona o ekologické újmě, se přiklání i Česká společnost pro právo životního prostředí, jejíž stanovisko v této věci ze dne 22. 3.

Zákon o ekologické újmě pracuje jako s primární variantou s typem případů, kdy viník ekologické újmy je znám. V § 7 stanoví pro provozovatele, který je původcem ekologické újmy, řadu povinností. To ale neznamená, že v případech, kdy původce dosud není znám a probíhá vyšetřování, by se zákon o ekologické újmě neměl aplikovat. Naopak, § 7 odst. 6 hovoří o tom, že není-li provozovatel znám, zajistí provedení nezbytných nápravných opatření sám příslušný orgán (tj. opět Česká inspekce životního prostředí), a to bez zbytečného odkladu.

K tomu je ještě možno doplnit, že zákon o ekologické újmě se v ČR jeví jako nefunkční nejen proto, že v kauze Bečva nebyl využit. Z porovnání implementace směrnice Environmental Liability Directive z r. 2016[1] vyplynulo, že zatímco v ČR nebyly právní nástroje pro řešení ekologické újmy nikdy aplikovány, v jiných zemích jde o hojněji využívaný institut (celkově bylo v členských zemích EU mezi lety 2007 a 2013 potvrzeno 1245 případů ekologické újmy, z toho nejvíce v Polsku a v Maďarsku).

Před téměř třiceti lety (5. 12. 1991) schválilo Federální shromáždění ČSFR zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, v němž vedle definic environmentálních pojmů je v § 27, odst. Právní režim odpovědnosti za ekologickou újmu v podobě výše komentovaného zákona o ekologické újmě má (byť je to v souladu s evropskou směrnicí) užší dosah než § 27 zákona o životním prostředí. Vztahuje se totiž pouze na újmu způsobenou na chráněných druzích volně žijících živočichů či planě rostoucích rostlin, na přírodních stanovištích, na vodě nebo půdě, a to jenom na újmu způsobenou až na výjimky pouze v příloze vyjmenovanými provozními činnostmi.

Způsob výpočtu ekologické újmy předvídaný v § 27 nebyl dosud zakotven vůbec, přestože byl pro MŽP v podobě vyžádané Metody hodnocení biotopů ČR zpracován již ke konci r. 2003 včetně podrobného návrhu právního zakotvení; následně byl i řádně obhájen (Seják, Dejmal a kol. Z právního hlediska je konečně možno upozornit i na ústavně-právní rovinu celé věci: Ústava ČR v čl. 7 zakotvuje povinnost státu dbát na šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství a Listina základních práv a svobod zakotvuje v čl. 35 odst.

V Praze dne 25. 5. 2021 MUDr.

tags: #ekologické #újmy #statistiky #Česká #republika

Oblíbené příspěvky:

• Historie Kryštofova Údolí
• ČSN EN 62305 pro školy
• Trasa linky 221 se mění
• Cena składowiska gruzu budowlanego w Czeskim Cieszynie
• Ochrana klimatu v EU: případ Greenpeace